Blahé zlaté mládí/1884/Šťastný nápad

Blahé zlaté mládí/1884
Holubice	Šťastný nápad

Údaje o textu
Titulek:	Šťastný nápad
Podtitulek:	Obrázek z hor od Stanislava Řeháka.
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 135-140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O rodná vísko, družko milého mládí! Vzpomínám na tě velmi často. Brzy tatíček mi v hlavě sedí, brzy zase dere se mi do srdce matička; chvilku myslím na bratříčka, chvilku zase na sestřičku. Také chaty, milé chaty nedají mi vzpomínkami spáti. A což teprve ta lípa stará, pod níž byla stříška malá a pod stříškou zvonek. Posud vidím vetchý, ošumělý provaz, posud slyším jasný zvonku hlas, posud vidím modlící se celou vísku. A přece tak dlouho tomu, kdy hladil jsem matce vlásky hebké, tatínkovi vousy! Tak dlouho již tomu, kdy pobíhal jsem po lukách, lesích, stráních: a mně zdá se, jakby prchla od té doby jediná jen noc. Ach, tak živě tanou na mysli mně mladá léta!

Vidím, jakby dnes to bylo, kterak pod košatou lipou sedala, proháněla se a veselila celá téměř víska. Jako roj včeliček obklopilo vždy milou lípu hejno smavých dušiček. Přišli i staří, aby se podívali na šťastné mládí, by oživili v mysli své upomínky na svůj jarý věk. Přišli a říkávali: „Však jim tak nebude, až dorostou a sami o sebe starati se budou.“ A měli pravdu. Bujné mládí — ale vetché stáří! Oj a my také byli veseli, bujni, skotačiví — jako kůzlata! Kde jaká hra, všechny se vystřídaly; kde jaká po- hádka, na všechny řada došla; a když ani ta stará povídářka nic nevěděla, tu přiveden starý vysloužilec Bohuta a, panečku, ten toho věděl! Zhrozili byste se. Vždycky se nás ptával: „Nu tak, chaso, ze které kapsy vytáhnout mám pohádku?“ On totiž míval své pohádky v kapsách, v každé jednu. A když jsme se dlouho nikterak nemohli dohodnouti, tu, aby tomu konec učinil, optal se jen jednoho a počal vyprávěti. Ale když nebyl ku vypravování naladěn a my příliš naň dotírali, tu všelijak se vymlouval a nevypravoval, ne a ne! Za to však, když měl do vypravování chuť, vypravoval toho tolik a tak pěkně, že nikdo ani nedýchal. Pak i ti staří přišli a tiše jej poslouchali. Ah, překrásný byl vám to obrázek! Jeden ležel, druhý seděl, třetí klečel, čtvrtý stál o lípu opřen, pátý uvelebolo se v koruně její — ale všichni bedlivě naslouchali. Běda tomu, kdo by jen ceknul. Někdy trvala tato přátelská zábava dlouho do noci. Tu pak sklížola se obyčejně těm mladším očka, aby snili o krásné princezně, vznešeném princi, mocném Krakonoši, kouzelném proutku a píšťalce, ptáku zlatohlavu a tak dále. A kdyby je matka v náručí nebyla odnesla, přesnili by pod lipou snad celou noc. Že i žerty a všeliké šprýmy byly na denním pořádku, rozumí se samo sebou…

Nuž a na ty doby vzpomínám já rád a velice často. Ale jedna událost utkvěla mi obzvláště v mysli. Je to jedna z nejmilejších mi upomínek na mladý můj věk a rodnou vísku. Povím vám ji. Slyšte!

Tenkráte — as tak před dvaceti léty — vypadalo v naší vísce ovšem zcela jinak než nyní. Všechny chaty byly si podobny jako rodné sestry; všechny byly stejně nízké, nade všemi vznášel se stále týž věrný kouř. O nějaké ulici nebylo ani řeči, leda bychom nazvali ulicí ty chaty, chlévy a stodoly střídavě tu a tam rozestavené, pobourané, nachýlené a popraskané. Vískou táhla se cesta. Když rozvodnil se malý rybník uprostřed samého návsí se nalézající, tu nikdo nenašel by v té potopené vísce pravé cesty. Mezi chatami hodně bylo svěží zeleni, plno jabloní, hrušní, jeřábův a vrb; tu a tam stály také řady topolův a nad vískou po jedné straně hustý les, nyní — Bohu budiž žalováno! — téměř všecek vykácen. A uvnitř chat? Žádná nádhera, ani bohatství, za to čistota a vzorný pořádek. Uprostřed přiléhal ku stěně veliký stůl s dlouhou, na červeno obarvenou lavicí, na straně jeden nebo dva stavy tkalcovské, kolovrat, někde kolébka, několik dubových židlic, po stěnách obrázky, představující svaté, za krovem několik vzácných knih, potom ještě nějaká milá upomínka, na talířku věneček z pomněnek a nic více.

A zrovna tak bylo i v naší chatě, ve které obývali rodiče se svou dětskou drobotinou.

