Nové překlady Victora Huga/Babička

Nové překlady Victora Huga
Mojžíš na Nilu	Babička	Oheň nebes

Údaje o textu
Titulek:	Babička
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	La Grand-mère
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 11–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Englishfrançais

Umřít — usnout.

Shakespeare

„Spíš? Ó jen probuď se, ty matko naší matky!
Když jindy spávalas, tu vždy jsi chvěla rtem,
neb roven modlitbě tvůj býval spánek sladký,
jak sochy z mramoru dnes obličej tvůj hladký,
bez pohnutí jsou rty a jejich dech jest něm.

Proč níž, než v zvyku máš, dnes hlava tvá se sklání?
Co udělali jsme, že nelaskáš víc nás?
Hleď lampy bledne svit, jen krb se jiskří v plání…
ó nepromluvíš-li tu oheň v umírání
a lampa a my dva umřeme v jeden ráz.

Ty mrtvé najdeš nás u zhaslé lampy obě,
co řekneš potom jen, až ty se probudíš?
Tvé děti budou též hluché tvé ku žalobě,
co se nás nalíbáš, než vyrveš nás té mdlobě,
co ku své patronce se proto namodlíš!

Ó dej nám ruce své, je zahřejeme v svojich,
chudého zpěváka nám píseň zazpívej!
o recích vypravuj, jak byli u vil, v zdrojích,
svým dámám trofeje jak získávali v bojích,
s jich jménem vrhali se v řeží křik a rej.

Kterého znamení by strašidla se bály?
Ký viděl poustevník ve vzduchu ďábla let?
Ký rubín plápolá na čele gnomů králi,
zda meče Rolanda se víc leká běs z dáli,
či žalmy Turpina když slyší pět?

Neb starou bibli nám s obrázky ukaž všemi,
v níž svatí modří jsou a nebe zlatý jas,
kde jesle, Jesule, vůl, osel s králi třemi;
tu trochu latiny, která stránkami těmi
nás s Bohem sbližuje, nech prstem čísti nás!

Ó bábo!… Zhasíná již světlo se tmou v boji,
kol krbu černého již tančí stínů změť,
teď čas, kdy duchové se v lidské chaty strojí…
Ze spánku svého vstaň, modlitbu přeruš svoji!
Ty, jež nás těšila’s, chceš lekati nás teď?

Jsou chladné ruce tvé… Zrak otevř… Ještě krátko
o světě mluvila’s, kam spějem den co den,
jak všecko prchá zde a v nebi jak je sladko,
o smrti, o hrobě… ó pověz, drahá matko!
ó pověz, co je smrt — Proč mlčíš? Slůvko jen!“

Tak dlouho naříkal jich sténající hlas,
však bábu nevzbudil mladého jitra jas;
chmurnými údery zvon zavzněl kvílící,
a kdo šel okolo, když večer se již stměl,
před prázdnou postelí a svatou knihou zřel
na tichých modlitbách dvě děti plačící.