Blahé zlaté mládí/1884/Malé dobroditelky

Blahé zlaté mládí/1884
Ruměnec	Malé dobroditelky	Mezník

Údaje o textu
Titulek:	Malé dobroditelky
Autor:	Václav Špaček (jako Vácslav Špaček)
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 49–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Ve Křovicích na náměstí panuje čilý ruch: všude viděti jest plné vozy, bedny, tyče a prkna. Zejtra bude výroční trh, a kramáři počali se již odpoledne sjížděti. Upevňují v zemi tyče, skládají s vozů prkna a bedny se zbožím a připravují vše, by mohli ráno rychle postaviti krámy a prodávati.

Po náměstí chodí dítky, chlapci i děvčátka, bohatých i chudých rodičů. Mezi dívkami jest Anna Rybáková, dceruška bohatého uzenáře a řezníka, a s ní vedou se její družky, Marie Loučková a Františka Javorová. Pan Louček jest bohatý mlynář, otec Františčin má veliký hostinec a trží každého dne mnoho peněz. Dívky se těší na zejtřejší trh. Každá uspořila si něco peněz a chce si za ně něco koupiti. Vypravují si, kolik mají a od koho peníze dostaly. Anna si uspořila šest desetníků, Marie pět, Františka sedm. Mimo to mají naději, že od rodičů ještě něco dostanou.

Anna by si ráda koupila obrázkovou knížku, Marie pěkné pouzdro na péra. Má sice pouzdro ještě obstojné, ale již se jí nelíbí; na některých místech je s něho setřena barva. Obě dívky již vědí, že přijel z nedalekého většího města knihař, který takové věci prodává. Viděly jej o posledním trhu a nyní již jej poznaly. Františka je z dívek nejstarší; koupí si košíček na šití, upletený z korálův, a ozdobný jehelníček, vystačí-li jí peníze. Již ví také, kde bude zejtra státi krám s ozdobným zbožím.

„Dobře, že jsme si nekupovaly cukroví,“ míní Marie. „Nyní můžeme si nakoupiti pěkných věcí, které nás budou dlouho těšiti.“

Tak spolu dívky rozmlouvají a kráčejí dále po náměstí, dívajíce se na kramáře a hádajíce, co asi který z nich prodává. Zastavily se. Proti nim přichází dívka chudě oděná, majíc na rukou košíček. Oči má uslzené.

„Proč jsi nebyla dnes ve škole, Jiřičková?“ táže se jí Františka.

„Maminka stůně,“ odpovídá děvčátko, slzy si utírajíc. „Nemá jí kdo posloužiti. Byla jsem ráno u pana učitele, a on dovolil mi zůstati doma.“

„A co máš v košíku?“ táže se Marie.

„Houby,“ vece dívka. „Když přišel sousedčin Slávek ze školy, požádala jsem ho, by mamince posloužil, kdyby něčeho potřebovala, a pospíšila jsem do lesa na houby. Ráda bych je prodala. Byla jsem již v několika domech, ale nikdo jich nechce koupiti.“

„A ty bys měla ráda peníze, abys si mohla zejtra něco koupiti, viď?“ táže se Anna.

„Ó, ne!“ odpovídá dívka. „I když houby prodám, nekoupím si ničeho; potřebujeme peněz na jiné věci.“

„A nač?“ táže se Františka.

Dívka se rdí, rty se jí třesou, v oči vstupují jí zase slzy. Nemůže odpověděti.

„Nemáme na chléb. Již dnes večer nemáme co jísti, neboť maminka již dlouho stůně a nemůže pracovati,“ odpovídá konečně hlasem se chvějícím.

Dívky se zamlčely; litují ubohé spolužačky. Jest viděti, že jsou pohnuty.

