Bílá paní sicilská/O bílé paní

Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný
Zjevení	O bílé paní	Zmařený zločin

Údaje o textu
Titulek:	O bílé paní
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 22–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Obyvatelstvo hradu nesmírně bylo pobouřeno zvěstí kastelánovou, že bílá paní opět se objevila.

„Nedopouštěj Bůh, aby naši vrchnost stihlo něco zlého!“

„Slyšel jsem od staré Mariny ve vsi, že prý před smrtí signora Francesca také viděla nad hradem letěti bílou paní.“

„My jsme však tehdy neviděli ničeho.“

„Není divu, když jsme spali. A hlídka na hradě tenkráte také snad si někde v koutku zdřimla. To víte, stará Marina v noci leccos kutí a tedy může viděti více než obyčejný člověk.“

„Tedy by zjevení se bílé paní věstilo zase úmrtí na hradě? Věru, nepřál bych toho ani signoře, ani Antoniovi.“

Tak a podobně hovořilo se mezi hradní čeledí.

„Kdo však je ta bílá paní?“ zeptal se jeden z oděnců, jenž nebyl ještě dlouho na hradě.

„Tys dosud neslyšel o bílé paní?“ podivil se starý zbrojnoš. „Hochu, hochu, ty víš málo!“

„Tedy mi o ní pověz, abych věděl více!“ žádal zvědavec, trochu jsa rozdurděn slovy starého muže.

„Při snídaní budu ti o ní vyprávěti,“ sliboval zbrojnoš.

„Však signor Benvenuto také neví o bílé paní,“ ujal se jiný žoldnéř zvědavce. „Před chvílí dal zavolati k sobě hradního, nejspíše aby něco zvěděl o nočním zjevu.“

„Škoda, že signor není z rodu Millesimů!“ zahučel tiše jeden z čeledi. „Tomu bych přál, aby bílá paní —“

„I mlč, štěbetavče!“ napomenul jej druh. „Kdyby tě někdo slyšel, snadno bys upadl v nemilost signorovu!“

„Toho bych málo dbal!“ vypjal se hrdě nepřítel Benvenutův. Ale přece nedopověděl, čeho by šlechtici přál. —

Tou dobou meškal hradní Luigi v komnatě šlechtice Benvenuta.

Ošemetný Pietro seděl v předsíni a bedlivě naslouchal hovoru v sousední komnatě.

„Co to bylo v noci, pane hradní?“ otázal se Benvenuto, jehož obličej nesl stopy nevyspání.

„Zlé znamení, signore,“ odvětil hradní s povzdechem. „Bílá paní má v rodině Millesimů smutnou úlohu. Kdykoli má některého člena toho rodu stihnouti něco zlého, vždy se objeví.“

Benvenuto vzpomněl si na noční hovor s Pietrem, připomněl si zamýšlený zločin a bezděky se zachvěl.

„Znáš nějaký doklad?“ zeptal se po chvíli kastelána.

„Těch je dosti, signore. Také před smrtí signora Francesca objevila se bílá paní. Na hradě jí sice neviděli, ale jistá stará žena ve vsi pozorovala zjevení.“

„A kdo vlastně je ta bílá paní?“ vyptával se Benvenuto. „V mládí svém slyšel jsem o ní, ale časem vytratilo se mi vše z paměti.“

„Dopřeje-li mi signor laskavě sluchu, krátce vypovím historii bílé paní,“ nabízel se Luigi.

A když Benvenuto pokynem hlavy projevil, že jest ochoten poslouchati, začal hradní:

„Prababička zemřelého signora Francesca byla paní velice zbožná a lidumilná — asi jako naše signora Margherita. Z neznámé příčiny rozhněval se na ni její manžel a usoudil, aby byla odloučena od svých dítek a zavřena do hradní věže.

Ubohá paní ztrávila v žaláři několik let, dnem i nocí volajíc po svých milých dítkách; však manžel nedal se obměkčiti, a tak nešťastnice posléze ve vezení vypustila ducha, ani svým dětem nepožehnavši.

