Bůh se nedá urážeti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Autor: Karl May (jako Dr. Karel May)
Původní titulek: Gott läßt sich nicht spotten
Zdroj: Bůh se nedá urážeti — Blizzard, Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: V Praze, Nakladatel Alois Hynek, knihkupec, cca 1920
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Ladislav Turnovský
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ilustroval Věnceslav Černý

1.[editovat]

Prve než vylíčím událost, kterou mám pravě na mysli, vzpomínám si na historku ze svého dětství, která dodnes tak jasně a zřejmě v paměti mé žije, jakobych ji byl teprve včera zažil.

Stáli jsme, na počet asi pět či šest hochů, na tržišti mého rodného města a dívali se na vozku, jehož koně nemohli těžký povoz zmoci. Nadarmo do nich švihal delší dobu a dal se posléz v hněvu strhnouti ku kletbě, kterou doprovázel tak silnými ranami, že koně vskutku své břemeno přes překážku vlekli.

„Ano, nechce-li pomoci jiného nic, pomůže svaté hromobití,“ smál se a odjížděl.

Diváci vůkolní, moji rodáci, smáli se také a nám, klukům, imponovala kletba tak mocně, že jsme jí ihned při svých hrách přehorlivě užívali.

Hromovalo se tehdy s pravou rozkoší a slastí, až to konečně zaslechl můj otec a dal mně z okna známý pokyn, který měl takovou vlastnost, že mne vždy okamžitě uvedl ve velmi žalostnou náladu.

Tehdy rovněž tak a nikoli bez důvodu, neboť jsem pykal za užívání siláckých výrazů tím, že jsem nedostal ničeho k obědu a byl jsem nucen s pocity velmi stísněnými přihlížeti, jak chutnala rýžová kaše mým sourozencům.

Nedobrovolný tento půst bolel mne tou měrou, že jsem si pevně předsevzal, nikdy již hromovati a chvalitebný tento úmysl utvrdil se ještě víc, když mne po obědě má ctihodná, tehdy již osmdesátiletá babička vtáhla do kouta a tam mně drsným lavičníkem tak dlouho ústa otírala, až mi z očí slzy vyhrkly.

„Fi! Fi!“ povídala při tom, „kdo kleje, maže si hubu a jest tedy nutno pořádně ji utříti. Pamatuj si to a nečiň toho více, chceš-li, abych tě měla ráda.

Chci-li býti upřímným, jest mně doznati, že toto utírání působilo na mne ještě hlubším dojmem, než půst, neboť co řekla babička, bylo mně světějším, než výrok kohokoliv. Zalezl jsem do koutku, abych pokračoval v očisťování svých rtů vlastníma rukama, při čemž jsem se rozpomenul, že jsem nebyl přec jediným, jenž klel.

V důsledcích vzpomínky této zmocnil jsem se tajně onoho mokrého lavičníku a vyplížil se z domova, abych sehnal své spoluvinníky. Když se mi to podařilo, prohlásil jsem jim, jakému osudu za stávajících okolností jsou nuceni se podrobiti a vedl jsem je k velkému korytu vodnímu, které stálo v hořejší části tržiště.

A tam jsme se oddali vzájemnému utírání s takovou ohnivou horlivostí, že nám voda zatekla až za kalhoty a my nuceni byli na slunci si ulehnouti, abychom se osušili.

Jak velikou kratochvíli nám toto utírání působilo, právě tak vážně působila na mne tato událost a pravím, že od onoho dne datuje se u mne hnus, jejž pociťuji ještě dnes proti každé kletbě a přísaze.

Nechť jest ten či onen sebe sympatičtějším, jakmile slyším od něho slovo podobné, cítím se od něho odpuzován a vysvětlí-li se, že jest zaklínačem ze zvyku, přestává pro mne nadobro existovati.

Jak daleko se to může v této hříšné zvyklosti dotáhnouti, poznal jsem na člověku, o němž právě hodlám vyprávěti, protože jeho příklad jest zároveň zjevným dokladem, že nelze žertovati s trpělivostí a milosrdenstvím věčného boha.

V době, kdy se tato historka přihodila, byl jsem s Winnettouem, náčelníkem Apačů, u Navajů, kteří ho také uznávali za svého vrchního vůdce, protože v širším smyslu národnostním také náleželi k Apačům.

Tábořili tehdy mezi výšinami Agua grande a chtěli se odsud bráti pochodem ke Kolorado, ne však dřív, než by přitrhl zástup bílých lovců, které jsem k nim objednal. Zatím co jsme vyčkávali příchodu těchto bělochů, přivedli do ležení naši rudí strážcové dva cizí rudochy, kteří byli zadrženi za velmi podezřelých okolností. Byli ovšem ihned vyslýcháni, ale zdráhali se odpovídati na cokoliv.

Ani slova jsme z nich nemohli vyvábiti!

Poněvadž jejich tváře nebyly barveny a poněvadž též neměli ani jediného znamení kmenového, bylo skoro nemožno určiti, k jakému lidu náležejí. Věděli jsme jen, že v posledních dobách Utahové projevovali vůči Navajům smýšlení nepřátelské a proto jsem podotknul Winnetouovi:

„Považoval bych je za Utahy, protože tento kmen ustavičně se tlačí na jih a zamýšlí útok na sídla Navajů. Snad jsou tito dva lidé jimi vysláni, aby vyzvěděli nynější pobyt Navajů.“

Měl jsem za to, že jest tato domněnka správnou, ale Winnetou znal Indiány v končinách oněch obývající lépe než já.

„Jsou to Pa-Utes,“ pravil, „ale v tom dávám svému bílému bratru za pravdu, že přišli vyzvídati.“

„Byli by se snad Pa-Utes s Utahy spolčili?“

„Winnetou o tom nepochybuje, neboť kdyby jinak bylo, nezdráhali by se tito bojovníci odpovídati nám.“

„Jest tudíž třeba míti se na pozoru. V krajině, jako jest zdejší, možno míti za to, že se vypravují zvědové nejdéle na třídenní pochody od vlastního ležení, z čehož se dá souditi, jak daleko asi jsou nepřátelé.“

„Uff! Budeme je hledati.“

„Kdo?“

„Ty a já.“

„Nikdo jiný?“

„Čtyři dobré oči vidí víc, než sto špatných a čím větší počet bojovníků bychom přibrali, tím snáze mohli bychom býti prozrazeni.“

„Pravda! Ale snad nastane situace, že bude třeba poslati zprávy.“

„Přibéřeme tedy jediného Navajo, ale nikoho víc! Howgh!“

Po tomto Winnetouově indiánském „Amen“ zřekl jsem se ovšem dalších návrhů. Oddíl Navajů, u něhož jsme meškali, čítal mimo starce, ženy a děti asi tři sta bojovníků, jimž velel Nitsas Kar (Velký šíp), náčelník velmi zdatný. Bylo tedy lidí dost k odražení útoku nepřátelského, o němž jsme předpokládali, že nebude proveden ve velikém zástupu.

Ale přes to vše vyslali jsme z opatrnosti posla k nejbližšímu oddílu navajskému, abychom mu dali výstrahu před blížícím se nebezpečenstvím.

V krátké poradě s Nitsas Karem, vyhověno pak bylo Winnetuově přání. Apač, já a mladý, velmi však zkušený a spolehlivý bojovnik navajský, tedy v celku tři lidé, byli ihned vypraveni, abychom vyzvěděli posici a pohyb nepřátel.

Navajové zatím setrvali na témž místě, vystavivše dvojnásobné stráže, střežíce též bedlivě oba podezřelé zajaté a vyčkávajíce našeho návratu nebo poselství.

Bylo velmi časně z rána a měli jsme tudíž před sebou celý den. Všeobecně jsme věděli, že Utahové se roztábořili někde na jihu territoria téhož názvu, kdežto Pa-Utes bylo lze hledati asi tam, kde se stýkají cípy Utahu, Kolorada, Arizony a Nového Mexika.

To vše bylo ovšem velmi neurčité, zvláště když nám bylo vysloviti se v tom smyslu, že rudochové, jestliže vskutku chtěli Navaje napadnouti, zajisté již dávno původní svá tábořiště opustili.

Kam tedy se obrátiti?

Tak ovšem byl by se tázal, kdo nebyl nikdy zálesákem, my však měli dobrého ukazovatele cesty, na něhož jsme se mohli spolehnouti, totiž sledy oněch dvou vyzvědačů, které jsme nalezli, jakmile jsme ležení opustili.

Byli jsme v krajině snad nejúrodnější z celé Arizony, čímž není ostatně řečeno příliš mnoho. Země tato slyne nedostatkem pršek, její sporé řeky mají koryta v hlubokých roklích a hlavní tok, totiž Kolorado, protéká skalními stěnami, často přes dva tisíce metrů skoro kolmo stoupajícími. Nahoře se prostírá náhorní rovina všemi směry holá a neporostlá, slunečnímu úpalu a bouřím přes ní se přenášejícím v šanc vydaná.

Jen zřídka objevuje se vodní tok, jenž se dá sledovati, aniž jest třeba slézati nekonečné hlubiny a vrcholky horské a v takových místech jest ovšem travnatá zeleň a houština keřová i stromová, která tím více oko těší, byl-li před tím zrak ustavičně poután nahými skalami.

Tam, kde se k sobě sbližují různé říčky, jsou i dokonce lesy, mezi nimiž se prostírají šťavnaté stepiny, prairie — a tomu právě bylo tak v místech, kde jsme byli, takže nebylo třeba obzvlášt vy- cvičeného důvtipu k vypátrání sledů oněch zajatých vyzvědačů.

Protože byli tito lidé hned při svém příchodu zaskočeni a zajati, byly jejich sledy dosud svěží, takže se tráva, kopyty koní zdupaná, ještě ani vzpřímiti nemohla a my tudíž mohli ujížděti cvalem, aniž jsme sledů s dozoru ztráceli.

Jak se podobalo, jeli vyzvědači celou noc, neboť jsme nespatřili místečka, kde by byli nocovali. Později dojeli jsme na půdu skalnatou, kudy nám bylo ubírati se volněji, ježto jsme byli nuceni zrak více napínati, ale vyzvědači, před námi jedouce tudy za tmy, nemohli býti dostatečně opatrnými a proto zůstavili za sebou i v tvrdé půdě znatelné sledy, byť i nebyly šlépěje jejich koní příliš vytlačeny.

Teprve k večeru dorazili jsme k říčce, kde se včera zvědové zastavili. Nalezli jsme tam v úkrytu jejich mediciny a hrnéčky s barvami, z čehož jsme poznali, že byli příslušníky kmenů Pa-Uteských a že postupovali po stezkách válečných.

Pohověvše sobě v klidu po celou noc, jeli jsme za úsvitu dále.

Sledy vyzvědačské nedaly se ovšem více rozeznati, čímž jsme však do rozpaků neupadli, neboť jsme potřebovali pouze zachovati směr k řece svatojánské, abychom tam sledy znovu nalezli. Jeli jsme tudíž na východoseverovýchod, nejdřív savannou, jejíž tráva rostla čím dál řídčeji a pak skalnatou planinou, tak hladkou a nahou, jakoby ulitou z cementu.

Bylo k polednímu, když jsme na vzdáleném obzoře uviděli tři body, které se k nám blížily. Protože nebylo pro nás úkrytu a ježto jsme nevěděli, setkáme-li se s bělochy či rudochy, sestoupili jsme se sedel, přinutili koně k ulehnutí a položili se vedle nich na kamenitou půdu. Na tento způsob nemohli jsme býti tak záhy viděni.

Body se zvětšovaly zároveň s přibližováním se. Poznali jsme záhy dost, že jsou před námi tři jezdci. Winnetou zastínil si rukou obočí, rozhlédl se bystřeji a pravil pak:

„Uff! Dik Hammerdull, Pitt Holbers a třetí běloch, jehož neznám.“

Hammerdull a Holbers náleželi k lovcům, které jsme očekávali. O něco později poznal jsem je také a vyskočil jsem. Winnetou a Navajo zachovali se podobně, čímž jsme byli spatřeni.

Trojice jezdců stanula rázem.

Pobídnuvše koně, aby se vzpřímili, vysedli jsme a ujížděli k nim. Hammerdull a Holbers nás poznali a zajásavše, řítili se nám vstříc ve cvalu.

Nutno říci, že tito dva muži byli výbornými originály, jaké lze jen v divokém západě nalézti. Všemi svými známými byli nazýváni „obrácení Toastsové“. „Toasts“ je vlastně krajíc chleba s máslovou pomazánkou, přiklopený mastnotou na jiný krajíc pomazaný. Poněvadž Dick a Pitt kupili se za šarvátek hřbety k sobě, aby se útočníkům zevšad dorážejícím lépe ubrániti mohli, dostalo se jim názvu zmíněného, neboť ukazovali nepřátelům měkčí část své tělesné podstaty, zakrývajíce si navzájem tvrdá záda.

Hammerdull byl mužem vzrůstu malého a — což jest na západě vzácností — byl chlapíkem neobyčejně tlustým. Pokud mu možno bylo, holil si hladce tvář hojně vyšňořenou jizvami a šrámy. Lstivost jeho rovnala se úplně jeho odvaze, pro kteréžto vlastnosti byl každému vítaným soudruhem, ač na příklad mně často by bývalo milejším, kdyby byl jednal více rozvážně než odvážně.

Navykl si užívati prazvlášního úsloví, které uplatňoval, jak mohl, totiž: „zdali… anebo ne … toť úplně lhostejno…“, čímž ovšem velmi často rozkymácel bránice a lícní svaly svých soudruhu k smíchu.

Pitt Holbers byl vlastně jeho opakem, neboť byl vzrůstu velmi dlouhého a velmi tenkého. Hubený jeho obličej — skoro bych byl řekl — že byl plnovousem zakryt, což by bylo grandiosní nepravdou, neboť jeho plnovous pozůstával sotva ze sta vousů, které pučely a bujely velmi osaměle a velmi porůznu na obou lících, bradě a hořejším rtu a odtud splývaly dlouze a tence až téměř k opasku.

