Balady a romance/Ballada tříkrálová

Balady a romance Jan Neruda
Ballada stará — stará!	Ballada tříkrálová	Romance štědrovečerní

Údaje o textu
Titulek:	Ballada tříkrálová
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Grégr & Valečka 1883.
Licence:	PD old 70

Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku,
při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvuku
tři králi vjeli v město Betlehem.
A řekli lidem: „My jsme přišli sem,
by hlavy naše pánův před pánem se uklonily,
a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“

Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,
tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají
a mezi tím, co služebníci v chvat
po zemi rozstírají s dary šat,
král řečník zvolený – ten, jenž hned první s kraje klečí –
svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí.

Pak druhý lichotivě dí: „O matičko Ty jasná,
jakž je to dítko půvabné – již očička ta krásná –
toť věru celý panímámin zrak!“
A třetí k Josefu dí právě tak:
„No je to radost nad radost – jakž, ctěný pane mistře!“
Však Ježíšek kýv’ z jeslí prstem svým a pravil bystře:

„Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě,
Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte:
však až já ponarostu v celý muž,
a žáků půjde za mnou houfně už,
hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady
a budete i tupých od biřiců bráti rady.

Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,
a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,
pak – byste zachovali zlatou svou –
mně korunu necháte trnovou,
a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě
Vás tří se nedostaví žádný – dím to svatosvatě!“ –

Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,
rád řek‘ by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.
A na to v tajený se dali šept,
druh druhu ve královské ucho rept‘:
„Že z tesařky je předce jen, on každým slovem jeví!“
To ví se: Přišli se slávou – jak odešli, se neví.