„Povím ti, kde houby prodáš,“ dí po chvíli Františka; „moje matinka je snad koupí; kupuje je často. Půjdu s tebou, ale chvíli ještě počkej, ráda bych se zde ještě na něco podívala.“

„Františko,“ praví Antonie Jiřičková prosebně, „nemohu se zdržovati; byla jsem již dlouho v lese, a matinka mne již bezpochyby čeká. Půjdu sama k vám, ty jen zůstaň zde, když tě to zde těší, k vůli mně neodcházej.“

„Ne, ne,“ odpovídá rychle Františka, „půjdu s tebou tedy hned, vždyť zde zejtra také všecko spatřím.“

Antonie i Františka rozloučily se s družkami a odkvapily. Marie s Annou zůstaly samotny.

„Ještě nepůjdeš domů, Marie?“ táže se Anna.

„Půjdu již brzy,“ odpovídá Marie; „ty snad také? Co bychom zde dělaly! Zejtra budeme všecko viděti, jak řekla Františka.“

Dívkám vázl hovor; po malé chvíli se rozešly a kráčely zvolna k domovu.

Kdyby byly ještě chvilku se zdržely, byly by viděly Antonii, jak, vyšedši z Javorova domu, spěchala do pekařského krámu, kde koupila bochníček chleba. Dostalať od Františčiny matky za houby dvacetník.

II.

Snad se podivíte, milí čtenáři, proč dívky opustila tak náhle všecka veselosť, proč nepomýšlely již na zejtřejší trh a na věci, které si chtěly koupiti. Každá obírala se myšlénkami docela jinými.

Nedivte se tomu. Spatříte-li vedlé zámožnosti, která může si dopřávati rozličných radostí, chudobu, kteráž ani chleba nemá, je to zajisté veliká protiva, a ta člověka velice dojímá. Tak bylo i dívkám, když byly vyrušeny ze své radosti truchlivými slovy své spolužačky.

„Chci si koupiti obrázkovou knížku a mám již dvě,“ myslila si Anna. „Měla bych z ní sice radosť, neboť ráda čítám. Ale vždyť mám i jiné knihy a mohu si také vypůjčiti ze školní knihovny. Nové knížky tedy hned nepotřebuji. Vždyť ubohá Antonie nemá ani jediné knížky obrázkové — ach, ona nemá ani co jísti. A já nemám nikdy hladu.“

„Nové pouzdro by mne sice těšilo,“ přemítala zase Marie Loučková, „ale to, které nyní mám, ještě mi postačí. Vždyť se dá pevně uzavříti, že z něho nic nevypadne; že není již nové, což na tom záleží, vždyť pouzdro není jen pro krásu. Antonie Jiřičková má jediné pouzdro od té doby, kdy počala choditi do školy, a zajisté si jiného nežádá.“

„Košíčku na šití ještě nepotřebuji,“ myslila si Františka, „vždyť jsem ho posud neměla a nepohřešovala jsem ho. Antonie nemá na chléb. Kdyby měla tolik peněz, co by stál můj košíček, jak by jí bylo pomoženo! Kdybych jen jednou neobědvala, jak obtížno bylo by mi snášeti hlad! A ubohá Antonie nemá ani na chléb a matku má nemocnou.“

Tak přemýšlely dívky, ale žádná svých myšlének neprozradila. Vždyť ještě ani neměly určitého úmyslu, samy nevěděly, co učiní. Všem radil vnitřní hlas, co by měly učiniti, ale žádná toho neprozradila, ostýchajíc se svých družek. Teprve když přišly domů, uzrál jejich úmysl.

„Matinko,“ pravila Františka, když byla Antonie odešla, „víte-li, že Antonie koupila hned za ten dvacetník chléb? Její matka jest již dlouho nemocna a nemůže pracovati.“

„Ubohá!“ pravila paní Javorová. „Řekni Antonii, že budu od ní stále kupovati houby, jen ať je sem přináší.“

„Jak jste dobrá, matinko!“ řekla Františka. „Ale považte! Antonie chodívá na houby až po odpoledním vyučování, dříve nemůže. Je-li její sousedka doma, jde Antonie do školy, není-li, musí sama doma zůstati, by matce posluhovala, jako se stalo dnes. Teprve když přijde sousedčin chlapec ze školy, jest jí možno odejíti. Může tedy nasbírati jen málo hub, a když je sucho, nenalezne žádných. Já bych, matinko, velmi ráda Antonii něčím přispěla, kdybyste mi dovolila.“

„A co bys učinila?“ dí matka.