Vyhlížel vlastně, jakoby mu byli moli devět desetin vousů sežrali; Pitt byl neobyčejným skrblíkem na řeč, za to však velice uvážlivým a spolehlivým soudruhem, jenž mluvil jen tehdy, byl-li tázán.

Jezdce třetího jsme neznali. Byl snad ještě vyšší než Holbers a při tom příšerně vyzáblý. Skoro se mohl pozorovatel poddávati sluchovému klamu, že slyší chřestiti jeho kostru.

Hned při prvém pohledu jsem cítil, že se s ním nebudu moci spřáteliti, neboť tvářnost jeho rýsovala se drsně a surově a jeho pohled jevil vyzývavost. Existují-li vůbec lidé bezohlední — náležel zcela jistě k takovým tento dlouhán.

Cválajíce jim v ústrety, slyšeli jsme provolávati Dicka Hammerdulla:

„Winnetou, Old Shatterhand! Vidíš je, starý Coone? Vidíš je?“

Coon jest zkratkou z „Racoon“, což znamená medvěda „mývala“, tímto názviskem osloval Dick Pitta. A málomluvný Pitt — div divoucí! — odpovídal souvislou větou:

„Myslíš-li, Dicku, že je vidím, tedy uhodl’s.“

Popadli nás za ruce a potřásali jimi silně, při čemž Hammerdull volal:

„Konečně vás máme!“

„Konečně?“ opáčil jsem, „nemohli jste přece očekávati, že se s námi setkáte zrovna zde, protože jsme vás objednali do Agua grande, kam jest odtud ještě půldruhého dne jízdy. A byla vaše touha po nás vskutku tak velká?“

„Ovšem! Nekonečně velká!“

„Proč? Kde jsou ostatní soudruzi?“

„To je právě to! Proto jsme po vás tolik toužili, a proto jsme uštvali naše koně skoro k smrti. Jsme nuceni ihned ujížděti de Agua grande, abychom přivedli notnou tlupu Navajů.“

„K čemu?“

„Abychom přepadli Pa-Utes, kteří zajali naše soudruhy. Pryč tedy, pryč, meššúrs, jinak bychom přišli pozdě.“ A chtěl ujížděti dál. Uchopil jsem však jeho koně za uzdu a řekl:

„Ne tak horkokrevně, Dicku! Především chceme věděti, co stalo, kdy, kde a jak. Sestupme tedy a vypravujme!“

„Sestoupit? Ani mi nenapadne! Mohu přece vyprávěti i v sedle.“

„Já však chci naslouchati v klidu; přece víte, jakým jsem v tomto směru. Ukvapeností možno pokaziti všecko a nechť se děje cokoliv, nutno postupovati s rozvahou.“

„Ale není-li času na úvahy a rozvahy?“

„Pravím, že máme času dost. Především nám povězte, kdo jest tento muž, jenž jest ve vaší společnosti.“

Winnetou zatím sestoupil s koně; řídil jsem se tudíž dle něho a posadil se k němu; trojlístek bělochů nemohl tudíž jinak jednati, než učiniti totéž.

„Nuže, Pitte, starý Coone, jsme nuceni plýtvati drahocenným časem,“ mumlal Hammerdull mrzutě, „co tomu říkáš?“

„Chtěji-li Old Shatterhand a Winnetou, tedy to bude správné,“ odpověděl Holbers.

„Zdali správné anebo nesprávné, toť úplně lhostejno; jest zapotřebí rychlé pomoci, ale protože bychom jinak ničeho nedosáhli, nutno se podrobiti.“

Na to se posadili vedle nás.

Jejich soudruh, mně dosud cizí, podával mi na pozdrav ruku způsobem, jakobychom se již byli často viděli a spolu hovořili. Dotknul jsem se jí zcela lehce, neboť není mým zvykem někomu ruku tisknouti, komu jsem dříve svou vlastní nenabídnul.

Když pak ji nastavil Winnetouovi, stavěl se náčelník Apačů, jakoby pohybu jeho vůbec nepozoroval. Patrně měl tedy Winnetou tentýž pocit jako já.

„Chcete věděti, kdo jest tento gentleman?“ hovořil Dick Hammerdull, „zove se mr. Fletcher, jest již tulákem po západě skoro třicet let a přidružil se k nám se čtyřmi kumpány proto jen, aby konečně poznal také Winnetoua a Old Shatterhanda.“

„Ano, meššúrs, pravdou jest, co povídá mr. Hammerdull,“ ozval se Fletcher velmi závažně, „potloukám se již skoro třicet let po západě a uložil jsem si ukázati těmto prokl… rudokožcům, že na naší … zeměkouli mají k pohledávání starého čerta. Takové … kanalie, jakými jsou, aby … stloukl a protože doufám, že jste se mnou smýšlení stejného, tedy by v tom sám … vězel, jestliže tito holomci neponesou své … kosti tam, kde je bude stloukati Satanáš na … kaši.“

Téměř jsem se zděsil tohoto vyjádření. To byla slova, která bych byl nikdy vysloviti a tím méně napsati mohl! Každičké slovo, které zde nahražuji tečkami, bylo sprostou kletbou.

Osm kleteb v řeči tak stručné! A při tom se díval na nás, jakoby očekával, že snad nás nadchnul, kdežto mně při tom bylo, jakobych dostával klackem přes lebku!

Již tedy jsem věděl dokonale, s kým jsem se toho dne seznámil, daleko lépe jsem to věděl, než mně mohl Hammerdull říci. Bylo již mně často o tomto muži vypravováno, jehož každý nutně poznati mohl již z jeho hrůzných nadávek, naprosto zbytečných.

Ano! Byl zálesákem, ale takovým z nejhrubší vrstvy. Nebylo činu, jehož by nebyl schopen; často již vznášela se oprátka nad jeho hlavou; ve své pusté nenávisti předčil i nejkrutějšího nepřítele Indiánů a vyprávěly se o něm věci, při nichž druhým zálesákům, lidem přece vesměs a veskrz dobrým, hrůzou se vlasy ježily.

A ke všemu tomu mluvil-li, přímo se v proklínání koupal, takže i lidé naprosto suroví nechtěli o něm ničeho věděti a míjeli jeho společnost, jak mohli.

Až dosud s nepochopitelným štěstím ušel všem klatbám zákona i pomstě Indiánů, ačkoli všichni, kdož ho znali, souhlasně tvrdili, že by jiného nezasluhoval, leč aby byl skolen jako dravec.

Poněvadž byl vskutku přes příliš vyzáblým zjevem a poněvadž měl v každé větě, které pronesl, ba skoro za každým slovem kletbu mezi zuby, obdržel název Old Cursing-Dry, ale známo bylo, že každý dává život vlastní v sázku, kdo by se odvážil pojmenovati ho takto tváří v tvář.

„Nuže? Oněměli jste snad, meššúrs?“ tázal se, poněvadž se nedočkal naší odpovědi, „domnívám se, že vím, že vy dva umíte mluviti.“

Winnetou seděl s víčky hluboce přivřenými a nehybnou tváří. Kdyby byl chtěl mluviti, byl by to učinil zajisté nožem, nikoli ústy. Obráželo se to zřejmě v jeho strnulé tváři a proto jsem se ujal řeči za něho.

„Povězte mi pouze,“ vybídnul jsem surovce, „mýlim-li se, čili nic, považuji-li vás za Old Cursing-Dry.“

Mister již seděl, ale v tu chvíli vyskočil a vytasiv nůž, rozkřikl se:

„Jak — — — — co? Kdože jsem? Jak jste mne nazval? Mám vám tento nůž vraziti do … těla? Učiním tak, jestliže mne ihned neodprosíte a — — —“

„Hubu držte!“ přerušil jsem ho, chopiv se revolveru a zamířiv na něho, „při sebe skrovnějším pohybu nožem či tělem máte kulku v lebce! — Tak! — Old Shatterhand není mužem, jenž se dá tak snadno bodnouti, jak si snad myslíte. A podívejte se! Winnetou si také již hraje s bouchačkou! Setkal jste se dnes s lidmi, kteří nedělají dlouhých cavyků. Nejspíš již pozorujete, že leží můj ukazovák na spoušti. Odpovězte tedy stručně a rychle, jste-li Old Cursing-Dry čili nic!“

Oči jeho zasvětélkovaly potměšile, ale zároveň uznal, že by byl proti nám ve směšné nevýhodě; proto zastrčil nůž za opasek, posadil se a pravil ve zdánlivém klidu:

„Zovu se Fletcher; kterak mne nazývají snad jiní … padouchové, jest mi lhostejno a vám do toho nic není.“

„Oho! Jest nám do toho mnoho, jaký člověk chce se k nám přidružiti. Dicku Hammerdulle, věděl jste, že jest tento muž Old Cursing-Dry?“

„Ne,“ ozval se Dick rozpačitě.

„Jak dlouho jste s ním pohromadě?“

„Asi týden. He, Pitte, starý Coone, nemyslíš?“

„Myslíš-li, Dicku, že jest tomu tak dlouho, tedy to bude správné.“

„Zda-li správné, nebo nesprávné, toť lhostejno, ale je tomu zrovna týden, nic méně a nic více.“

„Přece vám snad byly jeho kletby nápadny!“ pokračoval jsem.

„Jeho kletby? Mhm! Skoro! Pomyslel jsem si vskutku někdy, že by se mohl poněkud jinak vyjadřovati, ale že by byl Old Cursing-Dry, nevěděl jsem.“

„Nechci tedy ničeho vytýkati; ale kdybyste byli věděli, a přes to vše k nám ho přivedli, pak — — — zajisté víte, co chci říci. V naší společnosti mluví se slušně; kleteb nestrpíme a komu to není vhod, nechť se klidí, jak jen rychle může, nechce-li býti vyklizen. A teď dosti o tom! Nutno hovořiti o důležitějších věcech. Očekávali jsme vás dva a ještě čtyři muže; padli snad do rukou Indiánů nepřátelských?“-

„Ano.“

„Kdy?“

„Včerejšího večera.“

„Kde?“

„Na rio San Juan.“

„Jakým způsobem?“

„Zdali takovým anebo jiným, toť lhostejno. Ostatně nevím ani jak, ani kterak.“

„Nechápu. Přece snad víte, co se stalo?“

„To je právě to! Nevíme! Věděli bychom, kdyby se to bylo stalo za naší přítomnosti.“

„Ah! Nebyli jste přítomni?“

„Ne! Vypravili jsme se z ležení, abychom opatřili čerstvé maso a protože se nám poblíž nenaskytla zvěř, pustili jsme se od tábořiště dosti daleko. Vraceli jsme se až za tmy a byli bychom vletěli Pa-Utesům přímo do náruče, kdyby nám nebyl přiletěl vstříc mr. Fletcher a nebyl nám dal výstrahu.“

„Měli jste koně?“

„Ano, protože jsme chtěli políčiti na antilopy.“

„Mr. Fletcher byl také v sedle?“

„Ovšem! Když se s námi srazil, skryli jsme koně v houštině a plížili se k tábořišti, kde se zatím Pa-Utesové uvelebili. Podařilo se nám připlížiti se tak blízko, že jsme mohli viděti na zajaté sou druhy; leželi spoutáni mezi rudochy.“

„Mrtev nikdo?“

„Z nich? Nikdo — ba ani zraněn.“ „Mhm! Prazvláštní — vskutku! Neslyšeli jste žádných výstřelů?“

„Ne! Byli jsme příliš daleko od ležení.“

„Bylo pozorovati nějakých sledů, že by bývalo bojováno?“

„Dva Indiáni leželi mrtvi u ohně.“

„Podivuhodno! Naslouchali jste přece? O čem se mluvilo?“

„Zdali jsme naslouchali nebo nenaslouchali, toť lhostejno. Nebylo vůbec hovořeno. Odvážili jsme se vůbec až přespříliš i bylo nám pamatovati na vlastní bezpečnost a přivolání pomoci. Proto jsme se záhy vrátili ke koním a upalovali, pokud koním dech stačil.“

„Kam?“

„Kam? Divná otázka! Přímo sem, neboť nám nezbývalo, než vás vyhledati a pohnouti k záchraně soudruhů. Spoléhali jsme, že se s vámi vypraví Navajové. Proto navrhuji, abychom ihned cválali do Agua grande — — —“

„Mějte strpení!“ přerušil jsem ho, „tak daleko ještě nejsme. Chceme viděti jasně, prve než se na něčem ustanovíme. Teď se jedná v prvé řadě o mrtvoly obou Indiánů. Kdo je usmrtil? Víte to snad, mistře Fletchere?“

„Nechte mne na pokoji!“ odsekl hrubě, „co je mi do dvou rudých padouchů?“

„Nezáleží vám také pranic na běloších, kteří byli zajati?“

„Kdyby nebyl mezi nimi můj syn a synovec, mohl by je všecky ďábel — — —“

„Poslyšte! Vyjadřujte se jinak, sic vás zaženeme odsud a pak se starejte sám, jak byste svým příbuzným pomohl. Jsme ochotni poskytnouti pomoc, trváme však na tom, aby nám byla řečena pravda. Vy tedy nevíte, jakým způsobem přišli rudoši o život?“

„Ne!“

„Povězte tedy, jak se událo přepadení.“

„Nemohu, protože jsem při tom nebyl.“

„Byl jste také mimo ležení? Kde?“

„Na lovu.“

„Byl jste určen osudím vyjíti na lov?“

„Ne! Ale nudil jsem se příliš, a proto jsem odejel. Když jsem se vracel za soumraku, zaslechl jsem již z daleka válečný ryk rudokožců v ležení, které bylo jimi přepadeno. Nemohl jsem učiniti nic jiného, než cválati těmto dvěma gentlemanům vstříc, abych jim dal výstrahu. Tot vše, co jest mi o této … přihodě známo!“

„V jaké síle přikvačili Pa-Utes:“

„Může jich býti na tři sta. Kdybychom měli jen polovici Navajů, pokusil bych se oněm — — — padouchům život z jejich — — — těl vyhnati, takže — — —“

„Mlč!" zahřměl na něho Apač, jenž dosud slova nepromluvil, „ty’s to, jenž usmrtil oba Pa-Utes.“

„Ne!“

„Lžeš! Jsi vrahem!“

Zraky jejich provrtávaly se navzájem. Bronzové rysy Winuetouovy byly chladny a hrdy jako tvář králova, kdežto z obličeje Fletcherova vyzíraly neukrotitelné náruživosti. Surovec však nemohl vydržeti pohled Apačův déle než pět vteřin; pak sklopil víčka, ale v zápětí pozvedl pravici k přísaze a volal:

„Chci oslepnouti a býti rozdrcen, jsem-li vrahem! Tím jsem řekl dost a teď mi dejte pokoj se svými — — — rudými ďábly!“

Mráz mně přeběhl po zádech. Považoval jsem ho také za vraha, aniž jsem mu to řekl. A teď jsem slyšel takovou řeč! Znamenalo to vyvolávání trestního soudu s tak bezpříkladnou bohaprázdností a drzostí! Jazyk mně vypovídal službu — za to povstal Winnetou a pronesl přízvukem proroka, před jehož duševním zrakem stoji budoucnost nezastřena:

„Tento rouhavý běloch proklínal hned při uvítání v mé přítomnosti celé pokolení rudé pleti, tedy mé bratry a tudíž také mne. Winnetou mlčel, neboť ví, že dobrý Manitou proměňuje kletbu zlosynovu v požehnání a dobrodiní. Nyní však zaklínač rouhal se velkému a spravedlivému Manitou a vybízel ho k pomstě. Pustil se v sázku s všemohoucností o světlo svých očí a celistvost svých údů. Winnetou vidí, kterak ho již stíhá boží soud a nechce s ním míti nic společného. Velký Manitou ví právě tak dobře, jako já a Old Shatterhand, že jest vrahem a učiní mu, jak sobě přál! Howgh!“

Apač usedl.

