Bedřich Smetana (Doležil)

Údaje o textu
Titulek:	Bedřich Smetana
Autor:	Hubert Doležil
Zdroj:	Bedřich Smetana Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Státní nakladatelství v Praze, 1946
Licence:	PD old 70

V roce 1830 měli ve východočeském městě Litomyšli zajímavou a památnou událost. Studenti, které tam tak dobře známe z Jiráskovy povídky „Filosofská historie“, pořádali slavnostní umělecký večer neboli akademii a v ní účinkoval také malý, teprve šestiletý hošík Bedříšek, synáček zámeckého sládka Františka Smetany, jako sólista na klavír. Zahrál tu předehru k nové tehdy francouzské zpěvohře „Němá z Portici“ a přednesl ji tak krásně, že způsobil u posluchačů nadšený podiv. Poněvadž byl ještě maličký a všichni na něho ani dobře neviděli, vyzdvihli jej při potlesku do výše, aby každý poznal tohoto, tak mladistvého virtuosa.^[1] Od té chvíle byl malý Bedřich Smetana pýchou celého města. Byl zván do rodin měšťanských, ano i na zámek, aby opět něco tak pěkného zahrál. A to již tenkrát uměl dobře také na housle, na něž pilně cvičíval v malé komůrce u jejich bytu, a mohl brzo zasednouti i s dospělými hráči, otcem a jeho přáteli, aby si společně zahráli v kvartetu.^[2] Probouzelo se tu jeho neobyčejné hudební nadání, které z něho při horlivém učení udělalo nejen „zázračné dítě“ v mládí, ale pro celý život znamenitého hudebního umělce. I do školy počal malý Smetana choditi velmi brzo, již r. 1829, kdy mu nebylo ještě ani pět let — narodil se 2. března 1824 — a dobře se učil.

Smetana měl vůbec velmi krásné a šťastné mládí. V domě zámožných rodičů bylo mu blaze, bylo tam rušno a veselo, plno hudby a zpěvu, který tam bylo slyšeti po celý den na dvoře od pivovarské chasy. Hudba se stala malému Smetanovi největší radostí, dychtil po tom, aby ji co nejlépe uměl a co nejvíce z ní poznal, a namáhavé učení hudbě nebylo mu žádnou potíží.

Také nejbližší okolí jeho domova v Litomyšli bylo pro Smetanu hotovým rájem. Hned naproti jejich obydlí stál velký, nádherný zámek, v němž bylo i divadlo, a kolem něho krásné sady s pomníčky a besídkami. To všechno působilo na dětskou mysl Smetanovu silným dojmem, jehož nezapomněl po celý život. Ale ani v Litomyšli na svého rodáka nikdy nezapomněli, třebas rodina Smetanů město brzo potom opustila. Ještě po padesáti letech rozpomenuli se tam na ono Smetanovo první vystoupení a oslavili to slavností, k níž se i mistr Smetana sám dostavil. Byla mu zde již tehdy zasazena pamětní deska, která jest nyní nahrazena jinou, krásnější.

Z Litomyšle se přestěhovala rodina Smetanova do Jindřichova Hradce v jižních Čechách, kde si otec podobně najal panský pivovar, ale větší a výnosnější. Bydlili i tam blízko zámku, který jest velmi rozsáhlý a v svých starých částech již v rozvalinách. Kolem něho však proudil život dosti velikého města a v pivovaře u Smetanů bylo vždy rušno, přicházely četné návštěvy a provozovala se hudba. Tehdy měl Smetana již také velmi svědomitého učitele hudby, který jej naučil i umělému zpěvu, když poznal, že nadaný hošík má velmi pěkný hlas. Malý Bedřich zpívával potom sóla^[3] na kůru hlavního chrámu a celé město jej tam chodilo poslouchat. Dovedl již i sám skládati kousky pro klavír, ač prý se o to již v Litomyšli pokoušel, a uschoval si z té doby kvapík, který složil i v notách zapsal jako osmiletý chlapec. To tedy je nejstarší zachovaná skladba Smetanova. V Jindřichově Hradci chodil Bedřich dvě léta do tak zvané hlavní školy a již v devíti letech věku vstoupil do gymnasia. Ukázalo se však, že to bylo na jeho věk přece jen příliš brzo, a druhou třídu tam Smetana již nedokončil. Studovati však musil dále, poněvadž otec hleděl mu dáti vyšší vzdělání, a byl nyní po prvé poslán z domova na gymnasium v městě Jihlavě na českomoravských hranicích. Ale malému studentu bylo v cizím městě nesmírně teskno, i když tam mohl slyšeti mnoho dobré hudby, a nevydržel tam ani celý školní rok.