„Mám sedm desetníků,“ řekla Františka; „dala bych čtyři Antonii, aby měla na chléb. Vždyť jsme právě dnes ve škole slyšeli, že máme jměním, které nám Pán Bůh svěřil, dle možnosti bližnímu pomáhati.“

„Ovšem,“ pravila matka, „ale vždyť si chceš koupiti zejtra košíček na šití.“

„Vždyť ho nemusím ještě míti,“ pravila Františka. „Možná také, že dostanu i za tři desetníky, ač ne tak pěkný, a ne-li, budu zase šetřiť a koupím si jej až o příštím trhu.“

„Čiň tedy, jak uznáváš za dobré,“ pravila matka laskavě. „A pamatuj si, kdo hned dává, že dvakráte dává; co tedy učiniti chceš, učiň ihned.“ —

Mlynářova Marie, přišedši domů, posadila se a přemýšlela. Matka si brzy povšimla, že dceruška nějak jest zaražena, a tázala se jí: „Stalo se ti něco, Marie?“

„Nestalo, matinko,“ řekla dívka; „ale myslím na ubohou Antonii Jiřičkovou; považte, její matka jest nemocna, a nemají ani na chléb!“

„Tedy jí lituješ?“ tázala se matka.

„Velice jí lituji, matinko,“ pravila dceruška. „Ach, jak by to bylo hrozné, kdybychom neměli na chléb! Dovolte mi, matinko, bych směla dáť Antonii tři desetníky z uspořených peněz. Pouzdra ještě nepotřebuji. Dovolíte-li, hned jí je donesu.“

Paní Loučková ochotně svolila.

Též Anna Rybáková prosila doma, by směla dáť Antonii tři desetníky, a rodiče její rádi jí to dovolili.

Ještě téhož dne bylo třikráte zaklepáno na dvéře chudobné světničky, kde bydlela nemocná vdova Jiřičková se svou dceruškou. Když Antonie poprvé vyšla ven, spatřila Annu, která jí podala tři desetníky řkouc: „Antonie, přináším ti tři desetníky s dovolením rodičů; přijmi je ode mne, ale neříkej o tom ničehož ani Františce, ani Marii.“

Po malé chvíli zaklepala na dvéře Františka a pravila k Antonii: „Nesu ti čtyři desetníky, ale neříkej toho Anně a Marii.“ Posléze přišla Marie, přinášejíc Antonii tři desetníky, a žádala jí, by toho nezjevila ani Františce, ani Anně.

„Dobré dívky,“ pravila Jiřičková; „prokazují dobrodiní, a žádná nechce, aby o tom zvěděly její družky.“

V chudém příbytku usídlily se radosť a naděje. Nemocná vdova měla celý zlatý, a to bylo u ní mnoho peněz!

III.

Pan Rybák rozmlouval téhož večera se svou manželkou o nemocné vdově a pravil: „Té ubohé se asi zle vede; znám ji dobře, její nebožtík manžel byl šetrný a přičinlivý dělník. Jiřičková živila se po jeho smrti šitím a docházela také do několika domů posluhovat. Namáhala se velice, by uživila sebe a své dítě, a není divu, že onemocněla. Myslím, abychom jí zejtra něco poslali. Učiníme tím dobrý skutek a mimo to i radosť naší Aničce. Vždyť nám Pán Bůh jinak nahradí, co učiníme pro chudobnou vdovu a pro jejího sirotka. Zejtra bude trh a stržíme bezpochyby hojně peněz.“

