Ballady Göthovy/Paria

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Bůh a Bajadera	Paria	Připomenutí

Údaje o textu
Titulek:	Paria
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 77-83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70

Paria.

Pariova modlitba.

Bramo, pane nad mocemi!
vše jest ze semene tvého,
spravedliv tak's přede všemi!
Zda-li jsi jen bramy z všeho,
bohatce a rajah' sami,
zda-li stvořil jsi jen také?
Či's to ty, jenž opy všaké
učinil a rovné s námi?

Šlechetnými nelze zváti
nás, neb špatné naším sluje,
a co jiným v smrt se zvrátí,
to nás jenom rozmnožuje.
Nech ať pro lidi to platí,
nech ať se nás jenom štítí;
ty však máš k nám vážnost míti,
moha všecky pokárati.

Rač mne po té prosbě, pane,
požehnat, co dítě sobě;
a neb ať se něco stane,
co můž připojit mne k tobě!

Neb i bajaderám ty jsi
bohyni vznes nenadále;
též my druzí chcem, k tvé chvále,
taký zázrak slyšet kdysi.

Legenda.

Vodu nosit chodí čistá,
krásná paní brámy ctného,
ctěného, bez vady všaké,
vážné spravedlnosti.
Denně od posvátné řeky
nosí vzácné občerstvení; —
ale kde jest džbán i vědro?
Těch jí není potřebí.
Srdce blahu, zbožným rukoum
oblí pohnutá se voda
krásně v křišťálovou kouli;
tuto nosí blahých prsou,
čistých mravů, ctného žití,
manželovi do domu.

Přichází dnes zase ranní
ve modlitbě ku Gangesu,
k jasné hladině se sklání —
Náhle překvapivě zračí,
s nejvyšších se nebes šíří
nad ní kolem pospíchajíc,
přemilostná postava

vznešeného jinocha, jejž
boha první, krásná mysl
z prsou věčných stvořila.
Toho patříc, cítí jato
city matnými své vnitřní,
nejhlubší to svoje žití,
ve zření chce setrvávat,
odmítá je, zjev se vrací,
zmatená se k proudu chýlí,
nejistou chtíc nabrat rukou;
však, ach! nenabírá již!
Neboť vody svatá vlna
prchat zdá se, vzdalovati,
ona zří jen dutých vírů
děsná hloubí před sebou.

Rámě klesá, kroky váznou,
je-li to též stezka domů?
Má-li váhat? Má-li prchat?
Může myslit, myšlenka kde,
rada, pomoc odňaty? —
Před chotě tak předstupuje:
On ji uzří, hled jest ortel,
vznešené on mysli chopí
meč, ji vleče k vršku mrtvých,
zločinci kde krvácejí.
Dovedla by se mu vzpouzet?
Dovedla by omluvit se,
vinna, viny neznající?

A on s krvavým se mečem
zamyšlen v byt tichý vrací;
vstříc tu syn mu promluví:
„Čí to krev jest? Otče! Otče!“ —
Zločinné to ženy! — „Není!
neboť nestrne co krůpěj
zločincova na meči ti;
teče jako z čerstvých ran.
Matko, matko! ven sem vystup!
Nespravedliv nebyl otec,
řekni, teď co vykonal.“ —

Mlč! ó, mlč! to krev jest její! —
„Čí, že jest to?“ — Mlč! ó, mlčiž! —
„Že to mojí matky krev!!!
Co se stalo? zaviněno?
S mečem sem, já uchopil jej;
manželku svou můžeš zabit,
nikoli však matku mou!
Ve plameny následuje
choť za jediným svým chotěm,
za jedinou, drahou matkou
sleduje syn věrný v meč.“

Drž, ó, zadrž! zvolal otec,
ještě chvíle, odkvap, odkvap!
připoj k trupu hlavu zase;
ty se jenom mečem dotkneš,
živa půjde za tebou.

Spěchaje, prost dechu spatří
udíven dvou paní těla
přes kříž a tak hlavy také;
jaká hrůza! volba to!
Hlavu matčinu pak chopí,
nepolíbí smrtí sbledlou,
na krk trupu nejbližšího
přiloží ji rychle, mečem
žehná pak ten svatý čin.
Postava tu obří vstává. —
Z matčiných, těch drahých retů,
božsky, beze změny sladkých,
toto hrozné slovo zní:
Synu! jaké ukvapení!
Tamto mrtvola tvé matky,
drzá hlava podle ní
zločinky jest, oběti to
mocné spravedlnosti!
Mne jsi nyní v její tělo
vštěpil na věčné už časy;
moudré vůle, divých činů
budu mezi bohy dlít.

Obraz hocha nebeského
před okem tak krásně vane;
v srdce-li se ale skloní
vzbudí chtivost zuřiti,
Vždycky bude zas se vracet,
vždycky stoupat, vždycky klesat.

Kaliti se, vyjasňovat,
takto Brama tomu chtěl.
Kázalť peruti on pestré,
jasné tváři, štíhlým údům,
zjevu božsky jedinému,
by mne zkoušel, by mne sváděl;
svádění tě s hůry chodí,
líbí-li se bohům tak.
A tak Bramánka já, mám tě,
s hlavou v nebi prodlívajíc,
cítit Paria té země
níže stahující moc.

Synu! posílám tě otci!
Těš jej! — Smutné pokání vás,
tupé čekání a hrdé
zasloužení v poušti nedrž;
putujte již po vše časy,
zvěstujte i nejnižšímu:
Brama v výši slyší jej!

Žádný nejnižším mu není —
kdo se s údy schromenými,
s duchem divě rozrušeným,
bez spásy a bez pomoci
ať jest bramanem, ať Pariem,
obrátí svým hledem k výši,
pocítí to, zakusí to:
tam jest tisíc žhoucích očí,
v klidu slouchá, tisíc uší,

kterým není skryto nic.
Vznesu-li se k jeho trůnu,
uzří-li mne, hrůzy plnou,
jež jím strašně přetvořená,
musí věčně nad mnou kvílet,
vám to budiž k dobrému.
Já jej vlídně upomenu
a já zuřivě mu řeknu,
jak mně mysl má to káže,
a jak se mi dme to v prsou.
To, co myslím, to, co cítím —
tajemstvím ať zůstane.

Díky Pariovy.

Velký Bramo! světa všeho,
že jsi tvůrcem teď mi znáti.
Tě co vládce zovu svého,
neb u tebe všichni platí.

Z tisíc žádné hluché není
z uší tvých pro sledních slova;
nás, kteří jsme poníženi,
všecky jsi nás zrodil znova.

Obraťte se k této ženě,
bol již mění na bohyni!
Nyní zřít chci k němu denně
jedině jenž koná, činí.