Bedřich Smetana (Krásnohorská)

Údaje o textu
Titulek:	Bedřich Smetana
Podtitulek:	V pamětní dobu padesátiletého působení mistrova napsala
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Osvěta, 10. ročník (1880), s. 16–31. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Bedřich Smetana
Související na Wikidatech: Bedřich Smetana

Horlivě tleská obecenstvo Litomyšlské virtuosovi, jenž s velkým zdarem dokončil právě přednes nějaké klavírní skladby, čí a které, — kdož to z přítomných pamatuje? — Shromáždění tleská s hlučným obdivem, nevidí však virtuosa, zázračnou tu zajímavou bytost, snažíc se marně spatřiti tvář jeho zářící štěstím. Tu předstupuje vážný pán, tajemník hraběte Waldsteina, jménem Souša, a s nelíčenou ochotou celému kruhu virtuosa ukazuje, pozvedaje jej pod pažema dostatečně vysoko, aby se dychtivým zrakům objevila postava šestiletého hošíka, zázračného to dítěte města Litomyšle. Byla to tenkrát zlatá doba zázračných dětí, ta pohodlná, politikou nerozrývaná doba předbřeznová, která všeho ducha, jenž v ní byl, se zálibou nechávala prýštiti v lásku svou k umění. Také výrazem umění dávala Litomyšl na jevo svou loyálnost, slavíc hudební akademií dne 4. října roku 1830 jmeniny císaře Františka I., a celé město zajisté bylo hrdo, že se mohlo při slavnosti takové honositi svým domácím zázračným dítětem. Ale tímto dítětem neprosvítalo jen vycvikované, mělké nadání technické, jakých bylo i jest mnoho; hošík, kterého tenkrát cizí muž v náručí svém vynesl na výsluní první veřejné pocty, odevzdav jej tak nevědomky osudu nad statisíce jiných slavnému i strastnému, byl Bedřich Smetana.

I dnes jest Bedřich Smetana na rukou nošen, a náruč svou tak vřele, jako jen nemnohým a to jen nejlepším svým dětem, otvírá mu vstříc jeho národ. Půl století českého umění hudebního, celé to dějiny nového jeho období, provází již Smetana svou činností mnohostrannou a plodnou, ba on kráčí v popředí co vůdce a tvůrce netušených jeho pokroků, stoje nyní co první genius nejhudebnějšího národa, co zakladatel původního směru hudby české, co typus umělce národního a klasický vzor umělce dokonalého na nejčestnějším místě v čele bohatých našich talentů hudebních. A tento muž jest dosud oním zaníceným dítětem, jež pustivši v jasné ovzduší uměleckého tušení svou obraznost rozpoutaným povzletem a vydavši ze sebe čin své mladé duše, ztrácí se zrakům světa; takýmť jest dosud ve své ryzí, ideální prostotě, která z nejvnitřnější citové nutnosti pohrdá dobýváním slávy a honbou za štěstím, a byť jen o to běželo, prstem hnouti v závodění zištném. Toť klidná, hrdá, neporušitelná skromnost pravého nadšence, jemuž všední úspěch jest lhostejným jako všecka všednost; pravá to přirozenost umělecká.

Taková klíčila povaha v onom málo viditelném virtuosu, jejž před padesáti lety cizí paže vyzdvihly na odiv posluchačstva chválou oplývajícího. Kdo slyšel Smetanu co znamenitého pianistu na vrcholi jeho umění, ba kdo jej slyšel hráti již tenkrát co šestileté pachole, nemohl by se domnívati, že talent tak skvělý musil býti přísně donucen, aby hře na klavír se učil. A přece tomu tak bylo; na housle hrál již velmi záhy a se stejnou zálibou jako zdarem, ale piano ho nevábilo. „Otec mě vytahal za ucho a nechal klečeti, — potom jsem šel k první lekci,“ vypravuje o tom sám s humorem. Ovšem si piano pak velmi horlivě oblíbil, a stalo se mu zajisté i zvláště milým proto, že si na něm mohl zahráti skladby vlastního výmyslu, které již v dětské pětileté hlavě se rojily. Učitel kousky ty vždy vyslechl a napsal; dvě z těchto prvotních skladeb, valčík a kvapík, dosud mistr zachoval v paměti; ostatní ztratily se jak v rukopise učitelově tak v původcově upomínce.

Konal tedy malý Smetana nevšední divy již dříve, než po prvé co pianista veřejně vystoupil, a talent jeho mocně se jevil nejen úžasnými hravě snadnými jeho pokroky, než hlouběji ještě horoucí a neodolatelnou láskou, kterou již co dítě k hudbě lnul. Což divu tedy, že byl vůbec za zázračné dítě považován a nejpečlivější pozorností a náklonností ode všech, kdož byli kolem něho, obsypáván, k čemuž kromě nadobyčejného jeho ducha přispěla i jiná příčina. Byl prvním mužským dítětem rodiny, kde třetí již matka, jako obě nebožky, uprostřed četných dcerušek toužila po synu. Otec jeho, řádný muž a dosti zámožný sládek, měl od svých tří manželek šest dcer na živu, když se mu v nejveselejší den roka, v masopustní úterek dne 2. března 1824 v Litomyšli dostalo té radosti, že se mu narodil první syn. A nebylo ani narození tohoto dítěte bez divu: bylo ozářeno poesií prostoduché víry našeho lidu v znamení a zjevení nadpozemská, a Smetanova matka, paní rozumná a nikoliv pověrčivá, přec v blaženosti mateřské často a ráda dětem svým o tom vypravovala, kterak několik dní před narozením prvního synáčka se jí ve snu objevil anděl, jenž jí jej zvěstoval a jméno Bedřich jemu určil. Radostně byl zvěstovaný přivítán v tomto světě, kdež od prvních dnů dětství mu tušena a prorokována budoucí velikost, leč nepředvídána ta přeplná číše bolu, jež vedle vavřínů jej očekávala u samého cíle.

Krásná báj o blaženém dětství, tak lichá pro tisíce dětí nešťastných, pro Bedřicha Smetanu byla celou pravdou. V rodině spořádané a láskyplné, v blahobytu a se schopnostmi, jimž bylo volného rozvoje z plna dopřáno, prožil první léta své mladosti nezkaleně, ode všech jsa povzbuzován a oceňován. Ve mnohém pěkném, správném rysu Smetanovy povahy, vůbec dobrotivé a šlechetné, lze pozorovati dávné účinky oněch mravních vlivů, jakéž jen vzorné vychování v rodině za časné mladosti činí zvykem, — druhou přirozeností. Jak ethické tak umělecké jeho vzdělání od prvopočátku bylo prosto vší ledabylosti, solidní a opravdové. Otec jeho velmi hudbu miloval, mylná jest však zpráva některými životopisci rozšířená, že sám Bedřicha učil prvním základům hudby. Cvičilť Smetanu v Litomyšli tamní učitel Chmelík; když pak otec jeho r. 1831 s rodinou svou do Jindřichova Hradce přesídlil, vyučoval Bedřicha ředitel kůru Ikavec, při němž mladý jeho žák co dobrý sopranista při nedělních mších též s církevní hudbou se seznamoval. Za čtyři léta otec jeho opět bydliště své změnil, koupiv si malý statek a dav Bedřicha spolu s mladším jeho bratrem na studie do Jihlavy, odtud později do Německého Brodu, a posléze za tři léta do Prahy, po naléhavých prosbách mladého hudebníka, jenž v odlehlých oněch menších městech žíznivě práhl po seznání širšího ruchu uměleckého, v nějžto doufal se ponořiti v Praze. Přání jeho snad by se nebylo vyplnilo bez prostřednictví bratrance jeho, na slovo vzatého učence a spisovatele Jos. Frant. Smetany, jenž byl profesorem latinských škol v Plzni, a na jehož přímluvu přijal Bedřicha veliký Jungmann na své přeplněné gymnasium.

