Belgie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Belgie
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 285. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 18. 10. 1936
Licence: PD old 70

Rozhodnutí Belgie by vlastně nemělo býti překvapením. Naznačil je již před prázdninami dost jasně ministr věcí zahraničních p. Spaak. Vzbudilo to tehdy dost nemilou pozornost zejména v Paříži, ale v chaosu událostí se na to zapomnělo a vzpomnělo se toho až po řeči krále Leopolda. Nyní ovšem hledí se na věc vážně, jak toho zasluhuje. Všecko arciť není posud dost jasné.

Zejména je spor o to, běží-li o formální prohlášeni neutrality. Nejde dojista o starou neutralitu Belgie, garantovanou 1830 mocnostmi, a násilně Německem 1914 porušenou. Jednostranně prohlášená neutralita Belgií samou by znamenala tedy jen modifikaci závazků z vojenské smlouvy s Francií, ale stejně málo by chránila Belgii před eventuelním útokem Německa — jako 1914 neutralita slavnostně také Pruskem garantovaná. A těžko je také si představiti, že by Belgie mohla zůstati úplně neúčastnou v případě útoku Německa na Francii; anebo ohledně povinností z Paktu o Společnosti národů, ovšem podle zkušeností hodně teoretických. Také nelze zapomínati, že je Belgie mocí koloniální, což v aktuálnosti otázek koloniálních zrovna nemluví pro prohlášení neutrality, i když v řeči králově bylo srovnání s Holandskem, jehož kolonie jsou historické, staleté, ohrožené nanejvýš Panasiatismem, a ne nová kolonie Kongo v západní Africe, kde koloniální otázky mohou se státi velmi palčivými. Za hlavní obsah belgického rozhodnutí možno tedy považovati rozhodnou vůli zabrániti, aby se Belgie znovu nestala bojištěm, a to ze zápletek, které se jí přímo nedotýkají.

Belgie může spoléhati na samozřejmost, že ani Anglie ani Francie ve vlastním zájmu nemohou dopustiti, aby byla zabrána Německem. Chce být však, pokud to dovede, sama silna, chráněnou na všech stranách nejsilnějším opevněním, čímž dojista slouží také bezpečnosti Francie i Anglie, ale nechce svazovat svůj osud s politikou Francie. Jinými slovy, boji se, že by mohla býti zapletena do války v důsledku francouzsko-sovětské smlouvy, ačkoliv ji zrovna před řečí královou ještě Le Temps utěšoval, že smlouva ta nemůže „hráti úlohu, leč v rámci Společnosti národů,“ což patrně a pochopitelně Belgii příliš neuspokojuje. Zejména když francouzský Front populaire všecko dovede, jen ne dávati spojencům Francie naprostý pocit bezpečnosti. Nehledě na všecky sebevědomé řeči, zejména zkušenost, že Francie nedovedla proti ohlášenému opevnění Porýní, které je pro ni dojista osudové, udělati i s Anglii nic jiného, než napsati diplomatické noty, nepřispěla zrovna k zvýšení důvěry ve Francii. Belgie, ať právem či neprávem, nechce patrně proto nésti svým bezpodmínečným vojenským spolkem s Francií risiko veškeré francouzské politiky evropské. Že vůbec nechce svůj osud spojovat s politikou kolektivní bezpečnosti, která se ukázala prázdnou frází, je samozřejmým pro praktický rozum Belgičanů, nehledě ani na Vlámy, kteří nemají příliš živých sympatií pro Francouze.

Všecko to konečně je pochopitelné. Geniální politika smlouvy se Sověty, vliv komunistů na politiku francouzské lidové fronty a názorný příklad Španělska, kam vede „demokratické hájeni svobody“ podle příkazu moskevských apoštolů demokratismu, přirozeně musilo víc než ochladiti horoucí nadšení, které bezprostředně po válce vedlo Belgii k opuštění dřívější formální neutrality a k uzavření vojenského spolku s Francií. Nám, jako stejně s Francií spolkovou smlouvou svázaným nezbývá, než uvědomiti si důsledky belgického rozhodnutí, učiněného vládou, v níž socialisté mají rozhodný vliv.

