Písně mužů/Balada o krčmě rybářské

Písně mužů
Pěší posel do hor	Balada o krčmě rybářské	Ona však pěla…

Údaje o textu
Titulek:	Balada o krčmě rybářské
Autor:	Rudyard Kipling
Původní titulek:	The Ballad of Fisher's Boarding House
Zdroj:	KIPLING, Rudyard. Písně mužů. Zlín: Tisk, 1946. s. 18–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Otokar Fischer
Licence překlad:	PD old 70

To v krčmě bylo rybářské,
kde matrosů je dům,
tam ze všech krajů sedali —
od Golfu k Ostrovům —
a prášili a bafčili
a pili gin a rum.

O moři lhali ohnivém,
kde bez pomoci jsou,
o zemi lhali pod nebem
a hvězdách nad hlavou —
kdo chtějí rum a pijí líh,
jak promluví, tak lžou.

O vrazích lhali, o vracích;
a jak a kam kdo plul,
kus bajky Bohem dokládal
a peklem druhou půl;
a spílali a bouchali,
až otřásal se stůl.

Tam sedal Jens, měl býčí šíj
ten modrooký Dán
a na huňatých prsou měl
Ultrudin talisman —
ze stříbra křížek, chránící
od neštěstí a ran.

Tam sedal Pamba Malajec,
tam bezuchý byl Jake
a Luz i kuchtík Flandera,
co po africku pek,
a Jack, co haldy prodával
kalhot i kazajek.

Bostonský Salem Hardieker,
ten kůže byl a kost,
pak Fin, pak Rus, pak míšenec,
pak z Portugalska host —
u Fulty bylo, rybáře,
čertovských chlapů dost.

Jim Anka byla šenkýřkou
a s muži znala hrát,
šla do Collingy z Tarnova
svou lásku prodávat,
zde v Jaun-Bazaru přemnohý
ji námořník měl rád.

Už víc než tucet prstýnků
jí v odměnu byl dán,
též bluz a řetízků a spon;
teď na týden jí pán —
tak zákon chtěl to přístavní —
byl Salem Bostoňan.

Však nekoupil si jistotu,
že sám jen Anku má;
jak na souši, tak v přístavech
je láska vrtkavá,
též Jens, ten modrooký tur,
lákání její zná.

Kdo muž jsi, nuž — co muž, to nůž,
zde platí boj a pěst,
a zemřít může do rána,
kdo za dne propil čest,
zde v krčmě Fulty rybáře
se řádí o sto šest.

Měl býčí šíj, měl chladnou krev
ten modrooký Dán
a smál se, až se Ultrudin
mu házel talisman —
ze stříbra křížek, chránící
od neštěstí a ran.

„S bostonským držíš Salemem
a teď jsi jeho, vím.
Hleď, zítra na loď nasedám
zpět se poplavím
skrz Kategat a přes Hjelm
až k rodným vodám svým.“

Zhrzený cit když přejde v zášť,
je muž jak bezhlavý.
„S bostonským držíš Salemem“ —
však ona, toť se ví,
jen křičí: „On mi nadává,“
pokřik strh se zlý.

Zařičel Salem z Bostonu,
na schodech někdo vřísk,
po zdi se tanec stínů mih,
pojednou nůž se blýsk
a přes židli se kácel Jens,
jak holí by ho třísk.

Zemdlená hlava poklesá
a padá Ance v klín.
„Já zítra ráno nasedám
a k velikonočním
já svátkům domů dojedu.
A Ultruda, já vím,

mne bude čekat. Proč je tma?
Kdo mně to udělal?“
Dochroptěl hlas a uváz dech,
jen z Anky pláč se dral
v rybářské krčmě, když tam Jens,
ten silák, dodělal.

A tak byl zabit Jens, ten tur,
ten modrooký Dán,
a hned mu Anka ukradla
Ultrudin talisman —
ze stříbra křížek, chránící
od neštěstí a ran.