Kapitola I.
Církev milostí chotě svého zažžená žádá přebývati s ním. 5. A předloživši mdlým u víře, aby se na její zevnitřní před světem nesličnosti nehoršili, 7. s chotěm svým milostně a důvěrně rozmlouvá.
1 Píseň nejpřednější z písní Šalomounových.
2 Ó by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší jsou milosti tvé nežli víno.
3 Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují.
4 Táhniž [1] mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, a vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě.
5 Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy.
6 Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.
7 Oznam mi ty, kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých?
8 Jestliže nevíš, ó [2] nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů.
9 Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.
10 Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, a hrdlo tvé halžemi.
11 Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými.
12 Dotud, dokudž král stolí, nardus můj [3] vydává vůni svou.
13 Svazček mirry jest mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.
14 Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi.
15 Aj, jak jsi ty [4] krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí.
16 Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se.
17 Trámové domů našich jsou z cedrů, a pavlače naše z boroví.
- ↑ PláčJer.5,21. Jan.15,5.
- ↑ k.5,9.17.
- ↑ Mark.14,13.
- ↑ k.2,14;4,7.
Kapitola II.
Ženich sebe i choť svou, a ona zase chotě svého vychvaluje, 4. jeho dobrodiní, 5. svou k němu lásku, 8. příchod jeho, 10. sebe od něho povolání, i sliby hojné vypravuje, 16. z účastnosti jeho se těší, 17. a přítomného jej sobě vždycky míti žádá.
1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, [1] nebo umdlévám milostí,
6 Levice [2] jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
7 Zavazujiť [3] vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, [4] krásná má, a poď.
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
13 Fík [5] vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.
16 Milý můj [6] jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
17 Ažby [7] zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
- ↑ k.5,8.
- ↑ k.8,3.
- ↑ k.3,5;8,4.
- ↑ k.1,8;4,1.
- ↑ Mat.24,32.
- ↑ k.6,2.
- ↑ k.4,6.
Kapitola III.
Církev vypravuje, kterak chotě svého hledala, až se jí najíti i do pokojíka uvesti dal. 6. On na proti tomu její kráse a spanilosti se podiviv, do své rozkošnější a bezpečnější chrany, to jest do příbytků nebeských ji za sebou obrací a ponouká.
1 Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
2 Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicech hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
3 Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má?
4 A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho [1] uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své.
5 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.
6 Která jest to, jenž vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsuc mirrou a kadidlem, dražším nad všelijaký prach apatekářský?
7 Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských,
8 Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý má svůj [2] meč při boku svém z [3] příčiny strachu nočního.
9 Schranu vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského,
10 Při níž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, vnitřek pak jeho postlaný milostí dcer Jeruzalémských.
11 Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho.
- ↑ k.8,2.
- ↑ Žalm.45,4.
- ↑ Žalm.91,5.
Kapitola IV.
Kristus ušlechtilost chotě své, příjemnost řeči, okrasu, víru, lásku i s jejím ovocem vychvaluje, 15. ona pak také znajíc jej býti studnicí všeho dobrého, jej oslavuje, a přítomného sobě míti žádá.
1 Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči [1] tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy [2] tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.
2 Zubové [3] tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
3 Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
4 Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů mužů udatných.
5 Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.
6 Ažby [4] zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému.
7 Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě [5] poškvrny.
8 Se mnou z Libánu, ó choti má, se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu hory Amana, s vrchu Senir a [6] Hermon, z peleší lvových a s hor pardových.
9 Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou [7] točenicí hrdla svého.
10 Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.
11 Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
12 Zahrada zamčená jsi, sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.
13 Výstřelkové tvoji jsou zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a [8] nardu,
14 Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, a s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, i s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.
15 Ó ty sám vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu.
16 Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, a ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.
- ↑ k.1,15.
- ↑ k.6,4.
- ↑ k.8,5.
- ↑ k.2,17.
- ↑ Efez.5,27.
- ↑ Žalm.133,3.
- ↑ 2 Petr.1,5 násl.
- ↑ k.1,14.
Kapitola V.
Kristus žádost choti své naplnil, 2. ona svou neochotností jej od sebe zahnala, 6. nad čímž naříkaje a pokutu nesa, 8. žádá, aby její láska jemu známa byla; 10. zatím jej obšírně vychvaluje.
1 Přišelť [1] jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, pijí víno své a mléko své. Jezte, přátelé, píte a hojně se napíte, moji milí.
2 Spávámť, a však srdce mé bdí. Hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má plná jest rosy, a kadeře mé krůpějí nočních.
3 Svlékla jsem [2] sukni svou, kterakž ji obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám káleti?
4 Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.
5 I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a aj, z rukou mých kapala mirra, i z prstů mých, mirra tekutá na rukovětech závory.
6 Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala [3] jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi.
