Bedřich Smetana (Teige)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bedřich Smetana
Podtitulek: Životopisná črta
Autor: Karel Teige
Zdroj: TEIGE, Karel. Skladby Smetanovy. Kommentovaný katalog všech skladeb mistrových v chronologickém postupu. Praha : Fr. A. Urbánek, 1893. s. 1–27. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Bedřich Smetana

Děd velikého našeho mistra Bedřicha Smetany byl Václav, panský bednář v rodišti svém Sadové, kdež 24. března r. 1779. zemřel u věku 48 let.[1] S manželkou svojí Ludmilou Konárovskou, dcerou sádovského mlynáře Václava Konárovského (nar. 1656. zemř. 1746.) a choti jeho Alžběty († 1757.), s níž oddán byl 21. ledna 1758, měl deset dětí, z nichž nejmladší byl František, narozený 26. října 1777. Ten chtěl se původně věnovati lesnictví, ale ve 13 letech přešel k řemeslu sladovnickému a stal se po dvou letech tovaryšem, brzy po tom pak podstarším. Ač byl vloh velice dobrých, bylo vzdělání jeho tak zanedbáno, že neuměl do té doby ani čísti ani psáti. Poněvadž se před druhy svými za to styděl, docházel soukromě k učiteli, který jej učil jak prvním počátkům literním, tak mimo to i hře na housle. Aby naučil se němčině, vydal se do světa a pracoval v Praze, Dobřanech a Plzni. V Dobřanech uhospodařil si pílí a šetrností svojí něco peněz, tak že najati si mohl pivovár ve Chvalkovicích u Jaroměře. Za válek Napoleonských odstěhoval se František Smetana do Slezska, kde u Nisy (Neisse) převzal ve správu svoji pivovár značných již rozměrů; tam vedlo se mu tak dobře, že jmění jeho vzrostlo na plných sto tisíc zlatých. Ze Slezska vrátil se zase do vlasti a stal se sládkem v pivováře knížete Dietrichsteina v Novém Městě nad Metují, kdež také r. 1820. po třetí se oženil s Barborou Linkovou, nar. r. 1792. v Hluboké u Hořic, matkou to mistra Bedřicha Smetany. Ta byla dcerou Jana Linka (Lynka), pojezdného na panství hořickém, a choti jeho Rozálie z Miletína. Svatba slavena v Hořicích 21. listopadu; oddavky vykonal Alois Hanl, bisk. vikář, svědky byli Ant. Rath (?), justiciár z Nového Města, a Th. Půhonný, úředník z Hořic. Státním úpadkem ze dne 20. února 1811. ztenčilo se jmění Fr. Smetany asi na pětinu. R. 1821. přijal místo sládka v pivováře hraběte Valdštýna v Litomyšli, kdežto správu pivováru v Novém Městě převzal synovec jeho Václav, později pak syn Antonín. Po desíti letech opustil Litomyšl a přesídlil se do Jindřichova Hradce, kde stal se sládkem u hraběte Černína. R. 1836. odešel František Smetana z Hradce a zakoupiv statek v Růžkové Lhotici u Čechtic, tam se usadil. Statek ten prodal r. 1845. a najal si pak hraběcí Trautmannsdorfský pivovár v Obřiství u Mělníka. Odtud odešel konečně u velkém stáří k synovi svému Antonínovi do Nového Města n. M., by poslední dny žití svého klidně a pokojně prožil. Tam pak zemřel 12. června 1857. Manželka jeho přežila jej o sedm let, zesnuvši na cestě do Prahy 20. listopadu 1864. v Mladé Boleslavi v stáří 74 let.

Postavy byl František Smetana malé, něco ještě menší než syn jeho Bedřich, veselý humorista a výborný střelec, jenž po okolí znám byl pro neobyčejnou bystrost zraku. Ač pocházel z rodu zcela chudobného, byl smýšlení velice aristokratického. Hudbu miloval vášnivě a nejmilejšími skladateli mu byli Pleyel a Jirovec. Ženat byl třikráte; s druhou paní, rozenou Exnerovou, měl pět, s třetí šest dítek, první jeho choť zemřela bezdětná.

Bedřich Smetana narodil se 2. března 1824. v Litomyšli v pivovaře na zámku (čís. d. 1.) v prvním poschodí.[2] Byl prvým synem po šesti dcerách, a proto měl otec z toho takovou radost, že s děvečkou, jež mu zprávu o narození synově přinesla, po dvoře tančil. Pokřtěn byl Bedřich hned v den svého narození kaplanem Frant. Horským; kmotry byli dr. Ant. Dostál, lékař v Hořicích, a Rozálie Linkova, vlastní babička novorozeňátka. Otec přál si původně, by syn jeho jmenoval se po něm František; stalo se však po vůli matky, které několik dnů před tím zjevil se ve snu anděl, jí narození synovo předpověděl a určil mu jméno Bedřich. K psychologickému vysvětlení zjevení toho sluší doložili, že matka velikého našeho mistra původně zasnoubena byla bratranci svému Bedřichovi, který však odejíti musil do války, z níž se nevrátil; přirozeno tudíž, že i později často na něho vzpomínala, a že jméno jeho tkvělo v nejživějších představách její duše.

