Bible česká/Druhá kniha Machabejská

Bible česká
První kniha Machabejská	Druhá kniha Machabejská

Údaje o textu
Titulek:	Bible česká
Podtitulek:	Druhá kniha Machabejská
Autor:	neuveden
Zdroj:	Soubor:Bible česká SZ III.pdf
Vydáno:	Praha
Licence:	PD old 140
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: 2. kniha Makabejská

Englisheuskarapolskislovenščina

Kapitoly

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15

Úvod: Prvý a druhý list Židů jerusalemských Židům egyptským; předmluva spisovatelova

(1, 1—2, 19); (2, 20—33)

List prvý vybízí egyptské Židy, aby slavili s jerusalemskými posvěcení chrámu (1, 1—10a). List druhý vzdává díky Bohu za vysvobození (1, 10b—17); mluví o posvátném ohni oltářovém (1, 18—36); o arše a sbírce knih (2, 1—19). Spisovatel 2 Mach podává výtah z pětidílné knihy Jasona Cyrenského (2, 20—33).

Hlava 1. — ¹Bratřím, po Egyptě rozptýleným Židům, vzkazují pozdrav bratři Židé, kteří jsou v Jerusalemě a Judsku. Blaho dokonalé! ²Dobře čiň vám Bůh! Kéž pamatuje na svou smlouvu, kterou sjednal s Abrahamem, Isákem a Jakobem, věrnými sluhy svými! ³Dej vám všem ducha, abyste ho ctili a činili vůli jeho velkomyslně a s ochotou. ⁴Kéž otevře srdce vaše zákonu, příkazům svým a udělí (vám) pokoj! ⁵Vyslyš modlitby vaše, usmiř se na vás a neopouštěj vás za zlých časů! ⁶Proto modlíme se ustavičně zde za vás. ⁷Za kralování Demetria léta stého šedesátého devátého, my Židé psali jsme vám v návalu soužení, který přišel na nás za těch let, od té doby, co odstoupil Jason od svaté země a od království (Božího). ⁸Vypálili bránu a vylili krev nevinnou. Tu modlili jsme se k Pánu a byli jsme vyslyšeni. Podávali jsme oběti krvavé i nekrvavé, rozsvítili jsme světla a předložili jsme chleby. ⁹Nyní tedy slavte dny stánků v měsíci kasleu. ¹⁰(Psáno) léta stěho osmdesátého osmého. (My,) lid, který jest v Jerusalemě a Judsku, starší i Juda (přejeme) Aristobulovi, učiteli Ptolemea krále, který jest z pokolení pomazaných kněží, i Židům, kteří jsou v Egyptě blaho a zdar! ¹¹Z velikých nebezpečí od Boha vysvobozeni jsouce velice mu děkujeme za to, že jsme byli s to, bychom proti takovému králi bojovali. ¹²On totiž vyhnal [z Persie] ty, kteří bojovali proti nám a proti svatému městu. ¹³Neboť když on, vůdce, přibyl do Persie a s ním nesmírné vojsko, padl v chrámě (bohyně) Nanee oklamán byv chytrostí kněží Nanee. ¹⁴Když totiž na to místo přitáhl Antioch s přáteli svými, jakoby se s ní chtěl zasnoubiti, aby si vzal mnoho pokladů jménem věna, ¹⁵když je byli kněží Naneini předložili a když on s několika vešel do ohrady chrámu, zavřeli chrám, ¹⁶když byl vešel Antioch; poté otevřevše skryté dveře do chrámu, metali kamení, zabili vůdce a jeho průvodčí, na kusy je rozsekali a setnuvše jim hlavy vyvrhli je ven. ¹⁷Za vše požehnán buď Bůh, který vydal bezbožníky (na záhubu). ¹⁸Hodlajíce tedy slavili očistu chrámu dvacátého pátého dne měsíce kasleu, za věc nutnou jsme pokládali oznámiti vám (to), byste i vy slavili den stánků a den ohně, který dán byl, když Nehemiáš po vystavěni chrámu a oltáře obětoval oběti. ¹⁹Když totiž otcové naši vedeni byli do Persie, kněží tehdejší, kteří Boha ctili, vzavše tajně oheň s oltáře skryli jej v údolí, kde byla hluboká a suchá studna; v té jej uschovali tak, že to místo zůstalo všem neznámo. ²⁰Když pak mnoho let minulo a líbilo se Bohu, aby poslán byl Nehemiáš od perského krále, poslal (tento) vnuky oněch kněží, kteří jej byli skryli, aby vyhledali ten oheň; a když nám vypravovali, že nenašli ohně, ale hustou tekutinu, ²¹kázal jim jí navážiti a sobě přinésti; a když byly oběti (již) položeny, rozkázal kněžím Nehemiáš pokropiti tou tekutinou dříví i to, co bylo na ně vloženo. ²²Když se to stalo a přišla chvíle, kdy slunce, které prve bylo za mrakem, zase zasvítilo, zapálil se oheň veliký, takže se všichni divili. ²³Zatím co se obět dokonávala všichni kněží konali modlitbu: Jonatas začínal, ostatní odpovídali. ²⁴(Ta) Nehemiášova modlitba zněla takto: „Pane Bože, všech věcí stvořiteli, hrozný a silný, spravedlivý a milosrdný, který jsi sám jediný dobrotivý král, ²⁵jediný dobrodinec, jediný spravedlivý, všemohoucí a věčný, jenž vysvobozuješ Israele ze všeho zlého, který jsi učinil otce (naše) svými vyvolencí, který jsi je posvětil, ²⁶přijmi (tuto) obět za všecek lid svůj ísraelský, chraň a posvěcuj majetek svůj! ²⁷Shromažď nás rozptýlené, vysvoboď ty, kteří jsou v porobě národů a popatř na ty, kteří jsou v potupě a v ohavnosti; ať zvědí náro'dové, že jsi ty Bůh náš! ²⁸Sevři (trestem) ty, kteří nás utlačují a ty, kteří nás haní zpupně! ²⁹Zasaď lid svůj na místě, svatém, jak byl slíbil Mojžíš!“ ³⁰Kněží zpívali také písně, až byla oběť dokonána. ³¹A když byla dokonána, rozkázal Nehemiáš zbytkem tekutiny políti větší kameny. ³²Když se tak stalo, plamen z nich se zapálil, ale od světla, které se zastkvělo od oltáře byl stráven. ³³Jak se ta věc roznesla a když bylo oznámeno králi perskému, že na místě, kde byli oheň schovali kněží, kteří byli poté odvedeni do zajetí, ukázala se tekutina, kterou pak Nehemiáš a průvodčí jeho posvětili oběti: ³⁴král uváživ tu věc a důkladně ji vyšetřiv, udělal mu posvátnou ohradu, aby potvrdil to, co se bylo stalo. ³⁵A když to potvrdil, dal kněžím mnoho výborných a rozličných darů; vlastní rukou bera dával jim. ³⁶Nehemiáš nazval to [misto] Neftar, to znamená „Očista“. Od mnohých však nazýváno bývá Nefi. Hlava 2. — ¹Ve spisech Jeremiáše proroka nachází se (ne toliko), že rozkázal těm, kteří se měli stěhovati do zajetí, aby vzali něco ohně, jak řečeno bylo výše, ale (také) že přikázal zajatcům, ²když jim dal zákon, aby nezapomínali na příkazy Páně a na mysli aby nepobloudili vidouce modly zlaté a stříbrné a ozdoby jejích. ³A jiné takové věci mluvě napomínal jich, aby nevzdalovali zákona od srdce svého. ⁴Bylo také v tom spise, jak rozkázal prorok ze zjevení Božího, jehož se mu dostalo, stánek i archu za sebou nésti, když se vydal na cestu k hoře, na kterou byl vystoupil Mojžíš a (se které) viděl dědictví Boží. ⁵Přišed tam Jeremiáš nalezl v jeskyni místo, i vnesl tam stánek, archu a kadidlový oltář a zatarasil vchod. ⁶Poté přišli společně někteří z jeho družiny, aby si poznamenali to místo, ale nemohli (ho) najíti. ⁷Když to zvěděl Jeremiáš káral je řka: „Neznámé bude (to) místo, dokud Bůh neshromáždí zase lidu svého a nesmiluje se. ⁸Tehdy ukáže (zase) Pán ty věci a zjeví se velebnost Páně v oblaku jako se byl Mojžíšovi také zjevoval a jako se ukázal, když Šalomoun prosil, aby místo posvěceno bylo velikému Bohu. ⁹Byltě nadmíru moudrosti obdařen a ve své moudrosti obětoval obět při posvěcení a dokonáni chrámu. ¹⁰Jako i Mojžíš modlil se Pánu a oheň s nebe spadlý spálil zápalnou obět, tak i Šalomoun modlil se, i sestoupil oheň s nebe a spálil zápalnou obět. ¹¹Tu řekl Mojžíš: „Protože nebylo snědeno, co bylo za hřích (obětováno), bylo (to) spáleno.“ ¹²Podobně i Šalomoun po osm dní slavil posvěcení. ¹³Ve spisech, to jest v pamětech Nehemiášových sepsány jsou (ne jen) věci tytéž, ale také to, že založiv knihovnu shromáždil [z krajin] knihy, také proroků a Davidovy listy královské a (listy) o darech. ¹⁴Podobně i Juda všecky ty spisy potracené skrze válku, která nás potkala, shromáždil a jsou u nás. ¹⁵Proto žádáte-li těch věcí, pošlete si pro ně posly, kteří by je k vám donesli. ¹⁶Hodlajíce tedy slaviti očistu (chrámu) píšeme vám; protož dobře učiníte, budete-li ty dny slaviti. ¹⁷Od Boha pak, který vysvobodil svůj lid a dal všem dědictví, království a kněžství jakož i svatost, ¹⁸jak byl slíbil v zákoně, očekáváme, že se brzy nad námi smiluje a shromáždí nás (ze zemí) pod nebem na místo svaté. ¹⁹Neboť vytrhl nás (již) z velikých nebezpečí a místo (svaté) vyčistil. ²⁰(Příběhy) o Judovi Machabejském, o bratřích jeho, o vyčištění velikého chrámu, o posvěcení oltáře, ²¹dále o bojích proti Antíochovi Slavnému a synu jeho Eupątorovi, ²²o nebeských zjeveních, kterých se dostalo těm, kdož pro Židy statečně se měli, takže veškeré země, ačkoliv jich málo bylo, zase dobyli, množství cizinců zahnali, ²³nejslavnějšího chrámu na světě zase nabyli, město vysvobodili, zákony, které zrušeny byly, zase obnovili, kdyžtě Pán s veškerou přízní jim milostiv byl, ²⁴příběhy v pěti knihách Jasona Cyrenského obsažené pokusili jsme se v jednu knihu krátce pojmouti. ²⁵Neboť vidouce množství knih a obtíž, kterou mají pro množství látky ti, kdož chtějí se ponořiti do příběhů dějinných, ²⁶snažili jsme se, aby těm, kteří chtějí (pouze) čísti, dostalo se duchovního požitku, těm, kteří usilují věc si zapamatovati ulehčení, všem pak čtenářům užitku. ²⁷My sami ovšem, kteří jsme se podjali této práce zkracovací, neuvázali jsme se v práci lehkou, ale ve věc plnou bdění a potu ²⁸a jako ti, kdož hody strojí a hledají jiným po vůli býti; pro vděk mnohých rádi práci neseme; ²⁹podrobné údaje o každé věci spisovatelům ponechávajíce sami krátký výtah, jaký má býti, podati chceme. ³⁰Jako totiž stavitel nového domu o všecko stavení pečovati má, kdežto ten, kdo malovati má příhodným plochám k ozdobě (toliko) pozornost věnovati musí, tak souzeno má býti í o nás. ³¹Promysliti látku totiž, spořádati ji důvodně, a s největší pečlivostí každou okolnost vyšetřiti náleží (prvnímu) spisovateli dějin; ³²ale tomu, kdo chce výtah podati, dlužno dovoliti stručnost výrazu jakož i vyhýbati se obšírnosti při vypravování událostí. ³³Odtud tedy počneme vypravovati; pokud se týče předmluvy, dosti buď na tom, co jsme již řekli; byloť by pošetilé před vypravovánim rozvláčně mluviti, při vypravování samém pak (příliš) stručným býti.	Hl. 1. - V. 4. „pokoj“ s Bohem, který provází Boží přízeň a ochrana (v. 5). V. 6. „Proto“, že vám přejeme, co bylo výše řečeno, modlíme se na ten úmysl. V. 7. Rok 169 letopočtu Seleukovců jest rok 144/3 před Kr. — Tehdy panoval Demetrius II. (Nicator) 145—139. — Jason „a stoupenci jeho“ (řec.) zaprodal zájmy svaté země a království Božího jak vypravuje 2 Mach 4, 7 nn. — Palestina byla země svatá (Zach 2, 16). — Že Demetrius II. Židy soužil, dokazuje 1 Mach 11, 53. — List má na mysli všecka utrpení, třebaže ne bez přestávek, od Jasona, který se zapsal Antiochovi Epifanovi, až do posledního soužení za Demetria II — Ježto, jak níže ve v. 10. udáno jest, tento list byl napsán r. 188 (Sel.) t. j. 125/4 před Kr., byl tento list z roku 169 (Sel.) poslán o 19 let dříve. Snad již tehdy vyzývali palestinští Židé své soukmenovce v Egyptě, aby s nimi slavili svátek posvěcení (a obnovy) chrámu (v. 10a). — Místo „návalu soužení“ Herkenne s malou změnou překládá: „v soužení a za války“. V. 8. vztahuje se na znesvěcení, ale i na obnovu chrámu jerusalemského za Antiocha Epifana 24. XII. 165 před Kr. Viz 1 Mach 4, 38; z Mach 8, 33 (brány chrámové); viz 1 Mach 1, 39 (krev nevinná); 1 Mach 4, 50—53. (posvěcení chrámu). V. 9. „dny stánků v měsíci kasleu“ proti dnům stánků v měsíci tišri — jest osmidenní slavnost posvěcení chrámu jerusalemského. Viz níže 10, 6; 1 Mach 4, 59. V. 10. Datum patřící k předchozímu listu napsáno jest na konci jako níže ll, 21. 33. 38. — Židé egyptští neměli asi náležitého porozumění pro slavení posvěcení chrámu jerusalemského, neslavili ho s patřičnou horlivostí; proto bylo třeba je opět a opět vyzývati, aby slavnost slavili (každý rok); žádali snad, aby na tu slavnost chodili do Jerusalema. Židy egyptské od té cesty odváděl chrám r. 150 postavený v Egyptě, v Leonropoli, kam měli egyptští Židé blíže nežli do Jerusalema. Viz úvod na str. 1041. pozn. 7. — „starší“ a kněží; srv. 1 Mach 12, 35; 13, 36; 14, 20. Na některých místech slují tito starší řecky „gerúsia“, rada starších; někteří jí ztotožňuji s pozdější „nejvyšší radou“ (veleradou); srv. 1 Mach 12, 6; 2 Mach 4, 44; ll, 27; Sk 5, 21. — „Juda“ Machabejský. — Ptolemeus král nemůže býti nikdo jiný než Ptolemeus Filometor, král egyptský (180—146). — Aristobulus je známý židovský peripatetický mudrc (Klement z Alex; Euseb), který žil V Egyptě za panování Ptolemea Filometora, a podal králi (Filometorovi) jínotajný výklad Pentateuchu (knih Mojžíšových), jak svědčí Euseb. — „učitel“=„rádce,“ — „pokolení pomazaných kněží“ — byli velekněží a jejich rod (Lv 4, 3. 5. 16); jedině velekněží bývali osobně i později na svůj úřad pomazáváni (nikoli prostí kněží). — Ježto Aristobul byl rádcem egyptského krále a pocházel z rodu velekněžského, měl značný vliv u dvora egyptského i u Židů egyptských; nedivno tedy, že jest zejména uveden mezi těmi, kterým list (2, 10b—2, 19) svědčí. V. 11. Podle překladu Herkennova (s malou opravou Brustonovou) lépe jest čísti: (děkujeme) „jak je slušno děkovati Tomu, jenž bojuje proti králi“ (Antiochu IV.). V. 12. „On“ Bůh, jemuž dlužno děkovati (v. 11). — On vyhnal ty, kteří „ve svatém městě strojili boj“ (řecky), a tak ohrožovali Židy. Bůh je vytrhl z toho nebezpečí dopustiv smrt na původce všech těch příprav — na Antiocha IV. (Epifana) — v. 13. V. 13n. „vůdce“ = „Antioch“ IV. Epifanes, král syrský, „padl“ se svou nečetnou družinou, kterou vzal do chrámu s sebou (v. 16). — Zkáza krále a vůdce byla spolu zdrcující porážkou jeho vojska. — „Nanea“ mohla by býti dle nápisů perských bohyně Anáhita (Anaia, Anaitis, Strabo); spíše však zdá se, že je to bohyně známá z nápisů babylonsko-assyrských Naná (Na-na-a, Na-na-ai); byla to bohyně plodnosti, tedy Artemis, Diana. Za starších dob slula Niná (Paní vod), dcera boha Ea (Apsu), dítě z Eridu, města boha Ea. Byla ctěna již za dob starobabylonských v Lagaši; králové toho města se nazývalí vyvolenci srdce Niny. Antioch chtěl se zmocniti chrámových pokladů; aby se však nezdálo, že čin jeho je svatokrádež, přikryl jej zástěrou nábožensko-mravní na oklamání lidu: chce prý s bohyní vejíti ve sňatek manželský a její poklady budou jeho majetkem jakožto věno! — Podobného cosi učinil Antioch IV. již prve v Hierapoli (v Syrii), kde se také „zasnoubil“ s bohyní Dianou a její poklady jménem „věna“ si osvojíl (Granius Licinianus). — Antonius, který si hrál na Dionysia, byv požádán od Atéňanů, aby jejich Minervu pojal za choť, slíbil tak učiniti, dají-li mu 1000 hřiven věna. (Annaeus Seneca) Herkenne. V. 15 n. „je“, poklady. — „poté“, když byl Antioch (s několika průvodci?) vkročil do svatyně kryté stropem. — „skryté dveře“ byly ve stropě chrámu. — Podle některých rukopisů utali hlavu toliko králi a tu vyhodili ven jeho družině (nebo vojsku mimo ohradu chrámovou stojicímu?). V. 17. Tato zpráva o smrti Antiocha IV. liší se od zpráv podaných 1 Mach 6, 1—4 a 2 Mach 9, 1 nn. Jeť to prvni pověst, která kolovala v Palestině brzy po smrti Antiochově prve nežli došly zprávy spolehlivé a zaručené. Podávají-li Židé palestinští svým egyptským soukmenovcům první ještě nepotvrzenou (v podrobnostech) zprávu o smrti Antiocha IV., možno z toho vyvozovati, že psali tento list brzy po jeho smrti, r. 149 letopočtu seleukovského, t. j. v druhé polovici r. 164 před Kr. — Kdyby byl spisovatel list sám si smyslil a podvrhl, byl by sotva tuto pověst zaznamenal, kdyžtě psal mnohem později, kdy byly již dávno došly zaručené zprávy (1 Mach 6, 1—4; 2 Mach 9, 1 nn.); je tedy tato zpráva (pověst) důkazem, že spisovatel podává skutečný list, napsaný asi o 40 let dříve nežli jest napsána 2 Mach. — Zpráva o smrti krále, který byl tolik zla Židům natropil, byla podnětem k radostně výroční oslavě posvěcení jerusalemského chrámu, která se blížila (Herkenne). List, o němž je řeč 2 Mach 1, 7. psán r. 169 (Seleuk), tedy o 20 let dříve než list 1, 10b—2, 19. (Kugler se domníva, že 1, 13—16. se nevztahuje na Antiocha IV., nýbrž na jeho otce Antiocha III. Antioch III. totiž byl zabit od obyvatelstva Elymaidy, když chtěl tamní chrám, zasvěcený Bélovi, vypleniti (Diodor 28, 3; 29, 15; Strabo 16, 744; Justin 32, 2, 1 n.; Euseb). Původně prý za v. 12. bylo vypravováno o nešťastném dobrodružství Antiocha IV. v Persepoli (2 Mach 9, 1 nn.), jakož i o soudu Božím, který ho stihl za to, že se mnohem více byl provinil na chrámu jerusalemském. Aby dojem těchto událostí byl sesílen, poukázáno jest dále (v. 13—16) na to, že již otec Antiocha proslavil se svatokrádeží a zaslouženě byl potrestán. V. 17. vztahoval prý se na oba korunované zločince. Opisovač listu dav se oklamati dvěma stejné znějícími jmény „Antioch“ (otce a syna) a podobnými podniky jejich, přeskočil právě hlavní věc, týkající se Antiocha IV.) V. 18. „očistu chrámu“ — výročí (první?) té očisty; srv. 2, 16. Ta slavnost sluje „den stánků“, ježto byla slavena podobně jako slavnost stánků v měsíci tišri; srv. 10, 6; je to slavnost stánková v měsíci kasleu! Viz výše v 9. — Palestinští chtějí spolu s výročím očisty chrámu slaviti památku posvátného ohně, který byl nalezen za Nehemjáše. Běží o oheň, který měl na oltáři ve vnitřním nádvoří chrámovém ustavičně být udržován; Lv 6, 12 n. — O této oslavě nalezeného ohně není ve zprávě o prvni očistě chrámové 1 Mach 4, 54—59. řeči, aniž kde jinde vyskytuje se o ní zmínka. Ježto list (1, 18—36.) podrobně líčí dějinný podklad „dne ohně“, kdežto dějinný podklad „kasleuového dne stánků“ předpokládá jako známý a proto se o něm nešíří, možno se dohadovati, že teprve při prvním výročí očisty chrámové byla spolu slavena poprvé památka nálezu posvátného ohně. — „po vystavění chrámu a oltáře“ = „Nehemjáš vystavěv chrám a oltář“ (řecky). — Nehemjáš sice nevystavěl chrám — ta zásluha patří Zorobabelovi, ale, jak vyplývá z Neh 2, 8 a Jos. Flav. Starož. XI. 5, 7 chrám Zorobabelův dostavěl, neb aspoň „opravil“. Herkenne podle rukopisu Moskevského (číslo 125) místo „vystavěv“ čte a překládá „nařídiv“ o chrámu a oltáři, t. j. zavedl pořádek ve chrámě a na oltáři; srv. Neh 10, 32 nn.; 13, 7 nn. Vystavěl-li Neh jerusalemské zdi, zajisté že věnoval podobnou pozornost i chrámu; ostatně tím, že opevnil Jerusalem opevnil i chrám a oltář. Knabenbauer upozorňuje na Neh 11, 42., který praví, že při svěcení zdí jerusalemských byly podávány veliké oběti. V. 19. „Persie“ sluly později kraje bývalé Babylonie, ježto k Persii od časů Cyrových patřily, třebaže později i Persie jakožto veleřiše zanikla. Srv. 1 Mach 3, 31 n. Ostatně zpráva tu podaná jest čerpána ze starší doby, z časů Nehemjášových, kdy Babylonie ještě k Persii skutečně patřila (Herkenne). — Podle řeckého byl oheň uschován „v dutině (sklepení) jakési vyschlé cisterny“. — Podle 2, 1. stalo se tak na rozkaz Jeremjáše proroka. V. 20. „mnoho let minulo“ od r. 587 (pád Jerusalema) do 444 (první příchod Nehemjášův do Jerusalema), tedy bezmála půldruhého století (143 roky). — „od perského krále“ Artaxerxa I. (viz I. sv. str. 1282). — „nám“ = našim předkům; možno také, že to slovo vzato jest ze staršího pramene, který byl napsal očitý svědek z dob Nehemjášových. — Zbytky posvátného ohně nemohly býti nalezeny za dob Zorobabelových snad proto, že potomci „vnukové“) kněží, kteří jej za Nehemjáše nalezli, nebyli se tehdy (za Zorobabela) ještě do Palestiny vrátili, ale učinili tak později, kdy již na oltáři nový oheň zase hořel — „hustou tekutinu“ zbylou z oleje, který byli kněží před odchodem do zajetí babylonského spolu s ohněm ukryli. V. 21. „kněžím“ podle řeckého proti nesprávnému „kněz“ (Vulg). V. 23. O střídavé modlitbě, písni srv. Jdt 15, 14 (16, 1). — „Jonatas“ mohl by býti Jonatan, velekněz jmenovaný Neh 12, 11 n.; a ježto tam místo Jonatan dlužno čísti Jochanan, možno, že i tu jest čísti podobně. — „odpovídali“ jako Nehemjáš (řec.). V. 24. „stvořiteli“, který miluješ vše, co jsi stvořil (Moudr. 11, 25). — „posvětil“ = své službě zasvětil odděliv jej od ostatních národů. V. 29 n. „posvěcuj“ národ svůj, který je znesvěcen tím, že je rozptýlen mezi národy a jest od nich poroben. V. 29. „zasaď“ jako rostlinu. — „místo svaté“ - Palestina jako výše 1, 7. - Srv. dále Ex 15, 17; Dt 30, 3—5. V. 31 n. „zbytkem“, který nebyl nalit na hranici a na oběť (v. 21). — Zjev měl ukázati, že kromě posvátného ohně na oltáři žádný jiný posvátný oheň nebude; spolu měla vysvitnouti síla ohně oltářního, kdyžtě způsobila totéž, co bylo prve způsobilo světlo sluneční! Židé jerusalemští nepochybují o tom, že tu vypravují zázraky. V. 33 n. Králi perskému oznámil věc nejspíše Nehemjáš sám, snad tehdy, kdy se vrátil z Jerusalema do Persie ke dvoru, t. j. roku 433—2. — Král perský dal ohraditi místo, kde byl nalezl zázračný oheň, ježto i jeho náboženství ctilo oheň (náznak Ormuzda) na oplocených místech (Strabo 15, 733). — Viz k Esdr 1, 1 (Herkenne). — Místo „aby potvrdil to, co se bylo stalo“ bývá řecké znění překládáno: „A prohlásil to místo za posvátné“. V. 35. „kněžím“, kterým přál (řec. místo „když to potvrdil“.) — Král „vlastnoručně“ vybíral dary, které pak poslal do Jerusalema. V. 36. „toto“ nikoliv místo (Vulg), nýbrž hustou tekutinu a událost, která se s ní sběhla (řec). — „Nefi“ zkomolená zkratka židovská z prvého záhadného slova. - Místo „Nefthar“ dlužno však čísti Nechfar, slovo odvozené od kmene hebr. káfar (Grotius, Herkenne). Tvar Nefthaei, který se v některých rukopisech vyskytá, vznikl snad tím, že bylo původní Nechfar přizpůsobeno známému slovu „nafta“ (olej, který bývá nyní tolik šlechtěn). Památka na nalezený posvátný oheň byla spojena se svátkem posvěcení chrámu nejspíše proto, že oba ty svátky stejně sluly: „Očista“ (Herkenne). — Třeba zdůrazniti, že na žádném jiném místě Písma sv. nenalezáme zmínky o tomto nálezu posvátného ohně! Hl. 2. — V. 1. Lépe čísti podle řeckého: „Ve spisech nachází se, že prorok jeremiáš…“ — „řečeno bylo“ výše 1, 19 n. V. 2. „dal jim zákon“, když jim napsal list, vybízejíci je k zachovávání zákona, uložený nyní jakožto hl. 6 v knize Bar. V. 4. „v tom spise“, o němž byla zmínka ve v. 1. — „stánek“ uložený ve chrámě Šalomounově (3 Král. 8, 4; 2 Par 5, 5 (hebr). — „stánek i archu“ i oltář kadidlový (v. 5). — „rozkázal“ svým průvodcům (v. 6). — „k hoře“ Nebo, kde byl Mojžíš umřel a pochován (Dt 32, 49; 34, 5). „dědictví Boží“ = Palestina. Srv. Ž 126 (127) 3. V. 5. „kadidlový oltář“ starý, mojžíšský, který byl podobně jako jiné posvátné starožitnosti uložen ve chrámu Šalomounově? (3 Král 8 4; 2 Par 5, 5). Herkenne. V. 6. „místo“ — cestu k tomu místu (řec). V. 8. „ty věci“ — stánek, archu i oltář kadidlový. — „Mojžíšovi se ukazoval Hospodin v oblaku podle Ex 40, 34; Nm 9, 15; 14, 10; Šalomounovi podle 3 Král 8, 10. — O Šalomounově modlitbě viz 2 Par 6, 41. — Viz také tamže 7, 1 n. — Místo „velikému Bohu“ řecky: „velikolepým způsobem.“ — Ze spisů (kanonických) samého Jeremiáše proroka (3, 16) možno jest dokázati, že naděje v obnovu starozákonné bohoslužby jest jalová a že ji vyslovují toliko knihy podvržené. (Knabenbauer.) V. 9. Místo „Byltě nad míru moudrostí obdařen“ podle řeckého; „Bylo pak také, vypravováno“ v podvržené knize, jmenované výše ve v. 1. 4. — Chrám Šalomounův „byl dokonán“ tím, že byl Hospodinu zasvěcen (Herkenne). Srv. 3 Král 8, 5. 62 n; 2 Par 5, 6; 7, 4n. V. 10. Srv. Lv. 9, 24; 2 Par 7, 1. V. 11. nehodí se tu do souvislosti, nehodí se ani na podobnou událost vypravovanou Lv 10, 16 n. Herkenne se domnívá, že v. 11. je zbytek původní delší zprávy, ze které při opisováni zbyl tento nesrozumitelný v. 11. V. 12. „Podobně“ jako my se chystáme posvěcení chrámu slaviti osm dní. — „Osm dní“ trvala slavnost stánků, podle které byla slavena také očista chrámu, vykonaná od Judy Mach. — Srv. 3 Král 8, 65; 2 Par 7, 9. V. 13. Podle řec. shromáždil „knihy o králích a prorocích jakož i spisy Davidovy a listy (od) králův o darech svatyni“. — „Paměti Nehemiášovy“ nemohou znamenati kanonickou knihu podle něho nazvanou (2 Esdr), protože v ní není zmínky o tom, že Nehemjáš sebral knihy a založil knihovnu. Paměti, zde uvedené, byla kniha nekanonická (podvržená), která se nás nedochovala. — „věci tytéž“, které byly vypravovány výše 2, 1—12. a snad i to, co bylo podáno již 1, 19—36. — „knihovnu“ posvátnou, chrámovou. — Sbírka těch knih souvisí s Nehemjášovou obnovou bohoslužby, o které byla výše řeč. — Knihovna obsahovala kanonické knihy, ustanovené k předčitání při bohoslužbě, jakož i listiny, týkající se chrámu (Herkenne). — Knihy „o králích“ nebo (podle syrského překladu) lépe „o královstvích“ jsou knihy, jež jmenujeme 3 a 4 Královskou. — LXX jmenovala „knihami království“ naše čtyři knihy Královské. — „Knihy o prorocích“ jsou knihy, vypravující o lidech Božích, kterým se dostalo nadpřirozeného osvícení; ježto někteří proroci, jako na př. Jeremjaš, vypravují také události ze svého života, mohou „Knihy o prorocích“ znamenati také kanonické knihy proroků. — „Knihy Davidovy“ nemůže nic jiného znamenati nežli Žaltář (o jeho rozděleni na knihy viz II. sv. str. 150). — „Listy králův o darech“ věnovaných jerusalemskému chrámu jsou listiny jako na př. 1 Esdr 7, 12 nn. Ty listiny se ztratily, ačkoliv byly chovány V chrámovém archivu, V. 14. Za pronásledování Antiocha IV. byly hledány a ničeny také posvátné knihy židovské; snadno se domysliti, že byly odcizeny některé z chrámu; ty bylo nyní třeba znovu opatřiti; možno také, že Židé posvátné knihy včas z chrámu vzali a po částech je uschovali, bylo tedy nyni „rozptýlené“ (= „potracené“) spisy, posvátné knihy a listiny, týkající se chrámu znova sebrati, t. j. z úschovy vzíti a do chrámového archivu uložíti. jako Nehemjaš spojil se svou obnovou bohoslužby sbírku posvátných knih, tak učinil později také Juda. V. 15. Jako mají egyptšti Židé s palestinskými jednotně slaviti svátek posvěcení chrámu jerusalemského, tak mají míti všecky knihy posvátné, aby i v této příčině panovala mezi oběma větvemi dokonalá shoda a jednota. (Herkenne.) V. 16. opakuje výzvu učiněnou již výše 1, 18. V. 17 n. „Bůh vysvobodil svůj lid“ z poroby egyptské. — dědictví“ = Palestina. — „Království a kněžství“ = kněžské království, jak bylo „{{Prostrkaně\|slíbeno v zákoně“, t. j. Ex 19, 6. — „svatost“ ve smyslu Ex 19, 6: „národem svatým“. To „shromáždění“ všeho rozptýleného národa předpovídali již Dt 30, 3 n; Is 49, 22; Jer. 29, 14; 32, 37; Am 9, 14 a jj. V. 19. „z velikých nebezpečí“, kterými ohrozil národ Antioch IV. — (1 Mach 3, 13—4, 35.) — „místo svaté vyčistil“ skrze Judu. 1 Mach 4, 43 n. V. 20. souvisí v řec. slohově úzce s předchozími listy; souvisí s nimi také obsahově, ježto zdůrazňuje vyčistění velikého chrámu (jerusalemského) a posvěcení oltáře, což vše zajímalo tolik pisatele listů výše podaných. Z toho plyne, že listy řečené položil v čelo knihy (2 Mach) sám její spisovatel a že tedy nebyly snad později mechanicky před knihu položeny! — „Příběhy“, které podrobně a obšírně popsal Jason (v. 24. níže). — „veliký“ a „nejslavnější na světě“ (v. 23) jest chrám jerusalemský, jehož úctu chce spisovatel 2 Mach zdůrazniti. — O očistě toho chrámu viz 1 Mach 4, 43. V. 21. {{{1}}}; viz o něm níže 10, 10; 13, 1; 1 Mach 6, 17. V. 22 n. „o nebeských zjeveních“ srv. 3, 24; 5, 2; 11, 8. — „pro Židy“ =pro židovství (řec). — „cizinců“ = barbarů. V. 25 n. Místo „knih“ řecké znění: „číslic“ (roků, měsíců, dní, počtu vojska, raněných, padlých atd.). — Čísti zevrubné dějiny Jasonovy neodborníkovi působí obtíž, jakousi nechuť, ježto bývá množstvím látky takořka zavalen; množství číslic přecpává pamět, veliké dílo odstrašuje mnohého čtenáře. — Spisovatel 2 Mach chce svým výtahem, svými výpisky četbu dějin zpříjemniti (osladiti), ulehčiti paměti a prospěti každému, komu se kniha dostane do rukou (řec.). V. 29. „údaje“, které předpokládají zkoumání — „spisovatelům“ = Jasonovi. Vypisovatel (skladatel 2 Mach) důvěřuje Jasonovi, že jednotlivé události bedlivě vyšetřil, měl tedy jeho vypravování za věrohodné; sice by nebyl je pokládal za hodné, aby u výtahu bylo předloženo soukmenovcům jeho. (Knabenbauer.) V. 30. Malíř se nestará o to, aby dům byl pevně postaven, aby bylo užito pevné hmoty atd., ale je-li povolán, aby dům vyzdobil, nenapadá mu pochybovati o poctivosti a spolehlivosti stavitelově. Mlčky přiznává staviteli, že jest v domě všecko řádně postaveno. Podobně spisovatel 2 Mach nepochybuje, ale předpokládá, že Jason pilně dostál svým povinnostem; že tedy možno mu věřiti bezpečně při vypravování příběhů. (Knabenbauer.) V. 33. „odtud“ od 3. 1.

