Ballada moderní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ballada moderní
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Google Books (přístupné pouze z USA)
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 88 - 90.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Bdí na loži v myšlének žáru,
ve obraznosti chví se spáru
a chladným umem krve varu
chce kázat klid a rozvahu;
teď skočí s lože, sedne, píše,
a počítá a sotva dýše,
krev hřmí mu v skráň, prs dme se výše
a Satan stojí na prahu.

Tu kolečka, tam páky, šrouby,
by vše to k sobě klaplo, snoubí
na zatracené dílo zhouby
a v potu tváře počítá;
blesk v myšlének teď sjel mu šero —
u kulometu stisknout péro
a rázem smrtí tisícero
v řad bojujících zavítá.

V balonu lehkým dechem plynu
nad tábor, v hor a noci stínu
jenž dřímá, noční nad krajinu
jak meteor se tiše vznést
a ze sta jícnů zvratem kliky
mor, zkázu chrlit v spící šiky ...
On slyší úpění a křiky,
krev stříknout vidí ve tvář hvězd.

Pak v neprůzračném proudů plášti,
jejž líný vánek sotva zvraští,
torpedo hněvu pln a záští
sám nezřen vléci pod lodě,
v ráz v čilé ruky vzmachu hbitém
loď rozmetati dynamitem,
v nach zbarvit pláň i s nebes štítem,
že kouř jen zbude na vodě!

Tak přemítá a bádá, váží,
zří na hřídel i na závaží,
jej naděj nese, bázeň zráží,
kdo vystihne tu námahu?
On čití, holomkem je smrti,
jež rukou jeho davy škrtí
a davy kácí, davy drtí,
a Satan stojí na prahu.

Tam stojí a v své černé pěsti
on drží vše, co sluje štěstí,
čím k důstojnosti můž' se vznésti
neznámý posud z lidu muž,
má v ruce kordony a řády
a výsady a přízeň vlády
a peníze a dívčí vnady —
O mozku, vři, ó srdce, buš!

Co zbořené měst štíty, brány?
Co klasné lány podupány?
Co lidské údy rozmetány?
Zde úspěch, sláva, velikost!
Co krev, co nářky vdov a dětí?
Co hnáty, lebky v jedné změti?
Když tomu zisk jde ve zápětí?
Chce tomu svět — on viny prost!

On ve velkém je lidstva katem.
Co štětcem, knihou, pérem, dlátem
se zvedlo v duchu láskou vzňatém,
vše zdeptá strojem pekelným..
On, vzdělanosti ironie!
se v masku vynálezce skryje,
jenž lidskosti v tvář drze bije,
v své stopě maje krev a dým.

V svou dílnu vesel sochař kráčí,
pln víry oráč sije, vláčí,
strom žití zvoní písní ptačí,
vše raší v květ a ku blahu:
Syn pekla jen nad svými stroji,
v zlé vnořen dumy zhoubu strojí.
Duch lidstva pláče. V stínu stojí
se šklebě Satan na prahu.

(Brevíř moderního člověka.)