Balada-petice

Údaje o textu
Titulek:	Balada-petice
Podtitulek:	předložená soudnímu parlamentu, který 5. ledna 1463 změnil Villonův ortel smrti na trest vyhnanství
Autor:	François Villon
Původní titulek:	La requeste de Villon
Zdroj:	Já, François Villon. Praha: Československý spisovatel, 1964. s. 88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Otokar Fischer
Licence překlad:	PD old 70

Mé všechny smysly: zrak a chuť a uši,
též oba zbývající: čich a hmat,
mé všechny údy, každý jak se sluší
a jak se patří, musí provolat:
„Nejvyšší Soude, milost ráčils dát
a spasit nás a život prodloužiti.
A ježto jazyk neschopen se cítí
sdostatek opěvovat věhlas pánů,
hromadný dík máš, Parlamente, míti,
otče a bratře mocných nebešťanů!

Nechť roztá srdce mé, jež tvrdě buší,
ať nemusím ho jehlou rozpíchat:
jen roztaj, oné skály nebuď sušší,
jež Mojžíšovou berlou počla tát:
jen roztaj, slzami chci chválu vzdát
a Soud chci těmi slovy oslaviti:
„Tvá zář se světlem nad nebesy nítí —
zář Francie, zažhnutá od krajanů —‚
tvůj paprsek i nad cizinci svítí,
otče a bratře mocných nebešťanů!“

A zuby ať mne v písni nepřeruší:
z nich jeden každý musí děkovat
tak hlasitě, že zvon ho nepřehluší;
ne kousat nutno, ale hymnus hrát.
Též vy si vzpomeňte, že byl bych zvad,
vy plíce, kudy krev se smí zas líti;
a tělo mé, než znova Soud tě chytí,
ty medvěde, ty prase, smyj svou hanu
a modli se: „Kéž Bůh se odvděčí ti,
otče a bratře mocných nebešťanů!

Lhůtu tří dnů jen rač mi povoliti,
přejasný Soude; chci se rozloučiti
a rozhlédnout se, zda nic nedostanu.
Vždyť ani nemám na chleba kde vzíti,
otče a bratře mocných nebešťanů!“