Bývalo by nám naprosto nemožno v tu chvíli promluviti, ale Fletcher vyskočil a opakoval rouhavou svou přísahu takovým způsobem, že mne přímo vyhodil do povětří. Postoupil jsem k němu a pozvednuv pěst, osopil jsem se na něho:

„Umlkni okamžitě, člověče, sice se zapomenu a rozdrtím tě jako hmyz, jehož smrt jest požehnáním pro ostatní stvoření! Zříkám se tě rovněž. Nechť se stane cokoliv, na naše přispění spoléhati nesmíš.“

Fletcher se přikrčil, ale měl ještě dosti drzosti, aby pověděl posměšně:

„I jen se mne ve jménu — — — zřekněte! Nepotřebuji vás, neboť se nejedná o mne, nýbrž o zajaté bělochy. Ale tohle je tedy ono slibované přispění, které lze očekávati od dvou křížem krážem oslavovaných zálesáků? No — pěkně děkuji, hahaha!“

„Nepotřebuješ za nic děkovati, neboť nemáš, co bys na nás vyžadoval. Pokud se týče zajatců, to budiž naší starostí, nikoli tvou! Učiníme, seč naše síly. Je-li záchrana možna, budou zachráněni.“

„Pak ale jest třeba popíliti sobě,“ ozval se Dick Hammerdull, „uznáte přece, mistře, že nesmíme proplýtvati ani minutu. Nemyslíš, Pitte, starý Coone?“

„Mhm !“ odpověděl Pitt Holbers.

„Co?“

„Uvažuji-li správně, tedy nemůžeme nic lepšího dělat, než spolehnout na Winnetoua a Old Shatterhanda. Oni jsou chytřejší, než ty, Dicku — o sobě ani nemluvím.“

„Zdali mluvíš, nebo nemluvíš, toť lhostejno. Ale bývalo by lépe, kdybys byl nemluvil. Takový Coon, jako ty, vlastně má jen bručet a nemluvit.“

„Well! Protože ti dávám v tom za pravdu, žádám tě, abys se mne příště na nic netázal; pak může starý Coon držeti zobák.“

Hovořili vlastně žertovně, neboť mezi nimi nikdy, jakživo, nebylo nedorozumění a svárů. Bývalo by to bylo jejich vlastnosti „toastistické“ zřejmě na odpor.

Hammerdull byl však povinen popsati nám místo, kde se běloši táborem položili, prve než byli přepadeni. Vybídli jsme ho k tomu a on, vylíčiv vše, doložil: „Nejspíš tam již Pa-Utesové nejsou; domnívám se spíš, že se pustili za námi, aby nás také polapali. Proto trvám důtklivě na tom, abychom vzali nohy na ramena.“

„Jste na omylu, Dicku!“ odpověděl jsem, „nebyli jste vůbec pronásledováni. Kdyby byli Pa-Utesové tušili, že jste jim uklouzli, byli by se již dali viděti. Nejspíš jsou přesvědčeni, že pochytali všecky přítomné bělochy.“

„Ale naše sledy? He? Z nich přece poznali, že jsme se vypravili na lov, a že jsme tedy nebyli při šarvátce.“

„Přepadení bylo zajisté nastrojeno večer za prvého soumraku a dnes již byly vaše sledy tak nezřetelny, že jich rozeznati nemohli, kdy povstaly, zdali před anebo po útoku na váš tábor.

A vaši soudruhové, budou-li tázáni, nepovědí přece, že unikli ti, na nichž závisí jejich spása. K tomu dlužno uvážiti, že jsou Pa-Utesové na válečné stezce a nemohou se tedy vléci na pochodu s mrtvolami, které budou zajisté pohřbeny na místě.

Ačkoli jsou nuceni zkrátiti valně obvyklé obřady pohřební, přece jen nebudou s pohřbem hotovi před zítřejším polednem a nevypraví se tudíž dříve.

A mimo to vůbec nemají naspěch, protože vyčkávají návratu dvou vyzvědačů, o nichž nevědí, že upadli v zajetí Navajů. Z toho snad jest vám zřejmo, že máme času dost.“

„Zdali máme čas anebo nemáme, toť lhostejno!“ odpovídal Dick, „ale budu se říditi vaším rozhodnutím, meššúrs, protože jste mnohem chytřejší, než Pitt Holbers a starý Coon. Sám to prve řekl.“

„O tobě ani nemluvě, milý Dicku,“ doložil Holbers velmi vážně.

„Bud přece mlčenliv! Řekl’s velmi slyšitelně, že již nebudeš řečniti. Co tedy hodláte podniknouti, mistře Winnetou a mistře Shatterhande?“

„Rozhodne Winnetou. Vyptával jsem se a dal jsem si vysvětliti všecko sám, jemu tedy ponechám ostatek.“

Znali jsme se navzájem, jako se málokdy znají dva lidé. V okamžicích, kdy bylo třeba rychlého rozhodnutí, často se stalo, že jsme měli tutéž duši, tutéž myšlénku. Co z nás jeden vyslovil a vykonal, druhý již dříve promyslel a schválil.

A v dnešním případě rovněž tak. Apač se pouze na mne pátravě zadával a když jsem kývnul souhlasně, obrátil se na mladého bojovníka Navajského, jenž s námi zároveň přišel a dosud mlčky za námi seděl, neboť mluví-li náčelník, nesmí se obyčejný bojovník odvážiti k projevu nějakému, není-li přímo tázán.

„Zná můj mladý, rudý bratr docela dobře Deklil-Nasla, temný caňon při vodě Juan?“

Indián odpověděl uctivým pokynem.

Winnetou pokračoval:

„Na obou koncích caňonu lze sestoupiti do údolí po úzkých stezkách, které znají toliko bojovníci Navajů. Nitsás Kar, udatný jejich náčelník, nechť přivede své bojovníky ke Caňonu, polovici k tomuto, polovici k onomu konci a svede je po stezce, nikoli však úplně do údolí, nýbrž jen tak, aby spatřeni nebyli, neboť přivábíme sami Pa-Utes do Caňonu.

Teprv až vniknou bojovnici Pa-Utesští do soutěsky, smí sestoupiti náčelník Nitsas Kar s tím či oním oddílem až k vodě a zatarasí východ a zároveň dá znamení oddílu zbývajícímu, aby se řídil naším pokynem.

Tím budou Pa-Utesové úplně sevřeni oběma oddíly Navajů a nezbude jim, než vzdáti se, nechtějí-li býti postříleni do posledního muže, neboť po kolmých stěnách caňonu vylézti nemohou, v caňonu úkrytu není a rozvinouti se nemohou také, kdežto bojovníci Navajů budou moci rázem použiti všech svých zbraní, chráněni jsouce skalními útesy před nepřátelskými střelami. Rozuměl mně můj mladý bratr?

Navajo znovu kývnul.

„Nechť tedy vysedne na kůň a žene ho tryskem do ležení.“

Navajo vstal; popošel mlčky ke koni a odcválal, kudy jsme přijeli.

Po několika okamžicích cválali jsme také, ale ve směru protilehlém, odkud přijeli Dick a Pitt, tedy ke St. Juan-Riveru, jehož břehy znal Winnetou velmi podrobně. A byť i tomu nebylo tak, měli jsme spolehlivé průvodce v Holbersovi a Hammerdullovi.

Fletchera jsme nepobídli ani slovem, ani posuňkem; stavěli jsme se, jakoby vůbec nebyl přítomen. Ale přes to vše, když se chvíli rozmýšlel, přicválal za námi. Nám by ovšem bývalo daleko milejším, kdyby se byl jinak zachoval.

Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard - 1920 - illustration from 19 page.png

Můj úder zasáhl ho do záloktí tak prudce, že mu zbraň vypadla.

(Str. 22.)

2.[editovat]

Winnetou byl právě jako já naprosto přesvědčen, že jsou Pa-Utesové dosud na témž místě, kde přepadli a zajali bělochy. Ale přes to vše kázala opatrnost, abychom se k nim neblížili ze směru přímého, neboť chtěli přece přitrhnouti na Navaje, od nichž jsme přicházeli a mimo to bylo vždy možno, že nastoupili pochod dřív, než jsme mysleli, anebo též vyslali nové zvědy, kteří nás spatřiti mohli.

Proto jsme se obrátili více na pravo, přímo na východ a když jsme za úsvitu příštího dne dorazili do stejné výše s tábořištěm, ujížděli jsme ještě o kus cesty dále, načež jsme zabočili na levo, abychom přibyli k ležení od východu, na místě od západu.

Tolik bylo jisto, že rudochové s této strany světové nepřátel neočekávali, ale také bylo nezbytno, jednati opatrně, neboť tolik lidí potřebovalo také hojně masa i dalo se souditi, že mnozí bojovníci potloukali se po šírém vůkolí, lovíce zvěř pernatou i srstnatou.

Reky dosáhnuvše na místě výše položeném, utábořili jsme se poblíž vody na malém paloučku, obklopeném zevšad houštinami. Bylo však třeba vyzvěděti ihned, kterak se daří zajatcům mezi Pa-Utesy, což bylo podnikem nejen obtížným, ale též svrchovaně nebezpečným.

Nabídnul jsem se, že se o výzkum postarám, ale Winnetou pevně trval na tom, že půjde sám i bylo mně podrobiti se. Jakmile se Apač vzdálil, starali jsme se především o vlastní bezpečnost tím, že jsme zahladili šlépěje, zvířaty našími zůstavené, aspoň v nejbližšim okolí.

Pak nastala potřeba uděliti Old Cursing-Dryovi důtklivou výstrahu. Nechtěl jsem s ním sice mluvit, ale předsevzetí tomuto bylo ustoupiti zatím, jednalo-li se o bezpečnost.

Chlapík přijel zároveň s námi a přivázav koně, jako my, uložil se do trávy v malé vzdálenosti od nás. Od včerejška nikdo s ním nepromluvil a bylo nám zjevno, že jest na nás rozhořčen vrchovatě — nebyla mu tedy myšlénka na pomstu asi daleka.

Kdyby nebýval i jeho syn a synovec mezi zajatými, byl bych mu vskutku přisuzoval úmysly zrádné. Co by mu bylo na tom záleželo, kdyby nás byl vydal v ruce Indiánů? Ale zcela bezpečni před ním nebyli jsme přece — kdož mohl věděti, jakými černými myšlénkami duše jeho se zaměstnávala?

Z těchto důvodů považoval jsem za nutné, dosavadní své mlčení přerušiti. Nezbývalo, než abych s ním promluvil sám, neboť zajisté působila na něho moje řeč mocněji, než kdybych mu byl prostřednictvím Dicka či Pitta vzkazoval, co jsem mu chtěl říci. Sel jsem tedy k němu a tázal se:

„Byl jste nám od včerejška v patách až sem, mistře Fletchere, aniž vás kdo z nás pobízel. Jak se zdá, chcete se s námi i na dále družiti. Jak si to představujete?“

„Do toho vám je čerta starého,“ odpověděl.

„Myslím, že nám přece něco na tom záleží a mimo to žádám, sire, abyste mluvil se mnou jiným přízvukem. Nezvykl jsem naslouchati hrubostem, na které bych patřičným způsobem neodpovídal. Viděl a slyšel jste, že nechceme o vás nic věděti; jestliže jste přes to ujížděl za námi a s námi se utábořil, můžeme to strpěti jen v tom případě, že byste nám nezpůsobil žádných obtíží a škod.“

„Škod?“ ušklíbnul se, „pshaw! Na vás nedá se již pranic poškoditi a zkaziti.“

Sotva dořekl, serval jsem s nejbližšího keře na prst tlustý prut, protáhnul ho levou hrstí, abych ho listí zbavil a šlehl jsem ho několikrát do tváře.

„Tak! Kdo nechce slyšeti, nechť to pocití. Naučím vás zdvořilejšímu hovoru.“

Vyrazil ze sebe vzteklý řev, vyskočil a vyrval revolver z opasku. Prve než však na mne zamířiti mohl, zasáhl ho můj úder do záloktí tak prudce, že mu zbraň vypadla.

Na to jsem ho udeřil pěstí do skráně.