V té době se také rodina Smetanova již zase stěhovala, tentokráte na pravý venkov, neboť otec Smetanův ze svých úspor zakoupil statek Růžkovy Lhotice u Čechtic v kraji čáslavském. Statek byl podle tehdejšího zřízení svobodnický, jakoby šlechtický, měl také obývací dům jako nějaký zámeček, pivovar, hostinec, polnosti a lesy. Tam prožila rodina Smetanova svoji nejlepší dobu a Bedřich nejblaženější časy svého mládí, ovšem již jenom o prázdninách, neboť byl dále studentem.

Ale i v tom si nyní polepšil, poněvadž se dostal na gymnasium do Německého Brodu.^[4] Začal tam sice znovu od první třídy, ale byl již starší a v učení se mu dobře dařilo. V českém městě a ve veselém studentském životě se cítil jako doma. I tam se pilně obíral hudbou, bez níž se tehdy žádný student neobešel, Tenkráte se i ve vzdělané společnosti velmi mnoho zpívalo, a studentská mládež byla v tom arciť obzvláště horlivá. Ve zpěvu se projevovala jejich společná radost ze života, české národní cítění a zápal vlastenecký. I Karel Havlíček z blízké Borové, pozdější spisovatel a vůdce národa, jenž rovněž v těchto letech v Německém Brodě studoval, byl zanícený zpěvák a ctitel hudby, kterou chodil poslouchat zase jen mezi studenty do bytu Smetanova. Kolem Smetany se tam brzy seskupili nejlepší hudebníci ze studentů a utvořili si kvarteto, které tu přehrálo vše, co jen mohlo v notách dostati. Zvláště hodně pěstovali hudbu taneční a v té zase polku, která tehdy byla nová a v měšťanské společnosti úplně převládla, ba rozšířila se rychle i do jiných zemí evropských. Byl to opravdu krásný život studentský, který tam Smetana po tři léta prožíval a z něhož si i pro své pozdější umění velmi mnoho zachoval. I hudebně tam získal mnoho, také od některých svých profesorů, ale učitele hudby tam neměl, poněvadž otec si přál, aby se věnoval studování. Chtěl jej míti právníkem a nikoliv snad hudebníkem z povolání.

Když potom Havlíček i jiní starší přátelé v Německém Brodě dostudovali a odešli do Prahy na další studia, neměl ani Smetana již v Brodě stání a vyprosil si na otci, že směl také od školního roku 1839/40 do Prahy, aby tam ukončil gymnasium. Splnila se tím jeho veliká touha po Praze a rozhodlo se tím více o jeho budoucí dráze životní. Jeho hudebnost nedala se prostě již nijak potlačovat a v Praze ovšem velikým hudebním životem byla v tom jen posílena. Mladý Smetana byl tu jako na jiném světě. Opera ve Stavovském divadle, veliké koncerty, kdež tehdy Smetana po prvé slyšel světového klavírního umělce Františka Liszta, svého pozdějšího příznivce, od jara potom i hojně hudby v pražských sadech a zahradách, tyto všechny mohutné dojmy a krásy skutečného hudebního umění strhly Smetanu tak, že nemohl již mysliti na školní učení a vystoupil z gymnasia před koncem školního roku. Ani v Praze se ovšem nespokojoval jen posloucháním, nýbrž hleděl hudbu také prováděti. Proto obnovil i v Praze někdejší studentské kvarteto, v němž vytrvale „škrábal“ housle, jak později s úsměvem říkával. Na něm také bylo, aby opatřoval noty, a když nebylo jinak, skládali se mu přátelé na vstupné ke koncertům, aby tam poznal zase něco nového a zpaměti, jen podle slyšeného, přepsal pro jejich kvarteto. I v tom se ovšem projevovalo Smetanovo předurčení k hudebnímu skladatelství.

