Bible kralická (1613, moderní pravopis)/První kniha Machabejská

Bible kralická (1613, moderní pravopis)
Přídavkové ke knize Ester	První kniha Machabejská	Druhá kniha Machabejská

Údaje o textu
Titulek:	Kniha Machabejská první, vůbec třetí nazvána
Autor:	neznámý
Krátký popis:	biblická kniha
Zdroj:	Soubor:Bible kralická (1613) 5.pdf, s. 852 a násl.
Vydáno:	[s. l.] 1613
Licence:	PD old 140
Překlad:	neuveden
Licence překlad:	PD old 140
Související:	Bible/3. Makabejských
Index stran
Přepsáno do moderního pravopisu
Dílo ve Wikipedii: 3. kniha Makabejská

Bible kralická (1613)/První kniha MachabejskáDeutschΕλληνικάEnglish

Kapitola I. Filopator Antiocha přemohl, 11. všetečně do svatyně všel, 15. a Židy zkormoutil.

¹ Filopaterovo nad Antiochem vítězství Zvěděv pak Filopator od těch, kteříž se byli navrátili, že by ta místa, kteráž on držel, Antioch vzal, dal věděti všechněm vojskům svým pěším i jízdným; ² A vzav s sebou sestru svou Arsinoe, táhl až na ta místa, kteráž jsou u Rafian, kdež se byli položili Antiochovi. ³ Teodotus pak nějaký úklady jemu učiniti úmysl maje, a vezma nejlepší z poručené sobě prvé od Ptolemea zbroje, pustil se nočně do Ptolemeova stanu, aby jej sám zabil a tak přítrž učinil té válce. ⁴ Ale Dositeus, kterýž sloul syn Drymilův, (kterýž byl přirozený žid, potom však odstoupiv od služeb zákonních i od ustanovení otců se odtrhl) vyveda Ptolemea, chaterného [člověka] položil v staně jeho, kterémuž dostalo se utrpěti za něho. ⁵ Když pak veden byl tuhý boj a věcem Antiochovým lépe se vedlo, Arsinoe objíždějíc vojska prostovlasá statečně [jich] napomínala s žalostí a se slzami, aby retovali sebe, dítek svých i manželek, slibujíc dáti těm, kdožby svítězili, každému dvě libry zlata. ⁶ Takž se zdařilo, že nepřátelé v bitvě poraženi jsou, mnozí pak zjímáni jsou i zajati. ⁷ Pěkné se jeho ukázání k Židům, etc. Tedy [Ptolemeus] znikna těch úkladů, usoudil vypravě se do okolních měst, napomenouti jich; což učiniv a dary do chrámu rozděliv, v dobré naději poddané své postavil. ⁸ Když pak Židé vyslali k němu z rady a z starších ty, kteříž by jej přivítali, a pocty donesouce, s ním se radovali z těch věcí, kteréž se byly zběhly, stalo se, že se jemu větší chuť udělala, aby co nejdříve k nim přijel. ⁹ Ale dostav se do Jeruzaléma a oběti vykonav, i díky vzdav nejvyššímu Bohu a něco z těch věcí, kteréž se pořádně na tom místě [konávají], vykonav, ¹⁰ Ale nenáležité vtírání se do svatyně a již přišed do toho samého místa a nad jeho řemeslnickým vzděláním a křtaltem se užasna podiviv, uložil v mysli do chrámu vjíti. ¹¹ Když pak oni pravili, že nenáleží toho činiti, protože ani těm, kteříž jsou z toho národu, nesluší tam vcházeti, anobrž ani všechněm kněžím, ale tolika samému přednímu, ze všech nejvyššímu knězi, a to jen v rok jednou; tedy on nikoli nedal sobě říci. ¹² A to i proti zákonu A ač jemu zákon byl čten, však nepřestal se vtírati, pravě: Že on musí tam vjíti; a oni ^[1] musejí-li zbaveni býti té cti, já nemusím; a ptal se, proč, když po všem chrámě chodil, žádný jemu nebránil z přítomných. ¹³ Když pak jeden řekl: Že neopatrně učinili, a že se jemu to v zlé obrátí; tedy řekl: Poněvadž se to stalo, proč bych předce nevšel? chtějte oni, neb nechtějte. ¹⁴ Židé se k pláči a k modlitbám obrátili. Protož když kněží ve všem rouchu padše, modlili se nejvyššímu Bohu, aby na pomoc přispěl v nastávající potřebě, a útoku toho, kterýž nešlechetně dotíral, přítrž učinil, nadto když i křik s slzami chrám naplnil, tedy v městě pozůstalí zbouření jsouce, vyskočili, domnívajíce se, že se něco neobyčejného stalo. ¹⁵ Též i panny, zavřené byvše v pokojících s matkami, prostovlasé vyskočily a sypouce prach na vlasy své, naříkáním a úpěním ulice naplnily. ¹⁶ Ty pak nedávno vyslané s těmi, kteříž k vyjití vstříc [jemu^[2]] zpořádáni byli, i studu náležitého nechavše, v běhání neslušné po městě se vydaly. ¹⁷ Nadto, jakož matky, tak chůvy dítek nedávno zplozených onde i onde nechavše, některé skrze domy, některé skrze ulice bez zástavy do nejvrchnějšího chrámu se hrnuly. ¹⁸ Takž rozličná se modlitba dála od těch v jedno shromážděných příčinou těch věcí, o kteréž on usiloval. ¹⁹ Někteří pak z měštanů, kteříž opováživše se, bránili toho, když on předce dotíral a své uložení vykonati úmysl měl; ale zkřikše, že se náleží utéci k zbroji a směle pro zákon otcovský umříti, veliké učinili na tom místě zjitření. ²⁰ A sotva od starců a starších zdržáni jsouce, k též modlitbě se zase postavili. ²¹ Tedy obec, jako prvé spolu zůstavajíc, modlila se; ale starší, kteříž okolo krále stáli, rozličně se o to pokoušeli, aby nadutou mysl jeho od předsevzetí, kteréž sobě smyslil, odrazili; ²² Ale on jako nevážný nic nedbaje, již se vjíti strojil, mysle k konci přivésti to, což prvé pověděl. ²³ Až i ti také, kteříž s Filopatorem byli. Protož i ti, kteříž při něm byli, viděvše to, obrátili se s našimi k vzývání toho, kterýž má všelikou moc, aby v přítomné potřebě na pomoc přispěl, a nepřehlídal toho nenáležitého a pyšného skutku. ²⁴ Když se pak ten velmi veliký a násilný těch zástupů spolu sešel křik, bylo jakési neobyčejné křičení. ²⁵ Nebo se zdálo, že netoliko lidé, ale i ty stěny a všecka země zvučí, jakoby již všickni tehdáž smrt podnikali příčinou toho místa zprznění.