Plnými doušky napájel nyní mladý nadšenec touhu svou po uměleckých arcidílech hudebních, užívaje za svým nezdolným pudem dychtivě každé příležitosti, kde s nimi se mohl setkávati. Sám také skládal množství hudebních kusů; tance jeho hrály se na plesích veřejných i soukromých; také většími a vážnějšími skladbami se zabýval, zejmena napsal mnoho smyčcových kvartet; ze všech těchto mladistvých výtvorů, při nichž skladatele nepodporovalo ještě hlubší theoretické vzdělání, zachovány jen některé polky a čtverylky, které se nacházejí v rukou původcových.

Při této zajisté horlivé činnosti vedlo se však gymnasialním studiím arci dosti nedobře, tak že záhy prof. Smetana uznal za dobré, vzíti si bratrance svého do Plzně ve svou vlastní kázeň. S tím byl otec srozuměn, a Bedřich pobyl od r. 1840 do 1843 v Plzni, kde nepřestával horlivě komponovati a ve hře na klavíru tak úžasně pokračovati, že se tím stal celému městu znamenitostí a osobou velice oblíbenou. Otec, pěstovav někdy dětský jeho talent s radostí a pýchou, nenadál se arci, že ze zvonivého praménku vzedme se hluboký a silný proud, jenž celý život jinochův náruživě uchvátí a svým směrem unese; přál si, aby syn řádně dokončil latinská studia a na základě jich si zbudoval bezpečnější budoucnost, než jaká se starostlivému zraku otcovskému zdála zkvétati z hudební vášně. Byl by snad Bedřich Smetana býval stržen v povolání, v něž by byl nastoupil bez lásky a v němž by se byl nešťastným cítil, kdy by mu na jedině pravou, přírodou mu vykázanou dráhu nebyl dopomohl zmíněný již prof. Smetana.

Tento výtečný muž, jemuž Plzeň z vděčnosti za jeho zásluhy o vychování svých synů právem postavila pomník, byl ducha tak otevřeného a mnohostranného, že ani co učenec ani co kněz se neuzavíral předsudky až příliš obvyklými vzhledem k vážnému významu umění, a nejen že bratranci svému nebránil sledovati horoucí zálibu, nýbrž poznav v ní velitelský hlas přírody a hlubší povolání mladíkovo, sám vymohl mu svou přímluvou na otci dovolení, aby se do Prahy navrátil a zcela jen hudebnímu studiu oddal.

S dvaceti zlatými svého majetku, sám na sebe odkázán, pln odvahy a naděje vydal se devatenáctiletý mladík v říjnu r. 1843 konečně na smělou tu pouť za hlasem vlastního nitra a vzal bez bázně osud svůj do vlastních rukou. Nebylo mu již z domova očekávati těch peněžitých podpor, jichž byl dříve užíval; jsa však co pianista již umělcem hotovým, spoléhal na svou vlastní píli a hleděl si výživy vyučováním; při tom se zabral s celou svou energií a láskou k věci ve studium theorie hudební, v nižto jej soukromě zasvěcoval vzorný učitel a důkladností svého vzdělání i svědomitostí svou v čestné památce podnes vůbec známý ředitel privátního ústavu hudebního, nebožtík Josef Proksch.

Musil si však i Bedřich Smetana vstup na svoji vyvolenou dráhu vykoupiti utrpením a hmotnými svízeli. Navzdor svému namáhání seznával na počátku svého pobytu v Praze po několik měsíců, co jest nouze, co jest hlad. Zkouška tato, která již mnohou povahu v démant utužila, mnohou již stáhla v kal, ale málo kterou drsným svým nárazem ušetřila aspoň svého vlivu na zevnějšek obcování s lidmi: ta nezanechala v povaze Smetanově žádných škod, a kromě živějšího soucitu s trpícími žádných stop. Všední boj o chléb nesnížil ho nikdy ku všednosti, a povznešený jeho vkus, stejně jemnocitný v otázkách uměleckých jako životních, nedal se nikdy svésti výhodou sprostou od vnitřního ideálu, jenž samojediný jej uspokojoval. Mnohý šlechetný muž, jenž vítězně přestál tužší a delší zápasy v mládí, přece jimi krutě nutkán musil o něco snížiti prvotní naladění své duše a známky jakési drsné z nich si odnesl; toho byl Smetana ušetřen: co ušlechtilého s ním se narodilo, bylo za šťastného jeho dětství v něm podporováno a nevzalo pohromy v krátké oné zkoušce za dnů jinošských; dnes jest Smetana týmž zaníceným idealistou a týmž k hrubým interesem lhostejným, jen nadšenou snahou proniknutým umělcem, jímž byl co jinoch devatenáctiletý, když dobyv si volnosti, vešel co odvážlivý tvůrce svého štěstí do Prahy.

Hmotným jeho svízelům učiněn konec výhodným postavením v domě hraběte Leopolda Thuna, jež Smetana počátkem r. 1844 co učitel klavírní získal. I později po všecka léta byl v kruzích Pražské šlechty vždy vysoce vážen a oceňován co virtuos předního řádu i co výtečný učitel, v této pak činnosti vůbec jej nemálo podporovalo jeho vždy přímé a srdečné, ohnivou pravdomluvností přesvědčující a přirozenou noblesou se vyznačující chování. Býval co učitel ode všech svých žáků zbožňován.

Zbaven hmotných starostí ponořil se s celou upřímností své energické povahy ve své blažící studium. Dvě léta věnoval theoretickým náukám hudebním za vedení Prokschova a dvě další léta ještě hlouběji, ještě obsáhleji sám si osvojoval celou jich říši. Tentýž mužný zápal a táž skalopevná opravdovost, které uchvacujíce ducha povolaného učence vedou jej neodolatelně přese všecky neschůdné prohlubně blíž a blíže k samému zřídlu vědecké pravdy, posvěcovaly též vážně uměleckou snahu Smetanovu, jenž neustál v namáhavých a přísných pracích theoretických, dokud neprozkoumal všecky obory zamilované své vědy hudební a nevyčerpal všestranně možnost, prohloubiti a prozkoušeti do podrobná svou znalost jejích nejsložitějších zákonů. Po čtyři léta byla mysl jeho tak horoucně zaujata vědeckou stránkou hudby, že i mladistvá fantasie tvůrčí se přesně podrobila směru této snahy a skladby Smetanovy z celé oné doby jsou řadou vážných, studijních prací v nejpřísnějším slova smyslu. Po čtyři léta kladl si Smetana za úkoly nejobtížnější kombinace z oboru kontrapunktu a prokomponoval s neúnavnou, v pravdě skoro vědeckou dychtivostí všemožné spůsoby motivické a thematické práce, studoval vzory staré i nové a dostoupil touto geniální vytrvalostí až k znamenité, hudbu takořka myslitelským duchem oživující periodické vazbě ve velkém slohu moderním, jehož prvním mluvčím byl mistra našeho zbožňovaný velikán a nade vše povznešený pravzor Beethoven — slohu to, v němžto pak mistr náš sám hluboce básnickým jeho pojmutím a dokonalým svým vzděláním se vyznačil co moderní klasik, v každém to ohledu a v nejušlechtilejším významu.