Není pochyby, že by ztráta podpory víc než půlmiliónové, ve válce tak osvědčené armády belgické, skvěle vyzbrojené, byla pro Francii i pro nás, její spojence, velmi vážnou. Pro vlastní bezpečnost Francie ovšem by ztráta byla relativně méně významnou. Belgie sama bude své území hájiti do krajnosti; ovšem v obranném svém systému počítala na francouzskou pomoc. Kdyby však Belgie této podpory víc nechtěla, musila by Francie svou opevněnou linii Maginotovu prodloužiti až k moři. To je konečně víc otázka peněz, neboť jinak by Francie mohla části vojska, určené k pomoci Belgii, užíti jinde. Možná dokonce k ochraně Pyrenejí, které mohla dosud nechat nechráněné — kdyby se ve Francii na trvalo usadila „lidová fronta“ s vlivem „vlasteneckých“ komunistů.

Vážnou však je pro Francii — ale tu hlavně i pro nás — jiná stránka belgického rozhodnutí než bezpečnost samé Francie. Poněvadž německým opevněním Porýní byla Francii téměř znemožněna přímá pomoc na př. nám v případě německého útoku, nebylo vyloučeno, že by Francie mohla pomocně zasáhnouti a dostati se z „klece“, v které se ocitla dopuštěním opevnění Porýní, přes Belgii, což by ostatně mělo velmi vážný význam také pro pomoc „Sovětům“, kdyby k ní přece jen došlo. A tu je nejvýznamnější v řeči králově, že Belgie chce opevniti všecky hranice, tedy i proti — Francii, což by mohlo znamenati nejen ochranu proti vniknutí Němců do Belgie event. z Francie, nýbrž také zavření cesty Francouzům na — východ, na pomoc jejím spojencům.

Nyní teprve snad ve Francii uvidí, jak osudného hříchu na světové posici Francie se dopustili — naivní pacifisté, kteří pod anglickou suggescí strpěli Německu že se nejen vyzbrojilo, nýbrž dokonce opevnilo Porýní, a jak málo francouzskou byla podpora sankční politiky proti Italii, již mohla Francie trvale získati pro spolupráci v střední Evropě. Sklízí ovoce geniální Briandovské politiky! Jak je opatrné, neukvapovati se se stavěním pomníků!

Napsali jsme v „Národních Listech“ po prohlášení německého odhodlání opevniti Porýní, že jediná cesta Francie do střední Evropy, proti ovládnutí Evropy pangermanismem, je s Italií přes Italii. Jako vždy to také u nás uznali — po funuse s křížkem, ale pak ovšem jako by to už dávno předvídali a hlásali.

Luzné sny o zabezpečení naší svobody a samostatnosti fantasiemi západní, demokratické orientace, jíž jsme obětovali povinnosti slovanské vděčnosti i vlastní budoucnosti, končí se přímo strašným probuzením. Anglie mluví o revisionismu, Francii je německým opevněním a nyní belgickým rozhodnutím zabráněno pomoci spojencům co možná rychle, v prvních, rozhodujících dnech nepřátelského útoku, a tak jsme odkázáni na sebe a na pomoc Sovětů, jichž nikdo přes své území k nám nepustí.

Belgie aspoň ví, že její území musí v zájmu vlastním hájiti i Anglie i Francie a ty že by musily okamžitě v případě útoku na její hranice pomoci. Jistě máme právo mysliti tak, pokud jde o Francii, i my — ale může nám Francie pomoci tak, jak by dojista chtěla, hned a rozhodně?

Pro člověka, který jako já nevěřil v konečnou porážku Německa a tím i v naši vnitřní svobodu, nebude-li Německo k mírumilovnosti nuceno znovuvzkříšením silného a nacionálního Ruska, a který proto úpěnlivě prosil, aby bylo Rusko nejen pro sebe, nýbrž stejně pro naši budoucnost zachráněno, dokud to bylo ještě možné, je vývoj událostí a jejich účinku na naši politiku přímo zoufalým, tragickým zadostiučiněním.

Nemám dost oficielního optimismu, abych neviděl, jak se situace vytváří proti nám a jak je ohroženo to, co je nám nejdražší, za co jsme bojovali a trpěli, náš národní stát! Jsem dalek každého defaitismu, naopak, chtěl jsem vždy, přes nezdar své politiky na záchranu Ruska, abychom všecko obětovali k zabezpečení své vnější i vnitřní neodvislosti, abychom nejen vyzbrojili do dokonalosti svou armádu, nýbrž abychom ji udělali silnou také vnitřní sjednoceností národa. Proto chci, aby celý národ, všichni, si byli vědomi těžké, nebezpečné situace, do které jsme se dostali falešnou politikou slepého pacifismu svého i svých spojenců, přezírajícího skutečné nebezpečí. Poněvadž však vím, že náš národ dovede napjati všecky své síly, jen když si je vědom hrozícího nebezpečí, mám za svou povinnost neskrývat, že se o budoucnost našeho národního státu bojím, bojím, bojím!