1. t. ti kteréž (???) jmenovali,
2. Filopaterovi; jinak Ptolemeovi, viz níž 3.9

Kapitola II. Modlitba lidu Božího. 16. Pomsta nad Filopatorem 18. i nenapravitedlností jeho. 23. Některých z lidu od náboženství odstoupení, 24. a jiných stálost při něm.

¹ Nejvyššího kněze proti Filopatorovi modlitba i lidu jeho. Tedy Šimon, nejvyšší kněž, proti svatyni skloniv kolena a rukou náležitě pozdvihna, činil modlitbu tuto a řekli jednomyslně: ² Pane, Pane, králi nebeský, a panující nade vším tvorem, nejsvětější mezi svatými, monarcho všemohoucí, vzezřiž na nás, kteříž nátisk trpíme od bezbožníka a nečistého, smělostí a sílou pýchajícího; ³ Ty zajisté stvořiv všecky věci a všecko v moci maje, ó nejmocnější, spravedlivý jsi, protož ty, kteříž z potupy a pýchy co činí, soudíš. ⁴ Ty jsi předešlé nepravosti činitele, mezi nimiž i obrové byli v sílu a smělost doufající, zahladil, uveda na ně velikou vodu. ⁵ Ty jsi Sodomské pýchu provozující, kteříž zjevní v nešlechetostech byli, ohněm a sírou popáliv, za příklad budoucím postavil. ⁶ Ty jsi ukrutného Faraona, kterýž v službu podroboval lid tvůj svatý Izraelský, rozličnými a mnohými zkusiv pokutami, v známost uvedl důstojnost svou. ⁷ Po kterýchžto [pokutách] v známost jsi uvedl velikou svou moc, když jsi toho, kterýž honil lid tvůj s vozy i s množstvím zástupů, zatopil v hlubokosti moře; ty pak, kteříž se dověřili tobě, všecken tvor v moci majícímu, zdravé jsi převedl, kteříž také sami u sebe rozvažujíce skutky ruky tvé, chválili tebe všemohoucího. ⁸ Ty, ó králi, kterýž jsi stvořil neobsáhlou a nesmírnou zemi, vyvolil jsi město toto, a posvětils místa tohoto k slávě své (kterýž však ničeho nepotřebuješ) a oslavils je zjevením se důstojným, zvelebiv je k slávě velikého a poctivosti hodného jména svého. ⁹ A zamilovav dům Izraelský, zaslíbil jsi, jestliže by pro odvrácení náše přišlo na nás ssoužení, a přijdouce do místa tohoto, modlili bychom se, že vyslyšíš modlitbu naši. ¹⁰ Jsi pak věrný a pravdomluvný, poněvadž jsi častokrát, když ssouženi bývali otcové naši, spomáhal jim v tom snížení a vysvobozovals je z velikých bíd. ¹¹ Ale aj nyní, svatý králi, pro mnohé a veliké hříchy své utištěni jsme, podmaněni jsouce nepřátelům svým, tak že umdléváme v nestatečnostech. ¹² V tomto pak našem pádu ten nevážný a nečistý usiluje v lehkost uvésti toto svaté místo v zemi této oddané jménu slávy tvé. ¹³ Nebo ačkoli příbytek tvůj jest nejvyšší nebe, k němuž přistoupiti lidem nelze, ale poněvadž oblíbiv sobě slávu svou v lidu svém Izraelském, posvětil jsi místa tohoto; ¹⁴ Nemstiž nad námi skrze tu jejich nečistotu, aniž napravuj nás skrze poškvrnu, aby se nepochloubali ti nešlechetní v mysli své a neplésali pyšným jazykem svým říkajíce: My jsme potlačili dům tento posvěcený, jako potlačeni bývají domové ohavností; ¹⁵ Shlaď hříchy naše, a odpusť poblouzení naše, a prokaž milosrdenství své v čas tento; rychle nechť předejdou slitování tvá, a způsobě nám pokoj, dej chvály v ústa padajících k zemi a v mysli potřených. ¹⁶ Tu Bůh, kterýž všecky věci spatřuje a nade všecky nejsvětější jest, vyslyšev v svatém místě tu slušnou žádost, toho, kterýž se utrháním a nevážností velice vynášel, švihal, sem i tam ním zmítaje, jako vítr třtinou, tak že na zemi [leže] nic nemohl více dělati, a oudy poražené maje, nemohl ani promluviti, spravedlivým soudem jsa obklíčen. ¹⁷ Pročež přátelé a žoldnéři vidouce, an hrozné došlo na něj trestání, a bojíce se, aby tu neumřel, rychle jej vytáhli, náramným jsouce poraženi strachem. ¹⁸ Potom pak zase pookřáv, nikoli ku pokání nepřišel strestán jsa, ale s pohrůžkou přísnou pryč odjel. ¹⁹ Dostav se pak do Egypta, a nešlechetnosti přičiniv i skrze napřed ukázané pomocníky a tovaryše, kteříž všeho, což spravedlivého jest, poběhli, netoliko v nesčislných neřádích zůstával, ale i v takovou všetečnost se vydal, aby zlořečil po místech [lidu], a mnozí z přátel hledíce na královo předsevzetí, i oni následovali té jeho vůle. ²⁰ Nebo uložil národ ten vůbec uvésti v pohanění; a na věži, kteráž byla při dvoře [královském], sloup postaviv, nápis vytesati dal, aby žádný, kdožby neobětoval, do chrámu egyptských nechodil, ale aby všickni Židé v zápis lidu, aneb v otrocký řád uvedeni byli; kteříž by pak odpírali, aby mocí pobráni jsouce o život připravováni byli. ²¹ Kteřížby se pak zapsati dali, aby vypálený měli na tělích Erb Dionyziů, [totiž] list břečťánový, a potom aby odděleni byli k dobytému prve svobodství. ²² Aby se pak nezdál všech nepřítelem býti, doložil pak toho v tom psání: Chtěli-li by pak kteří z nich sobě vyvoliti to, aby mezi těmi, kteříž zvláštními ceremoniemi svěceni jsou, bydleli, ti měšťané že budou rovni Alexandrinským. ²³ Protož někteří v městě, řády města tohoto při náboženství v nenávisti majíce, snadně se poddali, jakoby znamenité nějaké slávy oučastni býti měli pro budoucí s králem bývání. ²⁴ Mnozí však v udatné mysli se posilnivše, neodstoupili od pobožnosti, ale peníze za život vynasazujíce bez strachu, snažovali se vysvoboditi z těch zápisů, v jisté naději postaveni jsouce, že pomoci dosáhnou ²⁵ Ty pak, kteříž se od nich odtrhli, v ohavnosti měli a jako za nepřátely národu svého soudili, i společného obcování a pohodlí zbavovali.

