Bláznivý August

Údaje o textu
Titulek:	Bláznivý August
Autor:	Petr Ginz
Původní titulek:	Bláznivý August
Zdroj:	vedem-terezin.cz
Vydáno:	?
Licence:	PD old 70

Ve vzduchu bylo vlhko a chladno. Visely v něm cáry ocelově šedé mlhy, které se skoro dotýkaly povrchu vln. Nepříjemné povětří. Vlnící se zelená masa v dálce asi 100 yardů se ztrácela, až splynula s mlhou.

V kajutě Bonifacie seděl August. Říkalo se mu bláznivý August, ale mladý plavčík Petr věřil Augustovi. „On není blázen,“ říkával, „on je jiný, nějaký takový divný. On zná asi nějaké veliké tajemství, které vy nechápete a ani nemůžete chápat.“ „Vždyť jsi již pomalu také jako on, zblázníš se dočista, když s ním budeš pořád mluvit,“ říkali mu ostatní plavčíci. „Jsou nevědomí,“ říkával vždy August a jeho oči připadaly v tu chvíli Petrovi, jakoby se naň dívaly z vysoké hory, zastřené mraky. Ne, August nebyl blázen, jistě ne, vždyť dovedl mluvit tak přesvědčivě. A Petr jej měl rád, toho blázna s hlubokýma očima, a věřil mu. A ten August mluvil divně. „Tak nemluví nikdo na světě,“ myslil si Petr, „jaktěživ jsem neslyšel, že by kapitán, kormidelník, plavčíci nebo v přístavu mluvili tak podivně.“ To byl totiž celý jeho svět.

Byla noc. Vše spalo, jen na palubě byly slyšet kroky psí hlídky. Petr usínal. Jeho svaly mu připadaly měkké a uvolněné. Jeho svaly, celé tělo mu připadalo volné, a s uvolněným tělem se uvolňoval i duch a jeho mysl zastřely modravé mlhy spánku. Ztrácel vědomí. Najednou jako elektrická jiskra ucítil něčí lehký dotyk. Petr se namáhavě zvedl na svém námořnickém lůžku, rozhlédl se a spatřil nad sebou skloněnou postavu blázna Augusta. „Pojď se mnou!“ Petr se zdvihl z lůžka a protáhl se. „Pojď rychle,“ nabádal ho hlas Augustův. Petr bez odmluvy vstal, přestože pod dekou bylo teplo a venku zima. Šel bez hlesu za ním. Vešli do podlodí. August zapálil svíčku. Její slabé světlo stěží zahánělo tmu, která číhala za každým výstupkem, každé škvíře. Došli do malé místnosti v podlodí. Bláznivý August vešel a Petr za ním. Klíč zaharašil v zámku a nato zmizel v Augustově kapse. Postavil svíčku doprostřed, sedlo si na bednu a vzal hlavu do dlaní. Petr se posadil na bobek, neboť mu byla zima. August zvedl hlavu. Ve světle svíčky zazářil jeho výrazný obličej, v němž jako malé ohníčky svítily odlesky v jeho očích. Chvíle uplynula. Malé mušky poletovaly okolo plamene.

August se ozval. Jeho hlas působil rušivě v mrtvém tichu. „Život? Co je život? Jako to světlo svíčky, o něž si pošetilí komáři pálí křídla!“ Zase bylo ticho rušené jen občasným zapraskáním knotu. „Chudáci komáři.“ – „Proč lítají tolik kolem toho světla?“ – Pomlka. Pomalu mluvil k sobě, jako by přemítal: „Zvyk – hnutí k individuální existenci a nejistota…“ Zabořil zase hlavu do dlaní a procedil zuby: „Lítají fascinováni kolem toho plamene, až je spálí a oni spadnou zničeni. Hlupáci!“ – „Hlupáci? Zvyk a nejistota je příliš silná, nemohou ji přemoci. Ubohý hmyz!…“ Seděli oba tiše. Petr se vlastně divil, jak to, že je zde, místo co by měl spát pokojně na svém lůžku. „Zamysli se nad životem, chlapče,“ řekl mu August „hle je jako ten plamen. Vidíš to, chápeš to? Ze zvyku kolem něj lítáme a musíme umřít. Chceme být svými „Já“ a za tuto cenu obětujeme vše!“ Natáhl ruku a zhasl svíčku. Rozhostila se tma po místnosti. Bylo slyšet, jak komáři odletěli, zbaveni fascinujícího plamene svíčky. Chvíli ještě bzučeli, pak však bzučení jejich křídel ustalo. Vyletěli asi nějakou škvírou do volného prostoru. „Viděl jsi, viděl jsi,“ ozval se ze tmy hlas Augustův, „vnímal jsi dobře, chlapče?“ opakoval August a odsunul víko z bedny prachu.

„Ještě jednou Flamarione,“ bylo slyšet jakoby z nesmírné dálky hrát kapitána karty.

„Oproštění…“ šeptal August. Napřímil ruku a vrhl svítící plamen sirky do bedny prachu.

A místnost se rozsvítila nesmírným jasem a v ohni výbuchu uzřel Petr zásvit Velkého splynutí.

-nz (Petr Ginz)