ČÁST PRVÁ: Jak byli Židé pronásledováni

(3, 1—7, 42).

1. Za panování Seleuka IV. (Filopatora)

(3, 1—4, 6).

Seleukus, který poskytoval kdysi náklad na oběti (3, 1—3) byl upozorněn od Šimona, že prý jsou v chrámě jerusalemském poklady, kterými bylo by lze obohatiti pokladnu královskou (3, 4—6). Seleukus uložil Heliodorovi, aby poklady vybral (3, 7—l4a). Všecek Jerusalem hledal pomoci v nebesích (3, 14b—22). Heliodor působením vyšších mocí na prahu zkázy byl zachován tím, že se ho zastal velekněz Oniáš (3, 23—34). Vděčnost Heliodorova (3, 35—40). Oniáš u krále (4, 1—6).

Hlava 3. — ¹Když tedy obyvatelstvo svatého města bylo ve všem pokoji, když také zákonů ještě velmi dobře bylo dbáno, ježto Oniáš velekněz byl muž zbožnosti a ducha, majícího v nenávisti všecko zlé, ²stávalo se, že i králové a knížata to místo v největší úctě měli a chrám převelikými dary oslavovali, ³takže i Seleukus, král asijský, dával ze svých důchodů všecky náklady, kterých obětní bohoslužba žádala. ⁴Tu Šimon z pokolení Benjaminova, ustanoven byv správcem chrámu, usiloval o nějakOu nesprávnost v městě, ve které se mu velekněz protivil. ⁵Nemoha však nad Oniášem nabýti vrchu přišel k Apolloniovi, synu Tarseovu, který tehdy byl vůdcem Célesyrie a Fénicie, ⁶a oznámil mu, že jest pokladna v Jerusalemě plná peněz, nesčíslných, že obecní majetek jest nesmírný, takže není úměrný počtu obětí, a že by možno bylo, aby to všecko v moc královu se dostalo. ⁷Když Apollonius pověděl králi o penězích, o kterých mu oznámeno bylo, král povolav Heliodora, který byl jeho úřednikem, poslal ho s rozkazem, aby řečené peníze přinesl. ⁸Tedy Heliodor hned se vypravil na cestu předstíraje, že chce města Célesyrie a Fénicie projeti, v pravdě však aby vykonal, co mu byl král uložil. ⁹Když však přijel do Jerusalema a ve městě od nejvyššího kněze laskavě přijat byl, vypravoval mu o vyzrazených penězích, vyjevil mu, z jaké příčiny tu jest a vyptával se, má-li se věc skutečně tak. ¹⁰Tu mu velekněz oznámil, že jsou to úschovy na výživu vdov a sirotků, ¹¹něco pak ztoho, o čem bezbožný Šimon učinil oznámení, že jest Hyrkana, (syna) Tobiášova, muže velmi vznešeného, všeho pak stříbra že jsou čtyři sta hřiven, a zlata dvě stě. ¹²Venkoncem že nemůže býti, aby oklamáni byli ti, kteří se svěřili místu a chrámu, který po všem světě ctěn jest pro jeho ctihodnost a svatost. ¹³Ale on pravil, že to podle toho, jak měl poručeno od krále, vším způsobem musí doneseno býti králi. ¹⁴Ustanoveněho dne tedy všel Heliodor (do chrámu), aby věc vyřídil. Proto bylo nemalé zděšení po všem městě. ¹⁵Kněží v kněžském rouše před oltář hodivše sebou vzývali s nebe toho, který o těch úschovách zákon vydal, aby těm, kteří ty věci byli si uschovali, v celosti je zachoval. ¹⁶Každý, kdo viděl tvář nejvyššího kněze, ucítil ránu v srdci; neboť obličej a barva na něm změněná ukazovala vnitřní bolest srdce. ¹⁷Bylať muže toho truchlivost a hrůza těla sevřela, ze které hledlcím naň patrná byla bolest srdce jeho. ¹⁸Lidé houfem z domů se sbíhali aby se veřejně modlili, ježto mělo v potupu přijíti to město. ¹⁹Také ženy majíce přepásaná prsa žínicemi po ulicích se sbíhaly; i panny, které (jindy) v ústraní bývaly, vybíhaly k Oniášovi, jiné ke zdem, jiné pak vyhlédaly z oken; ²⁰všecky však spínajíce ruce k nebi modlily se. ²¹K politování bylo očekávání směsice lidu i velekněze v úzkosti postaveného. ²²Ti tedy vzývali všemohoucího Boha, aby svěřené sobě věci těm, kteří (mu je) svěřili, ve vší celosti byly zachovány. ²³Heliodor pak chystaje se vykonati, co si byl umínil, byl již sám se (svými) drabanty na tom místě pokladů. ²⁴Ale duch všemohoucího Boha velmi zřetelně se ukázal, takže všichni, kteří se opovážili poslechnouti ho, padše mocí Boží strachem omdleli. ²⁵Ukázal se jim totiž jakýsi kůň, hrozného mající jezdce, nejlepším oděním ozdobený, který úprkem předními kopyty dorážel na Heliodora; ten pak, který na něm seděl, zdálo se, že měl odění zlaté. ²⁶Dále ukázali se také dva udatní jinoši, vynikající silou, výborní krásou a nádherně oblečení, kteří postavivše se u něho s obou stran (ho) mrskali bez přestání mnohými ranami (ho) tepouce. ²⁷Heliodor hned padl na zemi a byl obklíčen velikou mrákotou; uchopili ho tedy, vložili na nosítka a kvapně jej vynesli ven. ²⁸Tak ten, který s mnohými běhouny a drabanty byl všel k pokladně výše jmenované, nesen byl ven, ježto mu nikdo nepomohl, poznav zjevnou Boží moc; ²⁹a tak on Boží mocí ležel němý zbaven jsa vší naděje, že se pozdraví. ³⁰Židé pak dobrořečili Pánu, že zvelebil své místo; a chrám, který málo před tím plný strachu a hrůzy byl, když se ukázal všemohoucí Pán, radostí a veselostí naplněn byl. ³¹Tu někteří z Heliodorových přátel ihned prosili Oniáše, by vzýval Nejvyššího, aby život daroval tomu, který ke smrti pracoval. ³²Nejvyšší kněz obávaje se, aby snad král se nedomníval, že Židé spáchali na Heliodorovi nějaký zločin, podal obět za uzdravení (toho) muže. ³³Když se nejvyšší kněz modlil, titéž jinoši v táž roucha oblečení postavili se u Heliodora a řekli: „Děkuj Oniášovi knězi, neboť pro něho daroval tobě Pán život. ³⁴Ty, který jsi bičován byl od Boha, hlásej všem veliké skutky a moc Boží!“ To pověděvše zmizeli. ³⁵Heliodor podav obět Bohu a sliby veliké učiniv tomu, který mu život vrátil, a poděkovav Oniášovi, pojal vojsko a vrátil se ke králi. ³⁶Svědčil pak všem o těch skutcích velikého Boha, které byl na své oči viděl. ³⁷A když se král otázal Heliodora, kdo by způsobilý byl, aby ještě jednou byl poslán do Jerusalema, řekl: ³⁸„Máš-li nějakého nepřítele nebo člověka, který o tvé království ukládá, pošli ho tam a vrátí se ti zbičovaný, jestliže vůbec životem vyvázne, protože na tom místě opravdu jest nějaká moc Boží. ³⁹Ten totiž, jenž má příbytek na nebi, jest opatrovníkem a ochráncem toho místa, a ty, kteří přicházejí, aby zle činili, tepe a zahlazuje. ⁴⁰Tak tedy má se věc s Heliodorem a se zachováním pokladnice. Hlava 4. — ¹Šimon výše jmenovaný, zrádce pokladu i vlasti, mluvil zle o Oniášovi, jakoby on byl nabádal Heliodora k tomu a on byl původcem (všeho) zla; ²dobrodince města, obránce národa svého a horlitele zákona Božího opovážil se nazvati úkladníkem království. ³Když pak se nepřátelství tak velice rozmohlo, že někteří přátelé Šimonovi dokonce vražd se dopouštěli, ⁴Oniáš znamenaje nebezpečí (hrozící ze) sváru a že Apollonius, vůdce Célesyrie a Fénicie svým zuřením zlobu Šimonovu rozmnožuje, vypravil se ke králi, ⁵ne aby žaloval na spoluobčany, ale maje na zřeteli obecné dobro všeho národa. ⁶Neboť viděl, že bez královského opatření není možno pokoj obnoviti a že Šimon nepřestane od svého bláznovství.	Hl. 3. — V. 2. „Oniáš“ III., nástupce Šimona II. Viz seznam velekněží v 1. sv. str. 1279. — „to místo“ = chrám jerusalemský. — Josefus Flavius dosvědčuje, že králové egyptští Ptolemeus II., (285—246) a Ptolemeus III. (246—221), jakož i král syrský Antioch III. (223—187) poslali do chrámu jerusalemského vzácné dary. V. 3. Seleukus, který panoval za velekněze Oniáše III., byl Seleukus IV. Filopator (187—175), syn Antiocha III. (Velikého). — Dokonce i tento panovník poctil dary chrám jerusalemský, který chtěl později vyloupiti. — „všecky“ náklady řečeno jest nadsázkou, jak vyplývá z v. 6. níže. - Titul krále „asijského“ podrželi syrští králové i po Antiochovi III., který byl od Římanů přinucen vzdáti se všeho území před Taurským pohořím. V. 4. „správcem chrámu“ — nejspíše „agoranomos“, který nakupoval potřeby pro bohoslužby; byl tedy úřadem svým vázán súčastňovati se trhu ve městě; snad měl i nějaké zvláštní výhody na tom trhu; v té příčině — účasti na obecném trhu — vznikla různost mínění mezi veleknězem a chrámovým nakupovatelem. Možno se dohadovaii, že nakupoval příliš draho pro chrám, že se smluvil s dodavateli, aby mu platili „provisi“, že však toho velekněz nechtěl trpěti; Šimon očekával, že dostane od krále velikou odměnu za to, že mu vyzradil nový pramen příjmů (Knabenbauer). V. 5 n. „vůdcem“ = vojenským guvernérem Fénicie a Célesyrie, ke kterému obvodu patřila tehdy také Palestina. — Ke jménu „Apollonius“ srv. 1 Mach 10, 69. V. 7. „úředníkem“, snad správcem, jakým byl také Lysiáš (1 Mach 3, 32). — Byl to snad týž Heliodor, který později utratil svého pána Seleuka IV. a snažil se zmocniti se jeho trůnu (Appian). V. 9. Laskavě přijat byl od velekněze i „od města“ (řec.). V. 11. Věc nemá se tedy tak, jak bezbožný Šimon byl křivě udal (řec.). V. 12. „oklamáni“, ošizení a poškození. — „svatost“ : nedotknutelnost. V. 14. „aby věc vyřidil“ = ohledal (řec.), jakého druhu jsou ty poklady (peníze), aby mohl dáti příslušné rozkazy, kterak mají býti dovezeny do Antiochie. V. 15. Srv. Ex 22, 6. V. 19. Podle řec. ženy ve velkém počtu v žinice oblečené apod prsy opásané bylo viděti na ulicích. — Místo „k Oniášovi“ řec. lépe: „k branám“. V. 24. „duch Boha“ — Bůh duchů, andělů (řec). — Kterak se Bůh ukázal, bude níže podrobněji vyloženo (v. 26). V. 26. O podobných zjevech andělských srv. Mt 28, 3; Mk 16, 5; Lk 2, 29; 24, 4; Sk 10, 30; Zjev. 10, 1. V. 33. „když se modlil“ — podávaje obět smírnou (za hřích Heliodorův) (řec). V. 34. „od Boha“ — s nebe (řec). Hl. 4. — V. 1. „výše jmenovaný“ 3, 4. — „nabádal Heliodora k tomu“, aby se vrátil domů bez peněz, že tedy Oniáš jest vinen jeho neúspěchem. Podle řec. Oniáš prý s Heliodorem „zle nakládal“. V. 4. S jakým výsledkem se potkal krok veleknězův, není známo.

2. Pronásledování Židů za Antiocha IV. (Epifana)

(4, 7—7, 42).

Jason svrhl s velekněžského trůnu bratra svého Oniáše (4, 7—43), sám stav se veleknězem místo něho řádí v Jerusalemě (4, 10—17), posílá do Tyru peníze na obět ke cti Herkulově (4, 18—20) a krále, který přišel do Jerusalema s velikou okázalosti vítá (4, 21 n). Menelaus, bratr Šimonův, Benjaminovec svrhuje Jasona a sám se domáhá velekněžství (4, 23—26). Povolán byv od krále svěřuje velekněžský úřad bratru svému Lysimachovi (4, 27—29). Když byl Antioch vzpourou povolán do Cilicie, Menelaus dává úkladně zabíti zákonitého velekněze Oniáše (4, 30—35). Antioch dává sice Andronika, vraha Oniášova popraviti, ale Menelaa, pro zločiny obžalovaného, propouští bez trestu (4, 36—50). Konečně došlo i na něho: obsadil sice Jerusalem, brzy však bylo mu utécí, a na tom útěku bídně zahynul (5, 1—10), Antioch zuří proti Židům: obsadil Jerusalem a popravoval Židy (5, 11—44); vyloupil chrám (5, 15—20); podrobuje Židy krutým činovníkům (5, 21—26). Juda Mach. odebral se na poušť (5, 27). Antioch zavádí násilím pohanství a vyhlazuje židovství (6, 1—17). Mučednická smrt Eleazarova (6, 18—31). Mučednictvi sedmi bratří a jejich matky (7, 1—42).

