Bajky Lafonténovy/Vlaštovka a ptáčata

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlaštovka a ptáčata
Autor: Jean de La Fontaine
Původní titulek: L’Hirondelle et les Petits Oiseaux
Zdroj: Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875. s. 8–10.
Licence: PD old 70
Překlad: Emil Herrmann
Licence překlad: PD old 70

Jedna vlaštovka na svých cestách mnohému se naučila a mnohých nabyla zkušeností. Kdo mnoho viděl, podrží mnoho v paměti a snadno stane se bystrým. Naše vlaštovka vždy předvídala každou i nejmenší bouřku, a ještě než vypukla, oznámila ji lidem. Kdysi uzřela rolníka, kterak len zasívá. Ihned shromáždivši hejno malých ptáčků kolem sebe rolníka jim ukázala a pravila: „Zde vizte zlého muže, kterak símě vrhá v zemi, kteréž vás o bratry, sestry, o rodinu i o život připraviti má. Neboť vzroste z toho len, z něhož sítě připraví se na vás, ve kterých snad mnohý z vás uvázne. Jest mně vás líto, neboť co mne se týče, já dovedu nebezpečí uniknout a klidný koutek si nalézti. I radím vám: sneste se dolů a zrnko po zrnku ze země vyklovejte a snězte. Ne o sebe starost mám, umímť se vyhnouti takovým nástrahám, věřte mi.“

Však čeho dostalo se vlaštovce za dobrou výstrahu i radu? Výsměchu od celého množství, neb ani jediné ptáče neuznalo moudrost staré, zkušené sestry, která mnoho krajin shlédla, a ani jediné zrnko nebylo vyklováno.

Len vzešel a zelenal se. Tu znova přiletěla vlaštovka a radila známým svým: „Vytrhejte sazeničku po sazeničce, dokud je čas, neb o život váš jde.“

Však zakřiklo ji množství: „Co tě napadá? Kde nabrali bychom zobáků, abychom to pole zpustošiti mohli? Tvá rada je nemoudrá!“

Len zatím dorostl a zrál. Vlaštovka naposled k nevěřícím ptákům přilétla. „Neposlechli jste rady mé, a len uzrál. Nuže slyšte poslední mou radu: Jakmile obilí sklizeno bude, a lidé nejsouce zaměstnáni polemi svými osidla klásti vám počnou, nepoletujte, zůstaňte ve svých hnízdech, aneb odleťte jinam, následujte příkladu čápů a jiných ptáků. Avšak ne, vy nemůžete přes moře jako my, musíte zde zůstati; tedy skryjte se do starých zdí a dutých stromů, do tmavých děr, ať nelapí vás člověk, zlý váš nepřítel.“

Ptáčata nenechala ji domluvit; křikem ji přerušila, a vlaštovka odlétla. Ptáčkové pak dováděli a nástrahám lidským se nevyhnuli. A jaký toho byl následek? Neminulo dne, aby neviselo v sítích mnoho opeřenců za nožky nebo křídla chycených, nebo docela uškrcených. Pozdě nahlédli pravdivost slov vlaštovčiných.

Pozdě mnohý bycha honí,
v neštěstí když slzy roní.