Mladistvé ony přísné studijní práce Smetanovy jsou veřejnosti úplné neznámy, vynikají však umělostí již tak vytříbenou, že by ještě dnes mistru na nynější jeho výši byly ke cti, že bezvadností a důmyslností jich ani předstihnouti nelze, a že hotový umělec měl by trudnou práci, rozřešiti s tolikerou trpělivostí i virtuosností úkoly tak vybraně těžké, jak je provedla píle mladé, horující síly.

Takové jest studium pravého umělce, před nímžto mizí v pohrdlivou směšnost ortel nepřítelův, nárok nedoukův a nesrozum diletantův. Tak stal se Smetana mistrem formy, od něhož každému dosud, kdo vedle něho talentem hudebním vynikl, lze mnoho ještě se učiti. Osvojil si takovou snadnost v ovládání nejtěžšího materiálu v ohledu harmonickém, figuračním atd., že každou i nejsložitější skladbu, kterou slyšel provozovati, seznával po prvé do všech podrobností s takovou jistotou a zřetelností, jako by ji psanou byl studoval a rozbíral; jeho jemnému sluchu nic neušlo: rozeznával s největší správností vedení každého i nejpodřízenějšího hlasu uprostřed bujné polyfonie, a žádný hudební vtip, žádná novost, žádná duchaplná odchylka od pravidla, žádný jemnocitně zprostředkovaný obrat neunikl jeho bystré vnímavosti. Smetana byl každé zajímavé skladbě nejpozornějším a nejvděčnějším posluchačem, jemuž i sebe vířivější proud moderní hudby, byť přeplněný spletitými obraty, zůstával tak průzračným jako nejjednodušší písnička.

Snadnost, kterou si Smetana osvojil dlouhým a svědomitým oním cvikem v ovládání hudebních forem, i zkušenosti, kterých nabyl svou jemně vycvičenou schopností k zevrubnému pronikání cizích děl, staly se mu mocnou podporou při tvoření vlastním, a nyní, kdy po léta již jej tíží los hudebnímu umělci nejkrušnější, úplná hluchota, nahrazují mu fysické slyšení takovou měrou, že mistr v každé skladbě stoupá výše nevyčerpaným vzletem a pokrokem a nejen žádné ochabnutí v nijakém směru neoznačuje v tvoření jeho onu děsnou proň katastrofu, nýbrž Bedřich Smetana právě za posledních roků, jako by beze vší zevní překážky, napsal již za úplné hluchoty svá díla nejdozralejší, nejdokonalejší. Formální práce, tak důležitá právě u Smetanových děl plných jemného detailu a vzorných co do celkového slohu, nepůsobí mistru našemu žádného namáhání, díky obrovské píli všech let předcházejících. Neboť nepřestal klasik náš na studiích věku mladistvého, než po celý svůj život byl si učněm i učitelem zároveň, — bylť myslícím umělcem, jenž nikdy neustál bádati, doplňovati se a tudíž — stoupati.

Táž snadnost činila také Smetanovi pouhé formální umělůstky tak malichernými, že nikdy si na nich nezakládal, nikdy jich nevyhledával, nevida v nich snad již sám účel skladby, jak činí mnozí lovci moderních efektů a hudební frasisté. Jsa mistrem formy nepřeceňuje nikdy formu byť nejmistrnější; tato jest mu jen prostředkem intencí neskonale vnitřnějších; myslící umělec Smetana jest básníkem, jehož výtvory klíčí tak hluboko z ideálního zanícení a pravdivého života umělcovy duše, že o tom arci pojmu nabyti nemůže ten, kdo nechce rozeznávati více mezi hudbou a hudbou, než jestli „učená“ či neučená. Nejevíť se v tvořeni a vzdělání Smetanově jen jednostranně odborný směr, jakému všecka ostatní krása lidských pomyslů a životních zjevů bývá uzavřena pečetí lhostejnosti; hudba jeho jest zrcadlem, v němž se obráží plný život duše harmonické a vším, co vznešeného člověk zná, bohatě prozářené; tóny jeho nejsou si samy celým již obsahem, jsouť čarovnou rouškou, kterou prosvítá svět poesie, mluvící hudbou místo slovy.

Takýmto směrem Smetana i cizí hudbu pojímá a posuzuje, při čemž jest přirozeno, že vedle svých pilných studií odborných též jiných uměleckých zjevů a literatury bedlivě již z mládí si všímal. Jest on z těch bytostí tak mnohostranně naladěných, které jsou stejně schopny rozohniti se krásou hudebnou jako malebnou neb básnickou. Čím méně sobě rovných může nalezti mladík tak opravdového a plného ducha, tím vroucněji přilne k duši příbuzné, s níž v šťastném okamžení se setkal.

Tak přilnul i Smetana celým ohněm svého citu k ušlechtilé dívce, již si zamiloval a která mu upřímnou vřelostí splácela. Byla to slečna Kateřina Kolarová, sama též pianistka výtečná a vzdělaná, příbuzná herce a spisovatele J. J. Kolara. Aby ji mohl učiniti svou chotí, přemýšlel Smetana, kterak by si založil samostatnou existenci, a opustiv r. 1848 dům hraběte Thuna, otevřel v Praze školu pro piano. Téhož roku vystoupil s první svou skladbou opravdově na veřejnost. Napsal totiž šest kusů pro klavír, jež nazval Morceaux caractéristiques a věnoval Lisztovi, neznaje ho osobně ani nejsa jemu nikterak znám. Liszt přijal věnování s velikou zálibou a zaslal mladému skladateli přípis velmi uznalý a povzbuzující, sám pak též mu zjednal nakladatele Kistnera v Lipsku, jenž vydal skladby ty jakož i šest jiných klavírních kusů Smetanových, nazvaných Stammbuchblätter. Na to též Hallberger ve Stuttgartě uveřejnil tři jeho skladby pro piano.

Jmeno již proslulé a rostoucí úspěchy Smetanovy způsobily, že se mu v samostatném jeho postavení i hmotně dobře vedlo; oženil se r. 1849, a jsa šťasten i poměrně bezstarosten počal tvořiti veliké orchestrální skladby. Zkomponoval té doby slavnostní ouverturu v D dur, kterou kapelník Škroup v dobročinném jednom koncertě provedl, a symfonii triumfální, v E dur s hymnou rakouskou; chtělť skladatel toto dílo věnovati oslavě sňatku císaře Františka Josefa, jelikož dedikace však nebyla přijata, provedl Smetana symfonii tu ve svém vlastním koncertě, jehož dátum sám již na určito udati nemůže. Obě tyto veliké orchestrální skladby jako i některé jiné ze starších plodů Smetanových bohužel nejsou známy pisatelce, jež teprv od r. 1864 Smetanovu musu bezprostředně mohla stopovati, a to s úsudkem nejen laickým, leč ještě velmi nedospělým a mladistvým, pročež ráda se zdrží úvah, pokud se netýkají poslední a nejvýdatnější periody Smetanova tvoření, kteráž jej nyní co tvůrce originálního a nového směru charakterisuje a v dějinách umění po veškeru budoucnost charakterisovati bude.

