Bible kralická (1918)/Píseň Šalamounova

Bible Kralická Šalamoun
Kazatel	Píseň Šalamounova	Izaiáš

Kapitola 1.

¹ Píseň nejpřednější z písní Šalomounových.
² [Ó] by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší [jsou] milosti tvé nežli víno.
³ Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují.
⁴ Táhniž mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, [a] vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě.
⁵ Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy.
⁶ Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.
⁷ Oznam mi [ty], kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých?
⁸ Jestliže nevíš, ó nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů.
⁹ Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.
¹⁰ Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, [a] hrdlo tvé halžemi.
¹¹ Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými.
¹² Dotud, dokudž král stolí, nardus můj vydává vůni svou.
¹³ Svazček mirry [jest] mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.
¹⁴ Milý můj [jest] mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi.
¹⁵ Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé [jako] holubičí.
¹⁶ Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se.
¹⁷ Trámové domů našich jsou z cedrů, [a] pavlače naše z boroví.

Kapitola 2.

¹ Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
² Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
³ Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla [seděti], a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
⁴ Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
⁵ Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,
⁶ Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
⁷ Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
⁸ Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
⁹ Podobný [jest] milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
¹⁰ Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
¹¹ Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
¹² Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
¹³ Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
¹⁴ Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
¹⁵ Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.
¹⁶ Milý můj [jest] můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
¹⁷ Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.

Kapitola 3.

¹ Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
² Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicech hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
³ Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má?
⁴ A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své.
⁵ Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by [sám] nechtěl.
⁶ Která jest to, jenž vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsuc mirrou a kadidlem, dražším nad všelijaký prach apatekářský?
⁷ Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských,
⁸ Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý [má] svůj meč při boku svém z příčiny strachu nočního.
⁹ Schranu vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského,
¹⁰ Při níž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, vnitřek pak jeho postlaný milostí dcer Jeruzalémských.
¹¹ Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho.

Kapitola 4.

¹ Aj, [jak] jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, [jak] jsi krásná! Oči tvé [jako] holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.
² Zubové tvoji podobní stádu [ovcí] jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
³ Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
⁴ Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů [mužů] udatných.
⁵ Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.
⁶ Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému.
⁷ Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny.
⁸ Se mnou z Libánu, ó choti [má], se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu [hory] Amana, s vrchu Senir a Hermon, z peleší lvových a s hor pardových.
⁹ Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, [a] jedinou točenicí hrdla svého.
¹⁰ Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.
¹¹ Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
¹² Zahrada zamčená [jsi], sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.
¹³ Výstřelkové tvoji [jsou] zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a nardu,
¹⁴ Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, [a] s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, [i] s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.
¹⁵ Ó [ty sám] vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu.
¹⁶ Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, [a] ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.

Kapitola 5.

¹ Přišelť jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, pijí víno své a mléko své. Jezte, přátelé, píte a hojně se napíte, [moji] milí.
² Spávámť, a však srdce mé bdí. Hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má plná jest rosy, [a] kadeře mé krůpějí nočních.
³ Svlékla jsem sukni svou, kterakž ji obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám káleti?
⁴ Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.
⁵ I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a [aj, z] rukou mých kapala mirra, i z prstů mých, mirra tekutá na rukovětech závory.
⁶ Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj [již] byl ušel, [a] pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi.
⁷ Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali [i] rouchu mou se mne strážní zdí městských.
⁸ Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí.
⁹ Což [má] milý tvůj mimo [jiné] milé, ó nejkrásnější z žen? Co [má] milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ?
¹⁰ Milý můj [jest] bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců [jiných].
¹¹ Hlava jeho [jako] ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran.
¹² Oči jeho jako holubic nad stoky vod, [jako] v mléce umyté, stojící v slušnosti.
¹³ Líce jeho jako záhonkové vonných věcí, [jako] květové vonných věcí; rtové jeho jako lilium prýštící mirru tekutou.
¹⁴ Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené.
¹⁵ Hnátové jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; oblíčej jeho jako Libán, výborný jako cedrové.
¹⁶ Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest přítel můj, ó dcery Jeruzalémské.

Kapitola 6.

¹ Kamže odšel milý tvůj, ó nejkrásnější z žen? Kam se obrátil milý tvůj? A hledati ho budeme s tebou.
² Milý můj sstoupil do zahrady své, k záhonkům věci vonných, aby pásl v zahradách, a aby zbíral lilium.
³ Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi lilium.
⁴ Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.
⁵ Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne posilují. Vlasy tvé jsou jako stáda koz, kteréž vídati v Galád.
⁶ Zubové tvoji jsou podobní stádu ovcí, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
⁷ Jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
⁸ Šedesáte jest královen, a osmdesáte ženin, a mladic bez počtu;
⁹ Jediná jest [však] má holubice, má upřímá, jedinká při matce své, nepoškvrněná při své rodičce. Spatřivše ji dcery, blahoslavily ji, královny a ženiny chválily ji, [řkouce]:
¹⁰ Která jest to, kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci?
¹¹ Do zahrady vypravené sstoupila jsem, abych spatřila ovoce údolí, abych viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté.
¹² Nezvěděla jsem, [a] žádost má ponukla mne na vůz přednějších z lidu mého.
¹³ Navrať se, navrať, ó Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Jako zástup vojenský.

Kapitola 7.

¹ Jak jsou krásné nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka.
² Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.
³ Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních.
⁴ Hrdlo tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku.
⁵ Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; [i] král přivázán by byl na pavlačích.
⁶ Jak jsi [ty] krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná!
⁷ Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům.
⁸ Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných.
⁹ Ústa tvá jako víno výborné, milá pro upřímnost, působící, aby i těch, jenž spí, rtové mluvili.
¹⁰ Já [jsem] milého svého, a ke mně [jest] žádost jeho.
¹¹ Poď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech.
¹² Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, [a] tuť dám tobě milosti své.
¹³ Pěkná jablečka vydala vůni, a na dveřech našich všecky rozkoše nové i staré, milý můj, zachovala jsem tobě.

Kapitola 8.

¹ Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.
² Vedla bych tě, [a] uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, [a] mstu z jablek zrnatých.
³ Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
⁴ Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by [sám] nechtěl.
⁵ Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.
⁶ Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.
⁷ Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.
⁸ Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?
⁹ Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.
¹⁰ Já [jsem] zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj.
¹¹ Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.
¹² Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.
¹³ Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.
¹⁴ Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.

Starý zákon

Genesis • Exodus • Leviticus • Numeri • Deuteronomium

Jozue • Soudců • Rut • I Samuelova • II Samuelova • I Královská • II Královská • I Paralipomenon • II Paralipomenon • Ezdráš • Nehemiáš • Ester • Job

Žalmy • Přísloví • Kazatel • Píseň Šalamounova

Izaiáš • Jeremiáš • Pláč Jeremiášův • Ezechiel • Daniel

Ozeáš • Joel • Amos • Abdiáš • Jonáš • Micheáš • Nahum • Abakuk • Sofoniáš • Aggeus • Zachariáš • Malachiáš

Nový zákon

Matouš • Marek • Lukáš • Jan • Skutky

Římanům • I Korintským • II Korintským • Galatským • Efezským • Filipenským • Kolossenským • I Tessalonicenským • II Tessalonicenským

I Timoteovi • II Timoteovi • Titovi • Filemonovi • Židům

Jakub • I Petrova • II Petrova • I Janova • II Janova • III Janova • Judova

Zjevení