Hudební nadání objevilo se u Bedřicha již v nejútlejším mládí, neboť nebylo mu ani pět let, když už houslí se chápal a celé hodiny pilně na ně hrál. Ke klavíru z počátku tak nelnul — „otec mě vytahal za ucho a poručil klečeti, potom jsem šel k první lekci“ vypravoval později sám o svých počátcích ve hře na klavír. Brzy však nástroj tento nad housle si oblíbil, a to zvláště proto, že si na něm „vytloukati“ mohl již vlastní své výmysly, jež v pětileté hlavičce se mu rodily. Hudební učitel jeho Antonín Chmelík kousky ty vždy vyslechl a napsal, dva z nich, valčík a kvapík, způsobem tímto v paměti mistrově na vždy se zachovaly. Mylná jest zpráva dosti rozšířená, že počátkům hudebním učil mladého Smetanu sám otec jeho; prvým učitelem hudby byl mu zmíněný již Ant. Chmelík; ovšem že později hošík s otcem duetta pilně a často hrával. Veřejně vystoupil Smetana poprvé jako pianista maje věku půl sedma roku v pondělí dne 4. října 1830. v akademii, kterou pořádali filosofové litomyšlští na oslavu jmenin císaře Františka I. Hrál nějakou operní fantasii, a to s takým úspěchem, že obecenstvo nejbouřnějším potleskem jej vyznamenalo a dříve v pochvale své neustalo, až hraběcí tajemník, jménem Šouša, malého virtuosa pozvedl a „zázračné dítě“ veškerému obecenstvu ukázal. Od té doby býval hoch také častým hostem hraběcí rodiny Waldsteinské, kde hře jeho na pianě s úžasem se obdivovali. V rodišti svém navštěvoval Smetana také normální školu u Piaristů. R. 1831. přesídlila se rodina Smetanova do Jindřichova Hradce, kdež Smetana dokonal elementární školu a postoupil do prvé třídy gymnasijní. Hudbě učil se tam u výborného houslisty a varhaníka Ikavce, kterýž jej také ve 14 dnech zpěvu tak naučil, že s velikým úspěchem zpívával v kostele diskantové partie. Po čtyřech letech dán byl Bedřich s bratrem Antonínem do Jihlavy, by naučili se němčině; Bedřich tam opakoval prvou třídu gymnasijní, Antonín poslední třídu normální. Bydleli s jedním ještě studentíkem u krejčího, který dříve býval kaprálem, hudbě učili se u dovedného hudebníka Matuchy. Když otec r. 1836. koupil statek ve Lhotici — při kteréžto příležitosti s ním Bedřich poprvé Prahu navštívil — poslal oba syny na studie do Německého Brodu, kdež Bedřich k vůli bratru Antonínovi ještě jednou parvu navštěvoval. Zde byl zvláštním příznivcem jeho člen řádu praemonstratského professor Karel Šindelář, náruživý milovník hudby, jemuž Bedřich v klášteře s velikou vytrvalostí na piano hrával — nejčastěji ouverturu k „Čarostřelci“, kterou kněz ten nad jiné miloval. Leč úzké poměry malého města, kde po tři léta setrval, mladému hudebníku již nestačovaly; slyšelť zajisté o hudebním životě pražském tolik vábných zpráv, že žíznivě prahl po tomto středisku nejširšího uměleckého života. Neustál proto otce důtklivě prošiti, aby směl v Praze dále studovati, až svolení toho dosáhl a po prázdninách r. 1839. do IV. třídy pražského akademického gymnasia byl zapsán. Ovšem stalo se to jen na přímluvu Bedřichova bratrance, slovutného plzeňského professora Jos. Fr. Smetany, u praefekta gymnasia Jos. Jungmanna, poněvadž ústav pražskými žáky byl již přeplněn.

Patnáctiletému Smetanovi bylo nyní, jako by přenesen byl do hudebního Eldoráda; plnými doušky napájel tu horoucí touhu po hudebních požitcích, nepomíjeje žádné příležitosti, kde dosíci jich mohl. Sám také v době té složil množství tanečních kusů, ba i většími a vážnějšími skladbami již se obíral, ač hlubšího theoretického vzdělání dosud neměl. Zejména napsal několik smyčcových kvartett, z nichž jedno — jak Smetana ještě později pro podivnost toniny se pamatoval — bylo z Des-moll. Studiím ovšem za takých poměrů nevedlo se valně,[3] a když jednoho dne odpovědí svojí „Ich bin ein Deutschbroder“ získal si výsměch všech spolužáků a pokárání třídního professora Pavla Chiele, přestal vůbec školu navštěvovat, aniž však koho o tom byl zpravil. Ale když otec jeho na jaře do Prahy zavítal, by u Jungmanna na prospěch syna svého se pozeptal, a překvapujících zpráv se dověděl, přísně syna potrestal a chtěje míti z něho oekonoma, sebou do Lhotic jej vzal, kde Bedřich strávil celé léto r. 1840. Na domluvu však plzeňského bratrance poslán Bedřich v říjnu 1840. na gymnasium do Plzně, aby ve studiích pokračoval. Tam strávil tedy další tři léta a skončil tím studia gymnasijní. V Plzni musil si ovšem Bedřich za přímého dozoru prof. Smetany hleděti důrazněji školních prací, nicméně obíral se též hudbou s nemenší horlivostí než v Praze, neustával pilně dále komponovati a na klavíru se vzdělávati, tak že záhy uznán za prvého pianistu v celém městě. Z professorův tehdejších dlouho ještě po letech vzpomínal na St. Zaupra a G. Beera. Ukončení studií gymnasijních bylo pro mladého Smetanu kritickou chvílí. Otec přál si, aby syn jeho pro úřadnickou dráhu dále se připravoval, kdežto vnitřní hlas jinochův výhradně jen k hudbě jej volal. V těžkém tomto boji přispěl mladému nadšenci ku pomoci šlechetný jeho bratranec z Plzně, který poznav hluboké umělecké nadání mladíkovo, přímluvou svou na otci toho vymohl, že Bedřich mohl vrátiti se do Prahy, aby tam cele jen umění svému se věnoval.