Roku 1855 komponoval Smetana šest svých geniálních koncertních polek, a v blízké asi na to době trio do G moll pro klavír, housle a cello, ve které vbásnil upomínku na zemřelé, zvláště nadané děcko své Bedřišku. Tato skladba jest dosud pouhým rukopisem.

Mezi tím získal si Smetana co skladatel i co klavírní virtuos jmena po všem uměleckém světě; tenkrát i později věnovali mu osobní přátelství a vřelé uznání veličiny jako Rob. Schumann a slavná jeho choť, Fr. Liszt, Bülow a mnozí jiní. Dle přátelské rady Alex. Dreyschoka pak odhodlal se Smetana opustiti na nějakou dobu Prahu s jejími poměry pro umělce prostředními a zjednati své hmotné budoucnosti v cizině vydatnější základ. Přijal tedy místo ředitele Filharmonie v Gothenburku ve Švédsku, kamž se r. 1856 s rodinou svou vydal, váben touhou seznati kus cizího světa a života. Na místě nového svého povolání byl přivítán skvělými výhodami, nadšenou oslavou a vděčností, o čemžto všem se skromnému umělci českému v té míře ani ve snu nezdálo. Seznav, jak si jinde váží vládnoucí třídy obecenstva umělce, třeba cizího, často asi s divným pocitem znamenal rozdíl po svém návratu do vlasti. V Gothenburku, kde měl po prvé příležitost trvale ovládati velkými massami orchestru a sboru a osvědčiti i v dirigování svůj pronikavý, elektrisující talent, zabýval se skladbami instrumentálními v moderním slohu; pocházejí odtud obě velké jeho symfonické básně Richard III., v A moll, a Valdštýnův tábor, v D dur, obě z r. 1858. V Praze byly tyto práce provedeny až později r. 1862 ve vlastním koncertě skladatelově. Také drobné klavírní práce, jež s názvem Skizzen ve dvou sešitech vyšly, složil za svého pobytu ve Švédsku roku 1857.

V krátce stihla Smetanu krutá rána ztrátou milované choti, která mu r. 1859 zemřela, zanechavši mu dcerušku, jížto nechtěl truchlící otec vzdor největším materielním výhodám za druhou matku dáti cizinku. V otčině opět zaujala nynější jeho choť, tehda slečna Barbora Ferdinandová, srdce jeho tak vřele, že s ní r. 1860 v druhý sňatek vstoupil. Od obou svých manželek má nyní tři dcery, vesměs hudebně nadané, i budiž zde podotknuto k doplnění nárysu jeho povahy, že vždy byl i jest otcem nejlaskavějším a vzorným, jenž pro blaho své rodiny podstoupil mnohý krušný zápas s vnitřní obětí, jaké by nikdy nepřinesl výhodě vlastní.

Mladé choti Smetanově záhy se v cizině zastesklo; z lásky k ní a váben zvěstmi o národním divadle českém vzdal se r. 1861 skvělého svého postavení v Gothenburku, tak upřímně želen a nejlepšími přáními provázen, že by nejmilejší krajan s vlastními rodáky srdečněji se loučiti nemohl. Následujícího roku cestoval po Německu a Holandsku, kde koncertoval s nejskvělejším úspěchem, všude jsa vítán uznáním, jakéž umělci tak vynikajícího řádu náleží. Všude v cizině byv oceňován a oslavován právem dle zásluhy a daleko nad skrovné své požadavky, vrátil se nadobro do Čech a zřídil si r. 1864 po druhé v Praze školu hudební, tenkrát společně s Ferdinandem Hellerem. V době, kdy opustil Švédsko, povstaly opět čtyři jeho charakteristické polky; když pak r. 1864 trvale v Praze se usídlil, vznikla jeho velká symfonická báseň Hakon Jarl, v C moll, v dobročinném koncertě na Žofíně provozovaná; též znamenitý mužský sbor Tři jezdci a slavnostní pochod k velikolepým tehdy třístaletým narozeninám Shakespearovým složil během téhož roku, při čemž se již déle zabýval první svou skladbou dramatickou, vážnou operou Braniboři v Čechách, dokončenou již r. 1863, provozovanou však teprv ve smutně památný rok 1866, ve kterém také v září Smetana konečné po mnohých svízelích a nepřátelských překážkách nabyl postavení svým náklonnostem přiměřené a zásluhám náležité, stav se kapelníkem českého divadla v Praze.

Do té doby byl dal za různých příležitostí svým působením v Umělecké Besedě a v Hlaholu Pražském, jehož ředitelem též byl po delší dobu, hudebním kruhům často seznati svou vytříbenou, praktickou znalost dirigentskou, kteráž vedle jeho vysokého vzletu a vzdělání ryze uměleckého zcela zřejmě jej činila osobností nejpovolanější k řízení operního odboru v mladém, posvěcených rukou potřebujícím divadle českém. V hudebních spolcích Pražských ba i ve své domácnosti snažil se společenskou srdečností upoutati kruh mladších umělců i dobrých diletantů, aby hudební interes a čilejší ruch se v obecenstvu probouzel a pokročilým směrem řídil. Miláčkem mladého hudebního světa českého byl po léta již zasloužilý, tichý Jos. Leop. Zvonař, jenž co skladatel, učitel i co vůdce pěveckého ruchu spolkového zanechal čestnou památku poctivého umělce i vlastence. Avšak s ním se sdílel o všeobecnou vážnost i lásku Bedřich Smetana ihned po svém návratu ze Švédska, a svou družnou, podnikavou, ohnivou povahou, svým geniem tvůrčím a technickou virtuosností ihned vynikl na místo nejpřednější v uznání veřejném i v lásce těch, kdož s jeho milou osobností blíže se stýkali.

To všecko však neplatilo u některých lidí zaslepených nepříznivými předsudky a zaujatých proti Smetanovi snad proto, že on ve své nezištné pravdomluvnosti nikdy se nepokořil lichometnou lží na rtech, nikdy nadutou neznalost nevyhlašoval za duchaplnost a ignoranci vždy přímo nazval pravým, někdy i vtipným jmenem, neboť Smetana kromě svých ostatních prostomilých vlastností jest též humoristou.

Kdekoliv osobní nepřízeň chce někomu býti škodná, záminku si vždycky nalezne. I proti Smetanovi nalezla se zbraň, a tou byla výčitka němectví, wagnerianismu, kteroužto se provedlo tolik veřejných i soukromých, tragikomických šermů, žeť věru div, kterak i dosud téže opotřebované, štěrbovaté zbraně mnohý hudební Don Quixote s tak rytířskou zálibou může používati. Naháněly se obecenstvu strašáky, že by Smetana české divadlo poněmčil, skrz naskrz zwagneřil, a že se jemu za tou příčinou kapelnická taktovka nesmí svěřiti. Nicméně byla Smetanova povolaná spůsobilost tak nade všecku pochybnost povznešena, že přes osobní nechuť, jak již praveno, po katastrofě pruské války r. 1866 řízení české opery mu odevzdáno co muži nejschopnějšímu k regeneraci otřeseného a ohroženého jejího života.

