Bílá nemoc/Akt první - Obraz třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Akt první - Obraz třetí
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Bílá nemoc je drama K. Č. z roku 1937. Dílo varuje před nastupujícím fašismem.
Zdroj: www.mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. Dramata : Loupežník : R.U.R. : Věc Makropulos : Bílá nemoc : Matka. Praha : Československý spisovatel, 1994
Licence: PD old 70

Rodina u večerní lampy.

Otec: (čte noviny) Zase článek o té nemoci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých starostí za celý den –

Matka: S tou paní ve třetím patře je to prý zlé. Nikdo k ní už ani nemůže… Necítils na schodech ten zápach?

Otec: Ne. Tady je interview s dvorním radou Sigeliem. To je světová kapacita, maminko, na toho já dám. Uvidíš, že potvrdí má slova.

Matka: Která?

Otec: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc.

Matka: Píše mi sestra, že u nich je toho taky plno.

Otec: Nesmysl. To už je taková panika – To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny. Vidíš, já vždycky říkám: udělat z Číny evropskou kolonii, zavést tam pořádek, a byl by pokoj. To máme z toho, že se ještě pořád trpí takové zaostalé země. Samý hlad a bída, žádná hygiena a tak: pak je z toho malomocenství. – On tady Sigelius říká, že je to přece jen nakažlivá nemoc. To by se mělo něco udělat.

Matka: Co by se mělo udělat?

Otec: Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním! Vždyť je to hrůza, maminko, že nám nechají v domě umírat tu babu nahoře! Člověk aby se bál domů… už ten zápach na schodech…

Matka: Já bych jí donesla aspoň polévku, když je tam tak sama.

Otec: Jen se opovaž! Vždyť je to nakažlivé! Ty s tvým měkkým srdcem, ještě nám to zavlečeš sem – To by tak hrálo! A měli bychom něčím dezinfikovat naši chodbu.

Matka: Čím?

Otec: Počkej. – Je to blbec!

Matka: Kdo?

Otec: Ten novinář! Tadyhle píše – Já se divím, že to nezabavili! To se přece nemá dovolit, aby se psaly takové hovadiny! Ale já to redakci napíšu, to si nedají za rámeček. Pitomec jeden!

Matka: Co tam máš?

Otec: Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit… že zachvátí všechny lidi kolem padesátky…

Matka: Ukaž!

Otec: (hodí noviny na stůl a běhá po pokoji): Trulant! Copak se smí takhle psát? Víckrát ty noviny nekoupím! Já jim ukážu – to jim nedaruju…

Matka: (čte): Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvorní rada Sigelius!

Otec: Nesmysl! To přece není možné, při dnešním stavu vědy a civilizace – Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –

Dcera: (jež dosud četla na pohovce román) Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout –

Otec: A ták! To je hezké! Slyšíš to, maminko? Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co? A zabírají vám místo, že? A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa, ne? To jsou pěkné názory!

Matka: Ale tati, to ona tak nemyslela!

Otec: Ne, ale řekla to! Viď, to by bylo jen v pořádku, aby se tvůj otec a matka v padesáti létech klidili, viď, dceruško?

Dcera: Ty to bereš hned tak osobně –

Otec: A jak to mám brát? Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat – Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět!

Dcera: Já jsem mluvila obecně, tati. Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci – Prostě není na světě tolik míst – Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny!

Matka: To zas má pravdu, tati!

Otec: Koukejme, ona má pravdu! A my teda máme kvůli vám pojít v nejlepších létech, ne?

(Vejde Syn.)

Syn: Halo, co máte?

Matka: Ale nic. Tatínka jen rozčililo… četl něco v novinách o té nemoci…

Syn: No a? Co ho na ní rozčiluje?

Matka: Já jsem jenom řekla, že jednou už něco muselo přijít, aby se udělalo místo pro nové lidi.

Syn: A to tatínka tak rozčiluje? Se mu divím. To přece říká každý.

Otec: Totiž vy mladí, že? To věřím, vám se to hodí!

Syn: No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo. Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já – No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.

Otec: Nejvyšší čas, holenku! Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!

Syn: No co? Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší.

Otec: Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?

Syn: Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!

Opona