7 Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali i rouchu mou se mne strážní zdí městských.
8 Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí.
9 Což má milý tvůj mimo jiné milé, ó nejkrásnější z žen? Co má milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ?
10 Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných.
11 Hlava jeho jako ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran.
12 Oči [4] jeho jako holubic nad stoky vod, jako v mléce umyté, stojící v slušnosti.
13 Líce jeho jako záhonkové vonných věcí, jako květové vonných věcí; rtové jeho [5] jako lilium prýštící mirru tekutou.
14 Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené.
15 Hnátové jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; oblíčej jeho jako Libán, výborný jako cedrové.
16 Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest přítel můj, ó dcery Jeruzalémské.
17 Kamže odšel milý tvůj, ó nejkrásnější z žen? Kam se obrátil milý tvůj? A hledati ho budeme s tebou.
- ↑ k.6,1.
- ↑ Ep.Jud.v.23.
- ↑ k.3,1.2.
- ↑ k.4,1.
- ↑ Žalm.45,3.
Kapitola VI.
Církev svým družičkám s radostí vypravuje o příchodu chotě svého; 2. těší se účastnosti jeho. 3. On také okrasy její vypravuje, 8. ji svou jedinkou a nejmilejší i jiným ku podivení býti svědčí, 10. s kterýmiž ona milostně i potřebně rozmlouvá.
1 Milý můj sstoupil do zahrady své, k záhonkům věci vonných, aby pásl v zahradách, a aby zbíral lilium.
2 Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi lilium.
3 Krásná [1] jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.
4 Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne posilují. [2] Vlasy tvé jsou jako stáda koz, kteréž vídati v Galád.
5 Zubové [3] tvoji jsou podobní stádu ovcí, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
6 Jako [4] kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
7 Šedesáte jest královen, a osmdesáte ženin, a mladic bez počtu;
8 Jediná jest však [5] má holubice, má upřímá, jedinká při matce své, nepoškvrněná při své rodičce. Spatřivše ji dcery, blahoslavily ji, královny a ženiny chválily ji, řkouce:
9 Která jest to, [6] kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, [7] hrozná jako vojsko s praporci?
10 Do zahrady vypravené sstoupila jsem, abych spatřila ovoce údolí, abych viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté.
11 Nezvěděla jsem, a žádost má ponukla mne na vůz přednějších z lidu mého.
12 Navrať se, navrať, ó Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Jako zástup vojenský.
- ↑ k.2,10;4,1.
- ↑ k.4,1.
- ↑ k.4,2.
- ↑ k.4,3.
- ↑ k.5,2.
- ↑ k.3,6.
- ↑ k.6,3.
Kapitola VII.
Kristus ženich opět tuto choti své krám a ušlechtilost vychvaluje. 10. Naproti tomu ona těší se z jeho účastnosti, 11. a rozkoší s ním zde i věčně požívati žádá.
1 Jak jsou krásné [1] nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka.
2 Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.
3 Oba tvé prsy jako dvé [2] telátek bliženců srních.
4 Hrdlo [red 1] tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku.
5 Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; i král přivázán by byl na pavlačích.
6 Jak jsi [3] ty krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná!
7 Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé [4] hroznům.
8 Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných.
9 Ústa tvá jako víno výborné, milá pro upřímnost, působící, aby i těch, jenž spí, rtové mluvili.
10 Já jsem [5] milého svého, a ke mně jest žádost jeho.
11 Poď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech.
12 Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, a tuť dám tobě milosti své.
13 Pěkná jablečka vydala [6] vůni, a na dveřech našich všecky rozkoše nové [7] i staré, milý můj, zachovala jsem tobě.
- ↑ k.4,7.
- ↑ k.4,5.
- ↑ k.1,15;2,14.
- ↑ k.1,14.
- ↑ k.2,16.
- ↑ k.4,10.
- ↑ Mat.13,52.
Kapitola VIII.
Církev stará Izraelská touží po příchodu Krista v těle, a svou uctivost i lásky vroucnost ukazuje, 8. za pohany se přimlouvá, 9. na to odpověď příjemnou ode Pána slyší, 14. až i posledního příští jeho k dokonalému jí oslavení snažně žádá.
1 Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.
2 Vedla bych tě, a uvedla do domu matky [1] své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, a mstu z jablek zrnatých.
3 Levice jeho [2] pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
4 Přísahou vás [3] zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.
5 Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.
6 Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.
7 Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.
8 Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?
9 Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.
10 Já jsem zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj.
11 Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.
12 Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.
13 Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť [4] pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.
14 Pospěš, milý můj, a připodobni se k [5] srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.
- ↑ k.3,4.
- ↑ k.2,6.
- ↑ k.2,7;3,5.
- ↑ Žalm.45,15.
- ↑ k.2,17.