Bylo mi asi osm, starší sestře devět roků, když jednoho rána v zimě dobrá naše matka nemohla s postele. Byla těžce nemocna. Otec juž záhy z rána odešel s těžkým srdcem z domova, by sehnal pomoc lékařskou. Ale kdeže sehnať v naší pohorské vísce hned lékaře! Ve městě od vísky přes půl hodiny vzdáleném byl sice zkušený lékař, pro něj však musilo se dojížděti. Leč my z chudé chaty neměli mnoho bohatství. Jakž mohli bychom míti koně, vozy, kočáry, pohodlné sáně a jiné a jiné podobné věci. Byli jsme rádi, že měli jsme malé, nizoučké sáňky, na nichž přivážel otec z města potřebné ku výživě věci, a na nichž my děti vozívaly se s blízkého kopečka. I bylo tedy otci doprošovati se příležitosti pro pana doktora u šťastnějších sousedů. Ačkoli chodil ubohý od rána do samého takřka poledne, přece nepořídil; chodil marně. Všude odbyli ho všelijak se vymlouvajíce. Ký tedy div, že přišed domů, byl všecek zarmoucen, všecek zdrcen. Přes to však přese všechno těšil nemocnou, jak jen mohl a uměl.

Zatím dověděli jsme se i my — já totiž a starší sestra Zdena — o marném polodenním namáhání otcově a beznadějném stavu matčině. V tu dobu přišla k nám totiž sousedka z vedlejší chalupy, které otec stranou všechno vypověděl. Také věděli jsme předobře, že lékař nebude konati pěšky cestu tak dalekou, což nemohl ostatně na něm ani nikdo žádati, zvláště v době zimní. Byl to pán juž starý, vetchý; cesta pak taková značně mohla by mu na zdraví uškoditi. Co tedy činiti, když nevěděli si rady ni pomoci ani otec, ani sousedka?

V té přesmutné chvíli vnuknul mé sestře sám Bůh spasitelnou myšlénku. Právě zabráni byli otec se sousedkou ve živý hovor, když mne Zdena potají loktem šťouchla a prstem znamení dala, bych jí následoval. Maně kráčel jsem za ní, nevěda, co bude počínati.

Stanuli jsme nedaleko za chatou.

„Miloši!“ všecka dojata a uslzena počala. „Víš co, Miloši? Tatínek nemůže sehnati příležitosť, mamince. je tuze zle. Víš, co učiníme? Vezmeme naše sáňky a pojedeme pro pana doktora sami. Já vím, kde bydlí, neboť jsem u něho již jednou byla.“ To pravivši poslala mne ihned do komůrky pro sáňky, sama pak odešla, aby přinesla potřebný na cestu oblek. A tak za malou chvíli v šátky zaobaleni, vlekli jsme za sebou sáňky a vedle sebe dle taktu klusali ku městu pro milého pana doktora.

Počínání naše otec na štěstí nepozoroval; neboť zajisté byl by nám je překazil. Zatím dorazili jsme šťastně do města. Tam zastavili jsme před pěknou jednopatrovou budovou a vypřáhli. Já pak zůstal na ulici u sáněk, kdežto Zdena odebrala se nahoru do prvého poschodí k panu doktorovi, by ho požádala za pomoc.

Stařičký lékař ovšem podivil se nemálo, vida před sebou tak malou poslici, ale ještě více užasl, když na místě pohodlných saní spatřil státi venku malé dětské sáňky a u nich na místě bujných vraníků mne zapraženého! „A kdeže jsou koně, již by mne ku vaší matce dovezli?“ tázal se jaksi nevrle a udiveně lékař.

„Ach, prosíme uctivě, pane doktore, promiňte nám; tatínek nikdež nemohl koně sehnati, od božího rána do poledne chodil po vsi, od sedláka ku sedláku, od chalupníka ku chalupníku, žádal, prosil, sliboval — ale marně. Všude ho odbyli. Proto přijeli jsme sami pro vás, pane doktore, a prosíme, byste si už jen sedl, abychom byli co nejdříve u naší nemocné maminky.“ Tak odvětila Zdena udivenému panu doktorovi.

Po slovech jejích stařičký lékař tak se zarazil, že nemohl v prvním okamžiku ani promluviti. Vzpamatovav se, pozval nás nejprve k sobě, bychom se zahřáli a trochu posilnili, pak rozkázav zapřáhnouti ujížděl s námi ve stkvostných dvěma bujnými vraníky tažených saních o závod s větrem ku milé matince.

Jak zaradoval se otec, vida do chaty vstupujícího a jako s nebe spadlého lékaře!

Když lékař poznal stav nemocné, nařídil, čeho bylo třeba. Odjížděje pravil stranou k otci: „Děkujte Bohu, že poslal v čas ještě dítky vaše ke mně; neboť za jednu, dvě hodiny neprospěla by již ani pomoc moje.“

Přišed pak do chaty podruhé, prohlásil, že matka pozdraví se co nejdříve. A v skutku, za týden matka naše byla zdráva. Ó té radosti v naší chatě! Nejvíce však těšili jsme se my; věděli jsme dobře, že jsme vlastně jejími ochránci my.

Dosud s radostí nevýslovnou a nikoli zároveň bez úsměvu vzpomínáme této události, zvláště pak šťastného nápadu, kterýž měla sestra Zdena. Bez nápadu toho byla by matka naše snad již dávno mrtva, ana přece dosud žije zdráva, šťastna a veselá uprostřed svých dětí, vnukův a vnuček.

Popřejž jí Pán Bůh ještě hodně dlouhého a šťastného žití!