⁷Ale po smrti Seleukově, když nastoupil vládu královskou Antioch, který slul „Slavný“, stál Jason, bratr Oniášův, o nejvyšší kněžství: ⁸odebrav se tedy ke králi sliboval mu tři sta šedesát hřiven stříbra a z jiných důchodů osmdesát hřiven. ⁹Nad to sliboval i jiných sto padesát (hřiven), bude-li (mu) dovoleno, aby sobě ze své moci tělocvičnu a hřiště pro jinochy vystavěl, obyvatelům pak Jerusalema aby se dostalo občanského práva v Antiochii. ¹⁰Když král k tomu svolil a on nabyl vlády, počal hned ve svém národě zaváděti pohanské mravy. ¹¹Ruše práva, z dobrotivosti daná Židům od králů zásluhou Jana, otce Eupolema, který byl mezi zákonitými posly k Řimanům za účelem přátelství a spojenectví, ruše práva měšťanů zaváděl obyčeje proti zákonu. ¹²Opovážil se totiž pod samým hradem vystavěti tělocvičnu a nejušlechtilejší jinochy na místa necudnosti postaviti. ¹³Byl to ne počátek, ale rozmach pohanství a cizáctví pro ohavnou a neslýchanou nešlechetnost bezbožníka a ne kněze Jasona pokročilo ¹⁴tak, že již kněží nedbali služeb při oltáři, ale pohrdajíce chrámem a zanedbávajíce oběti, pospíchali, aby účastni byli zápasů, protizákonného pořádání jich a cviků v házení diskem; ¹⁵čestná místa po otcích za nic sobě nepokládajíce řeckých poct na výsost si vážili; ¹⁶proto je stihla nebezpečná tíseň; neboť ti, kterých mravů následovali a kterým ve všem podobni býti se snažili stali se jim nepřáteli a zhoubci. ¹⁷Proti zákonu Božímu totiž činiti nebývá bez trestu; však to potomní čas ukáže. ¹⁸Když pak byly v Tyru konány pětileté zápasy, kterých se účastnil i král, ¹⁹poslal nešlechetný Jason z Jerusalema bezbožníky, aby donesli tři sta dvoudrachem střlbra na oběť ke cti Herkulově; ti, kteří je byli přinesli žádali však (sami), aby nebyly vydány na oběti, protože by to nebylo slušno, ale aby byly obráceny na jiné výdaje. ²⁰Bylo to tedy ustanoveno od zasílatele na oběti Herkulovi, ale pro přítomné (posly) bylo to dáno na lodi o třech řadách vesel. ²¹Když pak poslán byl do Egypta Apollonius, syn Mnesteův, protože nastoupil na trůn král Ptolemeus Filometor, Antioch poznav, že nepřeje zájmům jeho království, a staraje se o své vlastní dobro, vydal se na cestu, přišel do Joppe a odtud do Jerusalema. ²²Byl slavně přijat od Jasona a od města; všel tam ve světle pochodní a za radostných výkřiků; odtud pak obrátil se s vojskem do Fénicie. ²³Po třech letech poslal Jason Menelaa, bratra svrchu jmenovaného Šimona, aby donesl peníze králi a o věcech potřebných odpověď přinesl. ²⁴Ale on zalíbil se králi, když byl se vydával za velmože a převedl velekněžství sám na sebe nadsadiv nad Jasona tři sta hřiven stříbra. ²⁵Přijav od krále příkazy přišel (zase do Jerusalema) člověk nic hodného kněžství na sobě nemající, ale plný zuřivosti ukrutného tyrana a vzteku líté šelmy. ²⁶Tak byl Jason, který byl vlastního bratra obelstil, sám také oklamán; byl z něho poběhllk do země Amoňanů vyhnaný. ²⁷Menelaus pak obdržel sice vladařství, avšak o peníze, králi slíbené, nic se nestaral, ač ho Sostratus, který byl velitelem hradu, upomínal; — ²⁸jemu totiž příslušelo vybírati dávky — proto byli oba povolání ke králi. ²⁹Menelaus sesazen byl s kněžství a na jeho místo nastoupil Lysimachus, jeho bratr; Sostratus pak stal se vladařem na Cypru. ³⁰Když se tyto věci dály, přihodilo se, že se Tarsané a Mallané vzbouřili, protože Antiochidě, ženině králově, darem dáni byli. ³¹Proto král spěšně přišel, aby je upokojil; zanechal za svého náměstka Andronika, jednoho ze své družiny, ³²Menelaus, domnívaje se, že nabyl příhodné chvíle, ukradl některé zlaté nádoby z chrámu a daroval je Andronikovi; jiné rozprodal do Tyru a po okolních městech. ³³Oniáš, nabyv o tom jistých zpráv, káral ho, sám jsa na bezpečném místě, patřícím Antiochii vedle Dafne. ³⁴Proto Menelaus přistoupiv k Andronikovi žádal ho, aby Oniáše zabil. Ten přišel tedy k Oniášoví, podáním pravice a přísahou — ačkoli byl jemu podezřelý — přemluvil ho, aby z bezpečného místa vyšel a hned ho zabil nestydě se práva. ³⁵Pro tu příčinu netoliko Židé, ale i jiní národové se hněvali těžce nesouce vraždu nespravedlivou na takovém muži spáchanou. ³⁶Když pak se král navrátíl z míst cilicijských, přistoupíli k němu Židé antiochijští a spolu i Řekové, stěžujíce sobě na nespravedlívou smrt Oniášovu. ³⁷Tu Antioch zarmoutiv se srdečně pro Oniáše a hnut byv soustrastí ronil slzy, vzpomínaje na sebekázeň a umírněnost mrtvého. ³⁸A rozpáliv se v mysli kázal Andronika svléci ze šarlatu, po všem městě kolem voditi a na témže místě, kde byl nad Oniášem bezbožnost spáchal, toho svatovraha života zbaviti; tak mu Pán hodným trestem odplatil. ³⁹Když však Lysimachus na radu Menelaovu v chrámě byl mnoho pokradl, a když se ta věc roznesla, srotil se lid proti Lysimachovi; — drahně zlata bylo již tehdy vynešeno — ⁴⁰když se tedy zástupy zdvihly a mysli hněvem naplněny byly, Lysimachus ozbrojiv asi tři tisíce mužů počal nespravedlivě užívati moci, maje vůdcem jakéhos Tyranna sešlého věkem, ale také mravností. ⁴¹Jak tedy zpozorovali Lysimachovo násilí, chopili se jedni kamení, jiní silných klacků a někteří metali popel na Lysimacha. ⁴²Tak mnozí byli raněni, jiní zabiti (ostatní) pak všichni na útěk zahnáni; také svatokrádce samého zabili u pokladnice. ⁴³Pro ty věci bylo zavedeno vyšetřování proti Menelaovi. ⁴⁴Když totiž přišel král do Tyru, vznesli naň tu věc tři muži, od starších vyslaní. ⁴⁵Menelaus, jsa již usvědčen, slíbil Ptolemeovi mnoho peněz dáti, aby krále přemluvíl. ⁴⁶Proto Ptolemeus zavedl krále do jedné síně, aby se tam prý ochladil, a odrazil ho od předsevzetí; ⁴⁷tak Menelaa, všeho zla původce, zprostil (obžaloby), kdežto ubožáky, kteří za nevinné byli by soudem uznáni, i kdyby před Scyty při (svou) byli vedli, ty odsoudil na smrt. ⁴⁸Tak rychle nespravedlivě potrestáni byli ti, kteří za město, národ a posvátné nářadí při vedli. ⁴⁹Pro, tu příčinu i Tyrští horšíce se dali je štědře pohřbíti. ⁵⁰Menelaus pak pro lakotu mocných zůstal v moci a rostl v zlobě na zkázu měšťanů. Hlava 5. — ¹Téhož času podnikl Antioch druhé tažení do Egypta. ²Tu se přihodilo, že po všem městě Jerusalemě viděli po čtyřicet dní v povětří jezdce v zástupech, ani sem tam jezdí, majíce zlaté roucho a ozbrojení jsouce kopími; ³(viděli) čety jezdců (k bitvě) sešikované, oboustranné potyčky, mávání štíty, množství v přilbách s tasenými meči, vrhání střel a třpyt zlatých odění i pancířů všelijakých druhů. ⁴Proto všichni se modlilí, aby se to vidění obrátilo k dobrému. ⁵Tu vyšla lživá pověst, že jest Antioch mrtev. I vzal Jason neméně než tisíc mužů a napadl náhle město; měšťané sběhli se (sice) na zeď, ale město bylo na konec vzato; Menelaus utekl na hrad. ⁶Jason nešetře měšťanů svých zabíjel je; nepomyslil, že štěstí proti soukmenovcům jest největší neštěstí; domníval se, že bere znamení vítězství nepřátelům a ne spoluobčanům. ⁷Přes to vladařství nedosáhl; ale konec úkladů jeho byl, že došel hanby; jako poběhlík vrátil se zase do Amonska. ⁸Konečně ke své zkáze byl od Arety, krále arabského, zajat; utíkal pak z města do města ode všech jsa v nenávisti jakožto odpadlík od zákona, a proklínán jsa jakožto nepřítel vlasti a měšťanů vyhnán byl do Egypta. ¹Tak ten, který mnohé byl vyhnal z vlasti jejich, zahynul sám v zemi cizí, odšed (prve) k Lacedemonským domnívaje se, že tam pro příbuznost najde útočiště; ¹⁰a ten, který mnoho nepochovaných nechal pohozených, sám neoplakaný a nepohřbený zůstal pohozen, nedošed pohřbu vcizině aniž dostav místo ve hrobce otcovské. ¹¹Když se ty věci tak dály, domníval se král, že chtějí Židé od něho odpadnouti; proto vytáhnuv z Egypta se zvířecí zuřivostí vzal město útokem. ¹²A rozkázal vojákům zabíjeti, kohokoli napadnou nešetřiti, pobíti i ty, kteří se utekou nahoru do domů. ¹³Proto dálo se vraždění mladých i starých, vyhlazování žen i dětí, zabíjení panen i nemluvňat. ¹⁴Za celé tři dny osmdesát tisíc lidí zahynulo: čtyřicet tisíc bylo jich zabito a tolikéž prodáno. ¹⁵Ale ani na tom neměl dosti; opovážilť se také vjíti do chrámu na vší zemi nejsvětějšího za vůdce maje Menelaa, zrádce zákona a vlasti; ¹⁶bera nešlechetnýma rukama svatá nádobí, věcí darovaných od jiných králů a měst k ozdobě a slávě místa, nehodně se dotýkal a špinil je. ¹⁷Tak omámen jsa Antioch na mysli nepovážil, že pro hříchy obyvatelů města maličko se hněval Bůh a proto že se dostalo tomu místu také pohrzení; ¹⁸kdyby totiž nebyli padli do množství hříchů, tak jako Heliodor od krále Seleuka poslaný, aby vyloupil pokladnu, byl by i tento hned jak přišel zmrskán a zajisté od (své) všetečnosti odvrácen býval. ¹⁹Avšak Bůh nevyvolil si pro místo národ, nýbrž místo pro národ. ²⁰Protož i to místo, které později mělo býti účastno štěstí, stalo se účastným národního neštěstí; a to, které bylo za hněvu Boha všemohoucího opuštěno, mělo býti zase, až se veliký Pán usmíří, k největší slávě povýšeno. ²¹Antioch tedy vzav z chrámu tisíc a osm set hřiven rychle se navrátil do Antiochie domnívaje se z pýchy, že učiní zemi splavnou a moře schůdné — pro zpupnost mysli. ²²Zůstavil pak i úředníky, aby trápili národ; a sice v Jerusalemě Filipa, rodem Fryga, mravy ukrutnějšího nežli byl ten, který ho ustanovil; ²³na Garizimu Andronika a (kromě těch) Menelaa, který tíže nežli jiní na měšťany doléhal. ²⁴Jsa proti Židům poslal nenáviděného vůdce Apollonia s vojskem dvacíti dvou tisíců, poručiv jemu všecky dospělého věku pobíti, ženy pak a mládež prodati. ²⁴Ten když přitáhl do Jerusalema, stavěje se pokojným choval se klidně až do svatého dne sobotního; když pak Židé světili svátek, rozkázal svým lidem, aby se chopili zbraně. ²⁶A pobil všecky, kteří se vyšli dívati; běhaje s oděnci po městě zahubil veliké množství lidu. ²⁷Juda Machabejský však s jinými devíti uchýlil se na poušť, a tam byl se svými mezi zvěří na horách živ; pokrmem rostlinným se živíce trvali tu, aby nebyli nuceni s jinými se poskvrníti. Hlava 6. — ¹Po nemnohém čase poslal král starce jednoho antiochijského, aby nutil Židy odpadnout od zákonů otcovských a Božích. ²Měl také znesvětiti chrám jerusalemský a nazvati jej (chrámem) Joviše Olympského, chrám pak garizimský měl nazvati podle povahy tamních obyvatelů (chrámem) Joviše Hostinného. ³Velmi zlý a těžký byl všem sběh zločinu; ⁴byltě chrám plný prostopášnosti, hodování pohanského, smilnících s nevěstkami; do svatých nádvoří svévolně se vtíraly ženy; vnášeli tam neslušné věci; ⁵také oltář byl plný nepřístojných obětí, jež zákon zapovídal. ⁶Ani dny sobotní nebylo možno zachovávati, avni sváteční dny otcovské slaviti aniž komu vůbec se přiznati, že jest Žid; ⁷ale vláčeni byli s hořkým násilím na den králových narozenin k obětem; a když byl svátek Bakchův, bývali nuceni břečtanem se věnčiti a ke cti Bakchově v průvodech obcházeti. ⁸Z popudu Ptolemea došel rozkaz do blízkých měst pohanských, aby také oni totéž činili proti Židům, aby konali oběti; ⁹ty pak, kteří by nechtěli přestoupiti k obyčejům pohanským, aby usmrtili; bylo proto viděti bědování. ¹⁰Tak (na příklad) byly dvě ženy obžalovány, že své syny obřezaly; ty, zavěsivše jim nemluvňata na prsa, když je byli veřejně po městě obvedli, shodili se zdi. ¹¹Jiní, kteří se do nejbližších jeskyní byli sešli a skrytě den sobotní světili, když se to na ně proneslo Filipovi, byli upáleni, protože se ostýchali pro přísné svěcení (soboty) násilím sobě pomoci. ¹²Prosím těch, kteří čísti budou tuto knihu, aby se nedali zastrašiti těmito odpornými příhodami, ale povážili, že ty události nejsou na záhubu, ale na pokárání národa našeho. ¹³Neboť nedati hříšníkům dlouho vůle své provozovati, ale hned je trestati, jest znamení velikého dobrodiní (Božího). ¹⁴Neboť ne jako na jiné národy čeká Pán shovívavě, aby je trestal, až přijde soudný den proto, že naplněna byla míra hříchů (jejich), ¹⁵neusoudil tak i o nás, aby teprve potom trestal hříchy naše na nás, až by došly vrcholného množství. ¹⁶Proto nikdy milosrdenství svého nám neodnímá; trestaje protivenstvím neopouští lidu svého. ¹⁷To však k napomenutí čtenářů krátce řečeno buď! Ale nyní dlužno nám vrátit se k vypravování. ¹⁸Tedy Eleazar, jeden z předních zákonníků, muž, ač vysokého věku, pěkných lící, byl nucen, aby otevra ústa jedl vepřové maso. ¹⁹On však vyvolil raději slavnou smrt nežli potupný život, přišel dobrovolně na popravu ²⁰jsa si vědom toho, že dlužno vydati se (na popravu) a (ji) trpělivě snésti tomu, kdo si umínil, že nebude z lásky k životu jísti toho, co jest zakázáno. ²¹Ti, kteří tu konali službu, nemístnou soustrastí pohnuti jsouce pro staré přátelství s mužem tím pojavše jej soukromí prosili ho, aby si dal přinésti maso, které směl jísti, maso pak z oběti podle rozkazu králova ať jí na oko, ²²aby tím činem ušel smrti; pro staré přátelství s mužem tím tu vlídnost mu prokazovali. ²³On však počal uvažovatí o vznešené důstojnosti stařeckého svého věku, o přirozené jasnosti šedin, o výborném životě od mládí, i odpověděl rychle podle svatého, od Boha daného zákona, že chce, aby ho poslali na onen svět. ²⁴„Neboť“ — pravil — „nesluší se na náš věk přetvářeti se, aby mnozí z jinochů domnívajíce se, že devadesátiletý Eleazar odpadl k pohanství, ²⁵aby též oni pro mé pokrytectví a pro trochu vrátkého života nedali se svésti, já pak bych tím nedošel potupné skvrny na svém stáří. ²⁶Neboť i kdybych nyní ušel mukám lidským, neunikl bych přece ruce Všemohoucího ani živ ani mrtev. ²⁷Proto zmužile z tohoto života vycházeje ukáží se hodna starého věku, ²⁸jínochům pak zůstavím hrdinný příklad, podstoupím-li čestnou smrt s ochotnou myslí a statečně pro vzácné a svaté zákony.“ Když to pověděl, hned ho vlekli na popravu. ²⁹Ti, kteří ho vedli, a nedlouho před tím soustrast s ním měli, rozhněvali se pro jeho řeči majíce za to, že byl z pýchy mluvil. ³⁰On pak ranami dobíjen jsa vzdechl a řekl: „Hospodine, který máš svatou znalost všeho, ty víš jistě, že já, který jsem mohl smrti ujíti, tuhé bolesti na těle snáším, ale že to v duši z úcty k tobě trpím rád.“ ³¹Tak dokonal svůj život zůstaviv ne toliko mládeži, ale i všemu národu památku své smrti za příklad ctnosti a šlechetnosti. Hlava 7. — ¹Také sedm bratří i s matkou popadených nuceno bylo od krále — biči a žilami mučeni byli — aby maso vepřové proti zákonu jedli. ²Tu řekl jeden z nich jménem ostatních: „Co se tážeš a čeho se chceš od nás dověděti? Hotovi jsme raději zemříti nežli otcovské zákony [Boží] přestoupiti!“ ³Král rozhněvav se kázal pánve a hrnce měděné podpáliti. Když byly hned rozpáleny, ⁴rozkázal tomu, který jménem jich byl mluvil, jazyk vyřezati, kůži s hlavy stáhnouti a osekati konce rukou a nohou, ani se s ostatní bratří s matkou jeho na to dívali. ⁵Když již dokonce k ničemu nebyl, dal rozpálit oheň a ještě dýchajícího na pánvi péci. Zatím co se dlouho na ní mučil, ostatní s matkou se vespolek napomínali, aby zmužile zemřeli ⁶těmito slovy: „Pán Bůh (to) vidi a jistě smiluje se nad námi, jak prohlásil Mojžíš v písni káravé: „Smiluje se nad služebnlky svými.“ ⁷Když první tím způsobem byl umřel, přivedli na potupné muky druhého. Kůži s vlasy mu s hlavy sedřevše tázali se, bude-li jísti, prve nežli by po všem těle na každém údě mučen byl. ⁸On odpověděl jazykem svých otců: „Neučiním toho!“ Protož i ten potom utrpěl muky jako první; ⁹a již duši vypustit maje řekl: „Ty nešlechetníče, zabíjíš nás sice pro tento život, avšak král světa nás pro zákony jeho mrtvé k životu věčnému vzkřísí!“ ¹⁰Po tomto mučili potupně třetího. Když od něho žádali jazyk hned jej vyplazil, ruce mužně vztáhl ¹¹a neohroženě řekl: „S nebe tyto údy mám, ale pro zákon Boží nevážím si jich nyní, neb naději mám, že je od Boha zase dostanu.“ ¹²I podivil se král a družina jeho zmužilosti mládencově, že za nic nepokládal muky. ¹³Když ten tak skonal, čtvrtého týmže způsobem mukami trápili. ¹⁴Blízek jsa smrti řekl: „Milo je těm, které lidé na smrt vydávají, kojiti se nadějí, od Boha vzbuzenou, že zase od něho vzkříšeni budou; ty však nebudeš míti vzkříšení k životu!“ ¹⁵Pátý, když ho přivedli a trápili, pohleděl na něho a řekl: ¹⁶„Moc nad lidmi maje, ačkoli jsi smrtelný, číníš, co chceš; avšak nedomnívej se, že jest národ náš od Boha opuštěn! ¹⁷jen trpělivě počkej a uzříš velikou moc jeho, kterak tebe i potomstvo tvé trápiti bude!“ ¹⁸Po něm přivedli šestého a ten počínaje umírati řekl: „Nemyl se zbytečně! My totiž trpíme pro sebe toto, protože jsme zhřešili proti svému Bohu a věci budící hrůzu dějí se na nás; ¹⁹ty však nemni, že ti to bez trestu projde, že ses pokusil proti Bohu bojovati!