Kapitola III. Zlost Filopatorova proti Židům 9. a mandát jeho.

Ptolemeovo rozzlobení se proti nevinným; ¹ O čemž zvěděv ten bezbožník, tak se velmi rozzlobil, že netoliko [na ty] v Alexandrii se hněval, ale i jiným v té krajině více se protivil, a poručil rychle shromážditi všecky a nejhorší smrtí život jim odjímati. ² Když se pak ty věcy dály, pověsť žalostná rozhlášena jest proti tomu národu. Nebo lidem těm kteříž se byli spikli k činění zlého, příčina dána byla k tomu předsevzetí, [tím] jakoby je [Židé] od práv odlučovali; ³ Ješto Židé králům s přívětivostí i věrnost neúchylnou zachovávali, ale že ctíce Boha a jeho zákonem se zpravujíce, odstoupili od některých a odvrátili se, tou příčinou některým nepřátelé se býti zdáli; ješto [jinak] činěním toho, což spravedlivého jest, ozdobujíce obcování své, u všech lidí chválu měli. ⁴ Takový tedy o tom národu mezi všemi vznešený dobrý skutek ti cizozemci za nic počítali a rozdílnost strany poklon a pokrmů pomlouvali, pravíce, že ti lidi ani s králem, ani s jinými vrchnostmi nesmyslí, ale nepřátelé jsou a velice řádům odporní; a tak nemalým jich dotýkali utrháním. ⁵ Retování jich v tom od Řeků i od jiných Řekové pak, kteříž v městě byli, žádného bezpraví sobě učiněného neměvše, bouřku nenadálou proti těm lidem a shluknutí pojednou stalé vidouce, ačkoli retovati jich nemohli, nebo to královské bylo nařízení, ⁶ A však těžce to nesouce, těšili je a té naděje byli, že se to promění, [pravíce]: Nebudeť zajisté dlouho přehlédati takového ustanovení ten, jemuž nic neznámého není. ⁷ Nýbrž již také i jiní sousedé a přátelé a ti, kteříž s nimi tovaryšili, tajně některých povolavše, ochraňovati a všelijak snažně jim přijíti na pomoc připovídali. ⁸ Avšak on přítomným štěstím zpínaje se a nehledě na nejvyššího Boha moc, ale umíniv předce v tom úmysle zůstávati, napsal proti nim list tento: ⁹ Rozepsání proti nim mandátu hrozného Král Ptolemeus Filopator, v Egyptě i jinde bydlícím hejtmanům a vojákům, pozdravení a všecko dobré vzkazuje; dobře se pak i já sám mám i věci naše. ¹⁰ Když do Asie tažení náše (o čemž i sami víte) stálou bohů pomocí po naší vůli k konci přivedeno bylo, uložili jsme, ne mocí kopí, ale milostivostí a mnohou přívětivostí pěstovati přebývající v Celesyrii a v Fenicii národy a jim dobře činiti ochotně; ¹¹ Protož rozdělujíce chrámům důchody mnohé, dostali jsme se do Jeruzaléma, kdež jsme se vypravili, chtějíce poctiti chrámu těch nešlechetných a nikdy své nesmyslnosti nepřestávajících, ¹² Kteříž, ač slovem ochotně, ale skutkem neupřímně náš příchod přijavše, když jsme žádostivi byli vjíti do Chrámu jejich a jej náležitými a velmi drahými dary poctiti, pýchou starodávní vedeni jsouce, nedopustili nám tam vjíti. ¹³ [A ač] nejsou rovni naší síle, pro níž máme ke všechněm lidem příchylnost; však svou nelíbost zjevnou k nám pronesli jako ti, kteříž sami toliko z národů proti králům a svým dobrodincům šíje pozdvihujíce, nic slušného nechtí podniknouti. ¹⁴ My pak tu jejich nesmyslnost snesše a s vítězstvím se do Egypta navrátivše, a všechněm národům přívětivě se ukázavše, vše což slušelo učinili jsme. ¹⁵ Přitom však, všechněm po pokoleních jejich, že jsme zapomenuli na to zlé, v známost uvedše, a pro stovaryšení se jejich [s námi], i pro ty věci na tisíce jim upřímě předešle svěřené opováživše se, k proměnění úmyslu [jim] jsme sloužili a je účastny na věčnost kněží učiniti jsme chtěli, i měšťanství Alexandrinských je za hodné usouditi. ¹⁶ Ale oni to sobě na zlou stranu vykladajíce a svou přirozenou zlostí to dobré zamítajíce, vždycky pak ke zlému nakloněni jsouce, netoliko pohrdli tím nepřeplaceným měšťanstvím, ale také v ošklivost vzali, slovem i mlčením, ty, kteříž z nich nemnozí [však] k nám se vlastně mají, vždycky poohlídajíce nás, že bychom pro to zlopověstné obcování [jejich] velmi brzo vyvrátili dobrá nařízení; ¹⁷ A protož těmi znameními dobře ujištěni jsouce, že oni všelijakým způsobem s námi jednomyslní nejsou, a opatrujíce to, abychom snad, vznikla-li by po tom nenadálá bouřka proti nám, těch bezbožných pozadu, zrádců a cizozemců, neměli nepřátel, ¹⁸ Aby napořád jímáni a k smrti odsíláni byli, etc Poručili jsme, jakž by jen došlo psaní toto, hned té hodiny ty oznámené s ženami i dětmi s potupou a utrháním k nám odeslati řetězy železnými všudy ukované k hroznému a ohavnému, jakéž náleží na nepřátely, zmordování. ¹⁹ Nebo jakž by jen na tyto trestání došlo, za to máme, že na potomní čas dokonale náše věci na dobré míře a v výborném způsobu postaveny budou; ²⁰ Kdožby pak přechoval koho z Judských, od starce až do nemluvněte, a až do těch, kteříž při prsech jsou, ohavnými mukami se vším domem svým roztažen jsa trápen bude. ²¹ Ale kdožby chtěl oznámiti o některém, netoliko statek toho, kterýž upadl v pokutu, ale i z královských peněz dva tisíce ġrošů vezme a svobodou korunován bude. ²² Všeliké pak místo, kdež by koli přechován jsa postižen byl Žid, nepřístupné ať jest učiněno a spáleno, aby ode všeho smrtedlného tvoru vidíno bylo, že se k ničemu naprosto nehodí na věčný čas. Ta byla toho listu notule, tak napsaná.