Po její smrti začal vdovec želeti své ukrutnosti a často zašel si do věžního žaláře, kdež modlitbami a pláčem hleděl sobě uleviti. Když jednou nevycházel dlouho z věže, podíval se jeden ze sluhů do vězení, a k největšímu ustrnutí nalezl pána svého ležeti bez vědomí na dlaždicích.

Když jej donesli do jeho komnaty a k sobě přivedli, stále opakoval: „Já ji opět viděl! Já ji viděl!“ Tak volal po tři dny, nevšímaje si nikoho; a čtvrtého dne nebylo ho již mezi živými.

Po létech stalo se, že jedna z dcer zemřelého těžce onemocněla. V noci, jež předcházela dni jejího úmrtí, slyšeli obyvatelé hradu divné kvílení a s hrůzou uzřeli bílou paní, která obletovala věž; potom snesla se k oknu jizby, ve které ležela nemocná, a zase zaletěla ku věži, kde se rozplynula jako mlha. Druhého dne byla dívka mrtva.

Všeobecně tvrdilo se, že bílá paní jest duch uvězněné signory. Od té doby zjevila se bílá paní častěji a vždy potkalo rodinu Millesimů něco zlého; buď někdo zemřel nemocí nebo nešťastnou náhodou, anebo se aspoň těžce roznemohl. Jednou po takovém zjevení vypukl ve hradě požár a jen s největším úsilím podařilo se jej uhasiti. Vůbec zjevuje se bílá paní, když majetku nebo životu Millesimů hrozí nebezpečí.“

Hradní skončil a Benvenuto se zamyslil.

„Tedy by zjevení v uplynulé noci značilo nějakou nehodu?“ zeptal se po chvíli.

„Nedopouštěj Bůh, aby signora nebo Antonia stihlo něco zlého!“ zvolal hradní. „Ale nějaké nebezpečí jim hrozí. Dej Bůh, aby je minulo bez pohromy!“

Benvenuto propustil kastelána a skloniv hlavu k prsům, zahloubal se v neveselé dumy.

Šramot ve vedlejší jizbě jej vyrušil.

„Pietro?“ otázal se šlechtic.

„K službám, signore. Smím-li vstoupiti?“

„Vejdi!“

V komnatě Benvenutově objevil se nehodný sluha.

„Slyšel jsi?“ otázal se jej šlechtic.

„Slyšel, signore,“ svědčil Pietro s úšklebkem. „Ta bílá paní má nos! Tak rychle vyčenichala, co proti signoře zamýšlíme. Jen že netřeba se obávati; to strašidlo nic nepoví.“

„Pozbyl jsem chuti k provedení tvého plánu,“ prohodil Benvenuto.

„Nuže, když signor nechce, neučiním ničeho. Ostatně, signor nepotřebuje více peněz. Vždyť bude se vyhýbati společnostem, nebude ani píti, ani hráti. Bude to přec jen krásné, až všichni hodní lidé budou si jej chváliti jako zbožného lidumila; synové bohatých rodin ovšem ztropí si z něho smích — ale, což jest signorovi po takových lidech?“

„Již ani slova!“ vzkřikl šlechtic, jehož prudká krev pobouřila se těmi úsměšky. „Což jsem ti řekl, že změním svůj dosavadní život? Pietro, to ti povídám: neopovaž se před někým takto o mně mluviti, sice zakusíš!“

„Jsem pouhý sluha a proto budu mlčeti,“ pokorně řekl Pietro.

A když šlechtic rozkázal mu, aby osedlal jeho koně, že pojedou do Catanie, posupně se ušklíbl a rychle vykonal daný rozkaz.

Ve společnosti městských hýřilů bavil se Benvenuto výtečně. Víno teklo proudem, drahá jídla přicházela na stůl; a když posléze zasedlo se ku hře, zapomněl Benvenuto na vše, i na bílou paní.

Hrál vášnivě — a když za pozdního večera vracel se na hrad, hrozně proklínal. Prohrálť v Catanii nejen všechny své hotové peníze, nýbrž i řádný dluh tam učinil.

Pietro po každém zazlořečení jen se ušklíbl…