“ ²⁰Nad obyčej matka podivu a slavné památky hodna jest; ta totiž vidouc, ano sedmero synů (jejích) jednoho dne hyne, dobrou myslí to snášela pro naději, kterou měla v Boha. ²¹Plna jsouc moudrosti napomínala každého z nich zmužile jazykem otců a mysl ženskou povzbuzujíc myslí mužskou ²²řekla jim: „Nevím, kterak jste se vzali v lůně mém; nedarovala jsem vám také já ducha ni života, aniž jsem já spojila údy každého. ²³Proto stvořitel světa, který způsobil, že člověk vznikl a který vymyslil vznik všech věcí, ducha i život vám zase z milosrdenství vrátí, ježto vy nyní sami sebe nevážíte pro jeho zákon!“ ²⁴Antioch maje za to, že je tupen a hlasem domlouvající (ženy) pohrdaje, nejmladšího, který ještě zbýval napomínaje ne toliko slovy, ale i přísahou (mu) potvrzoval, odstoupí-li od zákona otců, že jej obohatí, šťastným učiní, že ho pokládati bude za přítele a že mu dá vše, co si přeje. ²⁵Ale když se k tomu jinoch nikterak neměl, povolal král matku a přimlouval jí, aby byla jinochovi radou na jeho záchranu. ²⁶Když ji byl mnohými slovy napomínal, připověděla, že bude synu svému přímlouvati; ²⁷nachýlivši se tedy k němu a posmívajíc se ukrutnému tyranu, jazykem otců řekla: „Synu můj, smiluj se nade mnou, která jsem tebe devět měsíců v životě nosila, tři roky ti mléko dávala, tebe krmila a k tomuto věku tě přivedla; ²⁸prosím tě synu, abys pohleděl na nebe i na zemi a na všecky věci, které na nich jsou a poznal, že z ničeho Bůh učinil je i lidské pokolení; ²⁹neboj se toho kata, ale hoden jsa svých bratří přidruž se k nim a podstup smrt, abych tě v (den) onoho smilování zase s bratřími tvými přijala.“ ³⁰Když ona ještě mluvila, řekl jinoch: „Na koho čekáte? Neposlechnuť rozkazu králova, ale příkazu zákona, který dán jest nám skrze Mojžíše. ³¹A ty, původce veškeré zloby proti Židům neujdeš rukou Božích. ³²My totiž pro své hříchy tyto věci trpíme. ³³Ačkoliv Pán Bůh náš kárající a trestající nás maličko se na nás hněvá, však zase udobří se na své sluhy. ³⁴Ty však nešlechetníče a ze všech lidí nejhanebnější, nevypínej se zbytečně marnou nadějí a nerozpaluj še na sluhy jeho! ³⁵Neboť ještě jsi neušel soudu všemohoucího Boha, který všecko vidí. ³⁶Moji bratři totiž maličko nyní potrpěvše došli slíbeného života věčného; ale ty Božím soudem spravedlivé pokuty za Svou zpupnost budeš trpěti. ³⁷já s bratřími svými duši i tělo vydávám pro zákony otců vzývaje Boha, by brzy milostiv byl národu našemu, ty abys přinucen byl skrze muky a trest vyznat, že on jediný jest Bůh, ³⁸a na mně a na mých bratřích aby přestal Všemohoucího hněv, který spravedlivě stihl všecek rod náš.“ ³⁹“Tedy král rozpáliv se hněvem proti tomuto nade všecky ukrutněji zuřil těžce nesa, že se mu posmíval. ⁴⁰I ten tedy čist jsa umřel doufaje všecek v Boha. ⁴¹Nejposléze, po synech, konec vzala i matka. ⁴²Tolik budiž řečeno o obětních hostinách a hrozných ukrutnostech.	V. 7. Kdy Seleukus IV. zemřel, viz v úvodě na str. 1039. — Podle Josefa Flavia Jason (který slul původně Jéšúc) změnil si jméno své v řecké Jason, aby již i tím dal na jevo snahu náboženský pořečtiti svůj národ a tak se zalíbiti králi. — „stál“, vtíral se a skutečně se také vetřel. V. 8. 360 hřiven slíbil králi nejspíše z pokladu chrámového. — Stříbrná hřivna jakožto peníz měla cenu asi 8000 našich předválečných korun. V. 9. „ze své moci“ bez ohledu na židovské úřady (sbor starších). — „Tělocvičnu“ = gymnasium. — „hřiště pro jinochy“ efebeum. — Srv. 1 Mach 1, 15. — Občanství města Antiochie poskytovalo zvláštní práva; Jason se domníval, že rozprodá-li toto právo občanské na drobno, utrží slušný peníz. V. 10 n. Srv. 1 Mach l, 43 n; 3, 29 n. — „práva měštanů“ svobodně vykonávati náboženství židovské a pod. — O Eupolemovi viz 1 Mach 8, 17. V. 12. Místo „na místa necudnosti postaviti“ řecké znění: „přiměl k tomu, aby nosili petasos“, t. j. klobouk se širokým okrajem, kte- rým se řečtí jinoši při hrách kryli proti slunci; nositi ten klobouk znamenalo přijímati mravy řecké. V. 15. „řeckých poct“, jakých se dostávalo vítězům ve veřejných zápasech. V. 17. srv. s Sdc 2, 11—18; 3, 8—10 a jj. V. 18 n. „pětileté“, t. j. konané každý čtvrtý rok; roky her byly počítány za první a poslední (pátý); srv. hry Olympské. — Ti „bezbožníci měli měšťanské právo antiochijské. — Místo „bezbožníky“ dlužno čísti: „diváky“ (řec.), tedy zástupce města Jerusalema. — Podle řeckého poslal 300 drachem; attická drachma měla 4,366 gramů stříbra. Ježto 390 drachem zdá se býti některým peníz malý, dávána byvá přednost rukopisům (19, 62, 64, 93, Syr), které mají 3.300 drachem. V. 20. Podle zprávy Arrianovy o řešených zápasech byly pořádány ke cti Herkulově (Melkartově) v Tyru slavnosti lodní; zdá se, že Jasonův peníz byl obrácen na ozdobu těch lodí. V. 21. Ptolemeus Filometor „nastoupil na trůn“ r. 173 před Kristem, když dosáhl 14 let; před tím vládli za ného poručnici Euleus a Leneus. — Apollonius byl asi poslán, aby jménem Antiocha IV. Ptolemeovi k samostatné vládě blahopřál a při té příležitosti zvěděl, jakou politiku bude mladistvý král pěstovati. Dověděl se, že se směr egyptské politiky bude příčiti zájmům království Antiochova. Antioch III. (Veliký) totiž vdávaje dceru svou Kleopatru za Ptolemea V. (Epifana) slíbil, že jí dá za věno Célesyrii, ke které patřila tehdy také Fénicie a Palestina. Slíbil, ale slibu nikdy nedostál, Célesyrie nevydal. Apollonius Mnesteúv (jiný než Apollonius jmenovaný výše 3, 5 7.) upozornil Antiocha IV., že král a bývalí poručnici jeho budou si své právo vymáhati zbraněmi. Proto, aby nemohli Egypťané vyloditi vojsko v Joppe, odebrav se do tohoto přístavu učinil přiměřená opatření. — Do Jerusalema přibyl nejspíše proto, aby si zajistil židovskou pomoc ve válce s Egyptem. V. 23. „Po třech letech“ od té doby, co se domohl velekněžství (v. 10). Tedy r. 172 před Kr. — „svrchu jmenovaného“: 3, 4n; 4, 1. — Pocházel tedy i Menelaus z kmene Benjamin! V. 24. Menelaus hrál si na velmože, který má veliký vliv u svého národa chválil krále do očí a tím si ho naklonil. V. 26. Srv. níže 5, 5—10, V. 27. „hradu“ jerusalemského. V. 29. podle řeckého zní: „Menelaus zanechal jakožto zástupce v úřadě velekněžském bratra svého Lysimacha, Sostrates pak Krata, vladaře na Cypru.“ - Neznámo, zdali „vladaře“ bývalého nebo potomního; patřiltě Cypr Egyptu, Antioch IV. jej zabral toliko na krátký čas roku 168. — Možno, že odpadl Sostratus od Ptolemeovců a přidal se k Seleukovcům jako Ptolemeus Macer (níže 10, 12). V. 30. Tarsus a Mallus města v Cilicii. — „věnná“ města královnina. V. 33. „bezpečné místo“ byl veliký háj, který poskytoval právo útočištné (asylu), ježto v něm byla svatyně Apollina a Diany; Dafne bylo podměstí Antiochie, oddělené od města řekou Orontem; podle Strabona měl onen háj v obvodu 80 honů. Oniáš použil práva, které místo skýtalo, aniž tím vyznal, že Apollo a Diana jsou skutečně bytosti božské. V. 34 „přistoupil k Andronikovi“ vzav si ho stranou; vážil podle všeho cestu do hlavního a sídelního královského města (Antiochie), kde sídlil králův zástupce (Andronikus). — Menelaus chtěl Oniáše sprovoditi se světa, aby snad král ho nepovolal zase za velekněze, kdyby Menelaus slíbených peněz neplatil. — Andronik přišel k Oniášovi „byv přemluven, aby užil lsti“ (řec). Přemluvil ho, jak zřejmo, Menelaus. — Oniáš sice nedůvěřoval slibům a přísahám, věc zdála se mu býti podezřelá, přece však dal si říci a opustil obvod háje. V. 38. Nositi šarlat bylo veliké vyznamenání; srv. 1 Mach 10, 62. 64; 11, 58. — Podle řeckého kázal mu i jiný šat strhnouti. V. 39. „pokradl a po městě rozprodal“ (řec) — „na radu“ a ve prospěch Menelaův. — „zlata“ = zlatých nádob. — „lid“ zejména venkovský (Knabenbauer). V. 40. Místo „Tyranna“ jiné rukopisy mají „Aurana“. V. 41 n. „na Lysimacha“ = na jeho lidi. — Na místě, kde páchal zločiny, byl také potrestán. Srv. 1 Mach 14, 49; 2 Mach 3, 6. 28. 40. V. 44 n. „od starších“ jerusalemských (od vysoké rady?). — „Ptolemeus“ sluje v řeckém „syn Doryminův“; srv. 1 Mach 3, 38. V. 46. Ptolemeus pošeptal králi, že jest v soudní síni veliké vedro a pohnul ho, aby se šel ochladit ven; tím chtěl se ke králi dostati, aby s ním promluvil mezi „čtyřma očima“. — Mohl králi namluviti, že Menelaus prodal jen nepotřebné nádoby chrámové a to proto, aby stržené peníze odvedl králi; Židé vsak že se dali timto činem, pobouřiti proti knězi od krále zákonitě ustanovenému; Menelaus tedy vlastně dbal zájmů králových, kdežto Židé jsou buřiči, králi nepřející a zasluhují tedy trestu (v. 47). Žalují křivě. V. 47 n. Scytové byli tehdy pokládáni za největší barbary. — „rychle“ snad na popud Menelaa, aby neměl král příležitosti změniti svůj úsudek (Knabenbauer). V. 50. Srv. níže 5, 15. 23; 13, 3. Hl. 5. — V. 1. Viz 1 Mach 1, 17 nn; k Dan 11, 29; ta výprava byla podniknuta nejspíše r. 169 (nebo 168?) před Kristem. V. 2n. „čtyřicet dní“ bezmála (řec). — Podobné zjevy dály se podle Josefa Flavia (O válce žid. 6, 5, 3) před pádem Jerusalema r. 70 před Kr. V. 4. Všichni vyvozovali z toho zjevu, že se blíží válka; prosili, aby byla pro národ vyvolený šťastná. V. 5. Srv. výše 4, 24. V. 7 n. Viz výše 4, 26. — Aretas zajal, zatkl ho na přání Antiochovo nebo Menelaovo. V. 9 n. O té {{Prostrkaně\|příbuznosti viz 1 Mach 12, 7. 21. — Pohřeb v cizině, t. j. cizince býval nejchudší. — Srv. 1 Mach 7, 17. V. 11 n. Král dostal zprávy o půtkách v Jerusalemě do Egypta; mohl se domnívati, že vznikla vzpoura proti němu proto, že Menelaus, jeho stvůra byl napaden a přinucen hledati útočiště v jerusalemském hradě u syrské královské posádky. — Krále domnělá vzpoura hryzla, ježto ji měl v týle. — „nahoru do domů“ = na ploché střechy. V. 14. Číslice mají ráz lidového podání; 1 Mach 1, 24. mluví všeobecněji. V. 16 n. Co vzal, vypočítáno jest 1 Mach 1, 23 n. — „omámen na mysli“ byl pýchou — „maličko“ časově: krátce. — Antioch byl metlou v rukou Božích, kterou chtěl Bůh dočasně lid svůj potrestati za jeho hříchy. V. 18. Viz výše 3, 23 nn. V. 19 n. Srv. Ž 77, 60; Jer 7, 12—14; Lv. 16, 16. — Kterak byl později chrám zase oslaven, víz níže 10, 3—9. V. 21. Nádob v ceně „1800 hřiven“. Srv. 1 Mach 1, 23 n. V. 23. „na Garizimu“, kde měli Samařané svou svatyni; ustanovil tedy Antioch dozorce v místech svatyní, ke kterým se scházel v houfech lid. — Filip a Andronik, ustanovení úředníky od krále, vracejícího se z Jerusalema domů, nejsou ti, o kterých praví 1 Mach 1, 53, že byli ustanovení po dvou letech (1 Mach 1, 30). Knabenbauer. V. 24. Apollonius byl podle 1 Mach 1, 31. poslán „po dvou letech“, t. j. 145 roku Sel. t. j. roku 168/167 před Kr. — Srv. výše 3, 5. 7; 4, 4. V. 25 n. Srv. 1 Mach 2, 32—38. – „dívati“ se na vojáky, tábořící za branami. V. 27. juda, o němž bude níže od hl. 8. vypravováno více. Srv. 1 Mach 2, 28 n. — „poskvrniti se“ jako byl nucen na př. Eleazar, o němž vypravuje hned hl. 6. 18 nn. — Srv. 1 Mach 1, 65. Hl. 6. V. 1 n. Viz 1 Mach 1, 45 nn. — Místo „antiochijského“ řecké znění: „aténského“. Byl jedním z těch, 0 kterých mluví 1 Mach 1, 53. — Chrám jerusalemský byl znesvěcen tím, že na jeho oltář v předsíni byl postaven oltář pohanský, jak vypravuje 1 Mach 1, 57. - Chrám Samařanů byl zasvěcen Jovišovi Hostinnému snad proto, že Samařané pokládali se za osadníky, kteří přišli z ciziny a proto se utekli do ochrany boha Hostinného; snad si sami u krále tohoto boha vyžádali za svého ochránce, dávajíce tim na jevo svou ochotu přijmouti náboženství řecké. V. 3. „všem“ i otrlé chátře, která byla zvyklá na leccos. V. 4 n. „hody pohanské“ bývaly provázeny zpěvem, hudbou a tancem. — „neslušné věci“, jež byly poté obětovány (v. 5). V. 7. Narozeniny královy podle řec. byly slaveny každý měsíc. Také Ptolemeovci slavili každý měsíc den sveho narození a den nástupu na trůn, jak vysvítá z nápísů, nalezených v Kanope a v Rosettě. Podobně bylo v Pergamské říši i jinde. V. 8. „Ptolemea“, o kterém mluvil výše 4, 45 n. — Srv. 1 Mach 1, 43. V. 9. Příklady zjevů, které budily bědovaní: Dvě ženy, jež obřezaly své chlapečky (v. 10), jiní, kteří tajně slavili sobotu (v. 11), dále Eleazar (v. 18 nn) a sedmero bratří machabejských s matkou (hl. 7). V. 10 Obřízka byla zakázána; viz 1 Mach 1, 51. 63. — „Filip“ jmenovaný 5, 22. — „upáleni“ tak, že před jeskyněmi byly zapáleny ohně, jejichž plameny do jeskyní šlehaly naplňujíce je dýmem. — O bojování v sobotu srv. 1 Mach 2, 31—38. V. 12 n. „na pokárání“, vzdělání a vychování. — Srv. níže 7, 32 n; Judit 8, 27. — Kdyby jich Bůh brzy netrestal, zatvrdili by se ve svých hříších. — Jak odkládá Bůh s trestem pohanů, viz Gn 15, 16. — Srv. také Is. 54, 7. V. 18 n. Krása byla pokládána za dar Boží; srv. Ex 2, 2; Žid 11, 23. — Vepř bylo zvíře nečisté podle Lv 11, 7; Dt l4, 8. — Srv. 1 Mach l 50 — Římané a Řekové obětovali bohům i požívali vepřového masa. Srv. Is 65, 4; 66, 17. — Eleazar přišel dobrovolně k mučidlu, když byl vyplil kusy vepřového masa, jež mu byly násilím do úst vstrčeny. — Mučidlo sluje v řeckém „tympanon“, nástroj dřevěný, ke kterému byli odsouzenci přivazováni, aby pak byli do smrti ubiti. Řekové nazývali ten způsob smrti „tympanismos“, Římané „fustuarium“. V. 21. „konali službu“ dozírajíce na obětní kvas (řec). — Maso dovolené měl si Eleazar sám připraviti (řec). V. 28 n. Podle řeckého sám neohroženě přistoupil k mučidlu. — „kteří ho vedli“ — kteří ho měli (z povolání) vésti, nevedli však, ježto Eleazar sám přikročil… „z pýchy“ = z bláznovství (řec). — Podle 4 Mach (nekanonické) (hl. 5) byl prý Eleazar kněz. Hl. 7. — V. 1 n. „žilami“ z hovězí kůže, tedy řemeny. - Ostatně srv. výše 6, 18. — „Tu“, když byli již bičováni. — „Co se tážeš“, budeme-li jísti čili nic. V. 3. Na „pánvích“ bývali zločinci za živa pečeni (smaženi), v „hrncích“ (kotlech) spíše vařeni nebo pařeni. — Kůži s vlasy s hlavy stahovali zejména Scytové, byl to tedy trest nad jiné barbarský. — Mimo konce rukou a nohou bývaly osekávány také nosy a uši. V. 5. „Zatím co se na ní mučil“ — zatím co pára (z pečeného těla) daleko se šířila (řec) V. 6. má na zřeteli Dt 32, 36b. — „káravá“ sluje Mojžíšova píseň (Dt 32) se zřetelem na Dt 32, 6. 15 n; ta píseň „kárá“ sice přísné hříchy Israelitů, ale slibuje také, ze se Hospodin smiluje (32, 36. 43). V. 8. „jazykem svých otců“ = aramsky, nikoli řecky! V. 9. Naději podobnou viz již Is 26, 19; Ez 37, 1—6; Dan 12, 1 n. 13. V. 14. Srv. Dan 12, 2. V. 18. „Nemyl se“, domněnkou, že se tí podaří vyhladiti národ náš! V. 22. „spojila údy“ = nespořádala jsem uměle (náležitě) prvků k tomu, aby každý byl utvořen (řec). — „život“ — účinek duše (spojené s tělem). V. 24. Antioch nerozuměie aramštině (v. 21) domníval se, že ho žena tupí; přes to chtěl se ukázati milosrdným aspoň k nejmladšímu synu; proto nedbal té potupy, „pohrdal hlasem“ matčiným. — „že mu dá vše, co si přeje“ — že ho učiní státním úředníkem (řec). V. 27 n. „smiluj se nade mnou“ a nečiň mi bolesti odpadem od Boha, jehož dlužno více se báti než lidí. — Prostá žena z lidu vyslovuje pojem prvního stvoření venkoncem jasně. Viz k Gn l, 1. — Jako všecko tak i lidstvo, prvního člověka stvořil Bůh. V. 36. „života slíbeného“ smlouvou, kterou učinil Bůh se svým národem a která se vztahovala také na život po smrti. V. 38. Srv. níže 9, 12 n. Zasluhuje povšimnutí, kterak řeči machabeiských trpitelů stupňují a rozvinují víru ve vzkříšení z mrtvých a stupňují také hrozby, kterými ujišťují Antiocha, že ho stihne Boží trest. (Knabenbauer.) V 39 n. „posmíval se mu“ tím, že na sliby všecky odpovídal hrozbami. — „čist jsa“, neposkvrniv se jídlem vepřového masa nebo podobně. V. 42. Událost tato sběhla se pravděpodobně v Antiochii. Srv. výše 6, 8n. Ve skládání řečí všichni připouštějí starým spisovatelům jakousi svobodu; stačí totiž k pravdě, kterou dlužno vyžadovati, odpovídají-li řeči smýšlení a povaze mluvících osob, okolnostem tehdejší doby a vyplývají-li jaksi nutně z pravdy událostí samých. Podobnou svobodu najdeš, odpovídá-li někdy v Písmech svatých všecek lid delší řečí; srv. Jos 24, 16—18; 1 Sam 12, 19; 14, 45; 2 Sam 18, 3; 1 Mach 3, 50—53. (Knabenbauer.) — Vyskytují-li se již ve S. z. tací neohrožení mučedníci, kteří nečetli ještě v evangeliích o Králi mučedníků, oč trpělivějí má snášeti všecky bolesti křesťan, který nalézá v Písmě N. z. vzácné vzory Trpitele ukřižovaného a jeho Matky bolestné! — Podle římské knihy mučedníků (Martyrologium romanum) koná se památka na utrpení sedmera svatých bratří Machabejských s matkou v Antiochii dne 1. srpna.