Působení Smetanovo při české opeře bylo takové, že mnohého předpojatého nepříznivce mu obrátilo v horlivého ctitele. Svým uměleckým vzletem, svou ideální snahou vnesl jarého, zaníceného ducha v mysl každé výkonné síly, ve které dřímala jen jiskra nadšení a pravé lásky k umění. Každému vštípil vyšší pojmutí úkolu jeho a tou oddaností k věci, s jakou sám svou osobu podřizoval uměleckému zdaru celku, povzbudil mezi všemi členy opery součinnost tak upřímnou, že často takořka i zapomínáno pěstovati obvyklé zákulisní intriky a marnivé rozmary jednotlivcův. Všichni pěvci a hudebníci, kteří působili při české opeře za Smetanova vedení, zachovali k němu lásku a úctu hlubokou. Beze vší vypínavosti a komandantské přísnosti udržel si při studování i provozování oper vzornou kázeň, samovolnou to bedlivost a horlivost všech členů, jež svým přátelským, přímým a ušlechtilým chováním i svým vzletem uměl vpraviti v naladění v pravdě umělecké, ve kterém skutečná neb afektovaná nedbalost a všední rozmary opravdu ztrácely všechen svůj půvab.

Byl však nejen dirigentem v každém směru výtečným, byl v pravdě duší mladé české opory. Umělecké řízení ústavu toho jakož i vlastní, zpěvohře české novou dráhu razící tvoření učinilo jej beze všeho odporu představitelem vážného jejího významu a pro všecky doby nejpřednějším, nesmrtelným zakladatelem původního jejího rozkvětu.

Za Smetanova vedení nejen každá opera vůbec byla nastudována s uměleckou pietou, nejen mnohá cizí klasická díla zdomácněla na jevišti českém, ale promluvila mocným svým hlasem k hudebnímu světu našemu operní díla jinoslovanská a vzmohla se i domácí, česká činnost tvůrčí v oboru dramatické hudby na rozvoj netušený. On sám pak byl prvním mezi tvůrci těmi, z nichž nejeden slavně vynikl na základě oněch originálních živlů, které vnesl po prvé Smetana v hudební svět a ve tvarech vzorných zůstavil jako základ nové školy.

Dokladem toho jest již první opera Smetanova, Braniboři v Čechách. Již v této vyznačují výjevy z lidu a charakteristika Jírova, do jakých živlů nutká Smetanu české slovo, český duch a česká látka. Že si k dramatickému zobrazení českých typů Smetana hledal též zvláštních, národních barev hudebních, bylo přirozenou důsledností téhož uměleckého směru, jejž ve všem svém tvoření dle individuálnosti svého talentu i dle přesvědčení svého od počátku sledoval, a pro který právě mu vytýkáno němectví a wagneriánství.

V době, kdy tato tendenční výčitka proti umělci nejpůvodnějšímu vzdor jeho národním arcidílům ještě zaujímá nezasvěcence a plete i nepředpojaté hlavy, kdy vkus obecenstva zejmena s jeviště a ze sloupců divadelní reklamy se mate stavěním výtvarů nejfrivolnějších na roveň s klasickými ba nad ně, v době kdy bez ostychu a veřejně obchodní zájmy se zaměňují s uměleckými a úsudek obecný, jenž při klasickém díle skutečně vystoupil, zcela bezmyšlenkovitě při nejprimitivnějším zas rázem klesá a lacinou všedností se blaží, v době konečně, kdy cizina začíná nestranněji k nám se míti, aspoň v oboru umění a vynikajících zjevů české hudby čestně si všímá budíc v nás tím mimovolný pocit povinnosti, abychom též především sami přehledli dosažený již poklad hudebních výtvorů a sami o něm jasnou, uvědomělou a spravedlivou znalost především doma si zjednali: zdá se, žeť čas, aby každý se přičinil snésti, seč jest a co poctivého o věci ví, k urovnání materiálu nutného pro ocenění moderní hudby české a pro dějiny její, jichž důležité paměti promeškány býti nesmí. Proto jest na tomto poli prvním jich úkolem, stanoviti místo náležité umělci takového řádu a významu tak velkého i vzácného, jakým jest Bedřich Smetana, zakladatel moderního směru hudby české. Budiž zde dovoleno pověděti též několik poctivě přesvědčených slov ku charakteristice tvoření tohoto mistra.

Kdokoli všecky skladby Smetanovy bez rozdílu prozkoumá, sezná, že vznik jejich není pouze absolutně hudební, nýbrž že živel všeobecně citový a myšlenkový v nich má rozhodne veliký vliv. Není snad každé této skladbě jakýsi význam přibásněn, jen aby se zajímavě pokřtiti a vykázati mohla, co že chce vlastně vyjadřovati, nikoliv, ale každou předcházel v duši skladatelově nějaký mocný dojem ze života či z podání dějinného aneb básnického, a snaha, přiodíti tu neb onu dojemnou a hluboce procítěnou představu mluvou své duše, vždy dříve uchvátila Smetanovu obraznost, než se v ní ozvala případná, absolutně hudební myšlenka. Ať jest to prostý národní tanec co charakteristický výjev ze žití lidu, ať oslava velikého genia nebo veliké události, ať upomínka na děj vlastenecký neb na národní báji, ať vyznání událostí vlastního srdce: každá skladba Smetanova, ať k slovům neb beze slov komponovaná, má takový neb podobný duševní vznět za základ, každá jest básněna k představě životné, a že mluvou tohoto hlubokého básníka jest hudba, proto k nám tak čarovně zvuky její mluví a tak neodolatelně uchvacují nejen sluch, než duši samu. Množstvíkráte jsem byla toho svědkyní, jak mocně a jak plodně dotkla se myšlenka básnická tvůrčího ducha Smetanova, i jak horoucně obraznost jeho mimovolně zpracovávala básnický obsah skladeb, které chtěl předsevzíti. Teprv v okamžiku ideálního toho unešení zableskla jeho duší pravá myšlenka hudební, jediná, kterou přijal a kterou za hodnu provedení uznal; jen ta, posvěcená zápalem celé jeho vnitřní bytosti, zdála se mu dosti obsažnou a schopnou, aby se mu stala výrazem dosti výmluvným. Nikdy se mi neudálo spozorovati, že by některý hudební motiv, byť lákal k sebe vděčnějšímu zpracování, již sám o sobě bez dalšího významu byl Smetanu opravdově zaujal, tak že by si s ním byl pohrával a bez hlubšího úmyslu jej zpracoval: žádná jeho skladba (ovšem kromě účelných jeho studií) není takovouto pouze formálně hudební prací. O ušlechtilém skladateli Zděnku Fibichovi na příklad, jenž co do hloubky a jemné charakteristiky výrazu Smetanovi nejvíce se blíží, lze říci, že nad ostatní jeho skladby ony vysoko vynikají, které básnickou představou jsou podmíněny a prováty; o Smetanovi říci se to nemůže, neboť on bez básnické představy vůbec nikdy nekomponoval. Zcela jiný ráz má tvoření geniálního Antonína Dvořáka; toť absolutní hudebník od hlavy až k patě, jenž dýše a myslí jen zvukem a vydychuje hudební myšlenky ze své bohaté fantasie z té jen pohnutky, že jsou krásné, svěží, nádherné a že mu jich plná duše zní. Snaha dodati básnickému pomyslu neb dramatické situaci plného a přesně charakteristického výrazu, jeví se v plodech Dvořákových aspoň co do hotového výsledku býti mimotní vedle úchvatného a vládnoucího proudu krásy absolutně hudebné.

