Bible kralická (1918)/Píseň Šalamounova

Bible kralická (1918)
Kazatel	Píseň Šalamounova	Izaiáš

Údaje o textu
Titulek:	Píseň Šalomounova
Autor:	Šalamoun (sporné)
Krátký popis:	biblická kniha
Zdroj:	Soubor:Bible kralická (1918).pdf, s. 581 a násl.
Vydáno:	[s. l.] 1918
Licence:	PD old 70 PD old 140
Překlad:	neuveden
Licence překlad:	PD old 140
Související:	Bible/Kazatel
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha Kazatel

Kapitola I.

Církev milostí chotě svého zažžená žádá přebývati s ním. 5. A předloživši mdlým u víře, aby se na její zevnitřní před světem nesličnosti nehoršili, 7. s chotěm svým milostně a důvěrně rozmlouvá.

¹ Píseň nejpřednější z písní Šalomounových. ² Ó by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší jsou milosti tvé nežli víno. ³ Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují. ⁴ Táhniž ^[1] mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, a vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě. ⁵ Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy. ⁶ Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem. ⁷ Oznam mi ty, kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých? ⁸ Jestliže nevíš, ó ^[2] nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů. ⁹ Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má. ¹⁰ Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, a hrdlo tvé halžemi. ¹¹ Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými. ¹² Dotud, dokudž král stolí, nardus můj ^[3] vydává vůni svou. ¹³ Svazček mirry jest mi milý můj, na prsech mých odpočívaje. ¹⁴ Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi. ¹⁵ Aj, jak jsi ty ^[4] krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí. ¹⁶ Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se. ¹⁷ Trámové domů našich jsou z cedrů, a pavlače naše z boroví.

1. PláčJer.5,21. Jan.15,5.
2. k.5,9.17.
3. Mark.14,13.
4. k.2,14;4,7.

Kapitola II.

Ženich sebe i choť svou, a ona zase chotě svého vychvaluje, 4. jeho dobrodiní, 5. svou k němu lásku, 8. příchod jeho, 10. sebe od něho povolání, i sliby hojné vypravuje, 16. z účastnosti jeho se těší, 17. a přítomného jej sobě vždycky míti žádá.

¹ Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách. ² Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami. ³ Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým. ⁴ Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně. ⁵ Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, ^[1] nebo umdlévám milostí, ⁶ Levice ^[2] jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne. ⁷ Zavazujiť ^[3] vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl. ⁸ Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích. ⁹ Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži. ¹⁰ Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, ^[4] krásná má, a poď. ¹¹ Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla. ¹² Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší. ¹³ Fík ^[5] vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď. ¹⁴ Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý. ¹⁵ Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete. ¹⁶ Milý můj ^[6] jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium. ¹⁷ Ažby ^[7] zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.

1. k.5,8.
2. k.8,3.
3. k.3,5;8,4.
4. k.1,8;4,1.
5. Mat.24,32.
6. k.6,2.
7. k.4,6.

Kapitola III.

Církev vypravuje, kterak chotě svého hledala, až se jí najíti i do pokojíka uvesti dal. 6. On na proti tomu její kráse a spanilosti se podiviv, do své rozkošnější a bezpečnější chrany, to jest do příbytků nebeských ji za sebou obrací a ponouká.

¹ Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. ² Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicech hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. ³ Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má? ⁴ A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho ^[1] uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své. ⁵ Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl. ⁶ Která jest to, jenž vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsuc mirrou a kadidlem, dražším nad všelijaký prach apatekářský? ⁷ Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských, ⁸ Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý má svůj ^[2] meč při boku svém z ^[3] příčiny strachu nočního. ⁹ Schranu vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského, ¹⁰ Při níž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, vnitřek pak jeho postlaný milostí dcer Jeruzalémských. ¹¹ Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho.

1. k.8,2.
2. Žalm.45,4.
3. Žalm.91,5.

Kapitola IV.

Kristus ušlechtilost chotě své, příjemnost řeči, okrasu, víru, lásku i s jejím ovocem vychvaluje, 15. ona pak také znajíc jej býti studnicí všeho dobrého, jej oslavuje, a přítomného sobě míti žádá.

¹ Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči ^[1] tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy ^[2] tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád. ² Zubové ^[3] tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné. ³ Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými. ⁴ Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů mužů udatných. ⁵ Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí. ⁶ Ažby ^[4] zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému. ⁷ Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě ^[5] poškvrny. ⁸ Se mnou z Libánu, ó choti má, se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu hory Amana, s vrchu Senir a ^[6] Hermon, z peleší lvových a s hor pardových. ⁹ Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou ^[7] točenicí hrdla svého. ¹⁰ Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci. ¹¹ Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu. ¹² Zahrada zamčená jsi, sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná. ¹³ Výstřelkové tvoji jsou zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a ^[8] nardu, ¹⁴ Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, a s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, i s všelijakými zvláštními věcmi vonnými. ¹⁵ Ó ty sám vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu. ¹⁶ Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, a ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.

1. k.1,15.
2. k.6,4.
3. k.8,5.
4. k.2,17.
5. Efez.5,27.
6. Žalm.133,3.
7. 2 Petr.1,5 násl.
8. k.1,14.

Kapitola V.

Kristus žádost choti své naplnil, 2. ona svou neochotností jej od sebe zahnala, 6. nad čímž naříkaje a pokutu nesa, 8. žádá, aby její láska jemu známa byla; 10. zatím jej obšírně vychvaluje.