Skácel se do trávy jako neživý a již se nehnul. V okamžiku stanul mně po boku tlustý Hammerdull, jehož tvář nadšením planula a hovořil:

„Heigh-day! Konečně se zase vidí po dlouhé době váš slavný úder! Thank you, sire! Zrovna tak a nejinak chlap sobě zasloužil. Mohli bychom ho snad drobet spoutat, aby netropil nových šprýmů, až se z mrákot rozkýchá?“

„Ano, milý Dicku! Vložte mu na ruce a nohy několik řemenů. Jistota jest jistotou.“

„Sem pojď, Pitte, starý Coone! Obložíme vůkol útlého těla tohoto Old Cursing-Drya asi půltucet dobrých stuh. Či nemyslíš?“

Pitt se zvolna sbíral a přikolébal se pohodlně.

„Myslíš-li,“ pravil dobrácky, „že to bude tak dobře, tedy bychom se mohli o to pokusiti.“

„Zda-li pokusiti nebo nepokusiti, toť lhostejno, ale uděláme to na všecek způsob.“

Spoutali Fletchera a nejen to, nýbrž přivázali ho pevně k silnému pařezu, takže mu znemožnili všeliké odvalování z našeho dosahu. Když byli hotovi, mnul si Dick tlusté své ruce a pravil spokojeně:

„Hned jest při vás docela jiné živobytí, sire! Jsme již měsíc na cestě, aniž se přihodilo cos pamětihodného a sotva jsme se s vámi setkali, vězíme až po bradu v různých dobrodružstvích.“

„A přepadení předevčírem nebylo dobrodružno?“ tázal jsem se. —

„Pro nás? Docela ne! Vždyť jsme při tom nebyli. A byť i byli! Což jste nebyli na blízku? Při vás možno za týden užíti, čeho se bez vás nelze dožíti za celý rok to jest jako houska na krámě. Teď jsme svázali starého zaklínače a můžeme tedy pomysleti na něco jiného. Co například říkáte jídelnímu lístku z ryb? Naše sušené maso se svraštilo na nepatrné — — —“

„Máte udice?“

„Tahle otázka! Udice! Sedá na vás mor, sire? Dick Hammerdull bez udice! Tažte se raději, jsou-li v této svatojanské vodičce nějaké ryby. Anebo bychom mohli loviti a smažiti pijavky — he! Pitte! Starý Coone! Co myslíš?“

„Mhm! Myslíš-li, že jsou tak vykrmeny a nadity sádlem jako ty, milý Dicku, proč bychom nechytali pijavky? Ale ryby by mně byly milejší, neboť jsou mým zamilovaným krmivem, kdežto na pijavky dosud nebyl můj žaludek zařízen.“

To byla vskutku dlouhá řeč, na jakou nebylo Holbersovo posluchačstvo zvyklo. Řečnil však proto jen, že se těšil na zamilované jídlo. Na štěstí mohl jsem ho z vlastní zkušenosti ubezpečiti, že má veškerou naději na dobrý lov.

Vplížili se tedy se svými udicemi ku břehu, kde se opatrně uschovali, aby nebyli některým náhodou se zde vyskytnuvším Indiánem nepřátelským spatřeni.

Zatím jsem se pohodlně natáhnul do trávy a zamknul oči, ač jsem nebyl umdlen. Nemohlo býti stejně ani pomyslu na spánek při věcech, které jsem očekával a jež se mne právě tak dotýkaly, jako ostatní družiny.

Zálesák, leží-li, i když nespí, rád přimhouří oči, poněvadž tím bystřeji slyší.

Minula asi hodina, než se rybáři vrátili. Výsledek jejich obratnosti byl tak značný, že jsme měli na oběd i večeři zrovna dost. Bylo nám ovšem zřeknouti se dobrodiní ohně, než by se Winnetou vrátil, ježto jsme nevěděli, můžeme-li tak učiniti bez vážného nebezpečenství, že budeme totiž objeveni.

Indiánský nos čenichá kouř na velikou dálku, ale ještě dále vůni masa a zvlášť masa rybího.

Čas míjel strašně zdlouhavě. Již i poledne nadešlo a zase minuly dvě hodiny. Oběma Toastsům již se hrozně stýskalo po obědě a mimo to měli strach o Winnetoua.

Abych je upokojil, upozornil jsem je na velikou vzdálenost od tábořiště a nesmírnou zdlouhavost, jaké vyžaduje plíženi se za bílého dne. Old Cursing-Dry probral se již dávno z mrákot, ale nejevil pohybu a jeho oči byly zamčeny. Bylo nám ostatně příjemno, že jevil takovou necitelnost.

Konečně zašelestilo jemně malé křovisko Winnetou se vracel. Tvář jeho byla nehybna jako vždy, ale znal jsem ho dobře i věděl jsem, že se vrátil s dobrými zprávami. Dal nám to na jevo, jakmile spatřil ryby, takto:

Aniž slova pronesl, sbíral suchou trávu a drobné klestí, narovnal toto palivo v malou hraničku, vytáhl svůj punks (křesadlo) a rozdmýchal oheň. Dick Hammerdull zazářil v tváři, udeřil Pitta loktem přívětivě do žeber a zašveholil:

„Famos! Jak se zdá, jest všecko all right a můžeme tedy pijavky smažiti. Co tomu říkáš, Pitte, starý Coone?“

„Myslíš-li, že se těším na oběd, tedy ti ponechávám tuto správnou domněnku, milý Dicku,“ odpověděl dlouhán pohodlně.

Rozdělili jsme ryby pro oběd a večeři, načež obdrželi všichni svůj podíl; také Fletcherovi dostalo se tolik, co nám. Když byl jeho podíl upečen, působilo Dickovi zvláštní radost krmil surovce jako dítě. Winnetouovi neušlo, že jest Fletcher spoután, ale v povaze jeho nebylo, aby se tázal po příčině toho.

Netázal jsem se ho rovněž po výsledku jeho výzkumů, věda, že sám o tom začne v pravou chvíli; ale soudruzi naši neměli tolik trpělivosti a sotvaže Dick Hammerdull poslední sousto chrupu svému odevzdal, utřel si ústa rukávem, jenž se lesknul podezřele mastnotou a pravil:

„Tak! Nasytili jsme se a můžeme klidně přemýšleti o národopisu americkém a zvláště o Pa-Utesích. Doufám, že se nám dosud neodstěhovali.“

Winnetou mlčel.

Aby naznačil svou věc určitěji, ozval se Dick po malé pomlčce znovu:

„Anebo bych se snad mýlil? Byli by již pryč?“

Mužně sličné rysy Apačovy pohnuly se lehce úsměvem a ve rtech jeho ozvalo se vlídně:

„Rosa se snáší v pravou chvíli a slunce vychází v pravou dobu. Proč nečeká můj bílý bratr, až také mně nadejde pravá chvíle, abych promluvil.“

„Zcela prostě proto jen, že jsem strašně zvědav,“ odpověděl Dick v naivně směšné upřimnosti.

„Jen skvav (žena) smí býti zvědavou, nikoli však muž, zvláště je-li bojovníkem takovým jako Dick Hammerdull. Nechť však zví můj bratr, čeho si přeje. Pa-Utesové jsou dosud zde.“

„Kde?“

„V ležení, jehož se včera zmocnili. Winnetou spočítal jejich bojovníky přesně. Mají dvakrát sto a šestkrát deset mužů. Náčelníkem jejich jest Pats-Avat (Velká trepka, Velký střevíc = mokkasin = opánek).“

„A zajatí?“

„Jsou na živu; spoutáni ovšem, ale zdrávi a nezraněni. Osvobodíme je příští noci.“

„Že je – — — osvo – bodíme?“ tázal se Dick v radostném údivu, „myslel jsem, že by bylo lépe vyčkati, až by padli Utesové Navajům do náruče pak se dostane bělochům svobody samozřejmě.“

Winnetou myslí, že jest jeho bílý bratr na omylu. Jestliže obklíčíme Pa-Utesy v caňonu a budou-li bílí zajatci ještě u nich, mohli by nám rudí mužové klásti různé podmínky a vyhrožovati, že bělochy usmrtí. Budou-li však tito již osvobozeni, bude nucen nepřítel přistoupiti na vše, co mu vzkážeme a na čem setrváme.“

„Ah! Inu! Docela správně, docela! Jest mně také mnohem milejším, vytáhneme-li ještě dnes kamarády z bryndy, neboť to bude kousek, že si nelze pěknějšího pomysleti. Ale jakým způsobem provedeme jejich záchranu?“

„Můj bratr se toho doví, až nadejde vhodná chvíle. Winnetou naslouchal a slyšel hovor mnohých Pa-Utesů. Zvěděl, proč dosud neodešli a kterak se přihodilo, že přepadli bílé lovce.“

Napjali jsme sluch.

„Jeden z oněch dvou zavražděných,“ pokračoval Winnetou, „byl synem náčelníka. Jeho pohřeb trval až do rána, neboť bylo třeba nad jeho hrobem vystavěti velkou kamennou mohylu. Celou noc ji budovali. Náčelník jest velice rozechvěn a rozžalostněn smrtí svého syna a jest tedy zcela možno, že dá zajaté bělochy usmrtiti, aby jejich duše ve věčně zelených pláních loveckých sloužily duši jeho syna.“

„All devils! To by bylo strašné!“

Nebylo by to leč pomstou, které se naučili synové rudé pleti od bělochů. A tento trest byl by tím spravedlivější, protože by dvojnásob zasáhl vraha, jehož syn a syn jeho bratra jsou mezi zajatými.“

„Tedy přece Old Cursing-Dry?“

„Ano, jest vrahem.“

Fletcher ležel blízko, takže slyšel všecko. Od clivíle, kdy jsme mu dali jísti, byly oči jeho otevřeny, ale promluvil až teprv nyní.

Neučinil jsem toho!“ ozval se vztekle, „a nevím o tom ničeho! Tito … holomci jsou nejničemnějšími … jaké si lze pomysliti. Přísahám u všech … že mluvím tentokrát pravdu!“

Obhajovací řeč jeho obsahovala zase tři kletby, které nelze opakovati. Winnetou, ignorovav je i jejich mluvčího, pokračoval:

„Pa-Utesové nechtěli tábořiti tam, kde jest nyní jejich ležení, nýbrž chtěli se bráti pochodem dále. A nebyli by vůbec bělochy přepadli, kdyby nebyla dvojnásobná vražda spáchána. Náčelníkův syn ještě se dvěma bojovníky klusal jako přední hlídka před celým oddílem valný kus cesty v tom padly rychle za sebou dva výstřely. Skácel se mrtev s koně a s ním jeden bojovník. Oba byli střeleni do hlav.“

„Kdo mně dokáže, že jsem střelil já?“ řičel Fletcher vztekle.

Winnetou pohlédl upřeně na Hammerdula a Holbersa.

„Odváží-li se tento muž ještě jednou ozvati se tak hlasitě, vloží mu moji bílí bratří do úst řádný roubík a svážou ho do kozelce jako divokou kočku; pak ho zavěsí nad řeku, aby se zvolna a bídně utopil.“

Na to pokračoval nezměněným přízvukem.

Druhý bojovnik, jenž nebyl zraněn, pobídnul koně směrem, odkud výstřely vyletěly. Opozdil se však a zahlédl jen jezdce, který se hnal tryskem s místa svého zločinu. Protože nebyla úplná tma, mohl si všimnouti muže i koně. Jezdec měl na hlavě slaměný klobouk a pod ním šátek uvázaný, jak jej nosí vakveros a cowbeys, ale ani ručnicí nemohl ho dosáhnouti. Kůň měl tmavé zbarvení se světlejší skvrnou na pravé kýtě. Moji bratři vědí, kdo nosí takový klobouk a šátek a čí kůň má takovou skvrnu. Winnetou slyšel zřetelně, jak popisoval rudý bojovník svému druhovi koně i jezdce.“

To již bylo přímou obžalobou Fletchera s důkazy nad slunce jasnějšími. Popis se hodil na něho i na koně. Ale padouch odvážil se přece na popírání a sípěl vztekle:

„Lež! Nic, než lež! Co říká takový rudý …, nemá žádné … ceny. U všech … přísahám, že jsem nevinen jako dítě …“

Zase padly čtyři výroky, za které bych ho byl nejraději utloukl ve své útlocitnosti. Apač, nepohnuv brvou, pokračoval chladně, zvučně, neochvějně:

„Vzpomínají sobě moji bílí bratři strašných a nelidských slov, které muž, jenž opodál se v poutech válí, pronesl o mužích rudé pleti, sotvaže se s námi setkal? Vyslovil je, ač viděl, že jsem také rudochem. Kolik slov promluvil, tolik svědků a tolik soudců stojí proti němu. On a nikdo jiný jest vrahem, ačkoli se již dvakrát křivě zapřísáhnul, že jím není.“

Old Cursing-Dry vzpíral se v poutech a křičel:

„Opakuji tutéž přísahu znovu, dokládaje se všemi … Chci býti oslepen a rozdrcen, jsem-li vrahem. Jste-li tak hloupými, že věříte …“

Další nadávka mu uvízla v hrdle, neboť jsem k němu přiskočil a zaťal mu prsty do ohryzku. Současně urval jsem cíp jeho kabátu a svinul jej v klubko.

Ostřejším stiskem hrdla přinucen, lapnul ústy do široka rozevřenými po vzduchu — současně mu zajel roubík za zuby a Hammerdull, vždy pohotově při podobné kratochvíli, postaral se o tuhý obvazek, rovněž z kabátu vrahova, jimž mu obvázal ústa, aby nemohl roubík jazykem vyhoditi.

Bezpečni jsouce nyní před jeho rouháním a sprosťáctvím, vrátili jsme se na svá místa.

Drahnou dobu seděli jsme mlčky; všichni však věděli, co vzájemně cítíme a myslíme, byť se nevyslovil nikdo.

Vyvrhel!

Na hlubší stupeň, než jest zvíře dravé, skleslý člověk!

Vražedník ze záliby, z krvelačné choutky!

Pionér neřestnosti a sveřeposti bývalých tak zvaných kulturníků, kteří přišli z Evropy Ameriku vybíjet, lakotit, žízniti po zlatě a krvi!

Nalezli by se snad ještě jiní lidé rázu podobného?