Se srdcem plným odvahy i naděje, s malou však jen částkou peněz 20 zl. přišel Smetana v říjnu 1843. do Prahy. Poněvadž od otce více peněžitých podpor nedostával, musil počátek vyvolené dráhy své vykoupiti si nemalým utrpením. Ač přičinil se hodinami, seč jen byl, zakusil v Praze z počátku dosti bídy a hladu — vždyť jednoho dne umínil si Smetana, že osudu svému se odevzdá a zemře hladem. Nezištné pomoci v těchto nejhorších dobách dostalo se mu od některých přátel, hlavně pak v rodině Kolářově a u známého houslisty Jos. Nesvadby. Přímluvou paní Anny Kolářové přijat byl také za soukromého žáka v ústavu známého paedagoga Josefa Prokše, kde teprve počal se učiti systematicky základům nauk hudebních. Když paní Kolářová Prokšovi — mezi jehož prvními žákyněmi a učitelkami byla také dcera její Kateřina (Otilie), pozdější prvá choť mistrova — o Smetanovi vyprávěla, nevěřil mnoho v jeho talent a odpověděl: „Solche wilde Talente taugen nichts“; když však Smetana sám jej navštívil, obdivoval se hned jemnému jeho úhozu na piano, přijal jej mezi žáky své a doporučoval za vzor ostatním. Zpomenutým virtuosem Nesvadbou uveden byl Smetana také do spolku „Konkordie“, střediska pražských umělců, kdež Bedř. Kittl, ředitel konservatoře, poznal v něm nadání neobyčejné velikosti a výše. Proto také vyzván jsa v lednu r. 1844. doporučiti někoho za učitele hudby k hraběti Leop. Thunovi, svěřil úkol ten Smetanovi, jenž úřad ten zastával po celá čtyři léta a tak zproštěn byl tísně o živobytí. Hostinný dům hraběte Thuna (v Jungmannově ulici č. 36 st.) opustil Smetana r. 1847, maje v úmyslu nejprve uměleckými cestami zvučného jména si vydobyti[4] a pak zařídili si vlastní hudební školu (dle dopisu tchána jeho Karla Koláře ze dne 5. července 1848. také soukromý orchestr, k čemuž však, jak známo, nedošlo), by tak domohl se samostatného postavení a oženiti se mohl s klavírní virtuoskou Kateřinou Otilií Kolářovou (nar. 5. března 1827 v Klatovech, v domě čís. 121. v Pražské ulici), láskou svojí již z mladších let. Zamýšlená koncertní cesta vydařila se jen v skrovném rozsahu, poněvadž politické poměry tehdejších dob ničily všechny podobné podniky. Koncessi k zřízení ústavu obdržel Smetana počátkem července roku 1848., v říjnu potom ústav otevřen v čísle 548. na Staroměstském náměstí (24. nové) v II. poschodí, v roce pak příštím 27. srpna 1849. slavena svatba Smetanova v kostele sv. Štěpána na Novém městě. Oddavky vykonal kaplan Ignác Řivnáč, svědky byli František Smoler a nevěstin strýc František Kolář, otec dramatického umělce Františka Kolára. V létě téhož roku — ještě před svatbou — trávil Smetana také nějaký čas ve Výmaru u slavného Františka Liszta, který jej k sobě pozval, když krátce před tím do Výmaru Prahou jel, a zde se Smetanou poprvé se sešel.

Následující léta jsou dobou Smetanova šťastného a klidného života, jejž trávil po boku milované choti, dámy to vzácné krásy, hlubokého vzdělání a nejušlechtilejší povahy. Pracím svým věnoval se s celým zápalem duše, ač nikdy toho netajil, že „dávání“ hodin jest mu velice nemilým a nepříjemným. Ústav Smetanův prospíval tak, že brzo třeba bylo přibrati pomocných sil učitelských (jimi byli: Václav Medek, Vopálka, Hübner a j.), zvláště když Smetana povolán byl do četných pražských rodin šlechtických jako učitel piana mladé aristokratické generace. Společenského života pražského účastnili se Smetana a choť jeho velice horlivě a byli na všech předních plesích a zábavách doby té hostmi velice vítanými a milými: naopak zase intelligence pražská pilně navštěvovala výborné komorní produkce, jež pořádal v ústavu svém Smetana zároveň s houslistou Ot. Königslöwem a cellistou Ant. Trägem. Jednu z produkcí těchto, konanou 25. února 1850. v paláci Clamově v Karlově ulici, navštívil sám císař Ferdinand Dobrotivý, u něhož v prosinci téhož roku stal se Smetana na doporučení Jos. Prokše pianistou a denně od 7. do 8. hodiny večerní na klavíru hrával. Štěstí mladých manželů dovršeno bylo 7. ledna 1851, kdy narodila se jim prvá dceruška Bedřiška, děcko zázračného v pravdě hudebního nadání. Než k největšímu žalu rodičů zemřela již 6. září 1855. [5] Za živobytí jejího narodily se ještě dvě její sestřičky: Gabriela (nar. 26. února 1852 v Praze, zemřela 9. června 1854 v Tynici u Lipníku na Moravě) a Žofie (nar. 24. května 1853 v Praze), krátce pak po smrti její Kateřina (nar. 25. října 1855 v Praze, zemř. 10. června 1856 v Praze), z nichž naživu však zůstala jen Žofie, nyní choť J. Švarce, knížecího lesmistra v Jabkenicích.

