Běda lhářům/III.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 195–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Opět se probudilo jitro, ale Stojmíra nenalezlo již v domě biskupa Velehradského. Daleko za pomezím, za modrovlnným Dunajem, stál mladík odvážlivý před velikým dvorcem maďarského bohatýra Abafiho. Dvorec tento byl ohražen hrubou zdí z kolů a hlíny, vedle níž u vnitř dosti hluboký a široký příkop běžel. Nad ním byl vystaven dřevěný most, po němžto se, od hlavních vrat v obřadní zdi, k panskému obydlí jíti muselo, jenž ale nic jiného nebylo než veliká stáj s několika komnatami a prostrannou jídelnou mezi dřevěnými stěnami.

U velikých vrat zastavil se Stojmír s cizím poutníkem.

„Tu jsme u dvora Abafiho, jak jsi žádal, mládenče!“ jal se nyní poutník mluviti. — „Tam v té kobce scházívají se zvaní hosté jeho — zvaní povídám; neboť nepozvaných tuze vlídně nevítá. Měj se tedy na pozoru! — Co jest ti ale najednou? Proč tak zamyšlen a smuten, ježto jsi po celé cestě vesel byl?“

„Ba, jinak se neděje! Však dobře jsi mě připomněl — s veselou myslí musí člověk do díla. Jenom dvě slova ještě, příteli!“

„I také já s tebou mám slovo ještě mluviti — ač dosti nerad. Já tě dovedl k domu tomuto, daleko se uhnuv z cesty své, a musím nyní zas mnohou míli nazpět konati. Ale zásoba mých peněz došla.“

„Právě o tom chtěl jsem mluviti.“

„Takés mi, nežli jsem na cestu s tebou se vydal, slíbil náhradu —“

„Bohatou. Či myslíš, brachu, že nebudu moci slovu dostáti? Že nevypadám, jakobych měl něco na rozdání?“

„Skoro jsi uhodl.“

„Peněz věru nemám — neboť jsem musil po cestě rozdati, co mi byl pán z pokladu uschráněného udělil. Mám ale zboží, příteli. Mám nevolníka, otroka.“

„Kde? — jakého?“

„Nu zde mezi náma dvěma, a jsi-li ty člověk dobrý, svobodný — jsem já již otrok tvůj.“

„Hloupé žerty!“

„A proč hloupé, přivedou-li k cíli? Bez všech žertů, já se ti daruji za otroka — s tou výminkou, že mě prodáš Abafimu, a peníze jakož přislíbenou náhradu podržíš.“ — Takto řekl Stojmír a bez meškání také hned na vrata bouřiti začal. „Slyšte! Ozvete se!“

Nadarmo jej poutník zdržoval; mladík nepřestal hluk tropiti, až sám bohatýr z domu na most vyběhl.

„Kdo vám to dovolil?“ horlil velikán, jiskrných zraků, poněkud vypouklých lícních kostí a dlouhých havraních vlasů.

„I co dovolil!“ odpovídal Stojmír. „To se dovolilo samo. Kdo pak jsi?“

„Živý blesku! — a kdo jsi ty? Já ti dám skřipec na ústa. Já jsem Abafi!“

„To je dobře. Tobě mě chce pán můj prodati.“

„Mně?“

„Je to arci hloupé! Jonák z krve slovanské, vychován u velkém sídle moravského krále — a nyní prodán do pustého hnízda — takto zahozen. Avšak uzavříno jest a tak zůstane.“

„Chceš-li, abych tebe i pána tvého fenami ode vrat štváti dal? — Kdo jest ten kluk pomatený?“ tázal se dále poutníka.

„S dovolením —“ začal Stojmír, nežli tento odpovědít mohl. „Já jsem otrok jeho! on mě dostal darem a chce mě zas tobě prodati. To je to všecko.“

„A co pak umíš? — Krásti?“

„Nevím, jak to myslíš. Chleba však umím i sobě i jiným vydělati!“ řekl Stojmír a obrátil se na to k svému soudruhu. „Aj, tedy mu pověz, co umím a kdo jsem!“

„Kuchtík je — a k tomu vyhlášený.“

„Kuchtík?“ tázal se Abafi zvědavě a pohladiv si černé vousy, hlasitě zamlasknul. „A rozumí svému řemeslu? Umí vařiti?“

„Vařiti? Nic více?“ smál se mladík. „Péci, smažiti a pražiti — ale jen pro slovanské jazyky, pro zuby, jenžto jemně rozmílají pečinku —“

„To já také dovedu — a rád pojím něco dobrého. — A zač mi toho kluka dáš?“ obrátil se Maďar k poutníku. „Dávno jsem si přál míti dobrého kuchtíka — a to z krajin od západu. Samé divy o nich povídají. A právě dnes! Zač je ten kluk? Dcera moje má dnes svatbu — může ukázati, co dokáže. Zač je ten kluk?“

„Slib mi dříve,“ odpovídal Stojmír místo domnělého pána svého — „že mě budeš vlídně chovati, bez nátisků —“

„Což pak jsem medvěd, kluku? — Zač je ten chlap?“

„Nu, jestli ho tedy“ — otevřel poutník posléze ústa — „jestli ho míníš, pane, koupiti — tedy —“

„Co tedy? — Mluv! Či jsem tvůj blázen?“

„Dej tedy dvacet kop.“

„Margito, dvacet kop z mé skříně!“ zkřikl Abafi, k domu se obrátiv.

„Třicet!“ zkřikl po něm Stojmír. „Nedáš-li třicet, při první příležitosti uteku!“

„Však my tě uvážem. A jen toho zkus!“

„Všecky krmě přesolím!“

„Ustaň, kluku prostopášný! Pět a dvacet dám —“

„Plných třicet, pane! — plných!“

„Živý blesku! — Pojď si pro ně, sice mě hněv udusí! Vejdi do domu!“

„Nu jen tedy, pane, jdi!“ domlouval Stojmír součastníku a průvodci svému, kterýž do domu vejíti posud ještě otálel. „Vždyť sis to zasloužil.“

„Kde zůstaneš ty?“ tázal se ho poutník, bera se otevřenými vraty po mostě do panského domu.

„Já zůstanu tady — jak se Bohu zlíbí.“