O málo byl bych pochyboval, ale bál jsem se této pochybnosti. Ačkoli se mé srdce proti tomu vzpíralo, byl jsem nucen přisvědčiti.

A jak jsme mohli s člověkem tím naložiti?

Dáti mu svobodu, bylo by znamenalo podporovati jeho darebáctví, vypustiti z klece nezkroceného tygra proti všem, kdož smýšlejí a jednají po lidsku.

Skoliti ho? K tomu jsme neměli práva ani chuti.

Co tedy? Vydati ho Indiánum? Dáti ho souditi zákonem západu?

Ano! A znovu ano! Zasloužil toho, neboť byl vrahem a jen smrt mohla jeho řádění učiniti přítrž.

Winnetou položil mi náhle ruku na rameno, jakoby byl s mého čela vyčetl myšlenky, jež můj mozek pobuřovaly.

„Můj bratr nepotřebuje tak úsilovně přemýšleti,“ pravil vážně, „byť ho i bolelo, zničiti život člověka třeba špatného, nelze jinak! Nechce-li ho souditi, bude zlosynovi náčelník Apačů soudcem sám. Old Cursing-Dry bude vydán Pa-Utesum. Rekl jsem. Howgh!“

„Považuješ mne za slabocha?“ ozval jsem se.

„Ne, ale za zbytečně milosrdného muže.“

„Ano. I s tímto člověkem mám soucit, nikoli však o jeho tělo, nýbrž o jeho duši. Má snad přímo ze života odebrati se do věčného zatracení, aniž jsme povinni poskytnouti mu možnost k pokání, tedy k jediné stezce spásy? Má býti člověk utracen, aniž může pozvednouti prosebný zrak k nebesům a žádati za odpuštění?“

„Proč se staráš tak zbytečně a marně? Máš tolik moci, abys duši této zrak otevřel? Jest jen jediná bytost, která jest k tomu oprávněna a dosti silna, sám jediný Manitou! Naučil’s důvěřovati jemu, odvykl’s snad, činiti totéž? Nestarej se o cizí duši! Život pozemský rouhavého a vražedného netvora tohoto propadl neúprosnému, odstrašujícímu zákonu savanny. Nad jeho duši jediné Manitouovi sluší rozhodovati!

Od této chvíle není již trpěným soudruhem naší společnosti, nýbrž jen a výhradně naším zajatcem, jenž bude vydán Pa-Utesům k zaslouženému trestu, protože se na nich prohřešil a tím i neštěstí svých soudruhů zavinil. Proto nesmí slyšeti, o čem budeme dále hovořiti!“

Kdože mohl odolati jeho velitelským pokynům? Nebylo jinak možno, než podrobiti se jim.

Stlumiv jasný a zvučný svůj hlas, pokračoval Winnetou po krátké pomlčce

„Winnetou poví svým bílým bratřím, jak bude možno osm bílých zajatců zachrániti. Dick Hammerdull a Pitt Holbers znají místo, kde se Pa-Utes utábořili. Řeka tam tvoří malý poloostrov, jenž souvisí s ležením zcela úzkým pruhem země; na tento poloostrov byli zajatci přeneseni, protože tam nepotřebují býti přílišně střeženi. Řeka a vazba brání jim v útěku.“

„Znám tento poloostrůvek,“ pravil Hammerdull, „chtěli jsme tam učiniti ležení, ale nechali jsme toho, protože tam bylo mnoho kousavých much. Břehy jeho jsou porostly houštinami.“

„Ano. To nám právě ulehči dílo osvobození,“ pokračoval Apač, „zajatci jsou spoutáni a nelze jim tudíž odvaliti se do vody a tudy uniknouti, protože by utonuli. Stačí jim tudíž jediný strážce, postavený na úzkém pruhu. Ale i kdyby tam byli z opatrnosti postaveni na noc dva nebo tři strážcové, také se s nimi záhy a beze škody vypořádáme.“

„Well! Jsem přesvědčen, že bychom tiše uklidili i čtvrtou hlídku, kdyby tam jaká byla a zrovna tak tiše zbavili bychom zajaté kamarády vazby. Ale co se stane pak?“ mudroval Dick, „vůkol všude rozložilo se dvě stě šedesát Indiánů, jimiž není možno se proplížiti.“

„Nebudeme se jimi plížiti, neboť unikneme po vodě.“

„Po vodě! Mhm! Všecka čest ale snáze se poví, než vykoná. Jsem přesvědčen, že soudruzi dovedou vesměs plovati, ale jak budou pohybovati rukama a nohama, když byli takovou dobu svázáni? He? A pak se nedá zameziti, aby ten plaval hbitěji, onen zdlouhavěji. Tím povstanou mezi námi mezery a přední budou nuceni čekati na zadnější. Zatím by se mohli objeviti Indsmen a vybrati je udicemi jednotlivě na břeh, anebo jim shasnouti svíci hned ve vodě.

„Můj bílý bratr neměl pozoru na má slova a skáče mi do řeči,“ pravil Apač chladně, „pravil jsem, že unikneme po vodě, nikoli ve vodě. Netřeba nikomu plovati, neboť zbudujeme plavidlo. Bude-li třeba do vody vstoupiti, učiní to z nás pouze dva, Old Shatterhand a já.“

Ah! Plavidlo! Plť, vor! Plavidlo pro osm až dvanáct lidí to již bude třeba něčeho většího a takové těleso Indsmen zcela jistě postřehnou, třebaže bude v noci tma, protože jest nový měsíc. Co tomu říkáš, Pitte, starý Coone?“

„Myslíš-li, že bude nový měsíc, dávám ti za pravdu,“ pravil Holbers, „ale Winnetou jistě ví lépe, než ty, co vlastně chce a proto mlč!“

„Zdali ví, nebo neví, toť nejen lhostejno, nýbrž docela a naprosto lhostejno,“ zlobil se Dick, „ale já jsem také naprosto přesvědčen, že má Winnetou jen a jen znamenité myšlenky. A co tomu vlastně říkáte vy, mistře Shatterhande?“

Protože se mne přímo otázal, bylo mně promluviti.

„Uhodl jsem již úmysl svého rudého bratra,“ řekl jsem, „plavidlo nesmí býti spatřeno, ale bylo by viděno, kdyby byli Pa-Utes ve svém ležení. Proto se domnívám, že je chce Winnetou z tábořiště vyvábiti.“

„Můj bílý bratr uhodl,“ přisvědčil Apač, „Pa-Utes budou vypuzeni od řeky.“

„Tohle bych rád věděl, čím a jak?“ ozval se prostořeký Hammerdull.

„Ohněm.“

„Hrome! Co vlastně zapálíme? Les? Byla by ho škoda, neboť zde jest tak málo lesů — — vlastně by to bylo hříchem.“

„Les je náčelníkovi Apačů posvátným a nesmí býti ohněm zničen,“ pravil Winnetou, „ale můžeme něco zažehnouti, co jest posvátno jen Pa-Utesům, aby se poděsili, neboť uleknou-li se, dopustí se v zápětí ještě jiné neprozřetelnosti. Opustí totiž ležení.“

„Jsem vskutku zvědav, co chce zažehnouti master Winnetou.“

„Nový náhrobek.“

„Výborně! Tahle myšlenka má cenu deseti tisíc dollarů. Ale náhrobek nehoří, protože jest z kamene.“

„Také netřeba, aby hořel. Navrstvíme suché klestí a trávu na kamení. Jakmile hranice tato vzplane, uleknou se rudí mužové a poběhnou k ohni, aby jej uhasili.“

„Ale protože není ještě náhrobek dohotoven, jsme nucení čekati. A ještě pak bude nebezpečno, přiblížiti se k němu, protože tam budou státi hlídky.“

„Nechť se rozpomene můj bratr Hammerdull na zvyklosti rudých bojovníků. Jakmile bude náhrobek dohotoven a mrtvola náčelníkova syna do něho vložena, nesmí u náhrobku prodlévati nikdo, leč otec, aby vykonal obřadné zpěvy pohřební, které smí jen duše zavražděného slyšeti. Budeme tedy míti na překážku jen jediného.“

„Usmrtí se?“

„Ne! Old Shatterhand a Winnetou neusmrcují nikoho, nejsou-li k tomu donuceni nezbytně. Náčelníkovi dostane se Old Shatterhandem jediného úderu, aby umlkl na tak dlouho, dokud mu mluviti nedovolíme; nic jiného nesmí se mu státi!“

„Nemůžeme býti současně u náhrobku, u plavidla a na ostrůvku. Rudoši shasí oheň dříve, než budeme hotovi a pak jest pochybno, zdaří-li se druhý záměr.“

„Nechť jen Dick Hammerdull příliš se nestará! Rozdělíme se a vyměříme přesně čas, takže se může zdařiti všecko. Především pusťme se do práce a budujme plavidlo, které nechť jest hotovo dřív, než se uloží soumrak.“

„Jsme bezpečni, že nebudeme pozorováni?“

„Winnetou ví zcela dobře, že Pa-Utes nepřijdou do těchto míst.“

„Zdali přijdou nebo nepřijdou, toť lhostejno, ale na všecek způsob bude lépe, nezvědí-li, že jsme zde a jaké máme úmysly. Na všecek způsob jest vždy lépe, stane-li se, co jest lepší. Nemyslíš, Pitte, starý Coone?“

„Myslíš-li že lepší věc jest lepší, než horší, milý Dicku, tedy se s tebou o to nechci hádati,“ odpověděl Pitt velmi suše.

Vyšli jsme tedy porážet mladé, tenké stromy; poněvadž jsme seker neměli, byla naše práce zdlouhava, za to však nepoměrně ticha. Svěžích, ohebných, pružných a pevných prutů k pevnému spojení kostry z hmotnějšího dřeva bylo po ruce dost. Plavidlo jsme vyhotovili za neúplné dvě hodiny se dvěma kormami v předu i v zadu a mimo to se čtyřmi vesly v bocích, pro případ, že by bylo třeba hbitějšího pohybu, než pouhého proudu.

Pak jsme nasbírali čtyři velké otýpky dříví a trávy a naložili je na plť. Na to bylo třeba odstraniti koně.

Jak jsem již podotknul, byli jsme nad táborem Pa-Utesů a bylo nám tudíž plaviti se po proudu, kdyby se nám byla zdařila záchrana zajatců. A bylo nám přidržovat se druhého břehu, aby byli pronásledovatelé nuceni dříve se přebroditi nebo přeplaviti, než by nás stíhati mohli. Z těchto duvodů bylo nám převésti koně na druhý břeh a skrýti je na nejvhodnějším místě nějakém daleko pod táborem. Old Cursing-Drya bylo nám také někam dopraviti.

Vysadili jsme tudíž koně pomocí voru na druhý břeh, načež jsme Fletchera připoutali k sedlu. Pitt Holbers měl příkaz, aby setrval při voru, kdežto my ujížděli po proudu, nikoli však podél břehu, nýbrž dalekou oklikou okolo tábora, takže jsme nemohli býti viděni.

Abychom využitkovali posledního jasu denního, jeli jsme cvalem a byli jsme za půl hodiny již tak daleko, že jsme byli aspoň anglickou míli pod táborem. Nalezli jsme tam malou rokli, v níž rostlo několik stromu; mohli jsme tam tudíž koně uvázati.

Old Cursing-Dry byl se sedla sejmut a rovněž ke stromu přivázán tak pevně a trvanlivě, že se nikterak nemohl uvolniti. Dal nám na jevo svůj vztek tím, že po nás několikrát kopnul, když jsme mu ruce / nohy poutali. Kdyby nebývalo dobrého roubíku, byl by nás vyčastoval spoustou nejšťavnatějších, surových nadávek.

Byli jsme ovšem nuceni zanechati ho bez ochrany a dohledu a pěkně se vrátiti valný kus cesty pěšky, nemajíce koní. Návrat jsme nastupovali za prvého soumraku, což nám cestu ukrátilo, neboť jsme se nemusili příliš řece vyhýbati. K Pittovi Holbersovi dorazili jsme za úplné tmy beze škody.

Vstoupivše na vor, odpoutali jsme jej a plavba, nemálo nebezpečná, byla zahájena. Ujal jsem se zadní kormy, Winnetou postavil se k přední a šeptem udílel mi pokyny. Byla taková tma, že by byl nikdo neviděl vlastní dlaň před očima, kdo ovšem nebyl zálesákem, já však rozeznával jednotlivé stromy na břehu a Winnetou, mistr ve všem všudy, viděl jistě bystřeji než já. Dick a Pitt dřepěli na plti, spolehajíce na nás a nuda probudila v nich chuť k jídlu. Večeřeli klidně.

Pa-Utes tábořili na levém břehu, proto jsme se přidržovali pravé strany řečiště. Řeka měla slušný spád a ustálený proud, takže jsme rychle po něm splývali.

Jakmile měl Winnetou za to, že jsme se k ležení s dostatek přiblížili, přistáli jsme k levému břehu na místě, kde byl vor ukryt převislými větvemi keřů a stromů, jako loubím. Pravím: k levému, neboť jsme chtěli prchati později po pravém břehu, ale byli jsme především nuceni na levém břehu vystoupiti, abychom provedli svůj záměr.

Winnetou se vypravil na nové výzkumy. Vrátil se asi za hodinu a hlásil, že nalezl všecko pro nás v situaci příznivé, že bude náhrobek zcela jistě po půlnoci dohotoven a pak že tam bude náčelník sám a sám. Náhrobek byl postaven asi tři sta kroků od ležení v lese. Smělý Apač doplížil se též do bezprostřední blízkosti poloostrova, aby vyzkoumal, ku kterému bodu nejlépe by zarejdoval a přistál s vorem.

Až do půlnoci leželi jsme mlčky a bez šelestu pod hustým loubím. Pak zašeptal Winnetou:

„Můj bratr nechť vezme z nábojnice zápalné stuhy!“

Tedy začátek našeho díla osvobozovacího!

Každý prozřetelný zálesák musí ve své brašně míti klubko tenkých, zápalných stužek, neboť často se mu přihází jejich nutné upotřebení. Uříznuv dostatečně dlouhý kus, zastrčil jsem jej bez obalu do kapsy, abych jej měl v pohotovosti. Pak jsme všichni vystoupili s voru na břeh, majíce otýpky na ramenech. Winnetou kráčel v čele.