Že Smetana přesto setrval na studiích, o tom rozhodl jeho příbuzný, profesor František Josef Smetana, jenž si jej vzal na gymnasium v Plzni, kdež působil. Tam také Smetana studia gymnasiální, která byla tehdy šestiletá, se zdarem dokončil. V Plzni byl brzo znám jako vynikající pianista, také již skladatel hudby taneční i vážné a zvlášť výborný tanečník. Dostávalo se mu proto přístupu do společnosti se svolením profesorů i výjimečně, poněvadž se bez něho pomalu žádná společenská zábava neobešla. Hudba jej také sblížila s rodinou Kolářových, kterou znal již z Jindřichova Hradce, a jejích dcerušku Kateřinu, rovněž hudebně vzdělanou, si tolik oblíbil, že se po letech stala jeho ženou. Léta plzeňská znamenala pro Smetanu vůbec dobu duševního uzrání. Proto také byl na konci studií pevně rozhodnut, že se nadále věnuje jen hudbě a že se uživí jako virtuos a skladatel. Potřeboval již jen doplniti své odborné hudební vzdělání, aby dosáhl co největší dokonalosti.

I nyní však nejkrásnější dobou byly pro něho vždy prázdniny, které trávil u rodičů v Růžkových Lhoticích. Užíval tam plnými doušky společenského života v domě otcovském a těšil se půvaby venkova i životem lidu, jejž tam poznal z největší blízkosti a v jeho pravé podobě. Zúčastnil se lidových zábav a slavností, poutí, posvícení, splynul s přírodou středočeského kraje pod Blaníkem a načerpal zásobu dojmů pro svá budoucí díla. Hudbu pěstoval i tam neúnavně, vypomáhal při kostelní hudbě v Čechticích a pořádal hudební akademie. Se svými sourozenci a známými konal divadelní představení a znamenitě uměl napodobiti hru loutek, kterou na statku lhotickém často vídal. Pobyt na venkově znamenal vůbec pro Smetanu velmi mnoho pro celý další život, pro jeho povahu, smýšlení a především pro jeho umění.

Od roku 1843 žil Smetana zase v Praze, jsa odkázán sám na sebe, poněvadž jeho otec pro velké ztráty na majetku nemohl jej podporovati a sám musil potom i svůj statek opustiti a zase byl jen sládkem v pivovaře. Smetanovi nastala nejkrušnější léta života, kdy byl zcela bez prostředků a nemohl se ani v hudbě zdokonalovati. Z této bídy vysvobodila jej teprve paní Kolářová, která mu umožnila studium hudby a zařídila, že byl přijat za učitele hudby v šlechtické rodině Thunů, čímž byl Smetana hmotně zachráněn. Vrhl se nyní do studia hudby s nesmírným úsilím a pílí, aby dohonil, co mu v hudební průpravě scházelo. V šlechtickém prostředí naučil se uhlazenému chování, poznal život této společnosti i nové zase kraje české za letního pobytu na různých zámcích, což všechno mu i umělecky velmi prospělo. Když však se již cítil dosti připraven k samostatnému působení, vystoupil z těchto služeb r. 1847. Tím se skončilo jeho mládí, přes leckteré útrapy přece jen tak krásné, a nastala mu životní dráha umělce, vábná sice smělými nadějemi, ale také trpká svými zápasy.

Prvním velkým zklamáním bylo, že se mu nezdařila jeho cesta jako klavírního virtuosa. Smetana byl nucen pomýšleti na svoji obživu jako učitel hudby. Bouřlivý rok 1848 jej i v tom pozdržel, neboť Smetana prožíval tu horečně všechny tehdejší události a zúčastnil se jich i činně. Jako člen národní gardy (ozbrojeného sboru) stál i na stráži u vojenského skladiště. Složil též pro studentskou legii i pro národní gardu pochody i nadšenou píseň. Proto musil po nezdařeném povstání uprchnout k otci na Obříství u Mělníka a mohl se vrátiti do Prahy až po nějaké době, kdy konečně dosáhl povolení ke zřízení své vlastní hudební školy. Jeho ústav brzy vzkvétal a nabýval významu v pražském hudebním životě. Smetana mohl nyní již pomýšleti na sňatek s milovanou Kateřinou, jenž se uskutečnil v srpnu r. 1849. V nové domácnosti rozvinul umělecký a společenský život, jaký mu byl duševní potřebou. Pilně také skládal, zvláště skladby pro klavír a písně, pořádal veřejné koncerty svých žáků a sám vystupoval jako virtuos. V rodinném životě byl šťasten, zejména když jeho první dceruška Bedřiška již v nejútlejším dětství prokazovala, že zdědila po otci hudební nadání. Zemřela však již pětiletá a její smrt způsobila v rodině neutišitelný žal. A také jinak cítil Smetana, že v této jeho činnosti není pro něj pravé místo. Celá tato léta byla v Čechách velmi smutná.