Rok 1856. značí v životě Smetanově důležitou epochu. Slavného Alexandra Dreyschocka došlo totiž ze švédského města Göteborgu lichotivé vyzvání, aby přijal místo ředitele tamějšího filharmonického spolku „Harmoniska Sällskapet“. Sám nabídnutí toho nepřijal, ale vřele doporučoval místo to Smetanovi, v jehož velikou budoucnost pevně věřil. Smetana dlouho váhal uposlechnouti čestného vyzvání toho — ač hmotné poměry jeho byly dosti neurovnané — než když Dreyschock s velikým důrazem mu dokazoval, jak s prospěchem mu bude, když z těsných poměrů pražských na čas se vymaní a pevnějšího hmotného základu si zjedná, uposlechl přes námitky choti své přátelské rady té. Odejel pak na podzim téhož roku (11. října) do Göteborgu nejprve sám, aby nový dočasný domov si prohlédl, po roce pak (3. září 1857.) odcestoval tam nadobro s rodinou svojí, jakož i švekruší Alžbětou Kolářovou. Tato pak v dubnu příštího roku, když choť Smetanova v cizině již trochu uvykla, zpět do Prahy se vrátila.[6]

V Göteborgu přijat byl mistr náš s velikou upřímností, důvěrou a láskou. Srdečná a sdílná jeho povaha, opravdová i otevřená mysl i vzácný humor zjednaly mu již v prvních dnech přečetné příznivce a přátele; když pak poznána i oceněna byla všestranná umělecká kvalifikace jeho, stal se předmětem tak srdečných oslav, o jakých se dosud skromné duši jeho nikdy ani nezdálo. Práce bylo zase co nejvíce: větší část dne zabraly opět četné hodiny žáků v bohatých rodinách göteborských obchodníků — mimochodem tu budiž poznamenáno, že mezi Smetanovými žáky ve hře na pianě byla i slavná pěvkyně Kristina Nilsonová — večery pak vyplnila dirigentská činnost ve spolku, kde se sborem vokálním a orchestrálním (skromnějšího však obsazení i významu než obyčejně se myslí) studoval a prováděl díla předních klassiků i romantiků. Čas od času pořádal Smetana také v Göteborgu i jiných městech švédských (Onsdagenu, Štokholmu, Sördagenu, Fisdagenu, Torsdagenu a j.) samostatné své koncerty, při nichž hlavně Beethovena, Chopina, Liszta, Mendelssohna a Schumanna pěstoval. Příjmy Smetanovy byly ovšem dle toho velice značné, — jen göteborgské koncerty vynášely mu ročně 1000—1500 tolarů čistého — tak že i za dražších poměrů göteborských něco peněz si zahospodařil. Leč netrvaly dlouho ty krásné, klidné chvíle! Zlý osud, který za cenu nesmrtelné slávy Smetanu pronásledoval až do hrobu, jakoby jen na chvíli se pozapomněl. Vrozená slabost choti Smetanovy proměnila se v nezhojitelnou prsní chorobu a nemoc den ode dne se horšila. Opuštěnost v cizině dolehla nyní celou tíží na ubohou paní, takže rozhodla se prositi muže svého, by bez meškání vrátili se do vlasti. I nastoupil Smetana v dubnu r. 1859. s chotí, dceruškou i tchýní, která dceři své ku pomoci zavítala, smutnou zpáteční cestu do Čech. Ale spanilomyslná choť Smetanova neměla se více potěšiti pohledem na rodnou zemi svoji, dojela jen až do Drážďan, kde 19. dubna 1859. tiše skonala. Smetana přivezl tělesnou schránku její do Prahy, kde za veliké účasti obecenstva pochována byla 22. t. m. na Volšanech, v hrobě dvou svých dcerušek.

Téhož ještě roku vrátil se Smetana zase do Švédska, v květnu pak příštího roku zpět do vlasti zavítal a zde oženil se 10. července roku 1860. v Obřiství podruhé s Barborou Ferdinandi-ovou (narozenou dne 10. listopadu 1840.), jež dobrým srdcem svým i zarmoucenému muži i osiřelé dcerušce nahradila zesnulou Katušku. Po boku jejím odstěhoval se Smetana zpět ještě do Göteborgu, kde setrval až do května 1861, kdy puzen vroucí touhou pracovati jen ku povznesení českého umění vůbec, zvláště pak váben zprávami o otevření samostatného českého divadla, přes nejnaléhavější prosby svých švédských přátel do Prahy trvale se přesídlil. Jak upřímně mistra našeho při odchodu z Göteborgu bylo želeno, plně dokazuje neslýchaný úspěch jeho posledního tam koncertu, pak četná, velice srdečná a vřelá korrespondence, kterou Smetana po dlouhou ještě dobu vedl se svými švédskými ctiteli (z nichž na prvém místě jmenovali sluší bar. Rosenovu, Frojdu Beneckovou, žid. učitele zpěvu A. Niessena, malíře Salomona s chotí, rodáka našeho král. švédského ředitele hudby Jos. Čapka a m. j.), jakož i to, že podobizna jeho, kterou maloval zmíněný právě Salomon, byla ryta a ve velkém formátu tiskem vydána.