Ubírali jsme se pokosem na levo k lesu. Apač vyhledával bystře taková místa, kde stromy rostly méně těsně u sebe, takže jsme mohli snáze projíti. Na pravo před sebou spatřili jsme záře táborových ohnišť, na levo spatřili jsme později oheň menší. Byl zažehnut u náhrobku. Přiblíživše se k náhrobku ještě blíže, zpozorovali jsme Pats-Avata, náčelníka Pa-Utesů, jenž seděl sám u mrtvoly svého syna.

Přišedše ještě blíže, zaslechli jsme jeho žalostné mumlání. Bylo mi ho žel.

Složivše otýpky, při nichž setrvali Pitt a Dick na stráži, plížil jsme se s Winnetouem k náčelníkovi a stanuli posléze těsně za ním, aniž nás postřehl.

Winnetou pokročil rychle ku předu.

Pats-Avat vzhlédl k němu, vyskočil a zasípěl zděšeně:

„Ano,“ pravil Apač ukázav na mne, „a zde můj bílý bratr Old Shatterhand.“

Indián se rychle otočil a utkvěl na mně strnulým pohledem. Již rozevíral ústa, aby vykřikl o pomoc, ale již mu také seděla má pěst na skráni. Skácel se mlčky Winnetouovi do náruče.

Dal jsem znamení zálesákům, kteří popadli po dvou otepích a přivlekli je rychle. Rozložili jsme palivo vůkol náhrobku, přiložili zápalné stuhy a zažehnuvše je, pádili jsme jako vítr k řece. Za minutu byli jsme na voru.

Odpoutavše jej, splývali jsme zvolna po proudu, držíce se břehu, kde byl nejhlubší stín. Teprve později napomáhali jsme vesly a kormami.

Vyjasňovalo se od požáru u náhrobku a také jsme zahlédli táborové ohně. V jejich záři ležel poloostrov před námi. V tom se zmohl požár u lesa a soustředil na sebe pozornost Indiánů. Zaslechli jsme jejich výkřiky, jež splynuly ve všeobecném hluku, načež jsme zahlédli bojovníky, utíkající jednotlivě i v houfech k náhrobku.

„Náš okamžik nadešel,“ pravil Winnetou, „připravit zbraně a nože ven, abychom vazbu zajatých rychle přeřezali.“

V tu chvíli rozlehl se od lesa ustrašený pokřik:

„Neav ekve, neav ekve (náčelník mrtev, náčelník mrtev)!“

Kdož ještě meškali v táboře, vyskočili a pádili k požáru. Zcela zřejmě jsme viděli, že i s poloostrova hnali se dva rudoši ku břehu a táborem k lesu, kde stál náhrobek.

„Chopit se vesel a k ostrovu!“ velel Apač, „Holbers zadrží vor u břehu.“

Plavidlo se rozletělo jako člun po hladině šourem k poloostrovu. Jakmile narazil na mělčinu, vyskočili jsme, Winnetou, Dick a já na břeh. Stál tam jediný strážce, zády k nám, tváří k požáru lesnímu obrácen. Zaslechnuv šelest kroků za sebou, jemuž jsme se v běhu nemohli vyhnouti, obrátil se a vykřikl.

Současně namířil ručnicí na Winnetoua, ale již také vrazil mu Dick do ramene. Výstřel zarachotil, ale koule ušla do vzduchu. Přiskočiv, vyrval jsem mu ručnici, zatím co Dick ze zadu se na něho zavěsil a ubožáka k zemi srazil. Pak jsem ho omráčil úderem do skráně.

Za mnoho-li okamžiků se to sběhlo? Za málo! Pak jsme se rozběhli s noži v hrstich k zajatcům. V minutě byli vazby sproštěni a dovlečeni na vor, kde si mohli strnulé údy rozetírati, aby pružnosti nabyly. Chopili jsme se vesel a popohnavše vor k pravému břehu, splývali jsme rychle po proudu.

Všecko se událo a sběhlo rychleji, snáze a štastněji, než jsme se zprvu domnívali, a přece již bylo svrchovaně na čase, že jsme již byli na volném řečišti, neboť výstřel i výkřik hlídačův byly zaslechnuty a rudoši vraceli se tryskem, aby pátrali po příčině toho.

Zahlédli nás, neboť jsme plynuli v záři ohňů a spustili zuřivý ryk. Ale všecky hlasy jejich přehlušil mocný, zvonivý hlas Apačův, jenž se vztýčiv a dlaně trubkovitě ke rtům přiloživ, provolával:

„Pats-Avat, náčelník Pa-Utesů, není mrtev a záhy se probéře ze spánku, neboť byl pouze omráčen Old Shatterhandem. A zde stojí Winnetou, náčelník Apačů. Osvobodili jsme osm bílých zajatců a ani tisíc Pa-Utesů nemůže nám je odejmouti! Howgh!“

Na toto prohlášení zdvojnásobil se ryk a zahřmělo několik výstřelů, aniž jsme však byli zasaženi, neboť již také zář ohne dopadala za nás. Plavili jsme se ve stínu, neposkytujíce terče indiánským střelám. Dlouho ještě slyšeli jsme hlasy rudochů, kteří zmateně a bez rady po břehu pobíhali, dávajíce sobě ujíti možnost dohoniti nás.

Ze zajetí a nejspíš též od mučenické smrti vysvobození mužové zvěděli tedy z úst Apačových, kdo jsme. Začali vykřikovati, radujíce se a děkujíce, ale Winnetou břitce nařídil, aby utichli, načež promluvil:

„Nejsme dosud v bezpečnosti a kdož ví, mohou-li se všichni radovati, že ušli Pa-Utesům. Uplyne jen malá píď času a nastane nám soud, který velice vážně skončí. Proto — ticho! Howgh!“

3.[editovat]

Winnetou stál jako dřív u přední kormy a zařídil vor k pravému břehu, jakmile jsme dorazili k místu, kam jsme dopravili Fletchera a koně. Osvobození mysleli, že tam vystoupime všichni, ale Winnetou se ozval:

„Zůstaňte na svých místech! Poplavíme se dále!“

„Proč tedy jste přitrhli ku břehu, nechcete-li vystoupiti na sucho?“ tázal se kdosi všetečně.

„Protože zde máme koně.“

„A my nemáme žádných! Hrom a peklo! Neměli jste času nebo chuti také naše koně odvázati? A zbraně nám chybí rovněž. Jak se uživíme a uhájíme v takové pustině, nemajíce ručnic, ba ani nožů? Proč jste si na to, u všech čertů, nevzpomněli?“

Nastala pomlčka, načež se Apač tázal:

„Zove se snad mladý, bílý muž, jenž právě mluvil, Fletcherem?“

Poznal jsme přízvuk, jímž otázku tuto vyslovil. Bylo jej slyšeti tehdy jen, byl-li Apač nucen s někým jednati, jímž opovrhoval, a zároveň se snažil hněv svůj potlačiti.

„Ano!“ ozval se tázaný.

„Jest tedy synem starého bělocha, který jest pojmenován Old Cursing-Dry?“

„Tisíc ďáblů! Kdo vám dovolil toto jméno vysloviti?“

„Winnetou se dovoluje sama sebe a rád by znal člověka, jenž by se odvážil namítati něco proti tomu.“

„Já se toho odvažuji! Toto jméno jest potupou, které nestrpím! Kde jest vůbec můj otec? Nebylo ho v ležení, když jsme byli přepadeni a nemohl býti tudíž zajat. Nechci se domnívati, meššúrs, že byste nás odsud odváděli, nechávajíce otce mého v inkoustě. V případě takovém aby vám všecky … do kostí vjeli a přísahám…“

„Dost!“ přerušil ho Winnetou, „žádné přísahy a žádné nadávky! Nestrpíme toho! Starý Fletcher jest v dobré skrýši a zítra se s vámi setká. Vaše koně a zbraně vám opatřiti — takovou myšlenku byli bychom měli jen tehdy, kdybychom neměli v lebkách ani zrna mozku. Winnetou vám poví, co se stane:

Pa-Utes budou nás stíhati a my je přivábíme do pasti, ze které nikdo z nich ujíti nemůže. Pak vydají vše, co vám náleží a co vám odňali. Bojovníci Navajů čekají na ně, aby je zajali. Kdo nemá koně, nechť se plaví na voru tak dlouho, až budeme na místě. Řeka zde tvoří velikou okliku, vedoucí k místu, kterou nazývají rudí mužové sitsuto (žlutá voda). Vzpomíná si můj bratr Shatterhand na ono místo?“

„Ano!“ odpověděl jsem, „jestliže se odsud vypravíme koňmo, dorazíme tam za úsvitu.“

„Správně. My, když se poplavíme po řece, přibudeme tam o něco později. Můj bratr Shatterhand má čtyři koně volné. Nechť vsedne do sedla s Dick Hammerdullem, Pittem Holbersem a některým jejich soudruhem; pocválá do sitsuto a počká tam na nás. Co se stane dál, vzejde z okolností.“

Osvobodili jsme osm zajatých, čtyři soudruhy Hammerdullovy a Holbersovy a čtyři kumpány starého Fletchera. Winnetou přidal mně zúmyslna soudruha Dickova a Pittova, nikoli někoho z družiny zaklínačovy. Hammerdull s radostí si vyvolil přítele, načež jsme vystoupili na břeh, od něhož ihned vor odrazil. Přes to vše bylo odvážno, že se chtěl Winnetou plaviti se čtyřmi takovými, jako byl starý či mladý Fletcher. Jak se dalo souditi z jeho nestydatého požadavku a vyjádření, tedy nepadlo jablko daleko od stromu.

Náš čtverlístek opustil břeh a nalezl záhy rokli, v níž byli naši koně, ač byla úplná tma. Nestalo se tam pranic. Old Cursing-Dry, jak jsem zpozoroval, trhal sice svými pouty, ale námaha jeho nebyla korunována úspěchem. Byl posazen na koně a pevně přivázán.

Soudruh Hammerdullův divil se nemálo tomu, jak jsme jednali se starým Fletcherem, ale záhy mu to bylo stručnými slovy objasněno, načež se již nedivil. Pak jsme vysedli do sedel a pustili koně v cval, opustivše řeku a zabočivše do šíré roviny, abychom po kratší tětivě onoho oblouku říčního přímou čárou ke Žlutým vodám dospěli.

Nebylo tam žádných stromů, takže jsme viděli hvězdy, při jichž svitu nemohli jsme naprosto sejíti s pravého směru.

Fletcherova koně za uzdu veda, jel jsem po celou dobu v čele malé své družiny a nestaral se o hovory, které upřádal trojlístek za mými zády. Události včerejšího a dnešního dne daly jim dostatek látky k rozmluvě.

Za prvého úsvitu spatřili jsme z daleka zelený pruh, lemující řeku a záhy na to dorazili jsme k vodě, při niž jsme seskočili s koní, abychom vyčkali příchodu Winnetouova. Fletchera jsme ovšem zase svázali.

Za všecku noční jízdu měl roubík v ústech; ze soucitu uvolnil jsem mu jej, ale sotvaže mohl jazykem vládnouti, zasypal mne přívalem nadávek a kleteb. K mlčení jsem ho přinutil pohrůžkou, že mu ihned do úst roubík znovu vložím.

Od včerejška zbyly nám opečené ryby; rozdělavše oheň, dopekli jsme je a nasnídali se na místě opomenuté večeře. Také na Fletchera se dostalo.

Za jídla chtěl Hammerdull vysloviti dotaz, jenž tížil srdce jeho již dlouho, ale pokynul jsem mu, aby mlčel, neboť Fletcher nesměl zvěděti pranic. Jakmile se však najedl, dal jsem mu roubík do úst, načež jsme ho i s koněm jeho dopravili o dostatečný kus dál a přivázali ho.

Pak se již Hammerdull nenamáhal déle, aby potlačoval vzkypělou zvědavost, která zajistě byla velmi velika.

„Proč zde nemohl ten plesnivec zůstati, mr. Shatterhande? tázal se mne. „Proč jsme ho dopravili do křovin?“

„Protože ho nesmí spatřiti jeho syn, jestliže zde vystoupí z voru, neboť by prováděl revoluce, nezví-li však, co máme za lubem s jeho otcem, zachová se daleko klidněji.“

„Well dobře tak! Chápu docela! Ale mám ještě sto dotazů, které — —“

„Které byste mohl ponechati u sebe,“ přerušil jsem ho, „vezměte raději udici a pokuste se o rybolov. Budou asi valně při chuti naši přátelé na voru. Zatím vám povím jen toto:

Pa-Utesové budou nás zajisté stihati na vodě i na suchu. Protože však nemohli viděti v noční tmě našich sledů, vyčkávali denní rozbřesk a použili noci k sestavení vorů. A stejnou dobou odbyli též pohřby svých dvou zavražděných vrstevníků, aby nepotřebovali se ráno ničím zdržovati. Můžete si tedy zcela přesně vvpočítati, jaký náskok před nimi máme.“

„Takový, že ho nebudou moci dohoniti.“

„Abychom je však podráždili, dopustíme, aby se k nám hodně přiblížili, čím se zase oni dopustí té neopatrnosti, že vrazi za námi do caňonu.“

„Navajové tam již budou?“

„Ještě ne, ale my tam také nedorazíme před dnešním večerem a do té doby bude tam Natsas-Kar se svými bojovníky zcela jistě. Toť vše, čeho nám třeba pro tuto chvíli věděti.“

„Vy však jste s Winnetouem o tom nemluvil. Snad má zcela jiný záměr než vy.“

„Nemá. Známe se navzájem. Ale teď dbejte raději o nějaký úlovek!“

Hammerdull a Holbers byli toho dne zase šťastnými rybáři. Za krátkou dobu učinili velmi slušný úlovek a teprv když jsme z daleka vor spatřili, zanechali svého rybaření.

