Básnické spisy (Kalina)/Zpěvy milostné/Touha po vzdálené

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Touha po vzdálené
Autor: Josef Jaroslav Kalina
Zdroj: KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 115–118.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Zda tě posud miluju, po tobě toužím?
Zda ti bude i po letech srdce vroucně bíti,
Až odpadnou závady, jež nás dělí?
Zda tě tak vroucně obejmu jako prvníkrát,
Až v přístav se dostanem,
Až slub nás ověnčí, spojí na vždy?
Ptej se Dunaje, jenž ti mé nosí slzy,
Obrátili se zpět ku předešlým
Krajům, zamilovav slávské nivy:
Ptej se Víly, opustíli kdy své luhy,
Když země jarou se zakrývá rouškou,
Když ozdobenou vítá Vesnu, a s toužením
Květ otvírá prahnoucí číši rose.
Tak já vřele toužím, strádám,
Tak věčně nezměnná má láska. —
Či mníš, že bych mohl tvých zapomenout půvabů?
Kyneli kde krásy na světě podobné?
Tys mne vzbudila k životu;
Tobě život věnován,
Tobě srdce bije, pokud nedobije:
Přijď, o přijd brzo, ať neunyju!

II.[editovat]

Po nivách, po sadech chodím,
Po sadech chodím, libého kvítí hledám,
Kvítí krásného, libovonného
Kvítí do věnce.
Ach, není kvítí krásného, libého,
Není lilií, není ani růže
Do věnce!
Poschly, povadly,
V zemi uronily
Své pestré hlávky v máteře lůno,
Máteře syré země;
Hroby jich pokrov bílý povlekl,
Pokrov zimní, sníh běloučký! —

Po břehu chodím oteckém
Bystrého Dunaje. —
Zda Dunaj přináší
Na hřbetu svém vlnitém
Koráb s pověstí, s pověstí milou
Od mé milenky,
Potěšit srdce
V hoři nyjící?
Mnoho korábův přistálo k břehům!
Ale není korábu, ach není,
Není mi věsti od kraje východního,
Od mé milenky, od holubinky!

Po noci chodím,
Po noci temné, tiché,
Na zemi sám!
Na nebi se sešly
V rej jasné hvězdičky,
Milé družičky;
Není, ach není jedné hvězdičky,
Hvězdičky jasné, libo svítící!
Není, ach, Lady!
Zašla, ach, zašla —
Lada zapadla!
Uschlo, unylo kvítí,
Nyje srdce v hoři,
Láska vadne!
Chodím po noci,
Jak sova teskná;
Vichr jen hučí,
A chmury se pohánějí
Po nebi —
A v srdci touha zuří!

III.[editovat]

Vítej, hvězdice lásky!
Vítej, o Lado krásná,
Z černé jenž nebes říše
S blankytné své dráhy
Milostným kyneš žárem!
Vítej, o vítej,
Jenž, královna u prostřed družic,
Ve milovidných světic kole
Rej noční provádíš.

Důvěrnice mých vroucích citů,
Jenž po zábludách slastných
Jsi šťastné dvojici svítila
I tajné vzdechy vnímala:
Rci, zda jsi na úsvitě,
Tam ve krajině východu,
Nastupujíc denní svou pouť,
Mou drahou druži uzřela?
Snad jsi ji v okno nazřela,
Kdy ranní prosbu k nebi posílala
Nebo heslo umluvené připomínajíc,
K tobě touhou vřelou vzdechla?
Rci, věstli mi přinášíš z dáliny
I vroucí pozdravení od milé?
Kéž, jako z tvého ohniska plamen sálá,
Tak z černého oka jejího se mně vyroní
Plamen blahosti nehynoucí!