Paní Javorová pověděla také svému manželovi, zač jí dceruška byla prosila, a on řekl: „Nesmíme se dáť zahanbiti naší dceruškou; ať dojde hned zejtra ráno k té vdově a řekne jí, by si k nám posýlala každého dne pro večeři, dokud se neuzdraví. Vždyť zbývá skoro každého dne něco z pokrmů, které se nevyprodají.“

A pan Louček řekl ku své dcerušce: „Františko, zejtra ráno půjdeš se služkou k té nemocné vdově; pošleme jí něco vařiva, by neměla nouze, dokud nebude moci pracovati. Samým chlebem by se málo posilnila. Nebude-li její sousedka doma, zůstane naše služka u nemocné, aby nemusila Antonie zanedbati školy.“

I Anně a Marii oznámili jejich rodiče, na čem se usnesli. Velká byla radosť dobrých dívek! Všecky nemohly ani usnouti blažeností, nemohly se dočkati jitra. Dobrý skutek nejvíce nás oblažuje. —

Jest jitro. Na náměstí jest ještě málo lidí. Kramáři staví krámy a rovnají na ně zboží. Z Javorova domu vyšlo děvčátko. Je to Marie. Nevšímá si kramářův ani jejich zboží, ale pospíchá po náměstí do ulice, kde bydlí nemocná vdova. Chvílemi dívá se na košíček, jejž má na ruce. Nese v něm chutně upravenou snídani vdově a její dcerušce, a jde jim zároveň oznámit, že budou dostávati každého dne od jejích rodičů večeři.

Již vešla na dvůr a pospíchá k síni. Proč se zastavuje, čeho se leká? V síni stojí její spolužačka Františka se služkou, která postavila na zemi těžký košík: jsou v něm jáhly, krupice a mouka pro chudou vdovu.

Dívky pohlížejí na sebe udiveny; chtěly zachovati v tajnosti, co učinily matce své spolužačky, a nyní se mimo nadání prozradily. Ještě se ani nevzpamatovaly, a hle, tu přichází k nim jejich přítelkyně Anna, přinášejíc nemocné kus hovězího masa, uzenky a sádlo.

Anna jest neméně překvapena, ale zdá se, že již pochopuje, co se děje. Pozdravivši své přítelkyně, usmívá se na ně a táže se: „Proč nejdete do vnitř, což Antonie ještě spí?“

„Ne,“ šeptá Františka, „Antonie se modlí, jen poslouchej; nechceme jí vyrušovati.“

Dívky poslouchají, jak Antonie říká nábožnou modlitbu.

Již se domodlila a udělala kříž.

„Toničko,“ praví ve světnici slabý hlas, „pomodli se ještě za ty dobré dívenky, které nám poskytly tak značné pomoci. Nesmíme zapomínati modliti se za své dobrodince.“

Antonie modlí se, jak jí matka předříkává: „Dobrotivý Bože, rač mým dobrým spolužačkám Františce, Anně a Marii mnohonásobně odplatiti, co dobrého nám učinily. Rač i jejich šlechetným rodičům uděliti zdraví a hojnosť vezdejších statků!“

Dívky v síni poslouchají, nemohouce promluviti pohnutím. Antonie se modlí za ně a za jejich rodiče! Bůh zajisté ji vyslyší, vždyť je tak hodná a modli se tak vroucně!

Upokojily se a vešly do světničky. Kladou na chatrný stůl své dárky, a Marie vyřizuje nemocné, že má si posýlati k nim každého dne pro večeři.

„Zaplať vám to Pán Bůh, dobré dítky, i vašim rodičům!“ praví nemocná. Dále nemůže mluviti pohnutím, spíná ruce a šeptá vroucí modlitbu. Antonie vyprovází šlechetné spolužačky, které kvapně odcházejí, a srdečnými slovy jim děkuje.

Pospíšily domů, by nezmeškaly do školy, požádavše Antonii, by nikomu ničeho nepovídala.

IV.