Možnoli tedy v jistém smyslu říci, že Bedřich Smetana jest více hudebním básníkem než pouhým hudebníkem, vysvítá z toho samo sebou, že v charakterisování dramatických situací a osobností svou sílu vede na vrchol. O tom, kterak povstávají individualisující motivy jeho operních reků, vypravuje něco podobného jako Richard Wagner. Vmyslí se totiž v osobnost, kterou mu básník ovšem jen nemnohými črty libreta naznačil, s takou účastí a vniterností, až osobnost ta nejen proň obživne, ale i sympatickou se mu stane a zcela jej pro sebe zaujme. Pak s ní procítí osud ten, jejž hudbou svou má učiniti výmluvným k srdci všech; hudební motiv, jenž v něm při této živé a vřelé představě vznikne, osobnost tu pak celým jeho dílem provází, čině ji zjevem tak uceleným a význačným, že jen největší mistři tak šťastně své postavy hudebně charakterisovati dovedli, jako Smetana. Při tom proniká každou situaci, každý stesk i ples jednajících osob podrobnou jemností cítění a pravdivostí psychologickou, která však nikdy neupadá v reálnost hrubou, nýbrž všady si ještě nalézá možnost dáti živlu vznešenějšímu, ideálnějšímu vrch nad živlem nižším, hmotněji působivým. Proto též zdravý, čiperný jeho humor, i tam kde v jeho dílech nejsilněji vystupuje, nikde se nejeví nepostřen průsvitnou rouškou poesie, jejímž ovzduším každý obrys u výtvorech jeho čarovně jest zlahozen. Jak něžně zachází Smetana s humorem, jak ani bujný žert není s to svésti jej ku komice rázu pouze elementárně efektního, nýbrž podřízen jest jeho neklamným krasocitem poetickému pelu celku, o tom podána na př. v čarokrásném finále 1. jednání Tajemství mistrná ukázka.

Tuto vnitřní ušlechtilost spolu se zevní ušlechtilostí formy Smetana vždy nejen ve vlastních skladbách pěstuje, ale i v cizích oceňuje. Jak upřímně se rozněcuje krásou duchaplné, opravdové práce, která myslícího umělce a vzdělaný jeho vkus prozrazuje, tak upřímně se mu hnusí laciná ledabylost, která spojujíc s duševní prázdnotou i povrchnost formálního propracováni jen na vkus nejvšednější vypočítána jest.

Že pak moderní hudba daleko pokročila nad pohodlí souměrně článkovaných forem starších, kde každý obrat i závěrek vždy na obvyklých místech se opakující svou předvídaností lahodil a uspokojoval, kdežto moderní hudba otevřevši závory ony dokořán poskytuje i básnickému výrazu a formální vynalézavosti neskonale více volné rozmanitosti a hledá svých účinků i uměleckých zásluh právě v nepředvídanosti, v překvapující novosti formálních půvabů: oddal se Smetana dle své přirozené povahy umělecké i dle svého vzdělání, nikoliv pouze studiem starších mistrů obmezeného, modernímu směru docela. Zvlášť ovšem v hudbě dramatické uznával vymaňování se ze staré formy, v řadu nespojitých a více efektu než výrazu dbajících čísel rozdrobené, za rozumný a v pravdě umělecký pokrok, a cenil v operní literatuře to nejvýše, co tíhlo k pravdivému a ušlechtilému výrazu, k přirozenějšímu dramatickému proudu a k velké, jednotné formální stavbě, celkovitého rozvrhu a monumentálních obrysů; nadšeně stopoval snahu pozměniti starší mosaikovou skladbu oper ve skutečný, nebývalý ale šťastně již zahájený zpěvoherní sloh; směr to, jemuž v nejlepších svých dílech již razili dráhu Gluck, Weber, Marschner, a jemuž i mistři jiní, kteří nesmí býti považováni za rozhodné jeho zástupce, vědomky či nevědomky v nejúčinnějších, skutečně dramatických výjevech svých oper složili svůj hold. Nikdy nezneuznává Smetana mistrů starší školy, vždycky oceňuje jemnou, duchaplně propracovanou skladbu, třeba sloh její nebyl slohem jeho; se stanoviska dramatické hudby pak nadšeně se obdivuje na př. úchvatným místům Mozartova Dona Juana, zvláště vysoko též cení téhož mistra Figarovu svatbu co krásný vzor opery komické; také Lortzinga velmi si váží co rozmarného charakteristy, a cokoliv hlubokého a původně cítěného ve zpěvohrách svých vytvořili elegantní Boieldieu, náruživý Halévy, ba i vynalézavý Mayerbeer, zvláště pak duchaplný, starý Auber i mnozí novější Francouzi, všecko to nalézá v Smetanovi obdiv plný a nepředpojatý; ba on nikdy nepodceňuje ani Vlachů, ač právě vlaská opera v ohledu formálním jest pravou protivou jeho ideálu ve slohu zpěvoherním. Živě cítí též Smetana mocné tragické akcenty Verdiovy uprostřed veškeré jeho šablonovitosti; rovněž oceňuje bohatou a často vtipnou charakterní barvitost Rossiniovu, jemnou ušlechtilost Cherubiniovu, vůbec všecky přednosti každého pravého tvůrce, ač s formou vlaské opery a také s obvyklou v ní povrchností či spíše chudobou práce motivické a thematické, konečně i se zastaralým jejím stanoviskem harmonickým a s často se vyskytující banálnosti v rytmu i v melodii nikdy se smířiti nemůže.

Že právě výše uvedené přednosti u všech skladatelů oceňoval, z nich se učil a směrem týmž i vlastní své práce v uvolněných a samostatných formách moderních skládal, že i svou skvělou, jemně a zajímavě produševnělou hrou nejznamenitěji tlumočil stoupence téhož směru, neboť hrával vedle Beethovena nejraději moderní romantiky Chopina, Schumanna a Liszta, a v pravdě uchvacoval přednesem jejich výtvorů; že pak v novém směru hudebním nejrozhodněji v před pílili Němci, a v oboru opery přede všemi Richard Wagner: snadná byla práce, vylíčiti lehkověrným a neznalým lidem směr Smetanův co německý, ač ovšem ten, kdo by ani o čárku nevybočil z forem třeba ještě Haydnových, nemohl by legitimovati češtější jejich původ.

Arci uznával Smetana vždy duchem a slovem geniální schopnost a důmyslnou reformátorskou snahu, ve kterou Richard Wagner nastoupil Lohengrinem; hlásil se vděčné k zásluhám, jichž si hudební tento dramaturg získal, učiniv jak theorií tak tvořením svým některé vážné zásadní požadavky nezbytnými: především totiž těsné přilnutí hudby k dramatu básnickému a melodie zpěvu k melodii myšlenky i slova, z čehož přesná charakteristika jak osob tak situací, a ucelená velkost zpěvoherní formy samy sebou vyplývají. Ctil jej vždy Smetana nejen co hudebního dramaturga leč i co znamenitého tvůrce se stanoviska absolutně hudebního, konečně i co původního a šťastného tlumočníka ducha národního.