Ryby dány ihned na oheň, aby hladoví poutníci nepotřebovali dlouho čekati. Winnetou stál vzpřímen na přídě a zíral k nám upřeně. Nespatřiv Fletchera, kývnul spokojeně a zarejdoval ku břehu, kde byl vor uvázán. Vůně opečených ryb vábila jeho družinu tou měrou, že v několika okamžicích sesedli se při ohni k dobrému snídaní.

Za bílého dne bylo mně možno prohlédnouti si tváře cizích lovců. Čtverlist, jenž se družil k Old Cursing-Drymu, nevzbuzoval valné důvěry a také jeho chování a hovor nedával mu nikterak dobrého vysvědčení.

Winnetou mne poodvedl, aby se mnou o nutných podrobnostech se dohodl. Vyřídili jsme to stručně a právě jsme domluvili, když se ozval mladý Fletcher:

„Jaké pak máte tajnosti mezi sebou? Máte snad špatné svědomí, že nesmíme slyšeti, o čem mluvíte?“

Za nás odpověděl Dick Hammerdull:

„Poslyšte, mladý mistře! Jak se zdá, nevíte ani, s kým mluvíte. Old Shatterland a Winnetou nejsou zvyklí, aby se do nich s takovým přízvukem střílelo.“

„Tak? Mám se jim snad poděkovati krásnými poklonkami za to, že mně závidí mou hubu?“

„Zdali hubu nebo nehubu, toť lhostejno. Ale vydáváte se do silného nebezpečenství, že byste mohl dostati něco přes hubu.“

„Rád bych se podíval na toho, kdo by se čehos podobného odvážil. Že jste nás osvobodili, jest věcí zcela vedlejší, neboť to bylo vaši … povinnosti a my vám nikterak za to nejsme díkem povinni. Teď chci věděti, kde jest můj … “

Bylo vskutku do nebe řvoucim, jakého výrazu užíval na místě slova „otec“. Dick mu odpověděl výstražně:

„Označujete-li tímto přepěkným pojmenováním toho, jemuž děkujete za svůj život, tedy vám honem vysvětluji, že již jest na cestě k Navajům. Je-li pravda, Pitte, starý Coone?“

„Ano, milý Dicku,“ odpověděl Holbers, „jestliže jest před námi, nemůže býti za námi.“

„Well! Je-li tomu tak, tedy jsem na chvíli uspokojen,“ prohlásil Fletcher, „doufejme, že tam ti … Utesové vlezou do pasti; pak ale budou …“

Mladý byl výtečnou kopií starého. Z úst jeho vychrlila se pravá povodeň nadávek a kleteb, kterých opakovati nelze, k čemuž ještě připojil Fletcher junior několik příběhů, z nichž až příliš vycházelo na jevo, že tatík i synek zvykli sobě považovati každého Indiána za bytost, kterou dlužno „shasnouti“ na potkání. Mnoho-li asi životů rudých lidi měli tito dva na svědomí?

Poněvadž jsme chtěli výhodu časovou, kterou jsme měli před svými stihately, všemožně zkrátiti, pobyli jsme plné čtyři hodiny u sitsuto, načež se plavil Winnetou se svými sedmi muži po řece dále. My druzí, postarali jsme se, aby Pa-Utesové při svém příchodu již z daleka poznali, kde vor ku břehu přistál a kde několik jezdců tábořilo, načež jsme také opustili Žlutou vodu, vytáhnuvše ovšem dříve Old Cursing-Drya z jeho úkrytu.

Na cestě vyňali jsme mu roubík a byť se již neodvážil přímo na nás útočiti pustými kletbami, slyšeli jsme přece z jeho úst téměř ustavičně výrazy, jakých jsem dosud od nikoho neslyšel. Obzvlášť zapřísahal se vždy znovu a znovu, že nezavraždil náčelníkova sy na a jeho soudruha.

Směr náš často sváděl nás k řece a zase od ni odváděl, až jsme posléz za pokročilého již odpůldne ustavičně se drželi jejího břehu. Za námi se prostírala dalekoširá, skalnatá rovina, po levé straně měli jsme řeku a před námi vystupovala znenáhla vysočina, tvořící již z daleka příkré srázy, mezi nimiž tok svatojanské řeky mizel. Tam byl tedy caňon, soutěska skalní, ve které jsme chtěli sevříti Pa-Utesy jako myš v pasti. Bylo ovšem dosud velmi pochybno, vlezou-li nám tam.

Abychom je k této neprozřetelnosti svedli, smluvil jsem se s Winnetouem, že se zastavím se svou družinou poblíž caňonu a vyčkám, až by se Indiáni objevili. Apač chtěl učiniti na řece totéž.

Seskočili jsme tedy s koní a čekali. Když uplynulo asi dvacet minut, uzřeli jsme jezdce, cválajicího proti proudu. Byl to bojovník Navajský, jenž nám oznámil, že jeho kmenovci dorazili již na místo a zaujali postavení, jak Winnetou navrhoval. Na to se rychle vrátil, aby oznámil Nitsas-Karovi, že se s námi již setkal.

O něco později spatřili jsme na řece vor. Dal jsem Winnetouovi smluvené znamení, načež přirejdoval ku břehu, aby čekal jako my. Řeka splývala v těch místech úplně přímočárně a Winnetou mohl objevení se stihatelů právě tak dobře zpozorovati, jako my, kteří jsme byli na suchu.

Dick Hammerdull po nějakém čekání namítnul, že jest přece jen pochybno, zda-li se Pa-Utesové odhodlali k našemu stihání, ale současně mávnul Pitt Holbers rukou a ukázav do dálky, pravil:

„Ohlédni se jen, milý Dicku, a hned uvidíš, že Old Shatterhand měl pravdu, jako vždy!“

Ano! Utesové přicházeli. Celý houf se vyrojil na obzoru, houf dvě stě mužů silný! A my dosud stáli! Teprv když nás spatřili, zastavili se. Na to jsme vyhlédli k řece a spatřili nad proudem čtyři — pět vorů.

Winnetou zpozoroval je již také a rychle odbočil od břehu, aby byl jeho vor viděn. Indiáni ho postřehli a rázem stupňována ry

Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard - 1920 - illustration from 43 page.png

Hlídka na ně dvakrát vystřelila. (Str. 50.)

chlost jejich plavidel. Současně rozehnali se jejich jezdci po rovině tryskem. Všecko, všecinko poukazovalo k tomu, že se náš záměr skvěle vydaří.

Vyskočivše na koně, ujížděli jsme ke cañonu a sice tak, abychom byli s Winnetouem v rovnoběžce, při čemž jsme se často ohlíželi. Za některou dobu zpozorovali jsme, že jezdci dorazili k místu, kde jsme se pozdrželi a odkud jsme jejich tlupu i vory spatřili.

Neslyšeli jsme ničeho, ale paže nad hlavou vztýčené poučily nás, že asi hrdla jejich se nadýmají vítězným pokřikem. Na to pobídli koně do nového trysku, což jsme ovšem učinili také. Řečiště se již v místech těch úžilo, čímž přibývalo proudu, takže se držel Winnetou s námi ve stejné šířce.

Skály se vypínaly vždy výš a výš a sestupovaly se, takže mezi nimi a řekou byla jen cesta sotva pět metru zšíři, ale později se ještě vice úžila. To byl vchod do caňonu. Ostrý, výzkumný pohled na bopoční stráně přesvědčil mne, že jsou Navajové v dobré a pevné posici.

Pokračováno v jízdě cvalem stále těsně podle řeky a skalních stěn, zdánlivě až k obloze vystupujících, přes různé skalní úlomky, útesy a trhliny, za pološera, až konečně se před námi přece vyjasnilo, protože vysoké skály náhle se snižovaly.

V místě tom narazili jsme na překážku. Uzřeli jsme před sebou celé bludiště skalisek, v jehož útesích obievili se nám bojovníci navajští, tedy zadní jejich oddíl. Zastavili jsme se a seskočivše, vedli jsme koně úzkými, schûdnějšimi místy.

Náčelník nás uvítal srdečně a já mu odevzdal starého Fletchera s pokynem, aby ho dal velmi přísně střežiti. Hned na to přirazil Winnetou s vorem k pobřežnímu skalisku, vystoupil a přišel k nám se svou družinou.

Událo se vše rychleji, než mohu to vyprávěti a tu jsme již také spatřili v hořejším otvoru chodby, kterou caňon zdánlivě tvořil, vory a jezdce nepřátelské — vklouzli tedy do pasti dokonale.

Nasadiv těžkou svou zabíječku medvědí v líc, zastřelil jsem přední dva koně. Výstřely odrážely se hromovou ozvěnou mezi stěnami skalními jako výbuchy hmoždířové. Navajové vyskočili ze svých úkrytů, na každém útesu, v každé rozsedlině, u každého balvanu objevil se některý z nich, maje ručnici pohotově.

Jezdci nepřátelští, uzřevše to, zarazili koně a kývali svým soudruhům na vorech, aby rychle přistáli ku břehu, což se také stalo velmi rychle, ač to bylo prací namahavou. A pak zahájili střelbu, která nám nikterak neškodila.

Utesové uznali, že by skrze naši posici nepronikli a proto se obrátili; jakmile zmizeli, připlynuly k nám jejich prázdné vory. Čekali jsme, ale nikoli příliš dlouho — již se zase vraceli rudoši, neodvažujíce se však na dostřel. Byli odraženi předním oddílem Navajů a zajisté již uznali, že jsou v naší moci.

Bylo to až příliš zřejmo, neboť jsme měli místa dost, abychom své sily rozvinuli, takže mohl stříleti každý z nás, kdežto oni byli obmezeni na úzký prostor mezi řekou a skalisky, kde se tísnili ve spoustě svých koní. Jen nejpřednější z nich mohli použiti ručnic; druzí nemohli, aby nezranili svých předáků. A v takové nebezpečné soutěsce dlouho prodlévati — snad přes noc? Na to pomýšleti bývalo by čirou blbostí. Byli jsme tedy přesvědčeni, že nebudeme dlouho čekati na svůj úspěch.

Domněnka tato se potvrdila, neboť za málo minut popojel ze stísněného houfu ku předu jezdec, mávaje na znamení příměří jakýmsi šatem. Pustili jsme ho k sobě a jezdec oznamoval, že si přeje jeho náčelník s naším náčelnikem mluviti. Vzkázali jsme, že nás může navštíviti Pats-Avat s úplným zabezpečením osobní svobody.

Stalo se, co jsme očekávali. Náčelník Utesů věnoval nám důvěru a dostavil se. Vyjednávalo se čistě po indiánsku, totiž velmi zdlouhavě, takže zatím nastal dokonalý soumrak i bylo třeba zanítiti ohně.

Náčelník Navajů trval na uzavření pokojné smlouvy a náhradě válečné v počtu padesáti ručnic, náčelník Pa-Utesů přál smírnému dohodnutí, ale bez ručnic, protože prý byli jeho syn a ještě jeden bojovník úkladně zavražděni.

Zaujal tudíž sprostředkování sám Winnetou a výsledkem jeho výmluvnosti bylo, že se Pats-Avat uvolil dáti náhradu, začež mu měl býti vydán vrah jeho syna. Jakmile bylo tohoto dohodnutí dosaženo, začal kolovati v kruhu nezbytný kalumet, dýmka míru, a Pats-Avat vrátil se ke svým bojovníkům, aby jim sdělil výsledek smlouvy. Že se dostal tak levně ze své tísně, mohl děkovati jedině vzácné humanitě Winnetouově.

Pak byl vyslán posel k našemu přednímu oddílu, načež sestoupili Navajové se srázných svých posic a rozvinuli se podél řeky na břehu, kde v brzku zaplanuly četné ohně. Zajímalo mne obzvlášť, že ode chvíle, kdy byla smlouva uzavřena, nikde se neobjevila ani nejmenší známka nedůvěřivosti.

Bojovníci obou různých kmenů tábořili skoro pospolitě a stýkali se vlídně. Jen Pats-Avatovi působilo obtíže, ustanoviti ze svých bojovníků ty, kteří měli odevzdati své ručnice. Proto trvalo skoro do půlnoci, než jich bylo padesát sneseno, načež se Pats-Avat vypravil k nám, abychom mu vraha vydali. Samo se rozumí, že bylo vráceno vše, co Utesové osmi svým zajatcům odňali.

Náčelník dal tyto věci přinésti a zároveň přivésti zajaté koně. Zjistilo se, že nikomu z bělochů nic nechybí. Zároveň s náčelníkem dostavil se onen bojovník, jenž byl svědkem vraždy a vraha zahlédl.

Bylo ovšem třeba, aby byl Old Cursing-Dry z vraždy usvědčen, prve než by byl vydán otci zavražděného. Na rychlo svolán soudní senát šestičlenný, totiž oba náčelníci, Winnetou, já, Hammerdull a Holbers.

Fletcher byl chován v zajeti tak odděleně, že ho ani jeho syn do té chvíle nespatřil; když však byl vrah v poutech k našemu ohni přiveden, spatřil ho mladý Fletcher a hnal se k nám zuřivě, aby za pustých nadávek a hrozeb vynutil otci svému svobodu.

Nastal výjev, jejž popsati neumím a jehož ukončením bylo, že Fletcher junior dostal pouta na ruce i nohy a dobrého strážce, při čemž mu bylo pohroženo náhubkem, bude-li pokračovati ve svém bohopustém spílání.

Vůkol ohně našeho utvořil se pak hustý kruh posluchačů. Prve než zahájen výslech, Winnetouem řízený, byla dle zvyklosti Savanny vazba sňata, protože se na jeho útěk nedalo ani pomysleti. Svědek ho poznal ihned, neboť ho viděl prchati a jakmile spatřil jeho koně, prohlásil s veškerou určitostí, že to jest zvíře, na němž vrah seděl.

Důkaz byl tedy proveden. Když bylo uděleno „slovo“ Fletcherovi, aby se hájil, nevzmohl se na nic, leč na celý řetěz nadávek a kleteb, v nichž se proplétalo jako krvavá nit pověstné jeho rčení, že chce býti oslepen a rozdrcen, je-li vrahem.