Kapitola IIII. Ukrutnost nad Židy 13. Filopatorovy hody. 16. Boží ochrana při Judských.

Radost z bezpraví Židům učiněného. ¹ Všudy pak, kamžkoli došlo to poručení, obecné připraveny jsou od těch národů hody s prokřikováním a s radostí; nebo dávno v jejich mysli zastaralé nepřátelství svobodně se již vyjeviti mohlo. ² Ale Židům ustavičný nastal zámutek a přežalostný, s slzami a s vzdycháním křik, když zapáleno bylo všudy srdce naříkajícých nad nenadálým zahynutím, kteréž kvapně jim usouzeno bylo. ³ Který kraj neb město, neb summou které místo, na němž bydleno bylo, neb které cesty naříkáním a kvílením nad nimi nebyly naplněny? ⁴ A ukrutné s nimi nakládání od hejtmanů Tak zajisté ukrutným a nemilosrdným srdcem po městech hejtmané jednomyslně je vyháněli, že nad tím neobyčejným trápením někteří i z nepřátel, majíce v srdci svém velikou lítost a rozvažujíce nejistý běh života, slzeli nad tím jejich přežalostným vyhnáním. ⁵ Vjímání starců, Nebo napřed šlo množství starců šedivých, na kteréž se násilně obořili, ani nezpůsobilosti noh skřivených pro starosť, ani jakého studu co šetřili, rychle odjíti chvátajíce. ⁶ Nevěst, Mladice pak, ty, kteréž nedávno v stav manželský vstoupivše, do pokojíka vešly, místo potěšení měvše kvílení a vlasy mastmi pomazané prachem majíce posypané, nadto i nezavité vedeny jsouce, místo svadebního zpívání společně naříkati počínaly jako ty, kteréž zbědovány trápením od cizých národů byly, když svázané na odivu až k tomu místu, kdež se vsedalo na lodí, násilně taženy byly. ⁷ Ženichů. Tolikéž jejich manželé, provazy místo věnců hrdla otočená majíce v květu mladého věku, místo hodů a mladých lidí kratochvíle, ostatní svadební dny v naříkání trávili, před sebou již hrob vidouce připravený. ⁸ Hnáni pak byli jako hovada, nuceni jsouce násilím železného vězení; 2. V vězení jich někteří k lavičkám na lodech přibiti jsouce za hrdla, někteří nohy pevnými sevřené majíce pouty, a ještě nad nimi hustým taflováním bylo opeřeno, aby se všech stran zahražené oči majíce tak jakž obyčej jest vésti ty, kteříž uklady činí, přes to všecko plavení vedeni byli. ⁹ Židé ubozý na odivu vystaveni a popisováni Když pak k té řečené lodi jsou přihnáni a plavení se vykonalo, jakž od krále uloženo bylo, poručil jim před městem na placu se položiti, (jehož veliký byl okršlek a velmi příhodný k tomu, aby naodivu vystaveni byli všechněm jdoucím do města a těm, kteříž by se odtud do kterékoli krajiny vypravili pohostinu) aby ani s vojsky jeho obcenství neměli, ani naprosto do města přijati nebyli. ¹⁰ Když se pak to stalo, uslyšav [král] že by z města krajané tajně často vycházejíce kvílívali nad tou potupnou svých bratří bídou, rozhněval se a rozkázal i těm podobně týmž způsobem snažně jako oněm učiniti, bez umenšování jakýmkoli způsobem jejich pokuty, a popsati každé pokolení zejména. ¹¹ Nebo [pravil, že je] ne tou, málo před tím, těch díl pracnou porobou, ale ztrápené vyrčenými mukami, dokonce v čas jednoho dne vyhladí. ¹² Protož dálo se to popisování jich s velikou pilností a pyšnou ustavičností od východu slunce až do západu; [avšak] k vykonání nepřišlo za čtyřidceti dnů. ¹³ Král hody držel. Král pak velikou a ustavičnou radostí naplněn jsa, hody u všech modl strojil, daleko od pravdy pobloudilou myslí Modly němé ctil. a nečistými ústy němé modly, ^[1] kteréž nemohou s nimi mluviti ani [nic] pomoci, velebě Boha živého rouháním urážel. a proti Bohu nejvyššímu což nenáleží mluvě. ¹⁴ Po přeběhnutí pak toho napřed řečeného času písaří oznámili králi, že nikoli nemohou toho popsání Židů vykonati, pro nesmírné jejich množství, a že po té krajině ^[2] jest jich mnoho, někteří že ještě v domích zůstávají, jiní pak jinde, takže není možné toho vykonati všechněm Egyptu představeným hejtmanům. ¹⁵ Když pak jim přísnou pohrůžku učinil, jakoby dary brali k vymýšlení úskoku, zdařilo se, že cele tomu povolil, těm kteříž pravili a to ukazovali, že se papíru již i peří, jehož užívali, nedostávalo. ¹⁶ Bůh své řízení osvědčuje. Ale toťe bylo dílo řízení toho nepřemoženého, kterýž Židům s nebe na pomoc přispěl.