Ve všem tom jemu Smetana rád vzdával svůj obdiv, a stejně rád, jako od jiných mistrů, též od Wagnera se učil. Nikdy však nevssál do sebe ducha německého, ani se nestal Wagnerovým nohsledem. Zásady Wagnerovy pojal i prováděl samostatně kriticky, původně a s výběrem. Neschvaloval ani nesledoval Wagnera nikdy až k oněm krajnostem dramatického slohu jeho, kde hudba se vzdává hudebních prostředků a ustupujíc za pouhé slovo, v dramatickém rozechvění takřka sama přetrhává své struny. Nikdy neschvaloval zásadu, že nemá ku př. více osobností najednou zpívati, poněvadž prý v mluveném dramatě také několik osob najednou nemluví; zpěv ensemblový právě co mocný hudební prostředek dramatického dojmu Smetana vždy hájil a zachovával. I v zacházení s melodií, vůbec s hudební myšlenkou cítí Smetana v posledních dílech Wagnerových již namnoze přílišnost v tom smyslu, že tam příliš často plynulost její bez nutnosti a jako naschvál se trhá, rozbíjí, kdežto by bez porušení jejího týž a snad ladnější výraz dramatický se docílil. Z toho patrno, že Smetana, jsa vřelým ctitelem Wagnerovým, mezi otrocké jeho modloslužebníky a nohsledy nenáleží.

Celé Smetanovo tvoření nepopíratelně svědčí o samostatnosti jeho uměleckých názorů, které nad to uvedl ve skutek spůsobem zcela původním, podstatně svým a vlastním, od prvků novým, ryze českým. Snaha po bezprostředním výraze a přesné charakteristice vedla jej, jak již praveno, hned v první jeho opeře k nalezení spůsobu, kterým typický ráz národní písně české se přivtělil velkým formám umělé hudby dramatické, kterýžto směr práce tak zvláštně se shodoval s přirozenou povahou jeho nadání, že ještě téhož roku, ve kterém při provedení Braniborů v Čechách uslyšel účinek částí v onom duchu komponovaných, dokončil operu novou, celou originálním tím rázem prodchnutou, svoji na typický vzor vyspělou, slavnou Prodanou nevěstu, kteráž nejen v tvoření Smetanově ale i v dějinách české hudby vůbec znamená rozhodně novou dobu.

Hudba Prodané nevěsty, ač ideál její takřka již v českém vzduchu planul a byl rázem pochopen, přece ve skutečném svém zjevu byla tak netušená a každým zvukem nová, tak nezvyklá a v pravdě neslýchaná, že se musilo, vzdor velkému zevnímu úspěchu té novinky, obecenstvo vnitřně teprv učiti jí rozuměti, tak že po celou řadu let úspěch její stále stoupal, a teprvé když se ukázal její nad míru plodný vliv v hudebním tvoření českém, teprvé když celá řada skladatelů jejím směrem zkusila svůj zdar a když původce její sám vytvořil nová arcidíla na základě týchž živlů, jichž úhrnný charakter po prvé Prodaná nevěsta byla uvedla v účinnou platnost, teprv asi za deset roků po svém vzniku byla tato památná skladba cele doceněna a dostoupila u vědomí obecném na ten vynikající vrchol významu, na kterém jí právem již nyní místo jest vykázáno.

Motivy, rytmickým a melodickým svým rázem o vzor prostonárodní písně české se opírající, Smetanou byly v celém svém charakteru tak šťastně vystiženy a tak opravdově tvůrčím jeho duchem pojaty, že se v jeho fantasii doplnily též docela zvláštními živly harmonickými s povahou onou melodickou podivuhodně shodnými, jako by z ní vytušenými, ba nelze ani popírati, že Smetana svým nad míru jemným citem ze skutečných prostonárodních melodií sourodé s nimi představy a tendence harmonické vyrozuměl a šťastnou svou obrazností v pravém jich charakteru rozhojnil, kdežto všední interpreti prostonárodních písní obyčejně k nim přivěšují harmonie libovolné, necharakteristické.

Hudební proud, jenž oním docelením v obraznosti Smetanově se rozvlnil, stálou snahou po charakterisování a vytříbenou, bohatou prací formální již sám ze sebe ústrojně rostl v šířku, sílu, hloubku, rozmanitost — slovem v úplný původní, bujarého života schopný, moderní sloh hudební, v němž znenáhla již nezbývalo mezery žádné, která by se byla musila doplňovati napodobeninou neb jakýmkoli materiálem lhostejným.

Tam dospěl Smetana svou Prodanou nevěstou, a v tom spočívá nezničitelný její význam. Živly po prvé v ní v tak ladný celek zazněvšími zabarvena jest nejen pozdější produkce jeho vlastní, leč i četná řada prací skladatelův našich mladších, mezi nimiž největší talentové, správným popudem vedeni, v Smetanově duchu se vyvíjejí a kolem něho se kupí jako škola jeho. Ba směr ten stal se nám již nejen zálibou nýbrž potřebou a množstvíkráte se ukázalo, že žádná skladba česká celé srdce posluchačstva k sobě nestrhne, která není dotknuta Smetanovým vlivem a netěžila z toho zdroje, jemuž on otevřel skálu. Ba i cizina obdivujíc se duchaplným, bohatou tvůrčí silou kypícím a uměleckostí vysoko vynikajícím skladbám Dvořákovým, neodolatelně se v nich podává originálnímu kouzlu mnohé výrazu plné novosti rytmické, harmonické neb figurální, o které neví, odkud se najednou v hudebním světě vzala tak svěží a překvapující, která však jest v pravdě též duševní odchovankou školy, již vytvořil genius Smetanův.

Přetvořiti naivní ráz národní hudby v pathetický a po opeře komické týmiž zásadami raziti směr vážné opeře hrdinské, bylo Smetanovi dílem dvou let. Již r. 1868 ukončen jeho Dalibor, skladba to vznešená, poskytující sama o sobě látku k úvaze mnohostranné i mnohem objemnější, než jaká v tuto stať pro pouhý přehled vměstnati se může. Měla jsem štěstí, zevrubně a mnoho se o Daliboru dorozumívati se skladatelem samým a porovnáním intencí jeho s účinkem dospěti k zajímavým závěrkům. Zde však postačí faktum, že se Smetanovi v Daliboru jedním rázem zdařilo hlubokým svým porozuměním vytěžiti z charakteru národní hudby české i nejvyšší pathos a zbudovati na témž základě a z týchž živlů i vrchol vážného dramatického dojmu, o čemž každý akt Dalibora výmluvné podává svědectví. Obecenstvo dalece ještě nevniklo v krásu a význam této skladby — vždyť se mu ani dost příležitosti neposkytuje, aby se s ní aspoň zevrubněji seznamovalo, neboť Dalibor po všecka léta bývá se zvláštním předsudkem s jeviště odstrkován. Ale jak plodná jiskra z něho zaletla již v hudební produkci mladší, objeví se, až veřejnosti bude předvedena neznámá dosud vážná opera vysoce nadaného tragika hudebního, Zdenka Fibicha. Zápalem a dramatickou hloubkou, jakož i vytříbenou ušlechtilostí formální práce jeví se bytí Fibich skutečným stoupencem Smetanovým. Ale zdá se, jako by Smetana tím zvláště vynikal mezi všemi, že v jeho tvoření v harmonický celek se doplňují výtečné přednosti, jež u soudruhů jeho po různu se vyskytují: takž pojí Smetana k náruživé oné výraznosti dramatické též celou lahodnou zpěvnost Bendlovu, které zas Fibich mohl by se od mistra učiti. Jeť Smetana nejen mistrem v orchestraci v tom dvojím směru, že i nejkrásnější a nové účinky zvukové v celku docílí i každému nástroji co praktický znatel nejpřiměřenější jemu chody přidělí; jeť také mistrem u vedení hlasů zpěvných a mistrem v zacházení s textem ku zpěvu.

