Blahé zlaté mládí/1884/Na bojišti

Blahé zlaté mládí/1884
Podhořanský kopec	Na bojišti	Jarní píseň

Údaje o textu
Titulek:	Na bojišti
Podtitulek:	Předehra činohry „Láska k vlasti“
Autor:	Jan Karel Hraše
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 97–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Osoby:

• Pruský důstojník.
• Prokop, 13 roků starý,
• Božena, 11 roků stará,
• Karlík, 8 roků starý — děti tesaře Vácslava Záruby.

Děj r. 1866. Místo: Pomezí česko-kladské.

*

Lesní krajina. V popředí větší strom, v pozadí kámen mechem porostlý. V dáli slyšeti střelbu z pušek vojsk nepřátelských, lomoz zvolna se blíží. Ve střelbu mísí se jásot vojáků. Z protější strany přiběhnou za chvilku dítky: Prokop, Božena, Karlík s uzlíky v rukou a na rameni.

Karlík (úzkostlivě a s pláčem). Já se tu bojím, já tu nebudu, oni už střílejí! Běžme domů k tatínkovi! (Chytá se Boženy a Prokopa.)

Božena. Jen kudy, kudy, Karlíčku! (Ku Prokopovi.) Co si počneme? (Střelba se blíží. V pozadí ozývá se jásot vojáků: Hurá! Hurá!)

Božena (skočivši v tu stranu, odkud hluk a lomoz zbraní přichází). Pane Bože! Prusové! Prusové! Je jich jako much a jsou jako chrpa!

Prokop (vzav Karlíka a Boženu za ruku ukazuje v tu stranu, kde boj). Prusové přešli náhle naše hranice. — Zaskočili naše myslivce, a strhla se šarvátka. — Už jsou v sobě!

Karlík (pláče). Oni nás taky zastřelí, pojďte domů.

Božena. Co si jen počneme! Prokope, zkusme to přece, snad dostaneme se domů, co myslíš, Prokope? (V tom slyšeti znova křik a střelbu.)

Karlík a Božena (uleknouce se, chtějí utéci).

Prokop (zadržev je). Ani kroku, to vám povídám! Kam pak byste teď utekli? Tatínek s dobytkem někde na cestě se opozdil — nebo uslyšev střelbu se vrátil, aby nám Prusové dobytka nepobrali, a myslí chudák, že jsme také doma. Domů teď nemůžeme, vždyť podívejte se. (Ukazuje dětem v tu stranu.) Na cestě k nám samý voják. (Děti dívají se v tu stranu.)

Karlík (s pláčem). Jé, jé, to je vojáků, já se jich bojím. (Skrývá se za Prokopa.)

Prokop (ohlíží se a spatřiv strom velký, vezme Karlíka a Boženu za ruku). Pojďte, pojďte, tuhle za tím stromem se skryjeme (staví Boženu do pozadí, Karlíka mezi ni a sebe), tu nás nikdo neuvidí a také se nám tu nic nestane. Jen se upokojte, dá Pán Bůh, že všecko dobře se skončí.

Karlík (utírá si oči). Myslíš, Prokope, nezastřelí nás ti vojáci, ne?

Božena. Jen se už neboj, Karlíčku, Pánu Bohu poručeno! Raději se modleme, aby se nám nic nestalo (dělá kříž a po ní Karlík), a Prokop dá pozor, že Prokope?

Prokop. Jen se nebojte a nemluvte hlasitě. Modlete se, aby naši vojáci vyhráli. (V tom slyšeti silnější střelbu, břinkot šavlí; Karlík a Božena pokleknou, tulí se k sobě a chvějíce se, sepnou ruce a modlí se potichu. Prokop vystrčiv hlavu polohlasitě k dětem.) Ale — ale! Pán Bůh nedopouštěj! Naši počínají couvati. Prušáci na ně zle dorážejí. (Střelba stále trvá, v to mísí se křik vojáků: Hurá!) Kéž Bůh všemohoucí (sepne ruce) se nad nimi smiluje.

Karlík, Božena (úzkostlivě šeptají). Nepřijdou sem na nás také Prušáci, Prokope?

Prokop. Nebojte se, nepřijdou, ale modlete se hodně za naše vojáky, vede se jim špatně, chudákům.

