Básně z roku 1865, svazek I./Noční plavba

Básně z roku 1865, svazek I. Adolf Heyduk
Venecie za jitra	Noční plavba	Bledá paní

Údaje o textu
Titulek:	Noční plavba
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	citanka.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Laguny se temnem zahalily,
a u břehu krásné Venecie
stavěly se lodičky i lodě,
aby na čas odpočaly sobě,
s Adriou než zasnoubí se tiše
záře měsíce. —

Já jen pluju sám v těch mírných vlnách,
v šumných vlnách nepřehledných lagun. —
Nazpět k městu oko vrátilo se,
s palácem kde žalář spojen mostem,
Ponte sospiri kde vypíná se,
z něhož vězeň sledně viděl moře,
v posled viděl ozářené hory,
v posled viděl zelenavé střechy,
v posled svoje naděje a touhy,
ponejprv pak hrob svůj — modré moře. —

Jedu v místech, červená kde loďka
často trupy v Adrii tu modrou
v nitra svého hloubku pouštívala,
vzdech kde přehlušen byl taktem vesla,
odkud výkřik k břehu nezabloudil. —

Ticho je, — tak ticho — jenom veslař
proti přílivu svou loďku řídě,
mírným šustem vesel ticho ruší.
Ticho zas, což ještě žiju, žiju?
nejsem dávno aspoň srdcem mrtev?
Není loďky černý, nízký příkrov,
nízký, černý příkrov mojí rakví?
Není světlo z věže tamo v moři
svíce pohřební? A zvonů souzvuk
mojí rakve družné sprovázení? —

Loďka plave, měsíc z mraků stoupá,
na malých se vlnách světlem chvěje,
chvilkou na můj obličej si sedá. —
Je to pravda, srdce, srdce moje,
jsi-li mrtvo na počátku mého žití;
a co k smrti přivedlo tě, srdce?
Oloupili tebe o skvost drahý?
stalo jsi se hříčkou krásné ženy?
zplenil někdo kraj tvých ideálů?
vysušil tvé slzy — písně tvoje —
ohnivým snad někdo mečem hany?
Vyčerpal kdos vzpomínek tvých studnu,
temný závoj tvé že pokryl touhy?
Proč jsi odumřelo, srdce moje?

Srdce mlčí, mlčí bez zachvění.
Leč ký div — teď znova zachvělo se,
zachvělo se teskně, úzkostlivě,
naplnilo podivnou se touhou. — —
Z dálky zněly jemné táhlé tóny,
jemné táhlé tóny hlasu dívky,
čekající v touze na miláčka
na ostrově v cypřišovém hájku.
To tě, srdce, pobouřilo, srdce?! —
Vzpomínka to na svět nejkrásnější,
vzpomínka to na ty sladké žaly,
na hanu též, v které milujeme,
na veselou bujnost, na pláč žalný,
na zářící oko, na pal lící,
upomínka na hru v mladém žití,
na hru lásky, v níž je život sázkou!