A tu se mu pojednou naskytla možnost vhodného působiště v cizině. Až v dalekém Švédsku, v přístavním městě Göteborgu, stal se Smetana ředitelem hudebního spolku a nastoupil tam na podzim roku 1856. Svým uměním, opravdovostí a horlivostí získal si tam všeobecnou vážnost i hmotný blahobyt, ale po domově toužiti nepřestal. Jezdil také do Čech na každé prázdniny, cestou pak se zastavoval u svých hudebních přátel v Německu, s nimiž jej pojilo stejné umělecké přesvědčení a snahy o největší povznesení hudebního umění. V duchu tohoto hudebního pokroku také skládal nová díla, nyní již mnoho také pro orkestr).^[5] Byly to zvláště tehdy moderní symfonické básně, hudební skladby podle nějakého díla básnického, divadelní hry anebo vůbec podle určité umělecké myšlenky, což se dá i v hudbě velmi dobře vystihnouti. Tak na příklad Smetanova symfonická báseň „Valdštejnův tábor“ podle divadelní hry básníka Fridricha Schillera velmi zřetelně vyličuje hlučný život ve vojenském ležení, zábavy vojínů hudbou i tancem nebo zase přísné napomínání kazatelovo, usínání tábora navečer, přecházení stráží a pak úsvit nového dne a nastoupení pochodu.

Tak prožil Smetana v cizině skoro celých pět let. Brzo za ním přijela i paní Kateřina s druhou dceruškou Žofií, těšila se z manželova velkého umění, ale churavěla na chladném severu stále více svou plicní chorobou, která ji sklátila na cestě do Čech v Drážďanech roku 1859. Dvě léta před tím zemřel i otec Smetanův a matka jej přežila také jen o nemnoho let. Smetana se cítil nyní v cizině teprve osamocen a od silné touhy po domovině nepomohl ani jeho druhý sňatek s Bettynou Fernandiovou, dcerou ředitele panství v Obříství. Domů pak jej to táhlo nyní tím silněji, poněvadž v Čechách nastal právě veliký obrat a ohlašoval se nový, lepší život národa. Útisk doby předchozí ustoupil novým občanským svobodám, mohly nyní vznikati národní spolky, vycházeti české noviny a v Praze byla obnovena starší již myšlenka, založiti samostatné a velké národní divadlo. Smetana byl neodolatelně váben k této krásné činnosti o zvelebení svého národa a věděl dobře, že také v hudbě bude tu třeba mnoho vykonati. Proto se na jaře r. 1861 vzdal svého místa v Göteborgu a vrátil se do Prahy, třebas ani neměl jistoty, zdali se mu dostane hned pevného o důstojného působiště.