Božena (s pláčem). Chudáci!

Karlík (polohlasitě). Nezabijou jich, Prokope, ne?

Prokop. Jsou v rukou Božích. (V tom slyšeti v pozadí polnici, víření bubnů a nový křik: „Hurá! Ku předu vojáci! Sláva císaři a králi: Hurá!“ Střelba silnější. Prokop radostně.) Co to vidím, děti!

Karlík, Božena (rychle). Co pak, Prokope?

Prokop. Naši myslivci dostali posilu! (V pozadí „Hurá! Čeští myslivci v před! Čech v boji necouvá. Sláva císaři a králi!“ Polnice a bubny, řinkot zbraní, střelba.) Je jich hodně, mají bílé kabáty, modré výložky a dotírají zle na Prušáky. (Dupne a radostně.) Hned bych jim tam chtěl pomoci.

Božena, Karlík (se strachem, drží jej za kazajku). Nechoď, prosím tě, Prokope, nechoď!

Karlík. Oni by tě jistě zastřelili!

Prokop (nevšímaje si dítek, dívá se upřeným zrakem stále do pozadí). Jsou to chlapíci, ti čeští myslivci! Jak do těch Prušáků bijí, jako do žita. Jako lvové se na ně řítí. A což ten praporečník, je stále v popředí. (Radostně.) Sláva, to jsou chlapíci. Je vidět, že jsou to čeští vojáci, a ti se nepoddají. (V pozadí „Hurá“, polnice, bubny, řinkot zbrani, střelba. Hlasy: „Ku předu, vojáci, ku předu!“) Tak, tak, jen do nich, do těch vetřelců na českou půdu, ať ucítí českou chrabrosť — české páže. — (Zamlčí se náhle: po chvíli.) Aj, co vidím, děti —

Karel, Božena. Co pak Prokope, co pak zase?

Prokop. Prušáci couvají! (V pozadí „hurá, hurá! Ku předu!“ Polnice, bubny, střelba, řinkot zbraní.) Couvají do lesa, tlačí se k nám.

Karel. Já se bojím.

Božena. Mlč, Karlíku, teď (hrozí prstem) ani slova!

Prokop (couvaje za strom). Naši je silně tlačí. Prušáci dávají se na útěk. — Sláva! To jsou hoši, ti myslivci! (Zarazí se a ustupuje za strom.)

Božena (šeptajíc ku Prokopu). Co je, Prokope, co se stalo, že couváš?

Prokop. Buďte zticha, děti. Náš myslivec tam — Pruský důstojník —

Karel, Božena (úzkostlivě). Co se stalo, Prokope?

Prokop. Mladý pruský důstojník hnal šavlí po našem myslivci — ten ho však dříve bodnul — ranil.

Božena, Karel (vzdychnuvše si). Pro Pána Boha.

Karel. Zabil ho?

Prokop. — ranil ho — teď důstojník klesá — už padl — Prušáci utíkají, naši se za nimi ženou. (Polnice, bubny, střelba umlkají zvolna. Z daleka slyšeti jen slabé „Hurá! Sláva císaři!“ Prokop vystupuje na špičky a dívá se v tu stranu, kde boj.) Už jsou daleko, ženou se k hranicím — toho důstojníka zanechali. (Zalekne se opět a couvá za strom. Boj přestal. Ticho.)

Karel (bázlivě). Proč se schováváš zase, Prokope?

Božena (šeptajíc). Co se přihodilo, pověz nám to?

Prokop (potichu). Mlčte — počkejte. (Dívá se do lesa upřeným zrakem). Ten důstojník vstává — ach zase padá — teď leze po čtyřech — leze sem k nám.

Karel (s pláčem). Já uteku, já se bojím Prušáka, on nás zabije.

Božena. Utecme honem, Prokope, teď už to půjde, cesta je volna.

Prokop (vážně šeptaje). Nebojte se, raněný neublíží nikomu, potřebuje spíše sám pomoci. Jak se chudák plazí! Je to Prušák, nepřítel naší vlasti — ale je mi ho přece líto.

Karel, Božena. Chudáček!

Prokop. Leze sem — teď vstal zase a opírá se o svoji šavli — už je tu. (Skryje se za strom. Pruský důstojník podepíraje se o šavli pravou rukou, drží levou ruku na ráně u krku).

