Balady a romance/Romance o Karlu IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Romance o Karlu IV.
Autor: Jan Neruda
Zdroj: Národní knihovna České republiky
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 189 – 191.
Licence: PD old 70

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu —
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
»Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína — dolej výš —
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!« 
král Karel vesel káže.

»Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo —
toť první víno, které v Čechách zrálo — aj tedy vzhůru, pijme již!« 
A pili — král však náhle prsknul:
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz!« 
a zlostně rukou mrsknul.

»Eh — vezu révu z Burgund sem,« 
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
»a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
Však jaká země — taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí — buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci со chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas —
mám já to bídu s vámi!« 

Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel — pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk'
a po jazyku válel.

»Ba je to bída«, děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
»Mám žízní umřít? — na mou víru,
Ty's oslep', páže — nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? —
- a dej mi dobrou míru!«

»Pij, Bušku — již se nezarmuť —
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý —
a našel již v tom víně chuť.
Víš — zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas —
my, myslím, už se vpili!«

»Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se — však květe po svém, v osobité kráse,«
Teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice
»ach, přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!«

(Tamt. — Ve Světozoru, 1882.)