V Praze skutečně nezískal ani kapelnictví v českém Prozatímním divadle, otevřeném r. 1862, ani potom ředitelství konservatoře, a nezbylo mu nežli založiti zase hudební ústav, ačkoliv hudební vyučování jej velmi zdržovalo od práce skladatelské. Nedal se však ničím zaleknouti a všechny své schopnosti věnoval národnímu prospěchu a rozvoji. Počal pořádati české koncerty, jakých Praha dosud neměla, v novinách (Národních listech) šířil porozumění pro pravé hudební dílo a zvláště pilně skládal. Viděl, že v českém divadle je nejvíce potřebí nových zpěvoher, které by byly v duchu národním a umělecky dokonalé, nikoliv nějaké zastaralé a neumělé, a ihned je počal tvořit. Dovedl si vyhledati básníky a spisovatele, kteří by mu pro jeho skladby dodali slovní text neboli tak zvané libreto. Zprvu to byl Karel Sabina, potom Josef Wenzig, Em. Züngel a pro všechny další opery Eliška Krásnohorská. Prvním takovým dílem byla zpěvohra „Braniboři v Čechách“ s obsahem z českých dějin, kde Smetana zvlášť láskyplně vylíčil v hudbě pražskou českou chudinu. Druhá opera byla veselá, tak zvaná komická, nyní nejznámější a nejslavnější dílo Smetanovo, jeho překrásná „Prodaná nevěsta“, roztomilý obrázek českého venkovského života o posvícení, kde domýšlivý dohazovač Kecal je chytře obelstěn Jeníkem, jenž svoji Mařenku přece jen dostane, i když ji zdánlivě za peníze prodal. Tak čistě české dílo zalíbilo se všem a vyneslo Smetanovi i to, že se potom ihned (r. 1866) stal kapelníkem Prozatímního divadla. Tam teprve stanul Smetana na svém pravém místě a vykonal tu ohromnou práci pro umělecký rozvoj české opery. Následovala pak mohutná opera „Dalibor“ o hrdinském reku a Miladě, jež z jeho žalobkyně stala se mu zachránkyní, a pak zase vesele rozmarná komická opera „Dvě vdovy“ ze života bohatého statkářstva, jak jej sám poznal na venkově. Největší Smetanovo dílo divadelní, jeho nádherná a velebná „Libuše“ na děj z českého dávnověku, bylo určeno jen k velikým národním svátkům, poněvadž mu Smetana dal ráz zvláště slavnostní. Vytvořil tu nejskvělejší oslavu národa, uctil jeho velikou minulost a vyslovil víru v jeho šťastnou budoucnost. Veliké umění Smetanovo v těchto dílech ani nemohlo býti jeho vrstevníky hned správně pochopeno, a mnozí se odvažovali i tvrditi, že Smetanova hudba není dobře národní, protože se neřídí vzorem prostých českých písní lidových. Zatím však právě hudba Smetanova byla úplně prodchnuta duchem národním, jak dnes již všichni cítíme. Smetanu toto neporozumění velmi bolelo, ale v svém přesvědčení setrval, poněvadž si byl jist svou pravdou.

Byla to však jiná hrozná rána osudu, která Smetanu v jeho uměleckém působení pojednou srazila. Zrovna když dosáhl věku padesáti let, počal se u něho objevovati chorobný štav, a v říjnu toho roku, 1874, Smetana náhle přes jedinou noc — úplně ohluchl. Pro hudebníka nemohlo býti většího neštěstí! Žádné léčení nepomáhalo, a nezbylo pak, než se s tímto těžkým křížem smířiti. Hluchý mistr nemohl již zastávati své místo v divadle a byl nadále živ jen z neveliké náhrady, kterou mu divadlo vyplácelo za provozování jeho zpěvoher. Ještě více se však Smetana strachoval toho, že již nebude moci skládati. To by jej teprve bylo úplně zničilo. Na štěstí však vnitřní duševní slyšení a zvukové představy zůstaly tím nedotčeny a Smetana mohl dobře tvořiti dále. Přestěhoval se nyní na venkov k svému zeti, jenž byl lesmistrem v Jablkynicích v kraji boleslavském. Dostal tam se svou rodinou slušný byt v prvním patře myslivny, měl tam naprostý klid i krásné procházky v rozsáhlých lesích. Říkali mu tam „pan kapelník“ nebo „starý pán“, a zvlášť dobře ho znaly děti z vesnice, které měl rád a vždy na ně z Prahy, kam častěji dojížděl, pamatoval novými krejcary. Oddal se nyní s tím větším zápalem práci skladatelské. V několika letech vytvořil dílo, které je v naší hudbě koncertní zrovna tak velikým činem jako jeho zpěvohry pro divadlo, ba ještě vznešenějším a vzácnějším. Je to skupina skladeb, které patří k sobě a tvoří dohromady celek neboli cyklus, jemuž Smetana dal výmluvný nadpis „Má vlast“. Jde tu za sebou šest symfonických básní, jejichž jednotlivá jména sama naznačují, o čem nám tu Smetana vypráví: „Vyšehrad“ o skvělém hradě, jeho slávě i smutném zániku, „Vltava“ o naší nejmilejší řece, o jejích praméncích, toku kolem hradu i líbezných vesniček s dobrým českým lidem, o jejím vzkypění ve Svatojanských proudech a velebném toku Prahou kolem Vyšehradu; „Šárka“ o soucitném Ctiradovi a lstivé Šárce, jež ho v tehdejší dívčí válce zahubila; potom skladba „Z českých luhů a hájů“, Smetanovo nejkrásnější vylíčení české přírody a lidového života, dále „Tábor“ a „Blaník“. Je to dílo tak velkolepé svým obsahem a uměleckým mistrovstvím, že žádný jiný ani veliký národ na světě nemá v své hudbě něco ani zdaleka podobného. Později začal ještě Smetana skládati symfonický obraz pražského života společenského z doby svého mládí, jejž nazval „Pražský karneval“ (masopustní veselí), ale již ho nedokončil. Také mnoho jiných skladeb napsal ještě za těchto posledních let života. Dojemně vylíčil nám vše, co velikého prožil ve smyčcovém kvartetě „Z mého života“, po němž v tom směru skládal i své Druhé kvarteto. Pro klavír složil pak „České tance“, v nichž umělecky zpracoval naše staré tance lidové (furiant, slepička, oves, medvěd, cibulička, dupák, hulán, obkročák, sousedská, skočná) a zvláště zase polky, jak učinil mnohokrát i dříve. K starším jeho skladbám pro mužský sbor, jako byl „Odrodilec“, „Tři jezdci“ nebo selskou práci oslavující „Rolnická“, přibyla nyní nádherná „Píseň na moři“ jako vzpomínka na cesty po moři do Švédska, sbor „Věno“, dnes nejvíce zpívaný, a pro hlasy mužské i ženské vlastenecká „Česká píseň“. I na školách se hodně zpívají Smetanovy skladby pro tři ženské nebo dětské hlasy: „Má hvězda“, „Západ slunce“ a „Přiletěly vlaštovičky“, v koncertech pak se přednášejí jeho „Večerní písně“ pro sólový hlas na slova Vítězslava Hálka.