Pana učitele, k němuž Antonie chodila do školy, navštívil toho dne městský lékař, který byl jeho důvěrným přítelem. A když jej pan učitel k večeru vyprovázel, potkali Antonii, která pospíchala k Javorovům pro večeři. Lékař povšimnul si dívky, která je uctivě pozdravila, a tázal se pana učitele, čí jest?

Pan učitel mu to pověděl. Řekl mu také, že matka té dívky jest nemocna, a doložil: „Učinil byste skutek milosrdenství, pane doktore, kdybyste tu nemocnou navštívil.“

Lidumilný lékař zašel k Jiřičkové hned příštího dne. Ulekla se ho, neboť obávala se výloh. Ale když jí lékař ujistil, že jí lék zdarma předepíše, upokojila se a lékaři děkovala. Dobrý pán předepsav jí potřebný lék, tázal se jí, nemá-li v něčem nedostatek?

„Ó, zle by se mi vedlo, pane doktore,“ řekla nemocná, „kdyby se mne nebyli ujali šlechetní dobrodinci.“ I jala se lékaři vypravovati, jaké podpory se jí dostalo od rodičův útrpných spolužaček dceřiných.

Šlechetný lékař brzy odešel, jsa provázen díkučiněním nemocné. A ještě téhož dne došel k panu učiteli, by mu oznámil, jak šlechetně zachovaly se jeho žačky k nemocné vdově.

Pan učitel byl tou zprávou velice dojat. Hodné dívky ani se nenadály, jakou radosť mu způsobí. Poznával, že slova jeho padla v srdcích jeho žákyň na půdu úrodnou, a to jej nevýslovně blažilo.

Antonie, jakmile přišla ze školy, pospíšila do lékárny pro lék, jenž byl matce předepsán. Nevědouc, zač bude, vzala si všecky desetníky. Lékárník ptal se jí, jak se jmenuje, a když pak se tázala, zač jest lék, odpověděl: „Pro tebe je zadarmo, pan doktor ti jej zde zamluvil.“

Antonie byla radostí všecka rozechvěna. Pospíchala domů, a teprve na cestě si vzpomněla, že dobrému pánovi nepoděkovala. Rychle se vrátila, poděkovala mu a prosila za odpuštění, že byla tak nezdvořilou.

„Nemám ti za zlé,“ řekl pan lékárník, „vždyť jsem viděl, jak tě to překvapilo. Nyní jen pospěš domů. Přeji matce, aby se brzy uzdravila.“ —

Následujícího dne byly dívky zase ve škole a napiatě poslouchaly slova pana učitele, který mluvil o lásce k bližnímu, o milosrdenství. Když dokončil, pravil: „Dověděl jsem se, jak milosrdný skutek vykonaly tři žákyně, pomáhajíce matce své spolužačky. Jsem tím velice potěšen. Ony však zajisté cítí také radosť velikou ze svého jednání! Jejich svědomí dává jim odměnu nejlepší. Nezapomínejte nikdy na slova: Blahoslavení milosrdní — a zažijete mnoho blahých chvil.“

Jak se rděly naše přítelkyně, slyšíce slova páně učitelova, jak jim srdce tlouklo! Obávaly se, že snad je pojmenuje a tak spolužačkám vyzradí, ale nestalo se tak. Pan učitel věděl, že nechtějí býti chváleny, a to ho také těšilo. Řekl jen tolik, aby věděly, že ví o jejich šlechetném činu, a že mu učinily radosť. Viděly to na něm, a když na ně laskavě pohlédl, blažilo je to více nežli hlučná chvála.

Jiřičková uzdravila se za nedlouho, lék účinkoval dobře. První cestu vykonala do chrámu Páně a ku svým dobrodincům, aby jim za jejich pomoc poděkovala. I její dceruška hleděla se jim zavděčiti, přinášejíc jim občas pěkné houby a dítkám jejich kytice chutných jahod. Nepřijala za ně ničehož, a šlechetní dárcové přijali s radostí důkazy vděčnosti chudého děvčátka.