1. Podobně Žalm 113.3.
2. porůznu

Kapitola V. Troje poručení královské o připravení slonů proti Židům; 4. modlitba jejich, i divná Boží ochrana při nich.

Slonové proti Židům strojeni. ¹ Tedy [král] pln jsa hněvu ukrutného, a v zlosti naprosto neproměnitedlný povolav Hermona, kterýž sobě poručenou o slony péči měl, rozkázal na druhý den plnými hrstmi kadidla a vínem čistým bez nedostatku všecky slony, jichž bylo v počtu pět set, napájeti a rozlícené nápoje toho podáváním hojným vyvésti vstříc k usmrcení Židů. ² Sám pak o tom poručiv obrátil se k hodování, shromáždiv nejpřednější z přátel a z vojska ty, kteříž nepřatelsky se měli k Židům. Hermon pak, zprávce slonů, to poručení náležitě vykonal. ³ Nadto i ti služebníci před večerem vyšedše, bídných svázali ruce a jiné věcy vymýšleli proti nim celou noc, domnívajíce se, že tu již národ ten vezme konec skrze zhubení. ⁴ Ale B. Židy na modlitbě trvající ochránil. Židé pak, kteříž těm pohanům vší ochrany zbaveni býti se zdáli, pro obkličující je se všech stran těch vězení těžkost všemohoucího Pána nade vší mocí moc majícího, milosrdného Boha svého a Otce, ustavičným hlasem všickni s slzami vzývali, modléce se, aby tu bezbožnou proti ním radu změnil a je vysvobodil velebný zjevením se z té smrti, kteráž přednimi pohotově byla. ⁵ Jejichž horlivá ta modlitba vstupovala do nebe, ale Hermon ty ukrutné slony, plné vína od mnohého dodávání, a kadidlem nasycené, napojiv, ráno se ke dvoru najíti dal, aby o těch věcech oznámil králi. ⁶ 1. Dopuštěním snů na krále. Ale tu věc dobrou, od času věčného přistvořenou, kteráž v noci i vedne od toho, jenž z milosti udílí všechněm, kterýmž sám chce, propůjčena bývá, [totiž] částku snu, poslal [Bůh] na krále, ⁷ Kterýmžto libě a tvrdě usnuv působením Páně, v nešlechetném uložení svém velmi jest zmýlen a v neproměnitedlném úmysle velice oklamán. ⁸ Židé pak té hodiny, kteráž oznámena byla, znikše, chválili svatého Boha svého a zase prosili, aby s nimi smířen jsa, ukázal přemocné ruky své moc pohanům pyšným. ⁹ Když pak již půl desáté hodiny téměř bylo, ten, kterýž k zvání nařízen byl, hojnost pozvaných vida, přistoupě potrhl králem a sotva jej zbudiv, ukazoval, že čas hodů již přebíhá, o hostech řeč učiniv; kteréžto král pováživ a obrátiv se ku pití, rozkázal těm, kteříž přišli na hody, proti sobě posaditi se. ¹⁰ Po vykonání pak toho, napomínal těch, kteříž se v hodování vydali, aby tu přítomnou částku hodů, tím více kvasíce s veselím strávili. ¹¹ Když se pak dlouho protáhla ta kratochvíl, král obeslav Hermona, s příkrou pohrůžkou tázal se, pro kterou příčinu dopuštěno jest Židům přes ten přítomný den živu býti. ¹² On pak ukázal, že té noci rozkaz ten k vykonání přivedl, čehož i přátelé jeho posvědčovali; ale král, ukrutností horší než Falaris naplněn jsa, řekl: Nechť ti dnešnímu spání děkují. ¹³ Ty však bez odkládání k zejtřejšímu dni podobně připrav slony k vyhlazení těch nešlechetných Židů. ¹⁴ Když pak to pověděl král, ochotně to všickni přítomní spolu schválivše, do domu svého jedenkaždý se navrátil, a ne tak k spání užili toho času té noci, jako k vymýšlení všelijakých na ty, kteříž se nebožátka býti zdáli zdáli, posměchů. ¹⁵ Ráno pak, jakž jen kohout zazpíval, hned ty šelmy připraviv Hermon, do veliké ohrady přihnal, a zástupové kteříž v městě byli shromažďovali se k tomu žalostnému divadlu očekávajíce svítání s chutí. ¹⁶ Židé pak v ten čas ustavičně vzdychajíce, poníženou prosbou slz plnou, v písních žalostných zpínajíce ruce k nebi, modlili se největšímu Bohu, aby opět na pomoc přispěl rychle. ¹⁷ Prvé pak, než slunce paprsky své vypustilo, a když se král s přátely vítal, Hermon přistoupiv pobízel aby šel, to ukazuje, že což chtěl král, pohotově jest. ¹⁸ 2. Divným jeho zmámením. Což on