Ale ani skládání pro divadlo Smetana neopustil, ačkoliv se zprvu v své hluchotě bál, že to již nedokáže. Vznikla ještě tři další jeho díla operní, která mají hudbu snad ještě vřelejší nežli dříve. Všechna jsou veselého rázu, ale mezi veselím se objevuje i zármutek a žal, nežli se potom zase rozjasní. První z nich byla rozkošná „Hubička“ s poutavým dějem podle povídky Karoliny Světlé a s nevýslovně něžnou hudbou, z níž dnes každý zná aspoň ukolébavku „Letěla bělounká holubička“. Když se potom dále hudebníci v Praze ptávali, co nového chystá Smetana pro divadlo, odpovídali zasvěcenci záhadně, že je to tajemství. A vskutku to bylo — „Tajemství“, umělecky nejlepší česká komická opera v libretu i v hudbě. Děj je založen na tajemné zvěsti o hradě Bezdězi, kde prý je v podzemní chodbě ukryt poklad. Zchudlý měšťan chtěl si pokladem pomoci, ale prokopal se chodbou do domu své nevěsty, která se tak stala jeho pokladem. A konečně „Čertova stěna“ z rytířského života na hradě Rožmberku a s použitím pověsti o Čertově stěně na horní Vltavě.

Všechny tyto zpěvohry Smetanovy byly uvedeny a hrány v malém prozatímním divadle, kde se jim ještě nedostávalo tak dobrého provedení jako potom v divadle Národním. Jenom „Libuši“ uschovával Smetana až pro nové Národní divadlo, jež se od r. 1868 velmi pomalu stavělo. Smetana sám klepal tehdy jménem českých hudebníků na základní kámen budovy a pronesl při tom heslo „V hudbě život Čechů“. Dočkal se ještě prvního otevření Národního divadla a tak i provedení své „Libuše“ v červnu 1881, ale pouze ji viděl, nic však z jejích zvuků neslyšel. Národní divadlo potom zakrátko vyhořelo a v týž den, 12. srpna 1881, bylo i jej stihlo neštěstí. Jel z venkova do Prahy, nic ještě netuše, a na přestupní stanici byl by jej málem přejel vlak, jehož hukotu neslyšel. Obnovené Národní divadlo bylo pak rovněž zahájeno „Libuší“, dne 18. listopadu 1883, ale toho se již Smetana pro pokročilou nemoc nezúčastnil. Poslední jeho radostné chvíle ve středu národa byly při stém představení „Prodané nevěsty“ a při prvním provedení celé „Mé vlasti“, kdy byl v Praze nadšeně uctěn i svými někdejšími nepřáteli. O svých šedesátých narozeninách, 2. března 1884, již ani nevěděl.