V Praze — kde sídlel prvý čas u švagra svého Ant. Kiesla na Ovocném trhu číslo 579. (4. n.) — nalezl však Smetana poměry zcela jiné, než očekával. Z ciziny odjížděl zasypáván tisícerými důkazy uznání a lásky, ale ve vlasti u činitelů rozhodujících, právě tam, kde toho nejméně bylo se nadíti, — nalezl jen ústrky, nepřízeň a zneuznání. Zřeknuv se zatím nadějí na každou činnost při novém prozatímním divadle, podnikl v zimě r. 1861—62. delší koncertní cestu po Německu a Hollandsku a představiv se pak obecenstvu v Praze velkým orchestrálním koncertem pořádaným 5. ledna 1862. v sále ostrova Žofínského, zaujal vynikající místo v předních dvou uměleckých spolcích pražských „Umělecké Besedě“ a „Hlaholu“. Kromě toho stal se hudebním referentem „Národních Listů“ a s přítelem svým Ferd. Helerem založil nový hudební ústav, který 1. září r. 1863. otevřen byl v paláci hr. Lažanského, kam Smetana sám téhož roku ze Školské ul. č. 1385. se přestěhoval. Škola ta zase získala si v obecenstvu vážného jména a znamenité přízně (hned z počátku čítala přes 80 žáků), takže třeba bylo více pomocných sil učitelských (Jindř. Pech, Antonín Förster a j. v.) a pobočných místností, jež pořízeny ve Spálené ul. č. 109. (51. n.), zvláště když Smetana podobně jako před lety volán byl za učitele hudby do předních aristokratických domů pražských. V „Umělecké Besedě“ súčastnil se Smetana hned přípravných prací k jejímu založení, zvolen byl 28. ledna 1863. do prozatímního výboru a 15. března t. r. za prvého předsedu jejího „Hudebního odboru“, kterýžto úřad s přestávkami zastával až do r. 1870. Veškerých podniků a záměrů „Besedy“ súčastnil se Smetana s horlivostí nadšeného rádce i pracovníka. Tak zvolen 28. října 1863. do poradního sboru v příčině zřízení operní a dramatické školy, 17. listopadu t. r. do koncertního výboru, 9. prosince t. r. do kommisse pro uspořádání slavnosti Shakespearovy, při níž 23. dubna 1864. řídil Berliozovu symfonii „Romeo a Julie“ a svůj slavnostní pochod, 16. prosince 1863. zvolen do výboru kostumního plesu umělců, 2. ledna 1864. do kommisse pro vydávání české umělecké revue, 28. ledna 1864. uvedl v život mnohoslibné „abonentní koncerty Umělecké Besedy“, 29. prosince 1864. navrhl Smetana provozování Löwe-ova oratoria „Jan Hus“, 11. ledna 1865. zvolen do kommisse pro oslavu rukopisu Kralodvorského, 20. dubna 1866. řídil slavnou pražskou premiéru Lisztovy „Svaté Alžběty“, 10. května 1869. řídil hudební a plastickou akademii „Umělecké Besedy“, 4. září t. r. její provedení „Husa“ a m. j. V „Hlaholu“ účinkoval Smetana poprvé ve večerní zábavě 10. listopadu 1862, kde hrál své skladby: „Fantasii na národní písně“ a „Upomínku slovanskou“ č. 4., 30. října 1863. zvolen sbormistrem spolku, jímž byl až do 7. července 1865., několikráte pak zvolen soudcem k posuzování sborů o ceny konkurujících. Od obou spolků těch jmenován u vděčné paměti čestným členem; v „Umělecké Besedě“ 17. listopadu 1876., v „Hlaholu“ 7. listopadu 1877.

O velké dramatické práci pro divadlo počal Smetana pracovati hned po svém návratu z ciziny, takže již 23. dubna 1863. byla partitura prvé jeho opery „Braniboři v Čechách“ načisto dopsána. Provedení její však nepřízní poměrů a ještě více rozhodujících osobností zdrželo se po celá tři leta, v kteréžto době napsal Smetana ještě „Prodanou nevěstu“. Úspěch obou těchto zpěvoher, vypravených na jeviště prozatímního divadla v prvé polovině roku 1866. (5. ledna a 30. května) byl velkolepý v pravém toho slova smyslu. Obecenstvo poznalo v nich díla velké dramatické účinnosti, mistrovské charakteristiky, překvapujících hudebních krás, duchaplného zpracování i vzácné hudební intelligence vůbec, nad to však uslyšelo v nich poprvé hudbu, z které vanul svěží duch národní, i jásalo nad tímto novým, dosud neznámým a nepoznaným půvabem. Triumfy Smetanovy v obou prvých těchto dramatických pracích byly tak zasloužené, trvalé i významné, že když po válce rakousko-pruské r. 1866. prozatímní divadlo zadáno bylo zemským výborem družstvu zámožných vlastenců pražských, tito prostřednictvím svého místopředsedy J. S. Skrejšovského nabídli 15. října t. r. vrchní řízení opery Smetanovi s roční gáží 1200 zl. Smetana nabídku tu přijal a dirigoval v hodnosti té poprvé při slavnostním zahájení činnosti konsorcia toho 27. září 1866. předehru k „Prodané nevěstě“. Před tím řídil Smetana jako host všechna představení „Braniborů“ (12) a „Prodané nevěsty“ (2).