ČÁST DRUHÁ: Vítězné boje Židů

(8, 1—15, 37).

1. Vítězství za Antiocha Epifana

(8, 1—10, 9).

Juda poráží Nikanora, Timoteje a Bakchida (hl 8). Antioch Epifanes umírá (hl 9). Juda očištuje město a chrám (10, 1—9).

Hlava 8. — ¹Juda Machabejský a jeho druhové chodili tajně po osadách; svolávali soukmenovce, přátele a přibravše si ty, kteří zůstali židovství věrni, přivedli k sobě (asi) šest tisíc mužů. ²A vzývali Pána, aby shlédl na lid, ode všech šlapaný, aby se slitoval nad chrámem od bezbožníků znesvěcovaným, ³aby se slitoval také nad hynoucím městem, jež mělo býti co nevidět se zemí srovnáno, aby slyšel hlas krve k němu volající, ⁴a konečně, aby rozpomena se na hanebné zabíjení nevinných dítek, jakož i na rouhání, jež se dála proti jeho jménu ukázal, že se hněvá pro ty věci. ⁵Machabejský tedy sebrav množství lidu stával se pohanům nepřemožitelným, ježto hněv Páně obrátil se v milosrdenství. ⁶Čině totiž nenadálé vpády do měst a osad pálil je a zabíraje výhodná místa nemálo porážek činil mezi nepřáteli. ⁷Nejčastěji v noci takové výpravy podnikal. Pověst o jeho udatnosti byla rozšířena všude. ⁸Filip vida, že ten muž za krátko vzrostl a že mívá často štěstí, dopsal Ptolemeovi, vůdci Célesyrie a Fénicie, aby královské věci přispěl na pomoc. ⁹Ten tedy rychle poslal Nikanora, (syna) Patroklova, z nejpřednějších přátel (králových) dav mu ze všelikých národů ne méně nežli dvacet tisíc ozbrojenců, aby veškeren národ židovský vyhladil; přidělit mu také Gorgiáše, válečníka ve věcech vojenských velmi zkušeného. ¹⁰Nikanor si umíníl, že dávku, která Římanům odvedena býti měla, dva tisíce hřiven, ze zajatých Židů králi celou částkou zapraví; ¹¹hned také poslal do pomořských měst vyzývaje ke kupování židovských otroků a slibuje, že devadesát otroků za hřivnu dávati bude; neprohlédal k trestu, který měl od Všemohoucího na něj dojíti. ¹²Juda zvěděv to, oznámil Židům, kteří s ním byli, o Nikanorovu tažení. ¹³Někteří z nich strachujíce se a nedůvěřujíce spravedlnosti Boží dali se na útěk; ¹⁴jiní však to, co jim (ještě) zbývalo prodávali a spolu k Pánu se modlili, aby je vysvobodil od bezbožněho Nikanora, který je byl prodal prve nežli se s nimi srazil; ¹⁵a ne-li pro ně, tedy pro smlouvu s otci jejich a pro velebné a svaté jméno své, kterým jsou pojmenování. ¹⁶Machabejský svolav tedy své lidi, sedm tisíc mužů, prosil, aby se nestrachovali nepřátel, aniž se báli množství těch, kteří nespravedlívě proti nim táhnou, ale aby statečně bojovali ¹⁷majíce před očima pohanu, která byla nespravedlivě od nich místu svatému způsobena, jakož i křivdu (učiněnou) městu v posměch uvedenému, nad to i zrušené řády předků. ¹⁸„Oni zajisté“ — pravil — „doufají ve zbraně a vedle toho í v odvahu; my však doufáme v Pána všemohoucího, který může jediným pohybem zahladiti i ty, kteří proti nám táhnou i všecek svět. ¹⁹Připomenul jim také Boží pomocí, kterých se dostalo otcům, a že za Senacheríba sto osmdesát pět tísíců zahynulo; ²⁰(připomenul jim) dále bitvu, kterou svedli proti Galatům v Babyloníi, jak jich všech toliko šest tisíců, když došlo k skutku a když macedonští druhové se kolísali, s pomocí jim s nebe danou sto dvacet tisíců porazilo, za což mnoho výhod se jim dostalo.“ ²¹Těmi slovy učiněni byli pevní a hotovi pro zákon a vlast zemříti. ²²Poté ustanovil bratry své Simona, Josefa a Jonatu za vůdce každého zástupu podřídiv každému tisíc pět set mužů. ²³ Když byl poté Esdráš předčítal jim ze svaté knihy, (Juda) vydal heslo „S pomocí Boží“ a veda první šik napadl Nikanora. ²⁴Majíce za pomocníka Všemohoucího pobili přes devět tisíc lidí; větší pak díl vojska Nikanorova zeslabivše množstvím raněných přinutili jej k útěku. ²⁵Těm, kteří přišli je kupovat peníze pobravše, se všech stran je stíhali. ²⁶Ale časem jsouce tísněni navrátili se; byloť před sobotou; pro tu příčinu nemohli dále jich pronásledovati. ²⁷Sebravše tedy zbroj jejich a kořist světili sobotu děkujíce Pánu, který je vysvobodil ten den počav milosrdenství své jim (zase) prokazovati. ²⁶Po sobotě dali z kořistí poškozencům, sirotkům a vdovám; o ostatek rozdělili se sami se svými. ²⁹Po těchto událostech všichni konali společnou modlitbu prosíce milosrdného Pána, aby se dokonale usmířil na své sluhy. ³⁰Bojujíce s vojskem vedeným od Timoteje a Bakchida pobili z nich přes dvacet tisíc, opanovali vysoké pevnosti a rozdělili množství kořisti rovným dílem poškozence, sirotky, vdovy ano i starce podělivše. ³¹Sesbíravše zbraně jejich pečlivě všecky složili na příhodných místech, ostatek pak kořistí přinesli do Jerusalema. ³²Zabili také Filarcha, který byl s Timotejem, muže nešlechetněho, který byl mnohými věcmi Židy trápil. ³³Když slavili v Jerusalemě slavnost vítězství, toho, který svaté dveře byl zapálil, totiž Kallistena, když byl se utekl do jednoho domu, spálili, vrátivše mu mzdu přiměřenou jeho bezbožnostem. ³⁴Prahanebný Níkanor, který byl přivedl tisíc kupců, aby kupovali Židy, ³⁶ponížen byl s pomocí Boží od těch, kterých sobě za nic nevážil; složiv se sebe roucho slávy, přímou cestou utíkaje sám přibyl do Antiochie, přišed do velikého neštěstí pro zahynutí svého vojska. ³⁶A který sliboval zapraviti Římanům daň za (prodané) zajatce jerusalemské, ohlašoval nyni, že Židé mají ochránce v Bohu a že tedy nemohou raněni býti, protože se drží zákonů od něho stanovených. Hlava 9. — ¹Téhož (asi) času vracel se Antioch s hanbou z Persie. ²Byltě vtáhl do města, zvaného Persepolis a pokoušel se vyloupiti chrám a město porobíti. Ale když lid ke zbrani se utekl, byl obrácen na útěk; tak se stalo, že Antioch na útěk zahnaný s hanbou se navracoval. ³Na cestě k Ekbatanám zvěděl, co se stalo s Nikanorem a Timotejem. ⁴Tedy pohnut jsa hněvem domníval se, že (vinu za) křivdu, kterou mu učinili ti, kteří ho zahnali, bude moci na Židy svaliti; proto rozkázal hnáti vůz svůj, aby bez přestání cestu konal, zatím co nebeský trest již nad ním se vznášel; neboť takto zpupně mluvil: „Přijeda do Jerusalema udělám z něho židovský hřbitov!“ ⁵Ale ten, který všecky věci vidí, Pán Bůh Israelův udeřil ho ranou neuzdravitelnou a neviditelnou. Neboť jak tu řeč dokončil, popadlo ho ukrutné bolení střev a hořké muky ve vnitřnostech; ⁶a to dokonale spravedlivě, ježto sám mnohými a novými mukami jiných střeva mučíval. Přes to nikterak nepřestal od svě zlosti, ⁷ale nad to ještě plný jsa zpupnosti, ohněm srše v duši proti Židům rozkázal (větším) chvatem jeti. Tak se stalo, že za prudké jízdy spadl s vozu a těžce tělo obraziv, na (všech) údech se trápil. ⁸Plný nadlidské zpupnosti, jemuž se zdálo, že i mořským vlnám rozkazovati a nejvyšší hory na váze vážiti může, ten nyní k zemi jsa sražen na nosítkách nosen byl, zjevnou Boží moc sám na sobě osvědčuje. ⁹Došlo až k tomu, že z těla bezbožníkova červi se prýštili, že za živa v bolestech maso s něho pršelo a že puchem a zápachem z něho vojsko bylo obtěžováno. ¹⁰A toho, který málo před tím se domníval, že nebeských hvězd dosahá, toho žádný nemohl pro nesnesitelný zápach snésti. ¹¹Tu tedy počal se vzdávati těžké zpupnosti a k poznání sebe přicházeti Boží ranou jsa napomínán, kdyžtě každou chvílí bolesti jeho se rozmáhaly. ¹²A když již ani sám svého zápachu nemohl snésti, takto se vyslovil: „Spravedlivo jest býti poddánu Bohu a smrtelnému člověku nedomnívati se, že jest Bohu roven.“ ¹³I modlil se ten nešlechetník Pánu, od něhož neměl dosíci milosrdentví. ¹⁴Město, k němuž s chvatem jel, aby je se zemí srovnal a hřbitovem udělal, žádá nyní svobodným učiniti; ¹⁵Židy, o kterých byl řekl, že mu nemají ani pohřbu hodni býti, ale že je chce dáti ptactvu a šelmám rozchvátit a že je i s dítkami vyhladí — nyní slibuje, že je rovné Ateňanům učiní; ¹⁶také svatý chrám, který prve vyloupil, že nejlepšími dary ozdobí, posvátné nářadí že rozmnoží a náklady potřebné na oběti ze svých důchodů že dodávati bude; ¹⁷nad to i Židem že se stane, že zchodí všecka místa země a moc Boží že bude hlásati. ¹⁸Ale když bolesti nepřestávaly — byltě na něho spravedlivý Boží soud dolehl — zoufaje napsal Židům list, jakýsi odpros tohoto obsahu: „¹⁹Nejlepším občanům, Židům, mnoho pozdravů (vzkazuje) a zdrávi a šťastni aby byli (přeje) král a velitel Antioch. ²⁰Dobře-li se máte vy a synové vaši, a dějí-li se všecky věci podle přání vašeho, vzdáváme (Bohu) největší díky. ²¹Já sice nemocen jsem, na vás však dobrotivě pamatuji. Na svém návratu z Persie těžkou nemocí byv zachvácen za potřebné jsem soudil, abych se staral o obecné dobro. ²²Nezoufám o sobě, ale naději velikou mám, že z té nemoci vyjdu. ²³Maje však na zřeteli, že i otec můj za oněch časů, kdy v hořejších zemích vedl vojsko, ukázal, kdo má býti nástupcem jeho v panování, ²⁴aby obyvatelstvo této země — kdyby se příhodilo něco proti očekávání, nebo kdyby bylo co těžkého oznámeno — vědouc, komu jest zanechána vláda, nezakusilo zmatku; ²⁵uvažuje dále, že okolní mocnářové a sousedé (říše mé) číhají na vhodnou chvíli, a čekají, co se sběhne: ustanovil jsem svého syna Antiocha králem; toho jsem častokráte odjížděje do hořejších království mnohým z vás poroučel a jemu jsem psal také přiložený list. ²⁶Proto vás prosím a žádám, abyste pamatovali na dobrodiní všem a každému zvláště prokázaná a každý aby zachoval věrnost mně i synu mému. ²⁷Doufám totiž, že on mírně a vlídně (s vámi) nakládati bude a že následuje mých úmyslů i přítelem vám bude.“ ²⁸Tak ten vrah a rouhač hrozně trpě, tak jak sám s jinými nakládal, v cizině na horách bídnou smrtí život dokonal. ²⁹Filip, který byl spolu s ním vychován, pohřbil tělo jeho a obávaje se Antiochova syna odešel k Ptolemeovi Filometorovi do Egypta. Hlava 10. — ¹Machabejský a stoupencí jeho, an je Pán ochraňoval, dobyli zase chrámu i města; ²oltáře, kterých byli cizinci po ulicích nastavěli, jakož i modlářské chrámy zbořili. ³Poté vyčistili chrám, udělali oltář jiný a vykřesavše oheň z kamenů, dávajících jiskry obětovali po dvou letech oběti a položili (zase) kadidlo, lampy a předkladné chleby. ⁴Ty věci učinivše padli na zemi a prosili Pána, aby již neupadali v takové neštěstí; ale, kdyby i kdy hřešili, aby od něho milostivěji pokáráni byli, avšak nebyli vydávání cizím a rouhavým lidem. ⁵Přihodilo se pak, že téhož dne, kdy chrám od cizinců poskvrněn byl, byl vyčištěn — dvacátého pátého dne měslce kasleu. ⁶S veselím slavili osm dnů jako slavnost stánků rozpomínajíce se, že před krátkým časem slavný den stánků na horách a v jeskyních jako zvířata byli slavili. ⁷Pročež nosili hůlky, břečtanem ovinuté, listnaté ratolesti a palmové haluze ke cti toho, který jim dal šťastně vyčistit místo jeho. ⁸Uložili pak obecním usnešením a ustanovením všemu národu židovskému, aby každý rok slavil tyto dny. ⁹Takový byl konec života Antiocha, jenž slul Slavný.	H1. 8. — V. 1. Juda, který se byl odebral na poušť; viz 5, 27. Odtud činili výpady. — „chodili“ oklikami. V. 3 n. „krve“ jeho sluhů, od pohanů nespravedlivě prolité. Srv. Gn 4, 10. — „že se hněvá pro ty věci“, že má v nenávisti zlo a je trestá. V. 5. Hněv Páně, který užíval Syrů za metlu, přestal, musily tedy přestati také ústrky a útrapy se strany Syrů. V. 8. O tomto Filipovi byla řeč již 5, 22. — Ptolemeus oznámil věc Lysiášovi, správci říše; srv. 1 Mach 3, 32 nn. 38. — Lysiáš netoliko podnik Ptolemeův schválil, ale i samého Ptolemea s 5000 mužů poslal na pomoc. — O Ptolemeovi srv. 1 Mach 3, 38. V. 9. Vojsko sebrané „ze všelikých národů“ mělo zárodek rozkladu již v sobě. — O Nikanorovi a Gorgiášovi srv. 1 Mach 3,18 n. V. 10 n. Král byl Římanům dlužen nejspíše již za dva roky poplatek, který měl Římanům odvádeti podle míru Antiocha III. (Velikého), o němž viz výše k 1 Mach 1, 11. 18; 8, 6—8. — „do pomořských měst“ fénických, zabývajících se obchodem. — Sliboval si tedy, že ukořistí židovských zajatců nejméně 180.000. V. 13 n. Srv. 1 Mach 3, 56. — „co jim ještě zbývalo“ a nebylo vzato od všelijakých výběrčích (srv. 4, 24 n; 5, ll. 24). Za stržený peníz kupovali si zbraně a potraviny. V. 15. Srv. Dt 28, 10; 2 Král 6 2; 2 Par 7, 14; Jer 25, 29. a jj. V. 16 n. Místo 7000 podle řeckého správněji 6000; srv. níže v. 22. — O pohanění chrámu srv. 5, 16; 6, 2; 1 Mach 1, 57. — O křivdách, páchaných na městě srv. 5, 25 n. — O řádech otcovských srv. 6, 6n. V. 19 n. Srv. 4 Král 19, 35; Is 37, 36. — Galaté či Gallové sloužili tehdy jakožto žoldnéři ve vojště mnohých panovníků; taková byla hrůza ze jména „gallský“ a taková byla válečná jejich štěstěna, že se králové domnívali, že bez gallské síly nemohou svého veličenství ani zabezpečiti ani když ho pozbyli, znova nabýti (Justin). Proto nesnadno zjistit, kterou válku nebo bitvu má tu Juda na mysli. Nejspíše byly to boje Antiocha III. (Velikého), v jehož vojště sloužili Židé i Macedoňané, proti médskému satrapovi Molonovi, který se proti Antiochovi vzbouřil a měl podle Polybia (5, 53, 8) ve svém vojště skutečně Galaty. Srv. Jos Flavius (Starož. XII. 3, 4). — Podle řec. bvlo tehdy Židů 8000 a Macedoňanů 4000. — 120.000 nemohlo býti Galatů, nýbrž všeho vojska, proti němuž byli Židé bojovali. Ostatně je-li číslice 120.000 věrně dochována, třeba ji pokládati za jakésí lidové podání a nadsázku, podobně jako některé věci, které 1 Mach 8, 1 nn vypravovány jsou o Římanech. V. 21 n. Ve Vulg schází věta, že „rozdělil své vojsko na čtyři díly“ po 1500 mužů. — Josef tu jmenovaný jest Jan, uvedený 1 Mach 2, 2; 9, 36. 38. V. 23. Místo „Esdráše“ dlužno podle řec. čísti jméno jiného Judova bratra: Eleazara. — Srv. Dt 20, 2 n; 1 Mach 3, 56. — Jiné heslo viz níže 13, 15. V. 24. Podrobněji jest bitva popsána 1 Mach 4, 1—22. V. 28. Srv. Nm 31, 27; 1 Sam 30, 25 n; 1 Mach 4, 23. — Toto vítězství bylo znamením obratu, že totiž Hospodin počal jíž na své se udobřovati; bylo však třeba ho prositi, aby se dokonale usmířil, což ukáže tím, že dá, aby zase svatyně jerusalemská byla posvěcena a všecky neblahé poměry polepšeny. Srv. výše 7, 28; 6, 2 n; 8, 5. V. 30. Bakchides tu jmenovaný může býti týž, který uveden jest 1 Mach 7, 8. za panování Demetria I. (r. 161). Podle Knabenbauera byli Bakchides a Tomotej důstojníci ve vojště Nikanorově; co jest tu, vypravováno (v. 30-33), sběhlo prý se r. 166, tedy ještě před obnovou chramu. Viz však níže názor Kuglerův! — 20.000 podle odhadu lidového — v několika drobnějších bitkách. — Při dělbě kořisti (v 28) pamatovali také jedním dílem ovšem na sebe a na své děti! V. 31. Zbraně uložili do zbrojnice, aby jich užili, budou-li jich potřebovati. — Díl kořistí, který dopravili do Jerusalema, patřil chrámu podle Nm 31, 28. V. 32. Srv. 1 Mach 4, 38. V. 34. navazuje na v. 29; proto se zdá, že úryvek vv. 30—33. není mezi těmito dvěma vv (29. 34) na místě. Viz níže. — Viz výše v. 10 n. V. 35. Složil „roucho slávy“, aby prchaje nebyl poznán. — „přímou cestou“ bez oklik, aby co nejdříve byl u cíle — „utíkaje“ jako sběhlý otrok (řec). - „sám“ bez průvodce. V. 36. Nikanor na svou omluvu uvádí, že Bůh Israelův bojoval za svůj národ a proto nemohl (Nikanor) proti němu nic poříditi. — 1 Mach 3, 1—26 odpovídá 2 Mach 8, l—7; 1 Mach 3, 27—37 nemá obdobné zprávy v 2 Mach; srv. však 9, 1 nn; 1 Mach 3, 38—41 odpovídá 2 Mach 8, 8—11; 1 Mach 3, 42—60 odpovídá 2 Mach 8, 12—23; 1 Mach 4, 1—25 srv. s 2 Mach 8, 23—29. 34—36. — V 2 Mach byla původně zajisté také zpráva o porážce Lysiášově (kolem 20. listopadu r. 165 před Kr.) u Betsuru, odpovídající 1 Mach 4, 26-35. — Ta zpráva ve dnešním znění 2 Mach vůbec není nebo jsou tu jen zbytky, jež není na první pohled viděti. Mezi 2 Mach 8, 36 a 9, 1. jest mezera, do které ztracený úryvek patří; ta mezera zabírá 1 a půl roku času. — Úryvek 2 Mach 8, 30—33 patří obsahově a časově do zprávy 1 Mach o porážce Lysiášově (1 Mach 4, 26—35) a o vjezdu vojska Judova do Jerusalema (1 Mach 4, 36 n). Porážka Timotejova a Bakchidova patří časově mezi vítězství Judovo nad Nikanorem a Gorgiášem u Emaus r. 166 (25/V) a mezi boje na jaře r. 164. Po vítězství nad Timotejem a Bakchidem byl v Jerusalemě slaven svátek, kdy Kallistenes (a druhové jeho) byli upáleni za to, že vypálili svaté brány chrámové (8, 33); — Timotej a Bakchides byli generálové Lysiášovi, třebaže nejsou v příslušné zprávě 1 Mach 4, 26 nn jmenováni. — 2 Mach 9, 3 = 1 Mach 6, 6; viz níže. — Tak Kugler, který si představuje časový postup událostí zde vypravovaných takto: 8, 1—29: Porážka Nikanorova (a Gorgiášova) u Emaus (roku 166 25/V). 8, 34-36: Bídný útěk Nikanorův. Ztracená zpráva o tom, jak došlo k tomu, že Lysiáš opět Zidy utiskoval; srv. 1 Mach 4, 26—29. — Závěr té ztracené zprávy činí 2 Mach 8, 30—33. 10, 1—8: Chrám očištěn a znova posvěcen (24/XII. 165 před Kr.) 9, 1—29: Návrat Antiochův z Elymaidy („Kolem té doby“, 9, 1). Antioch dovídá se o porážce Nikanorově a Timotejově. Král onemocněl. Jeho list Židům (Uspořádání otázky nástupnické). Antiochova smrt (mezi lednem a počátkem dubna 164.) 10, 9: Závěrek zprávy o konci Antiocha IV. — 10,10: Události za panováni Antiocha V. (Eupatora) ajeho řišského správce Lysiáše (ještě v únoru a v březnu 164 před Kr., tedy před smrtí Antiocha IV.). Kugler se domnívá, že v úryvku 2 Mach 8, 1 — 10, 9. postup časový jest obětován snaze vylíčiti postup vitězství židovstva: Odpůrce potrestán v otevřeném boji: 8, 1—31. (Drobná válka Machabejských; porážka Nikanorových 20.000: porážka většího vojska Timotejova a Bakchidova (padlo více než 20.000.) Trest královských služebníků, nepřátelských Židům (Filarcha, Kallistena, Nikanora) 8, 32—36. Sám král potrestán (9,1—29). Zkáza pohanské bohoslužby, díla to Antiochova a vítězství pravého náboženství (10, 1—8). S tohoto hlediska spořádal látku sám spisovatel 2 Mach, ač pravý časový postup událostí znal z Jasona Cyrenskeho. (Kugler.) Hl. 9. — V. 1. Srv. zprávu o nemoci a smrti Antiochově podanou 1 Mach 6, 1—16. - „Téhož asi času“ (okolo toho času), kdy byl chrám jerusalemský znova posvěcen, t. j. 24. prosince 165, jak vypravováno jest níže 10, 1—8. — Viz výše k 8, 36. V. 3. Podle 1 Mach 6, 4 nn dostalo se Antiochovi zpráv o porážce Lysiášově, když byl na cestě z Elymaidy do Babylonu a to v Persii; jel cestou, vedoucí z Elymaidy přes Gaby a Susy. „Ekbatana“ jest nejspíše přepsáno omylem z původního podobné znějícího Aspadana, města v perské provincii zvané Paraitakéné; dnes sluje ono město Ispahán; nedaleko bylo město Gabai, Gaby, kde Antioch zemřel. (Možno také, Že Gabai a Ispahán jest město totéž.) (Kugler.) — Timotej byl generál Lysiášův, který. byl, poražen od judy (asi) 20. listopadu r. 165; srv. výše 8, 30; není zde (9, 3) jmenován Bakchides (8, 30) snad proto, že generál, který později vynikl, tehdy ještě měl podřízené místo. — Nikanor byl snad podřízeným generálem také v poražené armádě Lysiášově r. 165; jmenován byl nejspíše ve zprávě před 8, 30—33, nyní ztracené (viz výše 8, 36); je ale take možno, že Antiochovi tajili a teprve nyní zvěstovali porážku Nikanorovu z roku 166 (25/V). — (Kdo pokládají „Ekbatana“ za původní, jsou nuceni vykazovati králi jinou cestu a události jinak časově řaditi.) — Podle 1 Mach 6, 7. bylo králi také oznámeno, že Židé vyčistili chrám (24/XII 165 před Kr.). — Výpravu proti arménskému králi Artaxiášovi král Antioch IV. podnikl ještě roku 165 před Kr. V. 4. Král zuřil vztekem, že byl ze svatyně elymaiské zahnán; ten hněv nemoha si vylíti na Peršanech, chtěl si jej vylíti — na Židech! V. 9 „vojsko“ = družina a osobní stráž. - Srv. nemoc zvanou helminthiasis. - Srv. Sk. 12, 23 (Herodes Agrippa I.). V. 13 n. Modlil se a sliby činil, že Jerusalemu dá svobodu… Srv. 1 Mach 10, 31; 15, 7. V. 15. Atéňanům budou podobni, dostane-li se jim dokonalé samosprávy. Antioch ve své nemoci vzpomínal zajisté na slova mučedníků machabejských (výše hl. 7), která se nyní děsně na něm splnila. — Co tu vypravováno, srovnává se se zákony duševědnými (psychologickými) lidi upadších do podobných nesnází jako Antioch. Co prve nenávidělí, nyní miluji, co pronásledovali, podporují. V. 20. Římští konsulové psávali z provincií senátu: „Máte-li se dobře vy a mají-li se dobře děti vaše, dobře jest; já aspoň a vojsko máme se dobře.“ — Antioch rád napodoboval římské obyčeje. — Možno, že i titul „král a velitel“ jest napodobenina římského titulu „Konsul a velitel“. V. 23. Otec Antiochův byl Antioch III. (Veliký), který podnikl také výpravu do Elymaidy, jak vypravují Justin, Diodor Sicilský a Strabo. V. 24. „něco proti očekávání“ — smrt králova. — „obtíž“ byla by na př. vzpoura některé krajiny. — Jest velmi pravdě podobno, že Antioch III. vydávaje se na výpravu do „hořejších krajin“ ustanovil syna svého Seleuka Filopatora správcem říše nebo již prve ho prohlásil za svého spoluvladaře; v tomto í v onom případě bylo postaráno o jeho nástupce, kdyby na výpravě zahynul. — Kugler dokazuje z klínopisných pramenů, že Seleukos IV. nastoupil jakožto spoluvladař otce svého Antiocha III. mezi 21/2 dubnem a 6/7 červnem r. 188 před Kr. V. 25. „co se sběhne“ — až král umře. — Do „horních krajin“ Antioch III. táhl také tehdy, když se proti němu byli vzbouřili Malloťané. Viz 4, 30 n. Knabenbauer. V. 29. O Filipovi viz 1 Mach 6, l4. 55n. — Filip uchýlil se do Egypta teprve potom, když byl od Lysiáše v Antiochii obležen nebo když Lysiáš Antiochie dobyl (1 Mach 6, 63) t j. v září nebo v říjnu roku 163 před Kr. (Kugler.) — Kdyby byl tento list králův si smyslil Žid, oddaný víře svých otců, byl by do něho zajisté pojal, co bylo výše vypravováno (v. 12—17); nebyl by uvedl v listě, že má král ještě naději, kdyžtě ve v. 18. jest řečeno, že naděje nemá. (v. 18.) Hl. 10. Kam dlužno 10, 1—9. Časově zařaditi, viz k 8, 36. V. 2n. O oltářich srv. 1 Mach 1, 58. — O svatyních modlářských srv. tamže 1, 50; 2 Mach 1, 15. — O očištění chrámu viz také 1 Mach 4, 42 n; o jiném oltáři tamže v. 47. — „po dvou letech“ bojů Judových, vedených v letech 166 a 165 před Kr. — Srv. 1 Mach 1, 57; 4, 52; 2, 70. — 2 Mach 4, 23; 14, 1. — Vykřesali oheň z kamene, aby to byl oheň nový, ne všední. — (Srv. všelijaké způsoby, jak staří si opatřovali posvátný oheň: soustředěním paprsků slunečních v zrcadle atd.) — O znovuzřízení oltáře kadidlového srv. 1 Mach 4, 49. — Srv. dále 1 Mach l, 23. V. 5 n. Srv. 1 Mach 4, 54. — Slavnost stánků v horách byli nuceni slaviti Židé, kteří nebyli zaměstnání ve vojsku proti Lysiášovi bojujícímu (1 Mach 4, 28—35). V. 7. Srv. Lv 23, 40; 1 Mach 4, 59. V. 9. je závěrek ke zprávě o Antiochově smrti, může býti však také pokládán za závěrek posledních dvou let jeho života, za kterých „skončila“ nezdarem všecka jeho činnost proti národu Božímu. Zahynul bídně ne jen král „Slavný“, ale i dílo jeho!

2. Vítězství Židů za panování Antiocha V. (Eupatora)

10, 10—13, 26.

Válka proti Edomcům (l0, 10—23). Timotej poražen (10, 24—38). Lysiáš poražen (11, 1—12). Eupator dovoluje Židům, aby žili podle svých zákonů (11, 13—15). List Lysiášův Židům ([[#11:16|11, 16—21). List králův Lysiášovi (11, 22—26). List králův Židům (11, 27—38). List Římanů Židům (11, 34—38). Juda bojuje proti městu Joppe (12, 1—7), proti Jamnii (12, 8 n), proti Arabům a městu Kasfin (12, 10—16) proti Timotejovi (12, 17—25), proti Karnionu a Efronu (12, 26—31) proti Edomcům (12, 32-37). Juda obětuje za mrtvé (12, 38—46). Bídná smrt Menelaova (13, 1—8). Třetí výprava Lysiášova (13, 9—26).