uslyšav a strnuv nad tím nabádáním k vyjití jako ten, kterýž se naprosto upamatovati nemohl, tázal se ho, jaká by to věc byla, kteráž od něho s snažností vykonána jest. Ale totě bylo dílo nad vším panujícího Boha, kterýž jemu na ty věci prvé vymyšlené nepamět v mysl vložil. ¹⁹ [I] Oznámil Hermon a všickni ti přátelé [řkouce]: Ty šelmy i vojska pohotově jsou, ó králi, podlé tvého přísného uložení. ²⁰ Ale on příčinou těch řečí naplněn jsa velikým hněvem (protože řízením Božím rozptýleno bylo jeho všecko o těch věcech myšlení), pohleděl s pohrůžkou řka: ²¹ Kteří by koli rodičové, neb synů dítky oto [ke mně] přišli, sami sebe připraví k tomu, aby dáni byli šelmám vzteklým za pokrm hojný, místo těch nevinných Židů, kteříž ke mně i k mým předkům vysoce dokazovali celé a stálé věrnosti; nýbrž kdyby nebylo o tu lásku společného našeho vychování a tvou službu, měl by místo nich o hrdlo připraven býti. ²² Takž Hermon nenadálou a přísnou maje sobě učiněnou pohrůžku, i vzezřením, i oblíčejem to, že byl předěšen, pronášel; ti pak přátelé, každý smutný jsa, pomalu jeden po druhém odšedše, i ty shromážděné rozpustili jednoho každého ku práci jeho. ²³ Tedy Židé od krále ty věcy uslyšavše, velebného Pána Boha, Krále králů, chválili, že pomoci jeho dosáhli. ²⁴ Potom podlé téhož obyčeje svého král připraviv opět hody, aby se k veselí navrátili napomínal; Hermona pak povolav, s pohrůžkou řekl: Kolikrát se tobě musí o jedněch a týchž věcech poroučeti, bídníče; již ty slony aspoň nyní připrav k zítřku k vyhlazení Židů. ²⁵ Příbuzní pak spolu přísedící té nestálé mysli jeho divíce se promluvili takto: Ó králi, dokudž nás jako nemoudrých zkoušeti budeš, poroučeje již po třetí vyhladiti je, a zase přitom skutku proměňováním úmyslu to, což od tebe usouzeno bylo, ruše? ²⁶ Pro kterýchžto věcí očekávání město bouří se a naplněno jsouc těmi, kteříž se zbíhají, již nebezpečenství trpí, že přijde na roztrhání. ²⁷ Protož král právě [jako jiný] Falaris naplněn jsa vzteklostí, a proměnění úmysla o ochránění Židů nic sobě neváže, ²⁸ Bezbožnou přísahou vysoce se zavázal, že je bez odkládání pošle do pekla, koleny a nohami šelm potřené, a přitáhna do Judstva, že je s zemí srovnané ohněm a kopím pohubí v rychlosti a Chrám jejich, ^[1] do něhož prý nám vjíti nebylo dopuštěno, kdež obětují oběti, poboříce, rychle ohněm na věčný čas zkazíme. ²⁹ Tehdy přátelé a příbuzní radujíce se, rozešli se s dověrností, a postavili vojska v nejpříhodnějších místech toho města na stráži; ³⁰ Zprávce pak nad slony, ty šelmy téměř, ať tak dím, k způsobu vzteklému, vonným nápojem, vínem s kadidlem smíšeným, přiveda horzně přistrojené, na úsvitě, když již město zástupy nezčíslnými u placu naplněno bylo, přijda ke dvoru, k tomu předsevzetí ponoukal krále, ³¹ Kterýžto hněvem velikým naplniv bezbožnou mysl, s těmi šelmami i se vší mocí vytrhl, chtěje nelítostivým srdcem a zřítedlnicemi očí dívati se tomu těžkému a žalostnému těch napřed oznámených vyvrácení. ³² Protož Židé od těch slonů, kteříž vycházeli k bráně, a od toho, kteréž za nimi háhlo v zbroj oblečeného vojska i od toho množství jdoucího, prach vidouce a hrozně zvučící hluk slyšíce, za to měli, že jim ta chvílka života ostatní nastala, ³³ A konec toho žalostného očekávání; [pročež] k naříkání a kvílení se obrátivše, líbali jedni druhé, a objímajíce příbuzné, na šíje padali otcové synům a matky mladicím; ³⁴ Jiné pak, nedávno zplozená při prsech měly nemluvňátka, naposledy již požívající mléka; ³⁵ A však zase když předešle sobě učiněných pomocí s nebe požívali, tváří na zemi jednomyslně rozprostřevše se a nemluvňátka odsadivše od prs volali hlasem velikým velice k Všemohoucímu, ³⁶ Poníženě prosíce, aby slavným zjevením se smiloval se nad nimi, již v branách hrobu postavenými.