Důstojník (slabým hlasem). Ach! Jak ta rána pálí (ohlíží se), jako žhavý uhel (shlédnuv kámen), ach tu si odpočinu (jde ku kamenu a lehnuv si, hlavu o něj podepře).

Karel, Božena (šeptajíce). Už je tu, Prokope, viď? My ho slyšíme.

Prokop. Už je, chudák, podívejte se na něho. (Vezme dítky za ruku a ukazuje jim se strany na důstojníka).

Karel, Božena. Chudák, jak je bledý — krásný.

Důstojník. Ach ta rána — ta rána pálí — moje matička — kdyby ta zde chudák byla — ta by ji obvázala. (Tiskne krvavý šátek na ránu.) Ale zde není naděje, že mi kdo pomůže. Jsemť v nepřátelské zemi — na cizí půdě — opuštěn — Můj Bože!

Božena, Karel (utírají si slzy). Ubohý člověk!

Důstojník (vzdechnuv si). Žízeň — ach jak to pálí — jen kapku vody — ach, má matička kdyby tu byla — jak ráda by mi vody podala.

Prokop (utíraje si slzu, k dětem). Já toho, děti, déle nesnesu. — Milujte nepřátely své a čiňte jim dobře. Je to nepřítel náš a české vlasti a našeho mocnářství, ale nyní je přemožen, raněn a potřebuje pomoci. Nebojte se, děti, a pojďte, pomůžeme mu, dáme mu vody — co?

Karel (dívaje se na Boženu). Půjdeš, Boženko, já se ho bojím.

Božena. Ale kdo ví, proč bychom se ho báli, když se ho Prokop nebojí —

Prokop. Tedy pojďte, jedná se o rychlou pomoc. (Prokop vystoupí, Karlík a Božena držíce jej za kazajku jdou za ním k důstojníku.)

Důstojník. Žízeň — což není nikoho, kdo by mi pomohl?

Prokop. Tu jsme, pane!

Důstojník (pozdvihna hlavy své). Dítky — andělé — jež mi Všemohoucí ku pomoci posýlá. (Hlava mu klesne opět na kámen.)

Božena. Ubohý, jak se o ten kámen uhodil. (Vezme Prokopa za ruku a šeptá mu stranou.) Snad bych mu, Prokope, mohla podložiti hlavu peřinkou, mám ji se šaty v uzlíku. (Vytahuje podušku.)

Karlík. Ano, Boženko, ano, to jsi hodna —

Prokop. Pravda, vždyť ubohý si hlavu otlačí. Počkej, uděláme to takhle! (Jde k důstojníkovi a pozdvihne mu hlavu.) Tak, pane, dáme vám podušku pod hlavu, abyste si jí neotlačil. (Božena dává důstojníkovi podušku pod hlavu.)

Božena. Tak, pane, teď už vás hlavička nebude boleť.

Důstojník. Hodné děti — andělé strážní. Bůh sám poslal mi vás — vždyť dítky hodné jsou jako andělé (vzdychne si). Ach, ta žízeň — dětičky dobré.

Prokop. Ale, Bože, jak jsme jen tak zapomněli. (K Boženě.) Vezmi džbáneček z uzlu Karlíkova a skoč honem ku studánce — tam dolů, k černému dubu.

Karlík. A já poběhnu s tebou — tady (vyndává džbánek z uzlu svého) mám ten džbáneček (ukazuje ho Prokopovi). Že mohu, Prokope?

Prokop. Ano, ano, Karlíčku, už jen abyste tu byli. (Karlík odběhne s Boženou, za ruku ji drže, pro vodu.)

Důstojník (slabým hlasem). Jste hodné děti, — že nepřátelskému vojínovi pomoci poskytujete.

Prokop. Toť, pane, křesťanská povinnosť. Náš otec a páni učitelé nás tomu tak učí.

Důstojník. Bůh jim i vám to zaplať. A jak se jmenuješ, hochu, jak ty ostatní druhé děti?

Prokop. Prokop Záruba, pane, a ta dívka je má sestra Božena, a ten hošík je můj bratr Karlík.