¹⁰Nyní vypravovati budeme o událostech za Eupatora, syna bezbožného Antiocha; neštěstí, která se dála za válek, zkrátka podáme. ¹¹Ten tedy ujav království ustanovil správcem říše nějakého Lysiáše, velitele vojska ve Fénicii a Syrii. ¹²Ptolemeus totiž, příjmím Macer, umínil si, že bude vůči Židům dbáti spravedlnosti zvláště pro bezpráví, které se stalo proti nim, a že pokojně bude s nimi nakládati. ¹³Byl však proto obžalován od přátel u Eupatora. Byl také častokrát zrádcem nazýván proto, že Cypr sobě od Filometora svěřený opustil a k Antiochu Slavnému přeběhl, ale i od něho také odešel; proto jedem život dokonal. ¹⁴Tehdy Gorgiáš, vladař oněch krajin, najav cizí žoldnéře často proti Židům bojoval. ¹⁵Také Edomci, kteří drželi výhodné pevnosti a vyhnané z Jerusalema přijímali, podnikali boje. ¹⁶Ale stoupenci Machabejského na modlitbách Pána vzývajíce, aby jim pomocen byl, udeřili na edomské pevnosti; ¹⁷silně se na ně obořivše zmocnili se (těch) míst; kde se kdo naskytl, zabili; úhrnem pobili ne méně než dvacet tisíc lidí. ¹⁸Když pak utekli někteří na dvě velmi pevné a všemi prostředky na obranu opatřené věže, ¹⁹Machabejský zanechav Šimona, Josefa a Zachea s vojsky jejich dosti četnými, aby jich dobyli, sám odebral se k bojům tam, kam ho větší potřeba volala. ²⁰Ale vojsko Šimonovo lakotou svedené dalo se od některých z těch, kteří na věžích byli, penězi namluviti; přijavše sedmdesát tisíc drachem dopustili některým utéci. ²¹Když bylo Machabejskému oznámeno, co se stalo, shromáždiv vůdce lidu žaloval, že za peníze prodali (své) bratry nepřátele jejich propustivše. ²²Tyto zrádce tedy pobiv rychle těch dvou věží dobyl. ²³Ježto vždycky, kdykoliv vložil ruku na zbraň měl štěstí, na dvou pevnostech zahubil více nežli dvacet tisíc. ²⁴Ale Timotej, který prve přemožen byl od Židů, sebrav vojsko z množství cizinců a shromáždív asijskou jízdu přitáhl, aby zbraní dobyl země Judské. ²⁵Když se přibližoval, Machabejský a stoupenci jeho modlili se Pánu prachem hlavy posypavše, bedra žínicemi přepásavše ²⁶a u kraje oltáře padše, aby jim milostiv byl, nepřátelům pak jejich aby byl nepřítelem a protivníkům jejich aby se protivil, jak zákon dí. ²⁷Po modlitbě vzavše zbroj vytáhli daleko z města a položili se velmi blízko před nepřítelem. ²⁸Hned pak jak slunce vyšlo, utkaly se obě strany; tito měli za rukojmí vítězství a štěstí Pána kromě své statečnosti, onino za vůdce boje měli zuřivost. ²⁹Když bitva nabyla prudkosti, ukázalo se nepřátelům s nebe pět mužů na koních, ozdobených zlatými uzdami; ti postavili se Židům v čelo. ³⁰Dva z nich Machabejského do prostřed vzavše a zbrojí svou ho zakryvše ve zdraví zachovávali; na nepřátele pak šípy a blesky stříleli, takže slepotou zmámeni a venkoncem zmateni jsouce padali. ³¹Padlo dvacet tisíc pět set pěších a šest set jezdců. ³²Timotej (sám) utekl do silné pevnosti Gazary, které velel Chereáš. ³³Machabejský se svým vojskem s veselím oblehali tu pevnost čtyři dny. ³⁴Obležení spoléhajíce se na pevnost místa, nad míru zlořečili a pronášeli potupné řeči. ³⁵Když však se rozedníval pátý den, dvacet junáků z vojska Machabejského rozpálivše se hněvem pro rouhání, zmužile přitrhli ke zdi a s lítou myslí postupujíce slézali ji; ³⁶jiní taktéž vystoupivše počali věže a brány zažehati a ty zlolajce za živa spalovati. ³⁷Celé dva dny pustošivše pevnost, Timoteje, nalezše ho v jednom místě schovaného, zabili; také bratra jeho Chereáše a Apollofana zavraždili. ³⁸Když ty věci vykonali, písněmi a chválami dobrořečili Pánu, který veliké věci učinil v Israeli a dal jim vítězství. Hlava 11. — ¹Brzy potom Lysiáš, poručnlk a příbuzný králův, správce říše, těžce nesa to, co se; bylo stalo, ²sebrav osmdesát tisíc (pěšáků) a všecku jízdu táhl proti Židům maje za to, že dobuda města učiní z něho příbytek pohanům, ³z chrámu že bude míti peněžitý důchod jako z jiných pohanských chrámů a kněžství na každý rok že bude prodávati. ⁴Nikterak neměl na paměti moci Boží, ale mysli bezuzdné jsa spoléhal se na množství pěchoty, na tisíce jezdců a na osmdesát slonů. ⁵Vtrhnuv tedy do Judska a přiblíživ se k Betsuře, která byla na pevném místě, pět honů daleko od Jerusalema, dobýval té pevnosti. ⁶Když Machabejský a stoupenci jeho zvěděli, že dobývají pevnosti, spolu s veškerým národem prosili Pána s pláčem a slzami, aby dobrého anděla poslal k vysvobození Israele. ⁷A sám Machabejský první vzav zbroj napomínal jiné, aby spolu s ním vydali se v nebezpečí a pomoc přinesli bratřím svým. ⁸Když tedy spolu šli ochotnou myslí, ukázal se u jerusalema jezdec v bílém rouchu, an před nimi jede zlatým kopím potřásaje. Tu všichni společně dobrořečili milosrdnému Pánu a nabyli tolik odvahy, že byli hotovi poraziti ne toliko lidi, ale i nejlítější šelmy a železné zdi. ¹⁰Táhli tedy spořáuane majíce pomocníka s nebe a milosrdného Pána. ¹¹jako lvi obořivše se úprkem na nepřátele porazili z nich jedenácte tisíc pěších a tisíc šest set jezdců; ¹²všecky ostatní obrátili na útěk; většina z nich raněna jsouc vyvázla beze zbraně. Ano i sám Lysiáš hanebným útěkem unikl. ¹³Ježto nebyl blázen, sám v sobě rozjímaje, jakou porážku utrpěl a rozuměje, že Židé jsou nepřemožitelní, protože spoléhají na pomoc všemohoucího Boha, poslal k nim ¹⁴a sliboval, že chce svoliti ke všemu, co je spravedlivého, i krále že přinutí, aby byl přítelem (jejich). ¹⁵Machabejský tedy maje na zřeteli to, co jest užitečno, povolil prosbě Lysiášově ve všech věcech; a král připustil všechy podmínky, které Machabejský pro Židy Lysiášovi písemně předložil. ¹⁶Lysiáš totiž napsal Židům list tohoto znění: Lysiáš (posílá) národu židovskému pozdrav! ¹⁷Jan a Abesalom, vaši poslanci odevzdávajíce listinu žádali, abych splnil to, co oznámili. ¹⁸Proto cokoliv mohlo přednešeno býti králi, předložil jsem; a co možného bylo, dovolil. ¹⁹Zachováte-li tedy v ujednaných věcech věrnost, pokusím se i napotom, abych vám vymohl vše nejlepší. ²⁰O věcech ostatních do podrobna jsem ústně poručil vašim i mým poslům, aby s vámi promluvili. Mějte se dobře! Dáno léta stého čtyřicátého osmého měsíce Dioskora dne dvacátého čtvrtého. ²²List králův obsahoval toto: Král Antioch (vzkazuje) bratru Lysiášovi pozdrav! ²³Ježto otec náš mezi bohy jest přenešen, my chceme, aby příslušníci říše naší klidně mohli se věnovati svým věcem. ²⁴Ježto jsme slyšeli, že Židé nesvolili otci mému, aby přijali řecké mravy, ale že chtějí držeti se svého zákona a proto že od nás žádají, aby jim připuštěno bylo právo jejich, ²⁵proto chceme, aby i tento národ v pokoji byl; ustanovujeme tedy a usuzujeme, aby chrám byl jim navrácen, aby žili podle obyčeje svých předků. ²⁶Dobře tedy učiníš, pošleš-li k nim a podáš-li jim pravici, aby poznajíce naši vůli dobré mysli byli a hleděli sí pilně svých věcí. ²⁷List králův Židům zněl takto: Král Antioch starším židovským a ostatním Židům (vzkazuje) pozdrav! ²⁸Máte-li se dobře, plní se naše přání; také my se máme dobře. ²⁹Přišel k nám Menelaus řka, že chcete odebrati se k svým, kteří jsou u nás. ³⁰Proto těm, kteří přijdou až do třicátého dne měsíce Xantika, zaručujeme bezpečnost; ³¹at si Židé užívají pokrmů a zákonů svých jako prve; a žádný z nich žádným způsobem ať není obtěžován pro to, co se bylo přihodilo z nevědomí. ³²Posíláme také Menelaa, aby vám pověděl (více). — ³³Mějte se dobře. - Dáno léta stého čtyřicátého osmého měsíce Xantika dne patnáctého. ³⁴Také Římané poslali list tohoto znění: ³⁵Kvintus Memmius a Titus Manilius, poslové římští, (posílají) národu židovskému pozdrav! — Co vám přiznal Lysiáš, příbuzný králův, přiznáváme i my. ³⁶O těch pak věcech, které usoudil vznésti na krále, pilně mezi sebou porokujte a pošlete hned někoho, abychom (o nich) se vyslovili ve váš prospěch; neboť my jedeme do Antiochie. ³⁷Proto pospěšte odepsati, abychom i my věděli, jaká máte přání. ³⁸Mějte se dobře! — Dáno léta stého čtyřicátého osmého patnáctěho dne měsíce Xantika. Hlava 12. — ¹Když se ty smlouvy staly, Lysiáš jel ke králi, Židé pak obírali se orbou. ²Avšak ti, kteří (tam) byli zůstali, Timotej a Apollonius, syn Genneův, dále Jeronym a Demofon a kromě těch Nikanor, vladař Cypru, nedali jim v tichosti a v pokoji žíti. ³Tehdy Joppští spáchali takovouto nešlechetnost: ⁴prosili Židy, se kterými bydlili, aby se ženami a s dětmi vstoupili na loďky, které byli připravili, jakoby nic zlého proti nim nezamýšleli; ⁴to se stalo všeobecným usnešením města. Když i oni svolili a pro pokoj žádného podezření neměli, když na hlubinu přišli, utopili jich neméně než dvě stě. ⁵Juda, když zvěděl o tomto ukrutenství na lidu národa svého provedeném, dal příkaz svým stoupencům a vzývaje Boha, spravedlivého soudce, ⁶táhl na vrahy (svých) bratří; v noci zažehl přístav, spálil loďky a ty, kteří od ohně utekli, mečem pobil. ⁷Když to tak udělal, odtrhl chtěje se zase vrátit a všecky Joppany vykořenit. ⁸Když zvěděl, že i jamnijští totéž chtějí učiniti Židům, kteří s nimi bydlili, ⁹napadl v noci i jamnijské a zažehl přístav s loďmi, takže záři od ohně bylo viděti v jerusalemě dvě stě čtyřicet honů daleko. ¹⁰Když byli odtud odtrhli devět honů táhnouce proti Timotejovi, napadli ho Arabové, pět tisic mužů (pěších) a pět set jezdců. ¹¹Když se (jim) v prudké bitvě s pomocí Boží šťastně vedlo, ostatek přemožených Arabů prosil, aby jim Juda podal pravici slibujíce, že (jim) poskytnou pastvy a výhody i v jiných věcech. ¹²Juda maje za to, že v pravdě ve mnohých věcech užitečni budou, slíbil pokoj; oni pak přijavše pravici odešli do svých stanů. ¹³Poté napadl také pevné město, mosty a zdmi hrazené, v němž byly zástupy všelijakých národů, jež slulo Kasfin. ¹⁴Obyvatelé jeho spoléhajíce se na pevnost zdi a na zásoby potravy, měli se zarputile, zlořečením popouzeli Judu, rouhali se a mluvili neslušně. ¹⁵Tu Machabejský, vzývaje velikého panovníka světa, který bez beranů a bez oblehacích nástrojů za času Josuova zbořil Jericho, lítě hnal se ke zdem; ¹⁶z vůle Boží dobyv města nadělal nesčíslných vražd, takže se zdálo, jakoby jezero, které tu zšíři dvou honů leželo, krví zbitých se vlnilo. ¹⁷Odtáhše odtud sedm set padesát honů přišli do Charaky k těm Židům, kteří slovou Tubiaňané; ale Timoteje na těch místech nedopadli, an nic nespraviv navrátil se, zanechav na jednom místě velmi silnou posádku. ¹⁹Tu Dositeus a Sosipater, vůdcové Machabejského, pobili deset tisíc mužů posádkou od Timoteje zanechaných. ²⁰Machabejský pak, zřídiv okolo sebe šest tisícův a postaviv je po houfech, táhl proti Timotejovi majícímu s sebou sto dvacet tisic pěších a dva tisíce pět set jezdců. ²¹Ale Timotej zvěděv o příchodu judově poslal napřed ženy a děti a ostatek zavazadel do pevnosti, která sluje Karnion; byla totiž nedobytná a nesnadno přístupná pro místní soutěsky. ²²Když se ukázal první houf Judův, připadl na nepřátele strach z přítomnosti Boha, který všechno vidí, i byli obráceni na útěk jeden sem, druhý tam, takže byli spíše od svých (lidí) poražení a ranami mečů svých probodáni. ²³Juda náramně na ně dotíral, trestaje bezbožniky a porazil z nich třicet tisíc mužů. ²⁴Timotej sám upadl do rukou Dositea a Sosipatra; mnohými pak prosbami žádal, aby ho pustili živého, protože má prý v zajetí mnohých z Židů rodiče a bratry, kteří by pro smrt jeho zklamání byli. ²⁵Když se (kolikrát) zaručil, že je navrátí podle úmluvy, propustili ho bez úrazu, aby zachovali své bratry. ²⁶Poté, vytáhl Juda ke Karnionu a pobil dvacet pět tisíc lidí. ²⁷Když uprchli byvše zbiti, hnul se (Juda) s vojskem k Efronu, městu hrazenému, ve kterém sídlilo množství rozličných národů; silní junáci postavivše se před zdi statečně odpírali; bylo pak v tom městě také mnoho válečných nástrojů a zásoba střel. ²⁸Ale když vzývali Všemohoucího, který svou mocí sílu nepřátelskou potírá, dobyli města a z obyvatelstva jeho pobili dvacet pět tisíc. ²⁹Odtud táhli ke Scytopoli, které bylo od jerusalema šest set honů zdáli. ³⁰Když však Židé, kteří mezi Scytopolskými bydlili, vydávali svědectví, že dobrotivě s nimi nakládali, že i v čas neštěstí svou laskavost jim najevo dávali, ³¹poděkovavše a napomenuvše jich, aby také příště dobrotivi byli k národu jejích, přišli do Jerusalema, když nastával svátek týdnů. ³²Po letnicích vytáhli proti Gorgiášovi, správci Edomska. ³³Ten vytáhl se třemi tisíci pěších a čtyřmi sty jezdců. ³⁴Když se srazili, něco málo Židů padlo. ³⁵Ale nějaký Dositej, jezdec z oddílu Bacenorova, silák, chytil Gorgiáše (a držel ho), protože ho chtěl zajmouti živého; (avšak) jeden jezdec z Tracie obořil se naň a uťal mu rámě; a tak Gorgiáš utekl do Maresy. ³⁶Když pak oddíl Esdrinův dlouho bojuje již ochaboval, vzýval Juda Pána, aby byl pomocníkem a vůdcem boje; ³⁷i počal řečí otců s písněmi válečný křik a udeřiv na bojovníky Gorgiášovy rozehnal je. ³⁸Poté Juda sebrav vojsko přitáhl do města Odollam; a ježto přicházel sedmý den, očistivše se podle obyčeje na tom místě světili sobotu. ³⁹Druhého dne pak přišel Juda se svými, aby sebral těla padlých a položil je k rodičům do otcovských hrobů. ⁴⁰Tu nalezli pod řízami zabitých z darů modlám, které v Jamnii byly, které zákon Židům zapovidá; i bylo všem zřejmo, že padli pro tu příčinu. ⁴¹Proto všichni dobrořečili spravedlivý soud Pána, který z tajných věcí učinil zjevné. ⁴²Poté obrátivše se k modlitbě prosili, aby na to provinění, které se stalo, zapomenuto bylo. Šlechetný Juda pak napomínal lid, aby se uchovali hříchu, na své oči vidouce, co se stalo pro hříchy těch, kteří padli. ⁴³A učiniv sbírku poslal dvanácte tisíc drachem stříbra do Jerusalema, aby podána byla oběť za hříchy mrtvých, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení, ⁴⁴— kdyby totiž nebyl měl naděje, že padlí vstanou, bylo by se domnívatí, že bylo zbytečno a neužitečno modliti se za mrtvé — ⁴⁵a maje na zřeteli, že ti, kteří zbožně zemřeli, mají výbornou odměnu složenou. ⁴⁶Proto svatá a spasitelná jest myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů zproštěni byli. Hlava 13. — ¹Léta stého čtyřicátého devátého zvěděl Juda, že Antioch Eupator táhne s množstvím na Judsko ²a s ním Lysiáš, poručník a správce říše, maje s sebou sto deset tisíc pěších, pět tisic jezdců, dvacet dva slony a tři sta vozů s kosami. ³Přimísil se mezi ně i Menelaus; s velikou lstí naléhal na Antiocha, ne pro blaho vlasti, ale doufaje, že (zase) nabude svých hodností. ⁴Ale král králů vzbudil hněv Antiochův proti bezbožníkovi; a když ho Lysiáš přesvědčil, že on jest příčina všeho zlého, rozkázal hned na tom místě ho jíti a zabíti podle místního obyčeje. ⁵Byla tam totiž věž padesát loket (vysoká), plná všudy nahromaděného popela; s té bylo viděti do hlubiny. ⁶Odtud rozkázal toho svatokrádce do popela svrci; všichni ho strkali na smrt. ⁷Podle takového zákona dlužno bylo zemříti Menelaovi, přestupníku zákona, a ani zemi nesměl být odevzdán. ⁸A to vším právem: poněvadž totiž byl mnoho hříchů proti oltáři spáchal, jehož oheň i popel byl svatý, on (také) k smrti popelem odsouzen byl. ⁹Ale král s nezkrocenou zuřivostí táhl, aby se ukázal Židům horším nežli byl otec jeho. ¹⁰Když to Juda zvěděl, rozkázal lidu, aby dnem i nocí vzýval Pána, aby jako vždycky tak i nyní pomohl těm, ¹¹kteří se obávali, by nebyli zbaveni zákona, vlasti a svatého chrámu; dále by nedopouštěl, aby lid, který si nedávno maličko oddechl, opět rouhavým pohanům byl poddán. ¹²Když tedy všichni spolu to činili a prosili od Pána milosrdenství s pláčem a s posty tři dny ležíce na zemi, napomenul je Juda, aby se připravili. ¹³Sám pak se staršími se uradil, že prve nežli král s vojskem vtrhne do Judska a dobude města, vytáhnou a poručí soudu Páně konec té věci. ¹⁴Poručiv tedy vše v moc Boha, stvořítele světa, a napomenuv své, aby statečně bojovali a stáli až do smrtí pro zákon, pro chrám, pro město, pro vlast a pro měšťany, položil se s vojskem u Modinu. ¹⁵Dav svým válečné heslo „Bohu (patří) vítězství!“ a vybrav nejsilnější junáky v noci napadl královský stan, pobil v ležení čtyři tisíce mužů a největšího ze slonů s těmi, kteří na něm byli. ¹⁶Největším strachem a zmatkem vojsko nepřátelské naplnivše a vše šťastně vykonavše odtáhli. ¹⁷To se stalo, když se rozednívalo s pomocí ochrany Páně. ¹⁸Král okusiv židovské statečnosti pokoušel se (válečným) uměním o nesnadná místa; ¹⁹i přitáhl s vojskem k Betsuře, židovské pevnosti dobře hrazené, ale byl odehnán; obnoviv útok byl poražen. ²⁰Obleženým posílal totiž Juda potřeby. ²¹jakýsi Rhodok, z vojska židovského, který pronášel tajné věci nepřátelům, byl vyhledán, jat a uvězněn. ²²Král vyjednával opět s obleženými v Betsuře, podal pravici, obdržel ji, odtrhl, napadl Judu, ale byl přemožen. ²³Zvěděv pak, že se vzbouřil Filip v Antiochii, který byl zanechán ke správě říše, náramně se zděsil, uchlácholil Židy, povolil jim, přisahal na všecko, co by se spravedlivého zdálo, smířiv se obětoval oběť, uctil chrám a dal dary. ²⁴Objav Machabejského ustanovil ho vůdcem a knížetem od Ptolemaidy až ke Gerrenským. ²⁵Když pak přišel do Ptolemaidy, Ptolemaidští těžce nesli tu přátelskou smlouvu chtějíce ji ve zlosti zrušiti. ²⁶Tehdy vystoupiv Lysiáš na řečniště vyložil důvody, upokojil lid a vrátil se do Antiochie. Tak se dálo královo tažení a jeho návrat.	V. 10 n. Eupator, t. j. Antioch V. byl spoluvladařem svého otce již od r. 174. Prve než onemocnělý Antioch IV. Lysiáše sesadil, Lysiáš ještě v únoru roku 164 přiměl Antiocha V. k tomu, že se ujal vlády říše jakožto princ-regent a Lysiáše ustanovil správcem říše (Kugler). O Lysiáši srv. 1 Mach 3, 32 n. — Byl ustanoven velitelem vojenským v Célesyrii a ve Fénicii (tedy i v Palestině), ježto dosavadní držitel tohoto vojenského úřadu Ptolemeus (8, 8) se otrávil. V. 13. „od přátel“ — králových. — Zoufal si. V. 14—23. odpovídá 1 Mach 5, 3—5. — Únor r. 164 (Kugler). — Gorgiáš byl podřízeným vůdcem Lysiášovým (v. 11). — Ten s Edomci (Tak dlužno čistí misto „Židy“ Vulg!) udržoval válku proti Židům. V. 15. Juda Mach. vyháněl z jerusalema ty, kdož odpadlí od Židů k pohanům; srv 1 Mach 3, 5—8. V. 18 n. Podle řeckého uteklo jich na ty dvě věže 9000 mužů; byly to tedy pevnůstky. — O Josefovi srv. 8, 22. V. 23. „dvě pevnosti“ byly z těch, o kterých se zmínil v. 15. 17. V 24—38 patří do března r. 164 před Kr. (Kugler). — Tento úryvek není totožný s 1 Mach 5, 6—81 Proto také Timotej zde (v. 24) jmenovaný není Timotej úryvku 1 Mach 5, 6—8! — Timotej v. 24. byl jmenován již 8, 30. — Timotej úryvku 1 Mach 5, 6—8 jest jmenován také 2 Mach 12. 2. — Pevnost Gazara ve v. 32. jmenovaná nesmí býti ztotožňovana s pevností Jazer (1 Mach 5, 8)! Gazara, které Judovci tu dobyli (v. 33 nn) a jejíž hradby byly přirozeně poškozeny, byla později (1 Mach 9, 52) opravena (r. 161 před Kr.). — Časově patří úryvek 2 Mach 10, 24—38 (březen r. 164 před Kr.) za úryvek 1 Mach 5, 6—8, (únor r. 164). — Zdá se, že tohoto Timoteje (v. 24) poslal Lysiáš, aby se na Židech pomstil (2 Mach 11, 1). Kugler. V. 26. „zákon“ to praví Ex 23, 22. V. 34. „zlořečili“ — rouhajíce se. — Gazara velmi známá pevnost často jmenovaná, jako 1 Mach 4, 15; 7, 45; 9, 52 atd. — „lítou myslí“ — jako lvi. V. 36 n. Podle řeckého jiní strhli brány, vpustili jimi ostatní vojsko a tak dobyli města. — Timotej byl skrýt v cisterně (řec). Hl. 11. popisuje druhou porážku Lysiášovu, po které vešli Židé s králem v mír; stalo se v březnu-dubnu r. 164 před Kr. — Druhou tuto výpravu zamýšlel Lysiáš již po své první porážce (1 Mach 4, 35). Vydal se na ni maje nový pro ni důvod — pomstíti porážku Tímotejovu (10, 24—38). 