¹ Přišelť ^[1] jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, pijí víno své a mléko své. Jezte, přátelé, píte a hojně se napíte, moji milí. ² Spávámť, a však srdce mé bdí. Hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má plná jest rosy, a kadeře mé krůpějí nočních. ³ Svlékla jsem ^[2] sukni svou, kterakž ji obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám káleti? ⁴ Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně. ⁵ I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a aj, z rukou mých kapala mirra, i z prstů mých, mirra tekutá na rukovětech závory. ⁶ Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala ^[3] jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi. ⁷ Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali i rouchu mou se mne strážní zdí městských. ⁸ Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí. ⁹ Což má milý tvůj mimo jiné milé, ó nejkrásnější z žen? Co má milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ? ¹⁰ Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných. ¹¹ Hlava jeho jako ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran. ¹² Oči ^[4] jeho jako holubic nad stoky vod, jako v mléce umyté, stojící v slušnosti. ¹³ Líce jeho jako záhonkové vonných věcí, jako květové vonných věcí; rtové jeho ^[5] jako lilium prýštící mirru tekutou. ¹⁴ Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené. ¹⁵ Hnátové jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; oblíčej jeho jako Libán, výborný jako cedrové. ¹⁶ Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest přítel můj, ó dcery Jeruzalémské. ¹⁷ Kamže odšel milý tvůj, ó nejkrásnější z žen? Kam se obrátil milý tvůj? A hledati ho budeme s tebou.

1. k.6,1.
2. Ep.Jud.v.23.
3. k.3,1.2.
4. k.4,1.
5. Žalm.45,3.

Kapitola VI.

Církev svým družičkám s radostí vypravuje o příchodu chotě svého; 2. těší se účastnosti jeho. 3. On také okrasy její vypravuje, 8. ji svou jedinkou a nejmilejší i jiným ku podivení býti svědčí, 10. s kterýmiž ona milostně i potřebně rozmlouvá.

¹ Milý můj sstoupil do zahrady své, k záhonkům věci vonných, aby pásl v zahradách, a aby zbíral lilium. ² Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi lilium. ³ Krásná ^[1] jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci. ⁴ Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne posilují. ^[2] Vlasy tvé jsou jako stáda koz, kteréž vídati v Galád. ⁵ Zubové ^[3] tvoji jsou podobní stádu ovcí, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné. ⁶ Jako ^[4] kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými. ⁷ Šedesáte jest královen, a osmdesáte ženin, a mladic bez počtu; ⁸ Jediná jest však ^[5] má holubice, má upřímá, jedinká při matce své, nepoškvrněná při své rodičce. Spatřivše ji dcery, blahoslavily ji, královny a ženiny chválily ji, řkouce: ⁹ Která jest to, ^[6] kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, ^[7] hrozná jako vojsko s praporci? ¹⁰ Do zahrady vypravené sstoupila jsem, abych spatřila ovoce údolí, abych viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté. ¹¹ Nezvěděla jsem, a žádost má ponukla mne na vůz přednějších z lidu mého. ¹² Navrať se, navrať, ó Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Jako zástup vojenský.

1. k.2,10;4,1.
2. k.4,1.
3. k.4,2.
4. k.4,3.
5. k.5,2.
6. k.3,6.
7. k.6,3.

Kapitola VII.

Kristus ženich opět tuto choti své krám a ušlechtilost vychvaluje. 10. Naproti tomu ona těší se z jeho účastnosti, 11. a rozkoší s ním zde i věčně požívati žádá.

¹ Jak jsou krásné ^[1] nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka. ² Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím. ³ Oba tvé prsy jako dvé ^[2] telátek bliženců srních. ⁴ Hrdlo ^{[red 1]} tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku. ⁵ Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; i král přivázán by byl na pavlačích. ⁶ Jak jsi ^[3] ty krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná! ⁷ Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé ^[4] hroznům. ⁸ Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných. ⁹ Ústa tvá jako víno výborné, milá pro upřímnost, působící, aby i těch, jenž spí, rtové mluvili. ¹⁰ Já jsem ^[5] milého svého, a ke mně jest žádost jeho. ¹¹ Poď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech. ¹² Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, a tuť dám tobě milosti své. ¹³ Pěkná jablečka vydala ^[6] vůni, a na dveřech našich všecky rozkoše nové ^[7] i staré, milý můj, zachovala jsem tobě.

1. k.4,7.
2. k.4,5.
3. k.1,15;2,14.
4. k.1,14.
5. k.2,16.
6. k.4,10.
7. Mat.13,52.

Kapitola VIII.

Církev stará Izraelská touží po příchodu Krista v těle, a svou uctivost i lásky vroucnost ukazuje, 8. za pohany se přimlouvá, 9. na to odpověď příjemnou ode Pána slyší, 14. až i posledního příští jeho k dokonalému jí oslavení snažně žádá.

¹ Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena. ² Vedla bych tě, a uvedla do domu matky ^[1] své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, a mstu z jablek zrnatých. ³ Levice jeho ^[2] pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne. ⁴ Přísahou vás ^[3] zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl. ⁵ Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá. ⁶ Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší. ⁷ Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl. ⁸ Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní? ⁹ Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými. ¹⁰ Já jsem zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj. ¹¹ Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných. ¹² Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího. ¹³ Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť ^[4] pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se. ¹⁴ Pospěš, milý můj, a připodobni se k ^[5] srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.

1. k.3,4.
2. k.2,6.
3. k.2,7;3,5.
4. Žalm.45,15.
5. k.2,17.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zde je v biblickém textu označeno místo pro referenci, její text ale chybí.