Od nastoupení mistra Smetany v čelo české zpěvohry počíná tato novou skvělou svoji epochu ryze uměleckého charakteru. Ač poměry malého prozatímního divadla byly v mnohých stránkách dosti omezeny, povznesl Smetana v krátkém čase operu českou k netušené výši a slávě. Dovedlť zajisté svým uměleckým nadšením, ideálním vzletem i odbornou znalostí vzbuditi v řadách pěvců i hudebníků umělecký zápal i obětavou horlivost pro jejich výkony, zvláště když tito vídali, jak sám osobu svou vždy podřizuje uměleckému zdaru celku. Tu nebylo žádné pánovité upjatosti, tu nebylo žádného uměleckého robotaření, v němž hudba jen živořiti může, tu panovala nejvyšší umělecká vážnost, založená na samostatné bedlivosti a důvěryplné svobodě. Před zkouškou ku každému novému velkému dílu vysvětlil Smetana krátce význam jeho a naznačil zároveň, jak si provedení jeho v celku i v jednotlivostech představuje. Nových aneb nově nastudovaných a vypravených oper uvedl Smetana za svého řízení na jeviště 33, mezi nimiž zvláště uvésti dlužno významné novinky: Gluckovu „Ifigenii v Aulidě“, Mozartův „Únos“, Beethovenova „Fidelia“, Spohrovu „Jessondu“, Gounodovy zpěvohry „Faust“ a „Romeo“, Moniuszkovu „Halku“, Glinkova „Ruslana“, Bendlovu „Lejlu“, Rozkošného „Svatojanské proudy“, Fibichova „Bukovina“, nová vlastní díla „Dalibora“ a „Dvě vdovy“ a m. j. Aby svěřenému sobě ústavu zabezpečil stálý umělecký dorost, usiloval Smetana hned od počátku o založení velké dramatické školy, leč teprve po prázdninách r. 1873. podařilo se mu v život uvésti prvou její část, první operní školu při českém divadle, jež tak důmyslně a šťastně byla vedena, že již 30. června 1874. ve výborné produkci veřejnosti se představila.

Z oper Smetanových následoval po „Prodané nevěstě“ nejdříve „Dalibor“ (16. května 1868.), kterážto zpěvohra jak v dějinách Smetanových skladeb tak i v historii jeho tragického utrpení veliký má význam. Řada nepatrných lidí, jimž překážel geniální jeho veleduch, ti v zločinné vědomosti, jiní snad z čiré neznalosti zahájili po premiéře „Dalibora“ zarputilý boj proti jeho skladateli, v němž snižovali a odsuzovali směr hudby jeho, ba podezřívali i vlastenectví Smetanovo a to slovy, v nichž bylo stejně mnoho nepravdy jako sprostoty a hlupství. Poukazujíce na různý sloh „Prodané nevěsty“ u porovnání s „Daliborem“ jakož i později (1874.) se „Dvěma vdovama“ mluvili o úpadku Smetanovy tvůrčí síly a o germanisaci hudby české reformačními principy Wagnerovými. Vrcholu svého dosáhl hnusný boj tento, když odborný časopis „Hudební listy“ r. 1873. přešel v majetek Frant. Pivody; jak v časopise tom o nesmrtelném zakladateli hudby české a přívržencích jeho se psalo, dnes nikdo ani věřiti, ba ani tušiti nemůže, kdo článků těch sám nečetl. Jest to kapitola ze života Smetanova, v které příští jeho životopisec bude spravedlivým mstitelem k smrti uštvaného mistra!

Na povahu tak citlivou a ideální, pro vše dobré nadšenou i odhodlanou, o pravosti názorů svých i konečném jich vítězství tak přesvědčenou i nejryzejším vlastenectvím zaujatou jako byla Smetanova, působily fanatické tyto útoky hrozně. Něžné nervy jeho pro neustálé rozechvění počaly churavěti, až nemoc ta roku 1874. přešla v děsné sluchové halucinace. Přes pečlivé léčení universitního professora dr. E. Zoufala pokračovala nemoc rychle ku předu, až počátkem října téhož roku pravé ucho úplně ohluchlo. Levé bylo sice choré, ale přece ještě slyšelo, v noci však ze dne 20. na 21. října ohluchl Smetana úplně i na ucho levé. Bylo to ochrnutí nervů sluchových a počátek úplného ochrnutí celé soustavy nervové, jež ničím zadržeti se nedalo. Nejstrašnější osud, jaký skladatele stihnouti může, zasáhl Smetanu u věku 50 let!