1 Mach nepopisuje této druhé Lysiášovy výpravy; 1 Mach 6, 28—63 vypravuje totiž o třetí výpravě Lysiášově, o které píše také 2 Mach hl. 13. V. 1 n. O úřadech a titulech Lysiášových srv. 1 Mach 3, 32. — „Brzy potom“ co bylo vypravováno 10, 24—38. — „co se bylo stalo“ podle 1 Mach 5, 1—8; 2 Mach hl. 10. — K množství vojska srv. 1 Mach 4, 35. — K „příbytku pohanů“ 1 Mach 3, 36. V. 5. Po nezdařené první výpravě Juda Betsur opravil (1 Mach 4, 61). — „pět honů“ jest vyložená chyba opisovače; má býti 150 nebo 160! V. 16—38. obsahuje čtyři listiny, vztahující se na mír Židů s Antiochem V. po druhé porážce Lysiášově (ze dne 11/IV r. 164). V. 17. Jan a Absalom odevzdali Lysiášovi diplomatickou listinu od židovských starších naležitě podepsanou, ve které byly uvedeny všecky jejich požadavky. Některé z nich Lysiáš písemně králi předložil a král je potvrdil, o jiných bude třeba ještě se dohodnouti. Lysiáš byl tehdy v krajině, kde bylo obyčejem nazývati měsíc, který se rovnal asi našemu březnu, „Dioskoros“ (v. 21). V. 21. 24. den řečeneho měsíce připadl do třetí třetiny března (roku 164 před Kr.). Kugler. — List Lysiášův jest od něho diplomaticky mistrně složen; zdá se, že nepíše tu poražený, nýbrž milostivý vítěz! Židé poslali sice posly, ale když byl prve Lysiáš učinil nabídku míru! List takového znění žádný Žid nebyl by Lysiášoví podvrhl. Žid, který by byl list si smyslil, byl by mu dodal rázu prosby, kterou přednáší poražený Lysiáš! (Knabenbauer.) Dioskoros jest jméno měsíce dosti málo známé; Žid, který by chtěl si smysliti list Lysiášův, sotva byl by volil toto jméno, kdyžtě mohl dobře užíti jiných běžnějších a známějšich jmen! V. 22. List tento jest odpověď na požadavky židovské, jež přinesli Lisiášovi poslové Jan a Absalom (výše v. 18). V. 23. naráží na smrt Antiocha IV. (mezi 27. březnem a 4. dubnem roku 164). Podle babylonských zpráv klínopisných byl Antioch V. již od jara roku 174 otcovým spoluvladařem, tedy 10 roků; správná je zpráva Porfyriova, že bylo Antiochovi V., když otec jeho umřel, 12 roků (ne 9, jak píše Appian). — Jest samozřejmo, že list zde podaný králi skládal některý jeho úředník, ne-li sám Lysiáš. Také tento list psán jest v duchu předchozího — král milostivě podává poddaným Židům pravici — žádný Žid, kdyby byl tento list si smyslil, nebyl by takto psal! V. 26. Tento list nemá údaje, kdy byl napsán; snad proto, že byl napsán téhož dne, kdy byl vydán následující list (v. 33), t. j. 15. dne Xantika r. 148 letopočtu syrského, t. j. 11. dubna 164 před Kr. — Podle 1 Mach 6, 16 zemřel Antioch IV. roku 149 letopočtu seleukovského. List druhý (v. 22—26) psaný jako třetí (v. 33) roku 148 téhož letopočtu předpokládá, že jest Antioch IV. již mrtev (v. 23). Zdánlivý tento rozpor snadno lze vyložiti poukazem na to, že 1 Mach počíná rok 1. nisanem (dubnem), kdežto 2 Mach počíná ten rok tišrím (říjnem) r. 312 před Kr. Viz úvod na str. 1041 — Březen-duben, kdy Antioch zemřel, patřil podle způsobu počítání 1 Mach již do r. 149, kdežto podle 2 Mach rok 149 začínal teprve říjnem! V. 27. „starším“ - veleradě (?). Srv. 1 Mach 12, 6. V. 29. Menelaus tento byl jmenován výše 4, 23 n 50. — Podle Vulg žádali Židé palestinští za dovolení navštíviti své soukmenovce v Syrii (Jiní jinak). Dlužno však dát přednost řeckému: „že se chcete navrátit a věnovat se svému zaměstnání“ t. j. Židům, kteří jakožto rušitelé královských zákonů byli nuceni se skrývati, byla dána „amnestie“, bylo jim dovoleno vrátiti se do svých domů (Jiní jinak). V. 33. Xantikus byl šestý měsíc macedonského kalendáře, který se rovnal bezmála židovskému nisanu. — Královský dekret mohl býti donesen z Antiochie do Palestiny ve 3 dnech. Z Antiochie do Seleucie — 120 honů (= 22,2 Km = 5 hodin cesty). — Ze Seleucie mohou rychlé lodí býti v Joppe za dva dny (450 Km); z Joppe do Jerusalema 65 Km (= asi 14 hodin cesty). (Kugler.) V. 34. Mezi řádky lze vyčísti, že Židé použili cesty římských poslů do Antiochie a na cestě je požádali, aby zakročili v jejich prospěch, což prozíraví Římané rádi učinili, protože bqu v římském zájmu míchati se do věci říše Syrské a tím nabývati v ní vlivu. — Římské poselstvo neudává datum podle způsobu římského (za kterého konsulátu), ježto neběží o státní veřejnou listinu, nýbrž o příležitostný dopis napsaný v krajině, kde se řídili kalendářem seleukovským a svědčící Židům, kteří dobře tomuto určování času rozuměli. — Že třetí a čtvrtý list jest datován téhož dne, jest bezvýznamná náhoda, jakých se naskytá v životě veliké množství; poslové římští setkali se na cestě s Lysiášem, který byl před tím již krale o všem poučil. Kdyby si byl spisovatel 2 Mach (nebo Jason?) listy tyto smyslil, byl by jistě list čtvrtý (v. 34—38) položil před list třetí (v. 27—33) a byl by onomu dal starší datum. Dlužno tedy právě totožnost dat obou listů pokládati za důkaz jejich pravosti. — Jména Kvintus Memmius a Titus Manilius nevyskytují se sice mezi posly římskými tehdy do Asie poslanými; to by však svědčilo proti pravosti posledního listu (v. 34—38) jen tehdy, kdyby nám byla známa jména všech poslů za těch dob z Říma do Asie poslaných. Toho však není, ježto prameny, ze kterých ta jména vážíme (Livius a Polybius), jsou kusé. (Kugler.) Všecek svět se tehdy římskýmí posly takořka hemžil! Hl. 12. — V. 1. „ty smlouvy“, o kterých byla řeč 11, 14 n. — Zatím co bylo jednáno dále (srv. čtyři listiny 11, 16—38) Židé se věnovali svému mírovému zaměstnání. V. 2. Velitelé syrských posádek rušili Židy na svůj vrub v jejich zaměstnání — O Timotejovi srv. 1 Mach 5, 11. 34. — Apollonia Gennajova dlužno lišiti od jiných Apolloniů; srv. výše 3, 5; 4, 21; 1 Mach 10, 69. Nikanor tento („vladař Cypru“) byl jiný než Nikanor Patroklův (8, 9; 14, 12) — Ježto Cypr podléhal krátkou dobu Antiochovi IV., mohl tam míti svého guvernéra, a tím mohl býti Nikanor. Možno však také, že řecké „Kypriarchés“ jest pouhý titul. — Co si dovolili pohané, spoléhající se na vojenské posádky syrské, ukazují v. 3—9. Tento úryvek, který nemá souvztažné zprávy v 1 Mach, dlužno časově položiti před to, co vypravuje 1 Mach 12, 9—15. V. 4. „žádného podezření neměli“ a také neprojevili; kdyby byli pozvání odmítli, byli by porušili „pokoj“, ve kterém chtěli s pohanskými spoluobčany v Joppe býti živi. V. 6. Z přístavu. který hořel, mnozí utekli se na lodi, doufajíce, že se jim podaří po moři uniknouti; ty Juda kázal pobíti. V. 7. „Když to tak udělal“ místo lepšího řeckého: „ježto však místo bylo zavřeno“, t. j. protože Joppe byla na souši pevnost, která nyní byla zavřela své brány, a protože Juda nebyl na oblehání ani připraven ani na ně času neměl dostávaje Jobovy zprávy odjinud (1 Mach 5, 9 nn) odložil oblehání mesta na jinou, příhodnější dobu. V. 8 n. O Jamnii viz 1 Mach 4, 15. — Byla dvě města toho jména, jedno při moři s přístavem, o kterém jest řeč tuto, a druhé od moře dále. V. 10. „proti Timotejovi“ do Zajordání, o které výpravě více níže ve v. 13 nn podáno bude. — Ježto Juda táhl do Zajordání, možno se domnívati, že ke srážce s Araby (beduiny) došlo na cestě z Jamnie k brodům jordánským (u Jericha). — Táhli nejspíše z Jamnie po cestě do Lyddy, odtud do Jerusalema a z Jerusalema dále k Jerichu. — Oni beduini kočovali na Šefele (rovině přímořské na jih Joppe). V. 13—45. zdají se býti souvztažnými s 1 Mach 5, 16—68. — Proto i Kasfin byvá ztotožňován s Kasforem 1 Mach 5, 26. — a tento s dnešním Muzéríbem. (Jiní, jako Kugler, ztotožňují Kaspin s dnešním Hesbanem, Jos 12, 5; 13, 27.) — Kasfin, t. j. dnešní Muzéríb leží u jezírka, zvaného dnes el-Baddže (níže v. 16). — „mosty“ by svědčily pro Muzéríb, ježto pevnost (jako dnešní město) byla na ostrůvku, oddělena jsouc od pevniny přirozeným, vodou naplněným příkopem. Jiní však místo „mosty“ čítávají „náspy“. — (Pro Hesebon uvádí Kugler rybník na západě Hesebonu (srv. Pís 7, 5) mající v obvodě (!) asi 310 m. (na jaře, v květnu), tedy asi dva hony (= 330 m) a tu okolnost, že bylo město na skalnaté půdě nad rybníkem, že tedy krev zabitých nemohla vsáknouti do země, ale mohla skutečně stékati do nižšího rybníka. V. 17 n. O Tubinu viz 1 Mach 5, 13; o Timotejovi 5, 11. 34. 37. 40. — „nic nespraviv“ předvídaje, že by nic nespravil (?). — „Charak“ pokládá Kugler za místo, kde se potkal Juda s Nabaťany (1 Mach 5, 25) a ztotožňuje to místo (je-li Charak vůbec jméno vlastní!) s dnešním Kerakem, vzdáleným 20 km severozápadně od Bosry (eski Šám) nebo s dnešním el-Hurejik, 14 km dále na severozápad. — 750 honů = 124 km. — Je-li tato číslice správná (jeden rukopis má 500), shoduje se dobře se vzdáleností Hesebonu od Keraku výše jmenovaného (asi 125 km). Možno však také těchto 750 honů (124 km) pokládati za další údaj vzdálenosti souvisící s údajem v. 10. — Od Jamnie na místo, kde se srazili s beduiny, bylo 9 honů (= 1,485 km) a odtud (v. 17) bylo by 750 honů (= 124 km), tedy od Jamnie do Charaku 759&nsp;honů (= 125,485 km). — Van Kasteren počítá vzdálenost 750 honů z Jerusalema; mohlo prý záležeti svatopisci na tom, jak daleko bylo pole válečných operací v Zajordání od hlavního města. (Heidet vidí Charak v dnešní osadě Salchad východně Bosry (eski Šám). — Z Chisfinu (= Kasfin?), východně severního cípu jezera Genesaretského až do Salchy bylo by asi 750 honů; kdychom vzali na hon menší měřítko, dostali bychom tutéž vzdálenost z Muzeríbu do Salchy. (Jest Salcha ještě v krajině Tob?) — Je-li „charaks“ jméno obecné (= „pevnost“), jest možno ztotožňovati je s „pevností“ 1 Mach 5, 11. 29 n, t. j. s Datemou, jmenovanou 1 Mach 5, 9 (Patrizzi). — Nebo vypravuje tu svatopisec jiný podnik válečný nežli byl ten, který jest vypravován na (zdánlivě) souběžném místě 1 Mach 5? (Abel). — „Silně místo“, na němž zanechal Timotej posádku, byla Bosora (Kugler poukazuje na 1 Mach 5, 28). V. 20. Jiné rukopisy neudávají číslice 6000. — Podle řeckého Juda postavil v čelo těch houfů jmenované důstojníky Dositea a Sosipatera. — Snadno lze připustit, že číslice 120.000 jest nadsázka lidového podání. Možno se domnívati, že v tom počtu jsou obsaženy také ženy a děti. (Knabenbauer.) Srv. 1 Mach 5, 13. V. 21. „Karnion“ = Karnaim, jmenované 1 Mach 5, 26 = Šech Saad. V. 22 n. V nastalé panice vrážel druh do druha a odstraňoval ho s cesty mečem. — 1 Mach 5, 34. 37—43 líčí dvě bitvy s Timotejem; v prvním boji zahynulo 8000 mužů; kolik jich padlo v bitvě druhé, není tam řečeno. V. 24 n. „prosbami“ pokryteckými (řec). — „zklamáni byli“ ve svých nadějích, že budou propuštění na svobodu a že se budou míti lépe. Co vypravuje 1 Mach 5, 35 n, není ve 2 Mach. V. 26. Srv. 1 Mach 5, 43 n. — „ke Karnionu a k Atergateiu (řecké). Atergateion byla svatyně, zasvěcená filištinské (fénicke a syrske) bohvni Atergatis nebo Derketo zvané a zobrazované ženou zpola rybou, Ten chrám Juda spálil. V. 27. O Efronu srv. 1 Mach 5, 46 nn. Mnohé rukopisy obsahují větu, že v tom městě „sídlil Lysiáš“! V. 29. O Scytopoli viz 1 Mach 5, 49—51. 600 honů — jest 99 km (hon = 165 m). V. 31. „svátek týdnů“ = letnice (Lv 23, 15; Dt 16, 9). — Letnice připadly r. 164 před Kr. na 31. května, na neděli. Ježto v předchozí sobotu bylo dlužno dbáti sobotního klidu, mohli Židé slaviti vjezd do Jerusalema nejpozději v pátek dne 29. května. Předchozí události sotva zabraly čtyři týdny, sběhly se tedy pravděpodobně všecky v květnu r. 164. — Výpravu proti Edomcům (Gorgiášovi), o které bude níže (v. 32 nn) vypravováno, podnikl Juda hned po letnicové neděli, tedy po 31. květnu. Bitva, ve které Gorgiáš byl poražen, strhla se podle v. 38. níže v pátek, den před sobotou, která tehdy připadla na 5./6. června. Hebron byl zabrán nejspíše již v prvních dnech června roku 164 před Kr. (Kuugler). V. 32. Gorgiáš, vojenský správce Edomska, porazil Josefa a Azarjáše před Jamnií a pronásledoval je až na hranice Judska (1 Mach 5, 55—64). — Právě když lidé Josefovi a Azarjášovi dorazili na útěku do Jerusalema, přišlo do veleměsta také vítězné vojsko Judy, který uslyšev o porážce Azarjášově, nemohl nic moudřejšího učiniti nežli co nejrychleji vytáhnouti proti Gorgiášovi, stojícímu ještě na hranicrch Judska. Gorgiáš neměl ani potuchy o tom, že jest i Juda již v Jerusalemě, sice by byl rychle před ním couvl (Kugler). V. 35. Dositej jiný nežli jmenovaný výše ve v. 19. 24. Dositej byl na koni a chytil pevně Gorgiáše za plášť, protože chtěl toho zlopověstného muže chytit (podle řec). — Gorgiáš utekl do Marisy, kam přišel i Juda podle 1 Mach 5, 66. V. 33. Odollam jmenováno Jos 12, 15; 15, 35. — Z okolností zde vylíčených vyplývá, že bitva s Gorgiášem strhla se v jihozápadním Judsku. — „očistili se“ koupelemi. V. 40. „zabitých“ - každého zabitého (řec). — „dary“ sošky zlaté, stříbrné modlám zasvěcené, kterých z pověrčivosti užívali jakožto ochranných prostředků proti zlým duchům a pod. (amulety). Židům bylo zakázáno dotýkati se takových zasvěcenin; srv. Dt 7, 26. Osvojili si je nejspíše v bitvě proti Gorgiášovi, sebravše je s těl padlých nepřátel (výše v. 32—37). V. 42 „aby zapomenuto bylo“, t. j. aby trest za hřích se dále nešířil jako kdysi, jak vypravuje Jos 7, 1; 2 Sam 21, 1; 24, 13. V. 43. Místo 12.000 má řec. toliko 2000. — Za ty peníze měly býti koupeny žertvy a ty podány Bohu jakožto „obět za hřích“ (řec). — Svatopisec chválí Judu, že „učinil velmi dobře a výborně maje na mysli vzkříšení“ (řec). V. 44. „modliti se“ věcně, t. j. podávati oběti, které jsou náznakem žádosti obětujícího, aby hříchy byly odpuštěny. — „že vstanou“ blaženě. V. 45. Jako dobrodinec, vypisující cenu vítězi v soutěži, „složí“ potřebnou částku, která se pak „uloží“, tak i Bůh milostivý „složil“ odměnu v životě posmrtném pro ty, kteří v Pánu zesnou, a která jim dokonale bude přisouzena v den všeobecného vzkříšení. Padlí Židé nezemřeli sice úplně bez viny, ale Juda doufal, že obět, kterou dal podati, pohne milosrdenství Boží, aby jim poklesky jejich prominulo, aby mohli vstáti z mrtvých šťastně tak, jako ti, kteří dokonale čistí jsouce na věčnost odešli. — V řeckém svatopisec pochváliv myšlenku Judovu, že ti, kteří zbožně zemřeli, mají výbornou odměnu složenou, dokládá: „Proto dal vykonati za mrtvé smírnou pobožnost (obět), aby hříchu sproštěni byli.“ - „modliti se“ (Vulg) znamená tu tedy podati oběť (výše v. 44). — Juda byl přesvědčen — a svatopisec toto přesvědčení schvaluje — že zbožně zemřelí slavně vstanou z mrtvých; aby se toho slavného vzkřišení dostalo i těm, kteří nezemřeli dokonale čistí, dává peníze na obět smírnou, která má sejmouti s nich trest za hříchy. — Církev dává úryvek v. 43—46. předčítati při zádušní mši svaté (smírné oběti N. z.) na výročí úmrtí nebo pohřbu. — O tom, jak živě byli Židé doby Judovy přesvědčeni o vzkříšení těl, viz výše hl. 7. Hl. 13. — V. 1. Rok 149 letopočtu seleukovského počínal podle spisovatele 2 Mach na podzim měsícem tišrí; podle julianského kalendáře ten rok 149 počínal se večer dne 21. září r. 164 a končil se večer dne 10. září r. 163 před Kr. (Kugler.) — O tomto posledním zápase Judově s Lysiášem a Antiochem V., který se odehrával v červenci-srpnu r. 163 před Kr., vypravuje také 1 Mach 6, 18—63. — Tam (6, 20) jmenován jest rok 150 letopočtu seleukovského, což není s rokem 149 zde uvedeným v rozporu, ježto spisovatel 1 Mach počíná rok o šest měsíců dříve, t. j. od 1. nisanu; srv. úvod na str. 1041. — Proč se dal král zase do války proti Židům, vykládá 1 Mach 6, 20—27; srv. níže v. 3. — Chtěl zajisté také pomstít porážku, kterou způsobil Juda Timotejovi (2 Mach 12). V. 2. Zpráva, kterou dostal Juda a lid jeho (v. 1), udávala veliké číslice vojska, vedeného od Lysiáše proti Judsku (110.000 pěších, 5300 jezdců (řec.) atd. V. 3. Menelaus (viz výše 4, 25 n; 5, 15) byl z těch, o kterých mluví 1 Mach 6, 22 n. — Byl svých hodností, zejména velekněžství zbaven, když byl Juda chrám a bohoslužbu v něm obnovil. — „naléhal na Antiocha“, t. j. štval ho do války. Srv. 1 Mach 6, 24 n. — O úřadech Menelaových srv. výše 4, 10. 27. — Menelaus pole 2 Mach 11, 29. 32. vyjednával s Lysiášem a se Židy na jaře r. 164 před Kr.; toto štvaní do války (v. 3) však dlužno klásti do roku 163 před Kr.! (Kugler.) — Ostatně jest možno, že to, co je tu vypravováno o odsouzeni nebo aspoň o popravé Menelaově, sběhlo se teprve po válce, jak svědčí Josef Flavius (Starož. XII. 9, 7). V. 4. Podle řeckého byl Menelaus odveden do Beree (dnešní Aleppo) východně od hlavního města Antiochie a tam dal ho král popraviti způsobem v Berei obvyklým, který v. 5 nn popisuje. V. 5 n. není jasný. Podle řeckého bylo na té věži kolo nebo něco podobného, které bývalo se zločincem roztáčeno, snad proto, aby letěl dolů do popela opisuje v letu ještě ve vzduchu kruhy; ještě když dopadl na zemi, na vrstvu popela, měl v sobě síly točivé, že rozvířil (žhavý?) popel a zavrtal se do něho (?). V. 7 n. Srv. výše 4, 32. 39. V. 9. Toho roku bylo králi teprve 13 roků (viz výše k 11, 23.) byl v rukou poručníka svého Lysiáše; co je tu přičítáno králi, patří vlastně Lysiášovi; nezkrocený vztek atd. — Srv. 1 Mach 6, 19 n. V. 14. „pro měšťany“, aby si své věci mohli sami spravovati (samosprávu). — O Modinu viz 1 Mach 2, 1; 9, 19. — O tom 1 Mach 6, 32 mlčí. — Podle řeckého zabil jich v ležení 2000! V. 16 n. Syrské vojsko táhlo od severu k jihu podél pobřeží nebo více vnitrozemím kolem Lyddy (snad i oběma proudy) Juda nemohl předvídati, kudy se dá Lysiáš na pochod proti Jerusalemu: mohl z Lyddy táhnouti k veleměstu směrem jihovýchodním přes Bethoron nebo druhou cestou, poněkud jižnější; mohl také u Gezeru vpadnouti a táhnout přes Emaus; konečně mohlo syrské vojsko oklikou přes Betsur přitrhnouti k Jerusalemu od jihu. Se všemi těmito možnostmi bylo Judovi počítati. Nemohl rozptýliti své neveliké síly, ale zvolil si stanoviště, se kterého by mohl nejsnáze sledovati pochod nepřítele, se kterého by mohl nejlépe hájiti přístupu k Jerusalemu na severozápadě a na západě a odkud by mohl i v noci nepřítele napaanuti. Takový bod vojensky velmi důležitý byl Modin, asi 15 km vzdálený od Lyddy, Gezeru a Amuásu. Tento předběžný podnik, vypravovaný ve v. 14—17. dokonale se vydařil. Zdá se, že Lysiáš původně zamýšlel od západu nebo severozápadu táhnoutí na Jerusalem, avšak byv zastrašen odvážným zákrokem Judovým volil raději zacházku přes Betsur. Prve nežli mohl se Lysiáš dostati k Betsuru, Juda a vojsko jeho „vše šťastně vykonavše“ (v. 16) odtáhli do Jerusalema, odkud poté táhli do Bet-Zacharia (1 Mach 6, 32). — Co vypravováno 1 Mach 6, 43 o slonu není totéž, co vypravuje o (jiném) slonu 2 Mach 13, 15! Jest vysvětlitelno, že Židé ve dvou případech měli na mušce největšího slona. Bitva u Bet-Zacharia (1 Mach) byla svedena s veškerou Judovou mocí, u Modinu bojovali jen vybraní junáci (mládež); tam strhla se bitva za bílého dne, zde přepadl Juda nepřítele v noci. V. 18 n. „okusil“ jí byv přepaden v noci u Modinu (výše v. 14-17). — „nesnadným“ místem byl také Betsur, jmenovaný 1 Mach 4, 29; 6, 31. V. 20 n. „tajemstvím“, jež Rhodok nepříteli zradil, byly asi také okolnosti, za jakých Juda dopravuje potraviny do obležené pevnosti; ta zrada znemožnila další tajné zásobování a donutila Betsurské, že přijali nabídku královu — svobodný východ z pevnosti se samozřejmou podmínkou, že ji králi vydají. — Srv. 1 Mach 6, 49 n. V. 22 n. „napadl Judu“ v Jerusalemě (1 Mach 6, 51). — „byl přemožen“ — odražen od Judy. Srv. 1 Mach 6, 57 n. — V. 22. nelze vztahovati na 1 Mach 6, 42—47! V. 23. „zanechán ke správě říše“ byl Filip od Antiocha IV. Viz 1 Mach 6, 14 n. 55. — „dal dary“ — dal na jevo místu svou přízeň (řec). — Později však zachoval se opačně dav rozbořiti zeď (1 Mach 6, 62). V. 24. „objav“ = laskavě přijav (řec). - Místo „Gerrenským“ lépe jest číst: „Gerarským“, t. j. ke Geraře, jihovýchodně Gazy. — Podle řeckého však nebyl Juda, nýbrž Hegemonides ustanoven velitelem (vůdcem) pobřeží palestinského od hranic fénických až po hranice egyptské! V. 25. Do Ptolemaidy přišel — král (Lysiáš). — Ptolemaidšti záviděli Židům náboženskou svobodu a politickou samosprávu (1 Mach 6, 59).