Důstojník (kyne rukou Prokopovi). Pojď sem blíže ke mně. (Prokop přistoupí k jeho hlavě s levé strany a poklekne na pravé koleno.) A tvůj otec se jmenuje?

Prokop. Vácslav Záruba.

Důstojník. A čím je? (Přidržuje si ránu.)

Prokop. Tesařem, pane.

Důstojník (rozepínaje si kabát). Ach, jak těžko to jde — síly mé se ztrácejí.

Prokop. Smím vám posloužiti, pane?

Důstojník. Prosím tě. (Prokop rozepíná opatrně kabát.) Tak a teď sáhni do náprsní kapsy v levo — je tam tobolka — vyndej mi ji.

Prokop (vyňav tobolku velkou, červenou). Zde je, pane.

Důstojník. Otevř ji a vyndej z ní tužku.

Prokop (otevřev tobolku a vyndav z ní tužku, podává ji důstojníkovi). Zde, pane.

Důstojník (vezme tobolku a tužku do ruky a chce psáti; tobolka i tužka mu vypadnou). Nemám už síly — můj Bože! (Položí pravou ruku na čelo a levou přidržuje šátek na ráně.)

Prokop (sehne se rychle a zdvihne tobolku i tužku). Jste sláb, pane, rád vám podržím tobolku, přejete-li si do ní něco napsati. (Přejde rychle na druhou stranu podle nohou důstojníkových, klekne na levé koleno a podav důstojníkovi tužku, vezme tobolku do obou rukou a drží ji pevně před ním tak, aby do ní mohl psáti.) Tak, pane, snad to přece půjde. (Důstojník vzav tužku, píše do tobolky.)

Karlík (po chvíli v pozadí lesa volá). Už jdeme, Prokope!

Božena. Ale nekřič tak, vždyť už jsme tu.

Důstojník (ku Prokopovi). Tak synáčku, děkuji ti. (Spatřiv dítky s vodou.) Ach voda — žízeň — dětičky zlaté (podává Prokopovi tužku).

Prokop (vzav tužku a zastrčiv ji do tobolky, kterou k pravici důstojníkově položí, skočí k hlavě důstojníkově a nazdvihne mu ji). Takhle se vám to, pane, bude lépe píť.

Božena (přiskočivši se džbánečkem, podá jej důstojníkovi). Zde, pane, občerstvěte se, je dobrá ta voda.

Karlík (spěšně). Je tuze dobrá, pane vojáku, náš tatínek ji taky rád pije.

Prokop, Božena. Ale, Karlíku.

Důstojník (vzav Boženu za ruku přitáhl džbáneček k ústům a pije). Zaplať vám to Pán Bůh sám; je mi volněji, dítky drahé. (Božena odstoupí a chce postaviti džbáneček stranou. Prokop položí hlavu důstojníkovu pomalu na podušku.) Ach, ta rána (sáhá levou rukou po šátku, jímž ránu přikrývá). Trochu vody na ten šátek — dceruško — má (podává jí šátek), namoč mi ho trochu.

Božena (vezmouc honem šátek nalije naň trochu vody a vyždímá jej. Podávajíc džbáneček Karlíkovi). Postav jej stranou, Karlíku. (Karlík vezme džbánek a postaví jej stranou.) Zde jsem, pane drahý, mám šátek ten na ránu vám přiložiti? (Prokop klekne opět k důstojníkovi. Karlík, vrátiv se, zírá se sepiatýma rukama na důstojníka.)

Důstojník. Ano, dceruško — (Božena přikládá šátek na ránu) tak — ó jak volno mi — kdyby matička má vás viděla — ó jak by se chudáček radovala, — jak by vás líbala — ach, já mám hodnou matičku.

Karlík (spěšně). My měli taky hodnou maminku, ale ona nám umřela, odnesli nám ji pryč na hřbitov a od těch dob jsme jí už nikdy neviděli.

Božena, Prokop. Ale Karliku —

Důstojník. Nechtě ho, je to hodný, dobrosrdečný hošík — pojď ke mně, synáčku drahý! (Karlík přiskočí s druhé strany. Klekne si vedle důstojníka, jenž ho pohladí.)