Působením mistra Smetany v „Umělecké Besedě“, v „Hlaholu“ a při českém divadle není však vnější činnost jeho po návratu ze Švédska nijak ještě vyčerpána. Napomáhal při celé řadě uměleckých podnikův, kde jen myslil, že pomoc jeho jest úspěšnou a žádoucí! Tak pořádal r. 1862. po českém venkově koncerty ve prospěch Národního divadla (v Mladé Boleslavi, Nymburce), řídil koncerty „Akademického čtenářského spolku“ (7. března 1863., 24. února 1864. atd.), spoluúčinkoval po dlouhá leta v komorních zábavách, jež prof. M. Mildner a později Smetana sám s některými ještě virtuosy pražskými (A. Benewitzem, Fr. Hegenbartem, V. Hřímalým a j.) pořádal, ku konci r. 1863. pracoval společně s F. Hellerem o založení dámského zpěváckého spolku, r. 1864. súčastnil se pilně prací komitétu pro zbudování náhrobku učiteli svému Jos. Prokšovi na hřbitově Volšanském, r. 1869. založil nezapomenutelnou „Filharmonii“, jejíž koncerty povznesl k nejvyšší slávě, a mnohé ještě jiné a jiné.

Katastrofou úplného ohluchnutí ukončena ovšem také dirigentská činnost Smetanova při české opeře. Aby nabyl dostatečných prostředků k návštěvě předních lékařů cizozemských, uspořádal 4. dubna 1875. velký samostatný koncert, v němž poprvé provozována byla jeho „Vltava“. K témuž účelu uspořádala také šlechetná ctitelka mistrova hraběnka Kaunicová 23. února 1875. v salonech svých soukromý koncert, při němž spoluúčinkovali vesměs Smetanovi žáci a žákyně z rodin šlechtických. Dne 18. dubna 1875. vyjel Smetana v průvodu přítele svého J. V. Novotného do Würzburka k dr. Troeltschovi, odtud pak do Mnichova a konečně na zpáteční cestě přes Solnohrad a Linec do Vídně, kde konsultoval také slavného specialistu dr. Pollitzra.

V letě r. 1875. přesídlil se Smetana trvale z Prahy k zeti svému Josefu Švarzovi, knížecímu nadlesnímu v Jabkenicích, do krásného venkovského zátiší (čís. pop. 33.). Tam v pracovně své, v útulném rohovém pokoji v prvém patře, jehož dvou oken staleté duby a jedle rozsáhlé obory téměř se dotýkají, vytvořil Smetana „Šárkou“ počínaje všechna veliká svá díla. Zdravotní svůj stav i obtíže, s jakými za hluchoty při komponování zápasiti musel, líčí Smetana sám těmito slovy: „Hučení a prudké šumění v hlavě, jakobych stál pod velkým vodopádem, zůstalo až do dneška a trvá dnem i nocí bez přestávky, silněji, když je mysl pohnuta, slaběji při klidnější náladě. Při komponování stává se hučení prudším. Neslyším naprosto ničeho, ani svého hlasu ne! Mluviti se se mnou nemůže, svou vlastní hru na klavír slyším jen ideálně, ve skutečnosti ne. Slyšeti jiné hrát, byť to byl i celý orchestr, v opeře neb koncertu jest pro mé ucho věcí nemožnou! Bolestí v uších nemám žádných, bubínky jsou zdravé a pružné. Všichni lékaři shodují se v tom, že moje nemoc není žádnou ušní chorobou, ale ochromení sluchového nervu a labyrinthu. A tak jsem arciť pevně odhodlán snášeti svůj smutný osud až do posledního okamžiku zmužile a klidně.“ (Dopis J. F. Thomeovi v Hobartonu v Austrálii ze dne 11. pros. 1881.). — „Chorobný stav můj dovoluje mně pouze v maličkých odstavcích časových pracovati; píši-li jen malou hodinku, žene se mně hučení do hlavy a dostávám závratné mžitky před oči, tak že jsem nucen nechati všeho psaní, od stolku odstoupiti a — počkati, až se to vše zase utiší. Při tak komplikovaném díle, jako jest opera, kterouž zrovna pracuji, mám co dělat, bych — když ani jediný ton zevnější na mne nenaráží — udržel souvislost celého organismu, bych melodické, harmonické, polyfonické a orchestrální části v paměti zachoval. Moji kollegové ve svém zdravém a šťastném žití neznají to a nemají pojmu o boji proti osudu zlému při práci mé.“ (Dop. Ant. Zavadilovi v Kutné Hoře ze dne 24. února 1882.) — Do Prahy přijížděl Smetana často a byl tu vždy v kruhu přátel a ctitelů vítán jako host nejmilejší a nejvzácnější; nezapomenutelnými zvláště zůstanou účastníkům jeho návštěvy týdenních schůzí hudebního odboru „Umělecké Besedy“, kde mnoho vyprávěl ze svého života a bohaté své zkušenosti a každou chvíli řeči své delšími i kratšími ukázkami na klavíru dokládal a objasňoval. V Praze bydlel při dojížďkách těchto nejprve u chovance a žáka svého Jos. Jiránka v Divadelní ul. č. 5. n. (přízemí), když pak ten do Charkova se odstěhoval, u starého přítele a druha svého Jos. Srba v Jirchářích č. 12. n. („U tří pivoněk“ v 1. patře).