3. Vítězství Židů za Demetria I. (Sotera)

(14, 1—15, 37).

Na popud Alcimův posílá Demetrius na Židy Nikanora, který žije zprva v přátelství s Judou (14, 1—25), později však působením Alcimovým se se Židy znepřáteluje, a je pronásleduje (14, 26—15, 5). Juda napomíná své stoupence (15, 6—11), sám jest posilněn zjevem Oniáše a Jeremiáše (15, 12—17). Připraviv všecko (15, 17—19), vzývá Hospodina (l5, 20—24), poráží Nikanora (15, 25—29), hlavu a ruku jeho věší v Jerusalemě (15, 30—37).

Hlava 14. — ¹Po třech letech Juda a jeho stoupenci zvěděli, že Demetrius (syn) Seleukův s četným vojskem a s loděmi přistál v přístavě Tripolském a obsadil příhodná místa; ²dále že se zmocnil krajin proti Antiochovi a vůdci jeho Lysiášovi. ³Tu nějaký Alcim, bývalý velekněz, který se dobrovolně byl poskvrnil za času (náboženského) směšování, rozvažuje, že žádným způsobem nebude míti zniku ani k oltáři přístupu, ⁴přišel léta stého padesátého ke králi Demetriovi nesa jemu zlatou korunu, ratolest palmovou a nad to i haluze (olivová), které se zdály býti z chrámu. V ten den byl (ještě) tiše. ⁵Ale nabyl přihodného času ke své bezbožnosti, když byv volán od Demetria do rady tázán byl, jakého smýšlení a jakých záměrů jsou Židé. ⁶Odpověděl: „Ti z Židů, kteří slují Assideové, které vede Juda Machabejský, udržují války, činí rozbroje aniž dopouštějí, aby říše měla pokoj. ⁷Proto i já oloupen byv o důstojnost rodičů, to jest o velekněžství, přicházlm nyní sem, ⁸předně z věrné péče o zájmy královy, za druhé pak pro blaho spoluměšťanů (svých); neboť zlobou oněch veškeren národ náš nemálo zbědován jest. ⁹Prosím, ó králi, přesvědč se o všech těch věcech a učiň opatření pro krajinu i sevřený národ podle rozhlášené laskavosti své ke každému. ¹⁰Neboť dokud jest Juda živ, není pokoj v říši možný.“ ¹¹Když takové řeči pronesl, také jiní přátelé (královi), kteří Judovi nepřáli, poštvali Demetria. ¹²Ten poslal ihned Nikanora, správce slonů, do Judska za velitele ¹³poručiv mu, aby Judu zajal, jeho stoupence rozehnal a Alcima nejvyšším knězem velechrámu ustanovil. ¹⁴Tu pohané, kteří před Judou byli se po Judsku rozutekli, přidávali se houfně k Nikanorovi majíce za to, že neštěstí a porážky Židů budou jejich štěstím. ¹⁵Židé tedy uslyševše, že Nikanor (na ně) táhne a že pohané se k němu shromažďují, posypavše se zemí prosili toho. který lid na věky svým učinil, aby ho chránil, toho, který svůj majetek nápadnými úkazy opatruje. ¹⁶Když pak vůdce rozkázal, ihned se odtud hnuli a srazili se u osady Dessau. ¹⁷Šimon, bratr Judův, narazil na Nikanora a náhlým příchodem nepřátel byl přestrašen. ¹⁸Avšak Nikanor, který byl slyšel o zmužilosti Judových druhů a o neohrožené mysli, kterou měli ve válkách pro vlast, obával se učiniti rozsudek krví. ¹⁹Proto poslal napřed Possidonia, Theodotia a Matiáše, aby mír nabídli a přijali. ²⁰Když byli dlouho o věci rokovali, a když sám vůdce na množství ji vznesl, všech jeden byl smysl — k míru přivoliti. ²¹Proto ustanovili den, kdy by soukromí mezi sebou jednali; každému přineseno a postaveno bylo křeslo ²²jak byl Juda rozkázal, byli na příhodných místech oděnci (rozestaveni), aby snad nepřátelé náhle něco zlého nepodnikli; poté slušně rozmlouvali. ²³Nikanor bydlil v Jerusalemě, ale nic nečinil nepravého, ano propustil zástupy vojska, které se byly k němu shromáždily. ²⁴Na Judu byl vždy laskav z té duše; byl muži tomu nakloněn. ²⁵A domluvil mu, aby pojal ženu a zplodil syny. Učinil tedy svatbu a pokojně žili. Žili přátelsky spolu. ²⁶Ale Alcim vida jejich vzájemnou lásku a smlouvy přišel k Demetriovi a pravil, že Nikanor svoluje k nepřátelským podnikům a že Judu, úkladníka říše, nástupcem jeho ustanovil. ²⁷Tu král rozlobiv se a nešlechetnými pomluvami toho (člověka) podrážděn byv psal Nikanorovi, že těžce nese přátelskou smlouvu a že poroučí Machabejského svázaného rychle do Antiochie poslati. ²⁸Nikanor zvěděv to zděsil se a těžce to nesl, že má zrušiti smlouvu, ve kterou byli vešli, an jemu ten muž nic zlého neučinil; ²⁹ale že králi odpírati nemohl, vyčkával příležitost, aby rozkaz vykonal. ³⁰Machabejský vida, že Nikanor nemá se k němu (již) tak ochotně (jako prve), ale že při obyklých stycích strozeji se ukazuje, a rozuměje, že ta neochota není z dobrého úmyslu, sebrav něco málo svých skryl se před Nikanorem. ³¹Ten, když se dověděl, že jej onen muž šlechetně předešel, přišel k přesvatému velechrámu a rozkázal kněžím, kteří (právě) podávali obvyklé oběti, aby mu toho muže vydali. ³²Když oni odpřisáhli, že nevědí, kde hledaný jest, vztáhl ruku proti chrámu ³³a přisáhl řka: „jestliže mi Judy svázaného nevydáte, srovnám tento dům Boží se zemí, oltář rozkopám a zde chrám zasvětím Bakchovi.“ ³⁴To pověděv odešel. Kněží pak zdvihše ruce k nebi vzývali toho, který vždycky byl obráncem národa jejich, takto: ³⁵„Ty, všech věcí Pane, který ničeho nepotřebuješ, chtěl jsi, aby chrám, tvůj příbytek byl mezi námi. ³⁶Nuže tedy, nejsvětější Pane, původce vší svatosti, zachovej na věky dům tento neposkvrněný, který jest nedávno vyčištěn.“ ³⁷Tu byl obžalován u Nikanora jakýsi Raziáš, ze starších jerusalemských, muž milovný města a dobré pověsti, který pro tu lásku otcem Židů nazván byl. ³⁸Ten dlouho před tím, kdy bylo třeba zdržovati se (pohanství), pevně se držel židovství, hotov jsa tělo i duši vydati za setrvání (v něm). ³⁹Nikanor chtěje zřejmě dáti na jevo nenávist svou k Židům poslal pět set vojaků, aby ho jali. ⁴⁰Domníval se totiž, že chytí-li ho, velmi velikou škodu učiní Židům. ⁴¹Když však čety chtěly na dům jeho se obořiti, dveře vylomiti a oheň přiložiti a když ho již bezmála měli, vrazil do sebe meč; ⁴²vyvolil raději velkodušně zemříti nežli se dostati do moci bezbožníkům a snášeti křivdu, rodu svého nehodnou. ⁴³Ježto však ve spěchu ne dosti jistým úderem tu ránu byl si dal, a čety (již) dveřmi se draly, vyběhnuv směle na zeď vrhl sebou zmužile mezi ty čety; ⁴⁴ty když rychle před padajícím ustoupily, padl na prostředek šíje; ⁴⁵ještě dýchaje s myslí roznícenou vstal, ačkoliv pak krev z něho velikým tokem se lila, a on těžkými ranami byl zraněn, běže prorazil četu ⁴⁶a stoje na jakési příkré skále, ačkoliv krev byla již z něho bezmála vytekla, vzav své vnitřnosti oběma rukama hodil je na čety vzývaje panovníka života i ducha, aby mu je zase navrátil. Tak život dokonal. Hlava 15. — ¹Když pak Nikanor zvěděl, že Juda jest v místech samařskývch, umínil si, že s veškerou mocí v den sobotní svede (s ním) bitvu. ²Židé, kteří byli nuceni s ním táhnouti, pravili: „Nečiň tak zuřivě a ukrutně, ale cti den posvěcený a čest vzdej tomu, který všecko vidí!“ ³Tu onen nešťastnlk se otázal: „jest na nebi mocný, který přikázal světiti den sobotní?“ ⁴Když oni odpověděli: „je to sám Pán živý, vládce na nebi, který přikázal světiti den sedmý,“ ⁵řekl onen: „A já jsem vládce na zemi, který poroučím vzíti zbroj a královskou službu konati!“ Avšak nedokázal toho, aby tu vůli vykonal. ⁶Nikanor tedy pozdvihl se s velikou pýchou a zamýšlel veřejný památník (vítězství) nad Judou postaviti. ⁷Ale Machabejský vždycky s veškerou nadějí doufal, že mu Bůh přispěje na pomoc. ⁸A napomínal svých, aby se nebáli příchodu národů, ale majíce v mysli, kolikrát se jim dostalo již pomocí s nebe, aby i nyní doufali, že Všemohoucí dá jim zvítěziti. ⁹Těše je ze zákona a zproroků, připomínaje jim také bitvy, které byli prve podnikli, dodal jim statečnosti. ¹⁰Pozdvihnuv tak mysli jejich poukázal také na věrolomnost pohanů a na porušení přísah. ¹¹Tak ozbrojil každého z nich ne bezpečím štítů nebo kopí, ale útěchou výborných řeči; vypravoval (také) nade vše hodnověrný sen, kterým všecky rozradostnil. ¹²Zdálo se mu toto: Viděl Oniáše, bývalého velekněze, muže vzorného, dokonalého, skromného v obcování, ukázněného, vážného v řeči a od dětství v ctnostech cvičeného, an se modlll s rukama pozdviženýma za veškeren národ židovský. ¹Poté se mu ukázal i jiný muž, věkem i nádherným vzezřením budící úžas a oblitý velebností veliké krásy. ¹⁴Oniáš ujav slovo řekl: „Tento jest milovník bratří a národa israelského; je to ten, který se mnoho modlí za národ a za všecko svaté město: Jeremiáš, prorok Boží.“ ¹⁵Tu Jeremiáš vztáhl pravici a dal Judovi zlatý meč řka: ¹⁶„Vezmi svatý meč, dar od Boha, kterým porazlš nepřátele lidu mého israelského.“ ¹⁷Napomenuti tedy byvše výbornými řečmi Judovými, které byly s to, aby zvýšily odvahu a posilnily mysli jinochů, umínili si, že se dají do boje a že budou statečně bojovati, aby zmužilostí věc ukončili, protože bylo svaté město i chrám v nebezpečí. ¹⁸Neboť o ženy, o děti, též i o bratry a příbuzné měli menší starost; ale největší a přední strach byl o svatý chrám. ¹⁹Ale i ti, kteří byli v městě nemalou starost měli o ty, kteří se měli potýkati. ²⁰Když již všichni očekávali budoucí rozhodné bitvy, a když nepřátelé byli již tu, když vojsko bylo sešikováno, sloni a jezdci na příhodných místech spořádáni, ²¹tu Machabejský, vida příchod toho množství, všelijaké druhy zbraně a vzteklost slonů, vztáhnuv ruce k nebi vzýval Pána, který divy činí, který ne podle moci zbraní, ale jak se jemu líbí, hodným dává vítězství. ²²Vzývaje ho řekl toto: „Ty, Pane, který jsi za času Ezechiáše, krále judského, poslal anděla svého a pobil jsi z vojska Senacheribova sto osmdesát pět tisíců: ²³pošli i nyní, panovníče nebes, dobrého svého anděla ořed pnámi na hrůzu a na postrach velikého ramene svého, ²⁴aby se báli ti, kteří s rouháníní táhnou proti tvému svatému národu.“ Tak tedy se pomodlil. ²⁵Nikanor a vojsko jeho za zvuku trub a písní postupovalo, ²⁶kdežto Juda se svými vzývavše Boha a modlíce se vešli v bitvu. ²⁷Rukama sice bojujíce, ale srdcem k Pánu se modlíce, pobili ne méně než třicet pět tisíc přítomností Boží velice obveseleni jsouce. ²⁸Po bitvě s radostí se vracejíce zpozorovali, že Nikanor padl ve svém odění. ²⁹Protož učinivše křik a povyk jazykem otců dobrořečill Pánu všemohoucímu. ³⁰Tehdy Juda, který tělem i duší všecek hotov byl umříti za měšťany, rozkázal Nikanorovu hlavu a ruku s ramenem uťatou přinésti do Jerusalema. ³¹Když pak tam přišel, svolav spoluměštany i kněze k oltáři, povolal i ty, kteří byli na hradě. ³²A ukázal hlavu Nikanorovu i nešlechetnou ruku, kterou byl se slovy velmi zpupnými proti svatému domu všemohoucího Boha vztáhl; ³³kázal dále vyřezati jazyk bezbožného Nikanora a po kusech předhodit jej ptákům; ruku pak pošetilcovu dal proti chrámu pověsiti. ³⁴Tu všichni dobrořečlli Pánu nebeskému řkouce: „Požehnaný ten, který zachoval místo své neposkvrněné!“ ³⁵Hlavu Nikanorovu pověsil vysoko na hradě na patrné a zjevné znamení pomoci Boží. ³⁶Všichni pak usnesli se v obci na zákoně, aby tento den nebyl pominut bez slavnosti, ³⁷ale aby svěcen byl třináctého dne měsíce, který sluje syrsky adar, ten den před svátkem Mardocheovým.	Hl 14. — V. 1. To tříletí nejlépe jest počítati od r. 149 (výše 13, 1); r. 150 jest rok druhý a rok 151 jest rok třetí (semitský způsob počítání, který zahrnuje do výsledku rok, od něhož počíná, i rok, kterým končí.) — Rok l51 seleukovského letopočtu podle 2 Mach počínal se na podzim roku 162 a končil se podzimem r. 161 před Kr. (Podle 1 Mach rok 151 počínal se jarem 162 a šel až do jara 161.) — Demetrius přistál krátce před 30. září 162 před Kr. — Srv. 1 Mach 7, 1 nn. — „zvěděli“, ježto došla jich pověst, poněkud zkreslená. Demetrius totiž přistál v Tripoli jen s několika druhy a teprve tam shromáždil veliké vojsko; pověst z toho učinila zprávu, že s velikým vojskem a lodstvem již přistál. — Tripolis splynulo ze tři osad (Byblu, Aradu a Sidonu), odtud jméno jeho (Tříměstí). Dnes sluje Tarabulus. V. 2. Viz o tom více 1 Mach 7, 2—4. V. 3. Alcim pokusil se dvakráte Judu u krále očerniti (1 Mach 7, 5. 25); oba tyto pokusy splývaji tu (2 Mach 14, 3 nn) v pokus jeden; tím bylo možno spisovateli 2 Mach vynechati to, co popisuje 1 Mach 7, 8—22, aniž porušil souvislost svého vypravování. Obě knihy souhlasně dokazují, že výsledek zákroku Alcmiova bylo poslání Nikanorovo (1 Mach 7, 26 nn; 2 Mach 14, 12 nn). — Tak Kugler, který řadí události tu vypravované v tomto časovém postupu: Srážka u Dessau (2 Mach 14, 16 n). Zastavení nepřátelství, mír, přátelské styky Nikanora s Judou v Jerusalemě (2 Mach 14, 18—25). Alcim obžaloval proto Nikanora u krále Demetria, který kázal Judu spoutaného dopraviti do Antiochie (2 Mach 14, 26 n). Nikanor se podrobuje králi a snaží se lstí Judy se zmocniti (2 Mach 14, 28 n). Juda zpozorovav nebezpečí odešel se svými z Jerusalema (tamže v. 30). Nikanor snažil se nyní násilím dojíti cíle, byl však poražen u Kafarsalamy (1 Mach 7, 31 n). Nikanor přitáhl do Jerusalema; žádá vydati Judu, sice že zle naloží s chrámem (1 Mach 7, 33—38; 2 Mach 14, 31—36). — Alcim byl se dobrovolně poskvrnil tim, že přijímal a šířil pohanské zvyky za dob Antiocha IV. Když nabyl Juda, horlitel o náboženskou ryzost, vrchu, viděl, že se nestane veleknězem, proto snažil se Judu očerniti, vliv jeho zlomiti a přízeň královu si zjednati. V. 4. O zlaté koruně (věnci) srv. 1 Mach 10, 29; o palmové ratolesti tamže 13, 37. — Obě podává Alcim králi na znamení, že politické úřady národa židovského vzdávají mu hold a vyznávají své poddanství. — Olivovými haluzemi projevovali svou oddanost sluhové svatyně. — Místo r. 150 podle řeckého: 151. Viz výše k 14, 1. — Spisovatel 2 Mach má tu na zřeteli popředně žalobu, o které mluví také 1 Mach 7, 25. V. 5. O vřelcích „{{Prostrkaně\|Assidejských“ víz 1 Mach 2, 42; 7, 13. — Někteří se domnívaji, že tito horlivci byli prvopočátky potomní nábožensko-politické strany národní a demokratické, zvané „fariseove“. V. 7. Alcim byl ustanoven veleknězem a vladařem politickým v Judsku, byl však té hodnosti zbaven od Judy; viz 1 Mach 7, 20 n. — O rodu Alcimově viz tamže 7, 14. V. 11 n. „přátelé“ = členové královské (státní) rady (v. 5). V. 13. „zajal“ a odstranil (řec). V. 16 n. Dessau jest nejspíše zkomolenina z „Adasy“; u této osady strhla se později rozhodná bitva; viz 1 Mach 7, 40. 45. — Šimon byl přestrašen a počal se kolisati (chvilku). V. 22. Co sjednal Juda a Nikanor v soukromém rozhovoru, možno vyvozovati z dalšího vypravování. V. 25 Oženiti se znamenalo vzdáti se vojenského života. V. 26. Třetí zákrok Alcimův u krále; srv. 1 Mach 7, 5. 25. Viz také výše v. 3 nn. — „nástupcem jeho“ — Alcima, t. j. veleknězem (s mocí také politickou). — O tomto přátelském styku nezmiňuje se 1 Mach 7; tam jest řeč jen o Nikanorově nepřátelství; dlužno tedy zprávu 1 Mach doplniti zprávou 2 Mach. — Podle řeckého Alcim vzal ssebou ke králi opis mírové smlouvy, kterou Juda s Nikanorem sjednal. V. 27 n. jest vysvětlitelno, že Nikanor přišel s nepřátelskými úmysly do Judska (l Mach 7, 26), že však později se s Judou dobře snášel, dokud mu král nepřikázal činiti jinak. V. 29. „aby rozkaz vykonal“ lstí (řec). Srv. 1 Mach 7, 27—29. V. 30. Nikanor nemoha lstí se Judy zmocniti, chopil se násilných prostředků, byl však u Kafarsalamy poražen (1 Mach 7, 31 n). V. 31. Juda Nikanora „šlechetně“ předešel tím, že se mu vyhnul a že zůstal toliko v obraně, že tedy nic zlého proti němu nepodnikal. — Čeho Nikanor dosud nedosáhl lstí ani zbraní, toho snažil se dojíti nyní hrozbami. Co tu jest vypravováno ve vv. 31—36, shoduje se dokonale s 1 Mach 7, 33—38. V. 33. Srv. výše 6, 7. — Výrok Nikanorův odporuje sice jeho výroku, podanému výše 8, 36. Podobných rozporů a nedůsledností vyskytá se však v lidském životě velmi mnoho, ježto jednou mluvi z člověka vášeň a nálada ta, podruhé ona, jí protivná. V. 36. Očista chrámu, provedená roku 165, byla dobrodiní Boha nejvýše svatého; kdyby nyní byl chrám zase znečištěn, bylo by to dobrodiní zmařeno. V. 41 n. „Čety“ vojáků, poslaných, aby ho jali (v. 39). — Vojáci již již zabírali věž, na které Razis byl, již již si otvírali dveře do předsíně a již kázali přinésti oheň a zapáliti dveře. V. 43 n. Ve spěchu nezasadil si rány smrtelně, ale poranil se toliko. — „na zeď“ věže, ve které byl. — Místo „na prostředek šíje“ lépe na prázdné místo, jež se uvolnilo tim, že vojáci se rozestoupili, aby jim nepadl na hlavy. V. 45 n. Zbožný, vážený jerusalemský starší se domníval, že za okolností výše vypsaných jest mu nejen dovoleno, ale i záslužno, čestno, vzíti si život. — Svatopisec uvádí tuto mimořádnou událost, svědčící o tom, jak velkodušné stoupence měl tehdy zákon israeíský, avšak úsudku o vnitřní, objektivné hodnotě teto zvláštní sebevraždy nepodává. Srv. smrt sv. Apollonie (9. února), která vskočila do plamenů, na ni přichystaných. Hl. 15. — V. 1. Místo „mocí“ řecky: „bezpečností“; domníval se, že Židé nebudou ve sváteční den bojovati, že se dají pobít. Nevěděl o tom, na čem po smutných zkušenostech se byli Židé usnesli (1 Mach 2, 41; srv. tamže v. 35—38). (Věděl-li, že se budou brániti, mohl předpokládati, že nebudou přece v sobotu míti do boje tolik chuti a nadšení jako v jiný den.) — „místa samařská“ byly kraje severního Judska, se Samařskem hraničící, kde byla také Adasa (1 Mach 7, 40). V. 2. Podle řeckého vyzývají Židé Nikanora, aby ctil ten den, který byl prve sám Vševidoucí posvětil a za ctihodný prohlásil. (Gn 2, 3). V. 5. Srv. kterak mluvil podle 8, 36! — Jak se změnila nálada jeho! — „Nedokázal toho“, ježto Juda ho předběhl a napadl již ve čtvrtek před sobotou! Viz níže. V. 8 n. Srv. 1 Mach 7, 35. — Těšil je uváděje jim sliby Písma („zákona a proroků“), doklady z Písma, kterak Bůh pomáhal. Srv. 1 Mach 7, 41. V. 10. Slovo dané zrušil na př. Apollonius (5, 25), Joppané (12, 5), Jamnijští (12, 8); přísahu porušil na př. Antioch (1 Mach 6, 62), Lysiáš (2 Mach 13, 2.) V. 11. „nade vše hodnověrný“, t. j. od Boha seslaný, rovnající se skutečnému vidění bdícího člověka, klamavá náhoda vyloučena. V. 12. Oniáš, jmenovaný výše 3, 1. 5; 4, 1. V. 13. „jiný muž“ s pozdviženýma rukama, V. 16. „svatý“, ježto bude ve službách Božích. V. 17. „že se dají do boje“, že se nepoloží táborem, v němž by čekali, až budou napadeni (srv. výše v. 1.), ale že prve napadnou nepřítele sami. V. 22 n. Srv. 1 Mach 7, 41; 2 Mach 8, 19; 4 Král 19, 35; Is 37, 36. V. 30. Podle řeckého Juda vždy a všude tělem i duši na prvním místě za své sploluobčany bojoval, a od mládí svou přízeň k soukmenovcům věrně zachoval. V. 31. „na hradě“ jerusalemském byla syrská posádka (1 Mach 13, 51) — „ruku vztáhl“, jak bylo řečeno výše 14, 32 n. V. 36 n srv. s 1 Mach 7, 49. — Srv. také Est 9, 21. 29. 31; třinácty den adaru připadl r. 151 na čtvrtek 8. března r. 161 před Kr.

Doslov

(15, 38—40).

³⁸Ježto tedy Nikanorovy dějiny takto skončily a ježto od těch časů Židé již město podrželi, také já tu vypravování končím. ³⁹Jestliže dobře jest (podáno) a jak se na vypravování sluší, jest přání mé splněno; pakli méně vhodně, buď mi prominuto. ⁴⁰Neboť jako vždycky víno nebo vždycky vodu píti protivné jest, ale užívati jednoho po druhém příjemno: tak i čtenáři, je-li vypravování vždy úsečné nebývá milé. Zde tedy budiž ukončeno.	V. 39. Je-li v knize vypravováno vše pěkně a podáno dovedně, splnilo se přání spisovatelovo; jsou-li však v knize místa slabší, tolíko prostřední (co do podání), je to důkaz spisovatelovy slabosti, která nedosáhla, co chtěla; podal jen to, co dovedl. V. 40. Slohová rozmanitost baví a poutá čtenáře. To jest útěcha spisovatele (vypisovatele). Snažil se sice nalévati ustavičně svým čtenářům víno krásného slohu (řečnicky zpracovaného); na některých místech snad vypravuje méně dokonale, snad jen úsečně, stroze: nalévá snad čtenářům toliko vody… Právě to střídání slohu vyššího a nižšího může býti čtenářům příjemno. (Jiní jinak.)