Po Daliboru povstal velký dvojsbor Odrodilec a r. 1869 rukopisná podnes slavnostní předehra v C dur, dvě menší skladby pro malý orchestr Libušin soud a Rybář, též orchestrální polka v D dur pro Národní besedu komponovaná; následujícího roku vznikla slavná jeho Rolnická pro mužský sbor. R. 1872 dokončil Smetana svou velkou slavnostní operu Libuši, která až ve prostoře národního divadla v celistvosti zazní, a jíž věnoval tvůrce její tolik zápalu, jako snad žádné jiné skladbě své. Na to složil svou Píseň českou pro smíšený sbor s orchestrem, a Sbor slavnostní. R. 1874 pak zahájil svůj proslulý cyklus Vlast prvními dvěma symfonickými básněmi, Vyšehradem a Vltavou, skladbami to i beze slov a zpěvu tak výmluvnými jako jeho zpěvohry a honosícími se též každou vnitřní i zevní předností těchto. V téže době dokončil své Dvě vdovy, konversační to operu salonní, v níž opět nový obor zpěvoherní ovládl s takým bohatstvím zdaru a krásy, že ani tato skladba, tak zřídka provozovaná, dalece ještě není celým svým obsahem a dle zásluhy oceněna. Žel, že původem svým spadá v nejsmutnější dobu Smetanova života.

Zápasiv již dlouho s nenáhlou ztrátou sluchu, pokusiv se všemožně o zachránění aspoň zbytku jeho, podniknuv nejsvědomitější léčení a cesty k proslulým odborným autoritám zahraničným, opustil Smetana r. 1874 své milé působiště při opeře české, neboť jej opustil poslední zvuk, a temnou hluchotou vloženo naň hoře, jež se ani vysloviti nedá. Od té doby zdává se nám, kdykoli k Smetanovým nohám vavříny se sypou a hřímá potlesk, jehož neslyší, za čarovné dílo zvukové, jež jeho fantasií zní jen z říše duchů — že se nad jeho hlavou vznáší viditelná glorie neštěstí a nesmrtelnosti, i nebývá tu oka suchého, nebývá tu srdce, které by kusem vlastního štěstí nechtělo splatiti možnost, aby navrácen mu byl sluch. Ještě lékaři, jimž veliký trpitel se svěřil, chovají naději v uzdravení jeho; pět let však již trvá krutý ten stav, kdy ani zvuk milované jeho uměny ani přátelský hovor neproniká v hrozné to ticho.

Za úplné již hluchoty, roku 1875. komponoval Smetana rozkošné pokračování cyklu Vlast, totiž Šárku a Z českých luhů a hájů, k nimž r. 1878 připojil Tábor, r. 1879 pak Blaník. V roce 1875 složil své koncertní klavírní pieçy Rêves. Rok na to provozována národní opera jeho Hubička, jejížto bezprostřední úspěch byl nejskvělejší mezi všemi jeho operami a vůbec úžasný. Něžností, lahodou a poetičností, kterouž celá jest proniknuta, vyniká zpěvohra tato více než kterákoli snad z ostatních skladeb mistrových; dojemný lyrický její ráz vrcholí se na př. ve zpěvích Vendulčiných a snad ještě výše v Lukášovu zpěvu v 2. jednání, pravém to ideálu mocně lyrického, prostonárodního výjevu, co do citové vroucnosti, co do formální krásy i co do typicky českého rázu hudby skvostné to perly.

Roku 1877 komponoval mistr náš čtyři koncertní polky pro piano, tři sbory pro ženské hlasy a Píseň na moři; nejvýznamnější skladbou doby té jest však čarovně působivé smyčcové kvarteto, jež těžce zkoušený muž nazval Z mého života, a z něhož sama poesie lidského bolu neodolatelně mluví jemně tklivou krásou hudební. Skladba tato mezi Smetanovy nejznamenitější náleží.

Následujícího roku byla dokončena a provedena poslední dosud známá opera Smetanova, Tajemství, o které v tomto ročníku Osvěty již obšírnější hudební úvaha byla podána; zde toliko dodati sluší, že co do celkovité, k nejkrásnější úměrnosti dospělé a takřka monumentální stavby formální jest Tajemství — vedle neprovozované dosud Libuše — nejbližší samému ideálu Smetanovu a dosud nejvyšším, klasickým vzorem české zpěvohry vůbec. Jednolitostí, duševně i formálně v mohutné zjevy srostlou celkovitostí již po mnohá léta Smetanova díla vynikala, až za doby poslední dospěla směrem tím v dokonalost nikým nedostiženou, což zejmena v oboru operním platí. Bohatostí a svěžestí hudebních myšlenek i rázem ryze národním, též znamenité uměleckou prací ve všech jednotlivostech ku př. Dvořákův Šelma sedlák mocně vyniká; ale ve velké architektonice hudební a zejmena v jednolitosti slohu dramatického zůstává Smetana mistrem, jemuž se žádný u nás nerovná.

Není již Smetanovi dopřáno, slyšeti utěšená i bohatá díla mladších svých vrstevníkův; s velikým interesem a rád však je čte, kdekoli se k tomu příležitost naskytne, tvoře si o nich vnitřní zvukové představy. Dokud byl tak šťasten, že slyšel, seznal již několik skladatelů operních v národním směru pokračujících a velice mezi nimi cenil nadaného Blodka, jehož časné smrti neustál želeti. V úsudku svém jest Smetana ke každému vřele uznalý a při tom pravdomluvný jako skutečný přítel. Sdílného srdce, neúnavně činného ducha a pln mladistvé touhy po družnosti, žije nyní na ústraní venkovském v tichém kruhu rodinném sám a sám. Statečný v neštěstí zápasí hrdinsky s krutou tíhou svého losu, a pohled na jeho dítky, myšlenka na jejich blaho jest mu největší útěchou i nejmocnější oporou k tichému snášení všech útrap. Geniální i v přemáhání sebe, pracuje pod břemenem svého utrpení tak pružnou silou a jarou plodností, že nejkrásnější jeho díla právě povstala v těžké době té, a mistr každým novým výtvorem ještě výše stoupá. Když pak při poslechnutí některého jeho arcidíla se diví cizinci, kterak to možno, že umělec tak předního řádu nemá evropského jmena a není ve světě slaven dle zásluhy, vzpomínáme mimovolně na prosté ono geniální dítě, které před padesáti lety také k podivu posluchačstva po výkonu svém nebylo viděno. Dosud se nenalezly paže, jež by velkého umělce toho k vřelému srdci tisknouce též s radostí a pýchou jej ukázaly světu — ke cti naší vlastní, ne k poctě jeho, po kteréž on nebaží; neboť často již, vybídnut přáteli, aby tam či onam skladbu některou za hranice zaslal, odpověděl Bedřich Smetana vždy stejně: „Neučiním toho; mým největším štěstím jest, že mohu pracovati pro svou vlast.“

Kéž pro ni dlouho, dlouho pracuje a dočká se toho jediného štěstí, po kterém prahne, — kéž uslyší zase přátelský lidský hlas a milované zvuky svého umění!