Choroba Smetanova byla mozková a přecházela na konec v šílenství. I ohluchnutí bylo jen částí tohoto pozvolného umírání. V hlavě mu hučelo nebo zase slyšel rajskou hudbu, míval i ve dne vidění, jimž věřil, že jsou skutečná. Nebylo již možno ošetřovati jej doma, a proto jej převezli do Prahy, kdež byl umístěn v ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. Nenabyl tu již vědomí a po třech nedělích zemřel, dne 12. května 1884, k večeru. Město Praha vystrojilo mu slavný národní pohřeb na hřbitov vyšehradský a hned po pohřbu byla v Národním divadle hrána jeho „Prodaná nevěsta“ jako na znamení, že Smetanovo umění neumřelo s jeho tělem, nýbrž že duch mistrův a jeho dílo bude v národě žíti dále.

Vskutku také dílo Smetanovo v našem národě i v cizině se neustále pěstuje. Pro nás je to nenahraditelný poklad nejlepšího národního umění, pro cizinu dílo Mistra, jehož jméno patří k nejslavnějším v celé hudbě světové. Bedřich Smetana založil národní hudbu českou a hned ji také vyzvedl na světovou výši. Přímo zázračně vyplnil úkol, který si pro svůj národ ustanovil, právě že byl věrným jeho synem, jemuž dobro národa bylo nade vše ostatní, i nad vlastní prospěch. Jeho umění vychází z české povahy, českého života, českého kraje a přírody. Jde nám všem z duše, cítíme v něm tep svého srdce. Proto je nám tak drahé a vzácné, stále nové a blaživé. A je to dílo umělecky nanejvýš dokonalé, jež nebylo dosud nikým u nás překonáno, ani v jiných oborech našeho umění. Bedřich Smetana jest největší český umělec. V této první velikosti září jeho hvězda nám i budoucím.

Hlavní díla Bedřicha Smetany

• Zpěvohry: „Braniboři v Čechách“ z r. 1863. „Prodaná nevěsta“ 1866. „Dalibor“ 1868. „Libuše“ 1872 (po prvé prov. 1881). „Dvě vdovy“ 1874. „Hubička“ 1876. „Tajemství“ 1878. „Čertova stěna“ 1882.
• Symfonické básně: „Richard III.“ 1838. „Valdštejnův tábor“ 1859. „Hakon Jarl“ 1862. „Má vlast“: „Vyšehrad“ 1874 - „Vltava“ 1874 - „Šárka“ 1875 - „Z českých luhů a hájů“ 1875 - „Tábor“ 1878 - „Blaník“ 1879. „Pražský karneval“ 1883.
• Skladby komorní: Klavírní trio (na úmrtí dcerušky Bedřišky) 1855. Smyčcové kvarteto „Z mého života“ 1876. „Z domoviny“, dvě dua pro housle a klavír 1880. Druhé smyčcové kvarteto 1883.
• Skladby pro klavír: „Vzpomínka na Čechy v podobě polek“ 1861. „Na břehu mořském“ 1862. „Sny“ 1875. „České tance“ 1879.
• Sbory: „Odrodilec“ 1861. „Tři jezdci“ 1862. „Rolnická“ 1868. „Píseň na moři“ 1877. „Česká píseň“ 1878. Tři ženské sbory 1878. „Modlitba“ 1880. „Věno“ 1881. „Naše píseň“ 1883.
• Písně: „Večerní písně“ 1879.

---

1. Virtuos je dokonalý, mistrovský hráč na nějaký hudební nástroj.
2. Kvarteto je skupina čtyř hráčů, nejčastěji na smyčcové nástroje (dvoje housle, viola a violoncello). Hudba pro takové malé skupiny nástrojů sluje hudba komorní.
3. Solo je zpěv jediného zpěváka s průvodem nějakého nástroje.
4. Nyní Havlíčkův Brod
5. Orkestr je soubor četných hráčů na různé, nikoli však libovolné nástroje. Řídí jej dirigent. Soupis všech hlasů sluje partitura.