1. Výš 1.12. Item 3.11.

Kapitola VI. Eleazarova modlitba, 15. vyslyšení od B. 17. Hodů od krále Židům připravení

Eleazarovo Boha vzývání ¹ Eleazar pak nějaký, muž znamenitý, z kněží té krajiny, v starém věku již jsa a všelikou na ten život [příslušnou] ctností ozdoben byv, ty, jenž okolo něho byli starší spokojiv, vzývaje svatého Boha, modlil se takto: ² Králi velikomocný, nejvyšší, všemohoucý Bože, kterýž všecko stvoření zpravuješ velmi milostivě, vzezřiž na Abrahamovo símě, na syny posvěceného Jákoba, na částku svou posvěcenou, na lid pohostinný v zemi cizí nespravedlivě hynoucí, ó Otče. ^{3 [1]}Ty Faraona hojnost majícího vozů, někdy Egypta tohoto Pána, zpínajícího se nelítostivou vzteklostí a jazykem velikomluvným, s pyšným vojskem v moři zatopiv a zahladiv, světlo milosrdenství Izraelovu pokolení jsi rozsvítil; ^{4 [2]}Ty nezčíslnými vojsky honosícího se Senacheriba, hrozného Assyrského krále, kopím všecku podmaněnou již ujímajícího zemi a zpínajícímu se proti svatému městu tvému, hrozné věcy mluvícího z pýchy a z nevážnosti, ty Pane ^[3]potřel jsi a tak národũ mnohým patrnou moc svou jsi ukázal. ^{5 [4]}Ty jsi v Babyloně tři tovaryše, kteříž na oheň život dobrovolně vydali, aby jen nesloužili marným [modlám]^[5] ohnivou pec rozvlaživ rosou, vysvobodil, takže ani na vlasu škody nevzali, plamen na všecky vyraziv nepřátely; ^{6 [6]}Ty Daniele, kterýž z nenávisti osočen jsa, lvům pod zemi uvržen byl šelmám za pokrm, na světlo jsi ve zdraví vyvedl; ^[7]a Jonáše, chřadnoucího ustavičně v břiše velryba v moři vychovaného, bez úrazu všechněm domácím okázal jsi, ó Otče. ⁷ Protož nyní ó ty, kterýž nenávidíš křivdy, mnoho milosrdný, všech věcí odhránce, rychle zjev se těm z Izraelova pokolení, kteříž od ohavných a nešlechetných pohanů křivdu trpí. ⁸ Pakli bezbožnostmi v tomto putování život náš zmazán byl, ó Pane, vysvobodě nás z ruky nepřátel, jakoužkoli ráčíš zahlaď nás smrtí; ⁹ Ať jen modlám ti, kteříž o marných věcech myslí, nedobrořečí příčinou milých tvých zahynutí, říkajíce: Ani Bůh jejich nevysvobodil jich. ¹⁰ Protož ty všelikou sílu, i všelikou moc maje, ó věčný, nyní popatř: ¹¹ Smiluj se nad námi, kteříž skrze zřejmou křivdu nešlechetných život tratíme, jako bychom úklady činili. ¹² Ale nechť se děsí dnes pohané nad tvou mocí nepřemoženou, ó poctivosti hodný, kterýž moc máš vysvoboditi Jákobovo pokolení; ¹³ Tebeť poníženě prosí všecko množství těchto nemluvňátek i tito jejich rodičové s slzami; nechť jest ukázáno všechněm národům, že s námi jsi, ó Pane, a že jsi neodvrátil tváři své od nás; ¹⁴ Ale jakž jsi ^[8] připověděl, že ani kdyžby byli v zemi nepřátel svých, nepohrdneš jimi, tak to vykonej, ó Pane. ¹⁵ Když pak Eleazar přestal se již modliti, král s šelmami, i se vší vojska hrůzou bral se mimo plac; ¹⁶ Což uzřevše Židé, velice k nebi křičeli, takže i ta okolní údolí rozléhající se k neukojitedlnému pláči přivedla všecko to vojsko. ¹⁷ Tehdy přeslavný všemohoucí a pravdomluvný Bůh ukázav svatou svou tvář otevřel nebeské brány, skrze něž slavní dva a hrozní na pohledění Anjelé sstoupili, patrní jsouce všechněm kromě Židům; ¹⁸ A naproti postavivše se, vojsko nepřátel skormoucením a strachem naplnili a nepohnutedlnými poutami svázali, takže se třáslo i to královo tělo a vzteklost jeho velice rozpálená upamatovati se nemohla; ¹⁹ Šelmy pak obrátivše se na ta, kteráž za nimi táhla v zbroj oblečená vojska, pošlapaly je a podávily. ²⁰ Protož obrátil se kralovský hněv v lítost a v slzy, příčinou těch věcí, kteréž prvé obmýšlel. ²¹ Nebo slyše ten křik a vida, an se kácejí všickni k zahynutí, slzel a s hněvem přátelům hrozil, řka: ²² Zle kralujete a převýšili jste tyrany ukrutenstvím, anobrž mne samého, svého dobrodince, usilujete již o království i o hrdlo připraviti, tajně obmýšlejíce ty věci, kteréž nejsou užitečné tomuto království. ²³ Kdo tyto, kteříž se chovali věrně v ohradách naší krajiny této, z domů jejich vyzdvihna, jednoho každého bez příčiny shromáždil sem? ²⁴ Kdo tyto, kteříž hned od počátku přívětivostí k nám všelijak převyšovali všecky národy, a kteříž nejhroznější častokrát od lidí podnikali nebezpečenství, v tak nešlechetná uvedl trápení? ²⁵ Rozvažte, rozvažte to, čímž jsou nespravedlivě svázáni, do jejich vlastního s pokojem odešlete je, předešle stalých věcý odprosíce; Propusťte syny všemohoucího, nebeského Boha živého, kterýž od našich předků až do nynějšího času volný průchod dává s slávou našim věcem. ²⁶ Ty zajisté věci on mluvil. Oni pak pojednou vyproštěni jsouce, svatému vysvoboditeli Bohu svému dobrořečili, že již té smrti znikli. ²⁷ Potom král do města navrátiv se a toho, kterýž byl postavený nad důchody, povolav, rozkázal i vína i jiných k hodům potřeb Židům na sedm dní vydati, usoudiv, na kterémž se místě domnívali, že konec vezmou, aby na témž se vším veselím památku vysvobození slavili. ²⁸ Tehdy ti, kteříž prvé potupeni a blízko hrobu byli, anobrž raději do něho sstoupili, místo hořké a přežalostné smrti číši vysvobození před sebe postavivše, to ku pádu jim a ku pohřbu připravené místo k stanům rozměřili, plni jsouce radosti. ²⁹ A konec učinivše žalostnému zpěvu toho naříkání, vzali zase píseň otců, vysvoboditele a zázraků činitele chválíce Boha, a pláče všeho i kvílení odloživše, v proskakování se vydali, na znamení veselé pokojného. ³⁰ Tolikéž i král také příčinou těch věcí hody slavné přistrojiv, ustavičně k nebi hledě, Boha velebil velice z nenadálého sobě spasení stalého. ³¹ Ti pak, kteříž prvé k zahynutí a ptactvu za pokrm je odložili, a s radostí to rozpisovali, vzdychali sami v sobě, a hanbou oblečeni jsouce, v té smělosti ohněm plápolající bezecti zhasli. ³² Ale Židé, jakž napřed povědíno, ustanovivše to napřed řečené proskakování s hodováním v díků činění veselém a v zpěvích konali; ³³ A obecné ustanovivše o těch věcech nařízení přes všecken čas toho podružství svého až do pronárodu, ty napřed řečené dny veselé slavívati uložili, ne pro pití a hodování, ale příčinou vysvobození sobě od Boha stalého. ³⁴ Potom předstoupili před krále, za propuštění do vlasti své žádajíce. ³⁵ Spisovali je pak od pětmecítmého [dne] měsíce Páchon, až do čtvrtého dne měsíce Epif, po čtyřidceti dní, a ukládali o jejich zahynutí, od pátého [dne] měsýce Epiff, až do sedmého, po tři dni, v nichž také velebné zjeviv milosrdenství své ten, kterýž má nade všemi věcmi moc, bez úrazu je vysvobodil. ³⁶ Jednomyslně pak hodovali, všemi věcmi od krále opatřeni jsouce, až do čtrnáctého [dne], ³⁷ V němž i vstoupení učinili o propuštění své; A pochváliv jich král, napsal jim s udatnou myslí níže položený list, ke všechněm po městech hejtmanům ustanoveným, v tento rozum:

1. Exo.14.23.
2. 4 Král.18.17.etc.
3. 4 Krá 19.32. etc.
4. Dan.3.16.etc.
5. V přídavcích na Danielovu kn. 3.17.
6. Dan.6.16.etc.
7. Jon.2.1.etc.
8. Levi.26.4. Deuter.30

Kapitola VII. Svoboda od Filopatora Židům daná. 3. Žádost jejich na něho vzložená.

Ptoelemeus osvobodil Židy zase. ¹ Král Ptolemeus Filopator hejtmanům, kteříž jsou v Egyptě, i všechněm jiným nad věcmi nařízeným, pozdravení i všecko dobré vzkazuje. Dobře se pak máme, i my sami, i dítky naše. ² Když nejvyšší Bůh řídil naše věci, jakž jsme chtěli, přátelé někteří podlé obyčeje zlého častokrát na nás naléhajíce, přivedli nás k tomu, abychom poddané tomuto království Židy shromáždíce do houfu trestali jako zpronevěřilé, neobyčejným trápením, ³ Předkládajíce to, že nikdy na dobré míře postaveny nebudou naše věci pro tu, kterouž mají ti ke všechněm národům nelíbost, dokudž by k vykonání to nepřišlo. ⁴ Kteřížto také svázané a zbědované je přivedše jako otroky, nýbrž raději jako úklady činící, beze všeho rozsouzení a nálezu usilovali zmordovati, vydavše se v ukrutnost vzteklejší nežli jest právo Scytů. ⁵ My pak proto pohrůžku přísnou učinivše a podlé té, kterouž ke všechněm lidem prokazujeme, milosti, sotva hrdlo jim darovavše, nebeského pak Boha poznavše, an bezpečně ochraňuje Židy a jako otec za syny ustavičně boj vede, i toho přátelství, pro něž mají k nám stálou i k předkům našim příchylnost, pováživše, spravedlivě jsme [je] očistili od všelijakého jakýmkoli způsobem nářku; ⁶ A poručili jsme, aby se každý ke všechněm svým věcem na kterékoli místo navrátil a aby žádný jim naprosto neubližoval ani neodrhal těch věcí kteréž se [jim] bez příčiny staly. ⁷ Věztež zajisté, jestliže bychom co proti nim ukládali zlého, aneb jen aspoň rmoutili je, že ne člověka, ale nade vší mocí panujícího Boha nejvyššího, jemuž utéci nelze, proti sobě postaveného ku pomstě nad těmi věcmi ve všem vždycky bychom měli; Mějte se dobře. ⁸ A čeho se dožádali, k tomu povolil, etc. Židé pak vzavše ten list, nepospíchali pojednou odjíti, ale na králi se dožádali, aby ti kteříž z národu Židovského, svatého Boha, a Boží Zákon zoumyslně opouštěli, skrze ně povinné trestání podnikli; ⁹ Předkládajíce to, že ti, kteříž pro břich přestoupili Božská přikázaní, nikdy nebudou mysli míti ani k královskému poručení. ¹⁰ On pak porozuměv, že oni pravdu praví, a pochváliv, dal jim moc nade všemi, aby ty přestupníky Božího zákona vyplénili na každém místě v království jeho svobodně, beze vší moci královské a přihlédání. ¹¹ Tehdy požehnavše ho, jakž náleželo, kněží jejich i všecko to množství prokřikujíce Halelujah s radostí, rozešli se. ¹² Takž kohokoli napadli z těch poškvrněných z svého národu na cestě, trestali a naodivu mordovali; ¹³ Toho pak dne zmordovali přes tři sta mužů a ty nečisté pohubivše, provodili kratochvil s radostí. ¹⁴ Ale ti, kteříž až do smrti Boha se přidrželi, celého požívání spasení došedše, spolu jsouce spojeni, brali se z města, pod věnci ze všelikeho nejvonnějšího kvítí, s veselím a prokřikováním v chvalách a všelijakých libých písních, díky činíce Bohu otců svých, svatému vykupiteli Izraelskému. ¹⁵ Přišedše pak do Ptolemaidy, pro vlastnost místa Rodoforos řečené, kdež očekávala jich bárka, z společného jejich snešení, za sedm dní; ¹⁶ K cestě je opatřil. Učinili tu hody na památku vysvobození; nebo král opatřil je dobromyslně všemi věcmi, jednomu každému k dopravení se až do jeho domu. ¹⁷ Tu také uložili, domů se dostanouce s pokojem, týmž způsobem v náležitém díků činění, ty dny veselé slavívati, po [všecken] čas podružství svého; ¹⁸ Kteréž zasvětivše, a postaveným sloupem na tom místě, kdež hody drželi, i závazkem stvrdivše, brali se ve zdraví svobodně, s velikou radostí, po zemi, po moři, i po řece, jedenkaždý k svému, zachováni jsouce královským poručením a větší než prvé nad nepřátely s slávou a hrůzou moc majíce; ¹⁹ Pobrané věci jim navracovány. A aniž naprosto od koho utištěni byli od statků; nebo všecky věci své všickni přinesli z [toho] popisu, takže ti, kteříž co jejich měli, s strachem velikým jim navracovali. A tak veliké věci nejdůstojnější Bůh činil dokonale pro vysvobození jejich, ²⁰ Požehnaný Vysvoboditel Izraelův na věčné časy. Amen.