Božena. Šátek je teplý, naliji naň opět trochu čerstvé vody. (Odskočí k místu, kde je džbánek, a nalivši na šátek vody, vrátí se a položí šátek opět na ránu.)

Důstojník. Jsi hodná, panenko moje — děkuji ti. (Položí si ruku na hlavu.) Ach má hlava — má hlava hoří.

Prokop (vyskočiv běží k uzlu a vyndá z něho strakatý šátek, nalije naň vody, vyždímá, složí a položí jej na hlavu důstojníkovi). Tak, pane, bude vám volněji.

Karlík (nachýlí se k němu). Náš tatínek mi dává taky studené obkladky, když mne hlava bolí.

Důstojník (pohladiv Karla). Jste hodny, a Pán Bůh vám odplatí, co jste cizinci — nepříteli — dobrého prokázali. Ach má hlava (sáhá si na hlavu) má hlava — a ta rána (mluví stále slabším a slabším hlasem) dětičky drahé. (Vezme tobolku a podávaje ji Prokopovi.) Zde synu můj — vezmi tu tobolku — peníze v ní uschované dej otci, jsou jeho, a tobolku chovej u sebe, až přijde má matička — má dobrá matička — a ta přijde jistě — vyhledá mne, slíbila mi to jistě — přijde a vyhledá hrob můj, — jí dej tobolku tu — ať přečte si, co jsem tam napsal — a (ukazuje na vestu) rozepni. (Prokop rozepne vestu a pod ní objeví se na tkanici kolem krku upevněné pouzdro.) Vezmi to pouzdro, Boženko, je v něm podobizna mé matičky (Prokop sejme přes hlavu tkanici s pouzdrem), tu matičce odevzdej — dala mi ji na cestu do války — a ty Karlíčku (hladí ho) vezmi na památku tu ty hodinky (ukazuje na kapsu na levé straně vesty). Prokope (Prokop přiskočí) vyndej mu je — (Prokop vyndav hodinky se řetízkem, drží je za řetízek.) Dej je Karlíčkovi.

Karlík (popadnuv hodinky). Pán Bůh naděl! (Dívá se na ně radostně; po chvíli.) Ale snad neumřete, pane vojáku, jako naše maminka? (Utírá si slzy a schová hodinky do kapsy. Prokop a Božena utírají si oči.)

Důstojník (položiv ruku na hlavu Karlovu). Zemru, milý synáčku. — Pán Bůh tak velí — zemru pro vlasť i krále, — jak povinnosť mi káže — na české vaší půdě — v té se sladce bude spáti; zemru ve vašich rukou — zde — zde ustelte mi poslední lože — můj hrob — Prokope — (Prokop utírá si oči, za ním Božena i Karlík) zde bude mne hledat má matička — ona přijde (zírá k nebi) přijde jistě — slíbila mi to — a zde mne najde — pověz jí jak jsem byl raněn — jak jsem umíral — na ni vzpomínal — povězte jí všecko — dejte jí tobolku — podobiznu — pozdravte ji — a na můj hrob — pamatujte — Boženo — Prokope — Karlíčku (sepne ruce) já vidím matičku, — ona jde (ukazuje pravou rukou) tam, hle, jde — máti drahá (chce vstáti, klesne však a dokonávaje) s Bohem — matičko — s Bohem — dětičky! (Dítky utírajíce si oči pokleknou.)

Karlík. Chudáček, on umřel jako naše maminka.

Prokop. Dokonáno jest, musíme k tatínkovi, abychom toho pána pohřbili.

Božena. Dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí.

Prokop. Pro vlasť a krále bojoval, pro vlasť a krále zemřel. Pomodleme se za něho „Otče náš“. (Všichni dělají kříž.) Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. (Všichni se modlí vroucně a po tichu „Otčenáš“. Po chvíli.) Lehké odpočinutí dej mu, ó Pane!

Božena, Karlík. A světlo věčné ať mu svítí — Amen.

(V blízké dědince zvoní na klekání. Zvonění potrvá po celou píseň.)

Zpěv dítek.

Kde domov tvůj?
Tam kde Boží věčná záře
sluhů svatých blaží tváře,
tam chce přijíť duše tvá,
již si Bůh k Sobě volá,
a v té blahé nebes říši,
tam teď pravý domov tvůj!

(Opona zvolna padá.)