Protože měl právo na obhajování se, byl „senát“ nucen vyslechnouti ho, ale ono se to přece jen vyslechnouti nedalo. A k tomu ještě jeho vzezření! Tvář jeho připomínala spíše zuřivého dravce, než člověka.

Pats-Avat, otec zavražděného, seděl proti mně. Ručnice mu ležela po boku, nůž, tomahawk a stará dvouhlavňová bambitka vězely mu za pasem, na němž visela kožená prachovnice. Nejspíš proto jen, aby se něčím zaměstnal, čím by zastřel rozčilení a hněv, vytáhl bambitku a nabíjel ji.

Nedbal jsem toho, neboť jsem upřeně pozoroval Old Cursing-Drya, který právě dochrlil poslední svá rouhání. Na to opakoval Winnetou obžalobu; pro obhajování nevyskytnula se žádná nutnost a došlo tedy na vynesení rozsudku. Všemi hlasy uznán Fletcher, že propadl žalobě, načež povstal Winnetou a řekl:

„Tento spravedlivý soud Savanny uznal tedy, že Old Cursing-Dry zavraždil dva bojovníky kmene Pa-Utesů a poněvadž jsme slíbili vraha vydati, budiž odevzdán náčelníkovi Pats-Avatovi, který provede rozsudek. Howgh!“

Pats-Avat zvolna povstal a vztyčil se vážně. Drže bambitku v levici, napřahl pravou ruku proti vrahovi a pronesl zvučně:

„Od té chvíle náleží tento bílý dravec mně. Bude ihned přivázán na kůl a umučen, aby prořval v bolestech tři dni a tři noci ve zdlouhavém umírání, neboť dopustil se nejen dvojnásobné vraždy, ale byl vůbec trýznitelem a vrahem velmi mnohých mužů rudé a snad i bílé pleti. Howgh!“

Fletcher stál posupně a strnule, náhle však zasyčel na rudocha:

„Já — zemřít? A na kůlu? Chachacha! Ačkoli jsem se zapřísahal, že chci býti oslepen, jsem-li vrahem? Rudý pse…! Není-li již pro mne záchrany, pak aspoň ty nebudeš svědkem mé smrti. Potáhneš přede mnou ke všem…! Tu máš!“

Vyrval bleskem náčelníkovi bambitku, namířil na něho a stiskl spoušt; v příštím okamžiku obrátil hlaveň ke své skráni a stisknul znovu. Oba výstřely zarachotily téměř současně, takže viděl málokdo, že náčelník při prvém výstřelu hbitě uskočil, při druhém po bambitce hmátnul. My ostatní vyskočili rychle, soudíce nejinak, než že se oba dva skácí na zem bezduší, ale náčelník stál vzpřímen, nezraněn a pronesl posměšně:

„Nemohl mne zasáhnouti, neboť jsem mu odrazil ruku a pak jsem nabíjel pouze prachem. Olova dosud ve hlavních nebylo. Ale pohleďte na tohoto bílého psa! Co se mu stalo?“

Ano! Co se stalo Fletcherovi! Pustil vypálenou bambitku z ruky a stál strnule, tiskna dlaně k očím. Pak sejmul ruce a pozvedl hlavu, jakoby se chtěl po hvězdách rozhlédnouti, ale zamával prudce pažemi a z hrdla se mu vydral pronikavý, divoký, až do kosti vnikající výkřik. Na to se skácel tváří na zem a hrabal zoufale prsty mezi kamením.

„Uff!“ pronesl Winnetou, „chtěl oslepnouti, byl-li vrahem a střelil si plný náboj prachu do očí. Soud prairie ho odsoudil, ale velký Manitou byl rychlejší a rozsoudil nad ním spravedlivě sám. Stalo se tomuto rouhačovi a neřestníkovi právě tak, jak rouhavě na velkém duchu vyžadoval. Winnetou, náčelník Apačů, viděl a zažil mnoho, čeho jiní nezažili a neviděli, ale z tohoto soudu božího jímá ho hrůza.“

A vskutku se zachvěl tento neochvě¨jný hrdina, jakoby úporným mrazem a prudce se obrátil na odchod. Bylo tomu tak, jak pravil: Fletcher chtěl se vyhnouti trapnému zmírání rychlou smrtí, ale poněvadž náčelník ruku mu strhnul, vletěl mu výbušný prach přímo do očí.

Bylo mně, jako Winnetouovi. Chvěl jsem se mocně a odešel jsem tak daleko od ohně, že jsem strašného nářku bohem potrestaného zlosyna neslyšel. Než jsem se po delší době vrátil, byl již odsouzenec odvlečen mezi Pa-Utesy, jichž náčelník ovšem již na to nemyslel, aby ho ještě téhož večera na kul mučenický připnouti dal.

Ačkoliv jsem byl již velice spánku potřeben jako všichni druzí, nemohl jsem dlouho usnouti a marně jsem se převaloval s boku na bok. V uších mně stále zněla slavně pronesená slova Winnetouova:

„Velký Manitou byl rychlejší a rozsoudil nad nim spravedlivě sám.“

A když jsem posléze přece zdřímnul, zdálo se mi, že dosud rachotí oba výstřely z bambitky.

Byl to vskutku sen? Či bděl jsem? Ano a ne! Výstřely padly vskutku a po nich zaslechl jsem hluk hlasů a kroků. Vyskočiv, uzřel jsem celý tábor v pohybu a zvěděl po krátké poptávce, že Old Cursing-Dry poradil se s Vaňkem.

Kterak to bylo možno? Oslepen a spoután — jak mohl prchnouti? Nemohl a nemohl jsem tomu uvěřiti. Či snad jen předstíral slepotu a viděl dosud?

V tom přiběhli ke mně Hammerdull a Holbers. Zastavil jsem je.

„Víte již, sire,“ oslovil mne Dick, „že starý Fletcher prásknul do bot?“

„Slyšel jsem, ale nemohu uvěřiti.“

„Zdali věříte, nebo nevěříte, toť lhostejno, ale starý Fletcher vskutku zmizel, milý mistře Shatterhande!“

„Což nebyl spoután?“

„Proč by nebyl spoután? Byl!“

„Tedy ho Pa-Utesové špatně střežili?“

„Bude tomu asi tak. Jaký div? Mysleli nejspíš, že to stačí, byl-li oslepen a spoután a on jim zatím vytřel zrak.“

„Ale jak jen mohl — — —? Patrně mu byl někdo nápomocen.“

„Zdali mu byl nápomocen, anebo nenápomocen, toť lhostejno. Ale jeho synáček zmizel zároveň se ctěným papa. Vnějši hlídka zahlédla dva chlapy, ujíždějící na jediném koni.“

„Nenabyli tudíž času, aby ukradli koně druhého. A kterak to, že již nebyl spoután jeho syn?“

„Zdali byl spoután, nebo nespoután, toť lhostejno, ale vazba mu byla sňata, protože o to slušně požádal, slíbiv, že nebude nadávati a hromovati. Nikdo nemyslel, že by se mu nesmělo důvěřovati, neboť otec jeho byl vydán Pa-Utesům a byl tudíž v nejlepších rukách.“

„Byla to neprozřetelnost! Kterým směrem prchli?“

„Hlídka jižní hlásila jejich gentlemanský odchod; nejspíš tedy chce se slepec podívati na ekvator. Hlídka na ně dvakrát volala a protože se odpovědi nedočkala, střelila — také dvakrát, neboť byl na hlídce náš soudruh s dvojkou.“

„Pojďte se mnou k němu. Chci věděti, kde stál. Snad se dá nalézti sled nějaký, třeba byla tma.“

Nenamítali ničeho a šli jsme tudíž. Mnozí jiní ubírali se s námi tímtéž směrem, ale v brzku zaslechli jsme daleko v předu výstražné volání Winnetouovo, jenž nařizoval, aby se nikdo neodvažoval ku předu, ježto by se mohly zničiti sledy uprchlíků.

Všichni stanuli. Já jediný postupoval a když jsem došel k Winnetouovi, řekl mi:

„Můj bratr slyšel, co se stalo. Jest třeba, abychom — — —“

Umlkl a naslouchal do noční temnoty. Zaslechl jsem za několik okamžiků dunění kopyt konských. Zvuk se zvolna blížil a sesiloval; konečně isme spatřili koně, držíce již revolvery v hrstích.

Opatrnost tato byla tentokrát zbytečna, neboť se vracel kůň bez jezdce, a sice kůň mladšího Fletchera. Když jsme ho do ležení přivedli, viděli jsme, že jest jeho zadek potřísněn krví, ale zvíře samo raněno nebylo.

Bylo tedy skoro jisto, že jezdec některý byl zasažen nábojem, jejž nazdařbůh vypálil muž na stráži. Nejspíš kůň svrhl pak buď jednoho nebo oba jezdce a vrátil se tam, kde větřil druhé koně. Z toho vyplývalo, že uprchlíci neunikli daleko a mohli jsme tedy odložiti stihání až do rána.

Jakmile svítání začalo, vyjeli jsme za zmizelými. Dlouho jsme hledati nepotřebovali, neboť od místa, kde byli mladší a starší Fletcher spatřeni, táhla se svěží šlépěj konská na vzdálenost asi tisíce kroků, kde ležel na zemi Fletcher mladší, mrtev a již studený.

Koule mu vnikla ze zadu mezi žebry do prsou. Udržel se na koni sotva několik vteřin, načež se sřítil. Kůň se starším Fletcherem pádil dále, ale poněvadž ho nemohl osleplý jezdec správně říditi, zabočilo zvíře, nejspíš již poděšené, na skalní sráz, jež spadala skoro kolmo s výše třiceti metrů k řece.

Tam se asi kůň vzpínal, nechtěje ku předu, protože větřil nebezpečnou hlubinu; zuřivý jezdec toho nedbal a zvíře ho svrhlo. Když jsme se zadívali do prohlubně, spatřili jsme ho.

Ještě byl na živu, neboť se pohyboval a k našemu sluchu doléhalo slabé skuhrání.

Jakživ jsem nepodléhal závrati, ale tehdy mne přece jímala, když jsem se rozpomenul, že i druhá část rouhavé výzvy zlosynovy došla svého uskutečnění. „Chci býti oslepen a rozdrcen,“ říkal a zapřísahal se a teď měl tedy, co chtěl.

Vrátivše se do ležení, přivolali isme pomocníky. Pak jsme sestoupili s návrši k ubožákovi. Ležel bez vlády, oddechoval těžce a skuhral srdcelomně. Napuchlé, strašně zanícené, zrnky prachovými zčernalé a zmodralé oči byly přimknuty.

Poklekl jsem k němu a tázal se:

„Mr. Fletchere, slyšíte mne? Rozumíte mi?“

Neodpověděl; zamrkal jen prudce a vytřeštil na mne hrůzně znetvořené oční bulvy, zraku zbavené.

Opakoval jsem dotaz s tímtéž úspěchem. Podrobili jsme ho prohlídce a zjistili, že jest jeho hlava neporušena, za to však obě ruce i nohy zpřeráženy. Žebrům a páteři zajisté nebylo také zdrávo .

„Rozdrcen — zrovna jak si přál,“ zamumlal Winnetou.

O vnitřním zranění při pádu s takové výšky nedalo se pochybovati. Když jsme se pokoušeli nadzvednouti ho, začal řváti jako tygr, přerývaně sice, ale ustavičně. Řev jeho neměl konce. Za strašlivých bolestí, kterými byl mučen, nabyl aspoň částečně vědomí, neboť když jsem se ho znovu dotazoval, slyší-li a rozumí-li, přestal řváti a tázal se:

„Kdo to? Kdo zde?“

„Old Shatterhand a Winnetou.“

„Kde jest můj syn?“

„Mrtev.“

„Zastřelen?“

„Ano.“

„Za — stře — len!“ blábolil skuhravě, „za — stře — len — mou — vinou.“

„Ano. Zavinil jste jeho předčasnou smrt a sám jste si připravil strašné umírání.“

Vzdychal a sténal z hluboka, že by se byl nad ním kámen ustrnul. Pak zamknul oči a ležel bez pohybu jako dřevo. Jen prsa se mu slabě zvedala a klesala.

Po přestávce za úplného ticha vůkol tázal jsem se ho:

„Bdíte ještě? Slyšíte mne?“

„Ano,“ vydechl.

„Zbývá vám již jen několik minut života. Pamatujte na smrt, na své hříchy, na věčný soud a na svou duši. Vzpomeňte si na svrchované milosrdenství boží, rozpomeňte se na Slitovníka.“

„Milosrdenství boží,“ zašeptaly bez výrazu krví zalité jeho rty,

„Aspoň pravdu povězte! Zastřelil jste náčelníkova syna a jeho průvodce?“

„Ano“

„Želíte tohoto hříchu, jakož i všech dřívějších, jichž jste se dopustil?“

„Zda — želím — —-? Oh! Modlete — se — za mne — — aspoň — — jeden — — otčenáš — — —“

„Vyslechněte, co vám povím. Želíte-li vskutku svých zločinů a neřestí, smíte aspoň zemříti v přesvědčení, že budete účasten milosti boží a že vám bude Všemohoucí milostivým soudcem. S touto nadějí odebeřte se na věčnost! Pomodlíme se za vás!“

Vykonal pohyb, jakoby chtěl zlomené své ruce, bezvládně svislé, sepnouti, ale marně. Složil jsem mu je tedy sám a modlil se hlasitě otčenáš a pak dále, nač jsem si právě vzpomněl.

Na tváři Fletcherově rozhostil se tichý, skoro usměvavý klid — — hlava jeho pohnula se zvolna a mdle, jakoby se ku spánku ukládala — — —

Konec! Old Cursing-Dry odešel s tohoto světa. Kéž ho na cestě do onoho neprovázely jeho kletby!

Winnetou mne pozvedl a pravil:

„Mému bratru Šárlíovi dostalo se po vůli: duše tohoto muže nalezla cestu k velkému, dobrému Manitouovi. Tělo jeho nechť spočine společně se smrtelnými pozůstatky syna jeho v zemi, dokud se do nich v den poslední duše jejich nevrátí. Howgh!“ — — —