Poslední veřejná vystoupení Smetanova byla při jubilejním jeho koncertu na Žofíně 4. ledna 1880., kdy hrál „Nocturno“ op. 9. č. 3. od Chopina a dvě své polky (z A-dur z „Českých tanců“ a Fis-dur z op. 5.), pak při koncertu pořádaném redakcí „Dalibora“ v prospěch znovuzbudování Národního divadla dne 28. září 1881, kdež řídil předehru k „Libuši“, a konečně při akademii k témuž účelu zpěv. spolkem „Otavanem“ v Písku 4. října 1881. pořádaném, kdež hrál z „Českých tanců“ polky z A-moll a F-dur a Furiant. Nejkrásnějším však okamžikem v posledních letech Smetanova života byla oslava stého provozování „Prodané nevěsty“ dne 5. května 1882., kdy celý národ v nejupřímnějším nadšení holdoval a klaněl se svému zbožňovanému mistru a miláčku. Samostatně přijel Smetana do Prahy naposledy 15. listopadu 1883. k otevření Národního divadla a zdržel se tu do 26. t. m. Vrátiv se do Jabkenic, pracoval ještě o nové opeře „Viole“, kterou od dávných let přál si komponovati, cítil se však velice unaveným a tušení blízké smrti zračilo se v jeho řečech i dopisech, ochrnutí nervů, jež se před desítiletím začalo, šířilo se nyní s rapidní rychlostí. Počátkem r. 1884. ustál od veškeré práce: dostavily se děsivé sny a halucinace, které odňaly mu i poslední ty blahé okamžiky, jakých zažíval dříve v klidném spánku. O nadšených a po vší vlasti české konaných oslavách šedesátých svých narozenin (2. března 1884.) ovšem již nevěděl; nemoc strašně se vyvíjela, až konečně přešla v zuření; úlevu v hrozných mukách těch přineslo mu teprve úplné pominutí všech jasných okamžiků. Když domácí péče v rodině nijak již nestačila, odvezen byl k radě lékařské 20. dubna 1884. věrným svým přítelem J. Srbem do ústavu choromyslných v Praze, kdež v čísle 172. svěřen dozoru dr. Fürtla. Ale lidská pomoc byla zde již naprosto marná, v hloubi děsné noci duševní choroby opustil čaromocný genius hudby naší v pondělí dne 12. května r. 1884. po čtvrté hodině odpolední svoji tělesnou schránku. Mrtvola Smetanova balsamována byla třetího dne prof. Hlavou, večer přenesena do umrlčí kaple Týnského chrámu, z kterého pak ve čtvrtek dne 15. května vyšel slávyplný Smetanův pohřeb na hřbitov Vyšehradský, pořádaný péčí „Umělecké Besedy“ a nákladem Pražské obce. Všechny ty nesčetné věnce a kytice na rakev přinesla mu láska nejupřímnější, vděk národa nejvěrnější. Pochován byl Smetana na východním kraji příčné cesty, středem hřbitova vedoucí, v hrobě, kde dříve odpočíval slavný spisovatel český V. Zelený. Po roce ozdoben byl rov jeho jednoduchým, ale vkusným pomníkem z bílé a černé žuly, jejž zhotovil sochař L. Šalda; po čtyřech letech byl však pomník ten zase odstraněn za příčinou stavby monumentálního „Slavína“, kam pozůstatky Smetanovy také budou přeneseny.

Epochální Smetanův význam pro kulturní vývoj národa našeho zakládá se na tom, že četnými pracemi svými ceny nejvyšší a nehynoucí vytvořil nám ve všech oborech českou národní hudbu na podkladě moderním a tím stal se v plném toho slova smyslu zakladatelem, tvůrcem a prvým mistrem české národní školy!


  1. Více o předcích Smetanových viz v „Hudebním kalendáři“ na r. 1891. redig. Velebínem Urbánkem.
  2. Pamětní deska, kterou r. 1880. (19. záři) akademikové litomyšlští Smetanovi věnovali a jež má nápis: „Zde se narodil Bedř. Smetana, hudební mistr, roku 1824. dne 2. března. Akademikové v Litomyšli 1880“ není zasazena na rodném domě Smetanově. Ředitel panství (rodem Bavorák), obávaje se nějakého servitutu, nechtěl dovoliti, by deska na pravém místě (pivováru) byla umístěna, proto akademikové, nevědouce si v poslední chvíli jiné rady, zasadili ji na budově purkmistrovského úřadu na náměstí, kterýžto dům kdysi náležel rodině Smetanově.
  3. V katalogu c. k. akad. gymnasia v Praze zaznamenána jest tato klassifikace Smetanova ze dne 29. února 1840: z mravů, pilností, náboženství, latinské řečí, mathematiky a zeměpisu s dějepisem 1, z řečtiny 2. Na témž místě zapsáno i osvobození jeho od školného guber. vynesením dne 7. dubna 1837. č. 157.58., byt v č. 679-I. (Rybná ul. č. 12. n.) a poslední klassifikace z gymnasia Německobrodského za druhé půlletí šk. r. 1839: z mravů: ad Em, ostatní vesměs 1.
  4. V příčině té psal mladému umělci dojemný list jeho slovutný bratranec prof. Fr. Smetana, v němž čte si i toto významné místo: Noch einen Wunsch möchte ich gern beifügen, für mich und das Vaterland: abyste cestoval co český umělec, allein wenn Sie diese Worte verstehen und fühlen, so ist mein Wunsch schon erfüllt.“ (V Plzni 10. července 1847.)
  5. Viz poznámku u Klavírního tria op. 5.
  6. O cestě Smetanově do Göteborgu roku 1857. v. „Národní Listy“ čís. 132. ze dne 12. května 1888., o pobytu jeho tamtéž „Divadelní kalendář na r. 1890.“ (str. 19.—27.).