Básně z roku 1865, svazek I./Elegie na moři

Básně z roku 1865, svazek I. Adolf Heyduk
V zamyšlení	Elegie na moři	Venecie za jitra

Údaje o textu
Titulek:	Elegie na moři
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	citanka.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Divokrásné moře, jehož ňadro
čerstvý přítok zvedá, odliv níží,
v srdce mé jsi žalu vetklo jádro.
Žalost má se ve tvých vodách zhlíží
zmáhajíc se v uplakanou robu,
tvém jež na dně dávných věnčí hrobů.

Na tisíce pohřbeno Vás tady
bez památky velkém na hřbitovu,
srdcí čistých, srdcí plných zrady;
nikde kříže tady, nikde rovu,
jenom vlna, jež se bouří zvedá,
jako sirá vdova na hrob sedá.

Bez kamenných hroby ty jsou tíží,
ale snivé mysli mojí zdá se,
do vod modrých když se oko hříží,
že z nich pomník u výš pozvedá se,
bouře hněv když nebem těká dravý
a na povrch náhle vlny staví.

Želím vás, kdo tady spočíváte,
vás, jichž nikdo nesměl obejmouti,
ni na rakev slzy plakat svaté,
nesmělť sprovodit vás v slední pouti,
nemohl vám dáti na hrob kvítí,
aniž na rově se pomodliti.

Želím vás, již vlastní krví vřelou
modré tyto vlny barvili jste,
kdo jste odhodlaně s duší smělou
za bratry šli v náruč smrti jisté.
Pro vás — pro ně — horoucími žely
do krvava oči zaslzely.

Vás však nejvíc, nejvíc želím, drazí,
v lagunách již tamo spočíváte,
vás, jichž kosti na břeh bouře hází,^[1]
kosti bílé, zneuctěné svaté,
vás, kteří jste jako hrdé skály
za lidskost a práva bratrů stáli.

Bertuccio, muži z nízka rodu,
pyšným chlapem z šlechty pohaněný,
první umíral jsi pro svobodu,
krví zabarvil jsi bílé pěny,
že jsi směle hedvábné té luzy
navždy zahnat vzteky chtěl a hrůzy.^[2]

Bertrand bídný také pohřben tady,
kořistí snad mořské stal se zmije,
jež tím trupem plným hnusné zrady
otrávená při dně vod se kryje,
aby míst těch znesvětila vodu,
kde spí ti, kdo padli pro svobodu.

Bertuccio! Čtyři sta vás setbou, —
pro volnost jste umírali tiše,
vaše smrt však hroznou byla kletbou
signorie světovládné říše;
zpět vašimi dětmi vlasti dáno
vše, co zradou ondy pochováno.

Nehynoucí pomník v lidu máte,
jako bratří tam na Bílé hoře,
snad se tajně v noci pozvedáte
uvidět, zda posud rudne moře? —
Nerudne, to slunce z mraků vstává,
pozdrav vám i nám i světu dává!

↑ Když se moře zedme, vyhazuje prý posud lebky a hnáty na břeh Rivy dei Schiavoni. Bylať zajisté ta místa pohřebištěm tajně popravených.
↑ Israelo Bertuccio byl dělníkem v arsenalu a nechtěje vydati patriciovi Barbarovi některých věcí bez svolení dožova, byl od šlechtice toho do krve zpoličkován. I šel si stěžovat k dožovi Falierovi. Ten však, byv sám dříve na choti své od šlechtice pohaněn, aniž se mu zadostučinění dostalo, oslyšel ho, pravě že sám sláb je něčeho konati. I zdál se Bertuccio rozuměti dožovi. Jiskry čtyr očí přeletěly v srdce stejná a smluvena jest pomsta hrdé, pyšné signorii. Stavitel paláce dožů, Filip Calendario, byl brzo získán a smluveno porubání veškeré šlechty. Jistý Bertrand však chtěje dobrodince svého patricia Leonia ušetřena míti, vyzradil vše tím, že ho varoval, aby na zejtří do rady nešel. Bertuccio a Calendario byli zatčeni a vyzradivše v mučírně vše, byli téže noci před palácem pověšeni, dože pak jednohlasně k smrti odsouzen. I sťata mu hlava na velkých schodech západní části paláce. Kosti všech spočívají v lagunách a památka Falieriho byla vyhlazena. Ani obrazu není; všecky skupovány jsou vyslanectvími republiky za cenu největší, a místo podobizny jeho v řadě dožů v síních paláce pokryto jest černou rouškou, na níž psáno:
Hic est locus Marini Falieri
decapitati pro criminibus.
Tak mstila se republika panská. — Bertrand žádaje ročně větší sumy peněz mimo 1000 dukátův pense, které požíval a chtě konečně zapsán býti i do zlaté knihy šlechty, vyznamenání to, jehož se zřídka králům a papežům dostávalo, zmizel jedné noci, stav se signorií obtížným. Hnáty jeho leží snad také v lagunách.
O Lidu napsali, jak známo, Byron, George Sand, Delavigne a jiní mnoho krásného. Jest to násep do moře sáhající, vysazený stromy morušovými, kyprou pokrytý zelení. Jest na něm pevnůstka sv. Mikuláše, v které každý pondělek v podzimku volné zábavy lidu se konají. Byron vypravuje, že zde pod stromem morušovým sedaje Beppa básnil; chtěl prý i zde pohřben býti. Já navštíviv Lido s generálem W., vzorně česky hovořícím pánem, v půlnoc měsíční, byl jsem uchvácen pohledem lagun a konturami euganejských vrchů, které v mírném vání scirocca očím vznešeně se objevovaly.
Též v Orientu měla republika benátská panství svá a mnoho odtud nanesla soch, ano i posvátné ostatky soch Phidiových.
V salonech benátské Madame de Staël, jak Byron hraběnku Abrizzi nazýval, poznal Byron i hraběnku Guiccioli, byla prý to jeho jediná pravá láska mající moc nad žitím i duchem jeho.

[1] Když se moře zedme, vyhazuje prý posud lebky a hnáty na břeh Rivy dei Schiavoni. Bylať zajisté ta místa pohřebištěm tajně popravených.

[2] Israelo Bertuccio byl dělníkem v arsenalu a nechtěje vydati patriciovi Barbarovi některých věcí bez svolení dožova, byl od šlechtice toho do krve zpoličkován. I šel si stěžovat k dožovi Falierovi. Ten však, byv sám dříve na choti své od šlechtice pohaněn, aniž se mu zadostučinění dostalo, oslyšel ho, pravě že sám sláb je něčeho konati. I zdál se Bertuccio rozuměti dožovi. Jiskry čtyr očí přeletěly v srdce stejná a smluvena jest pomsta hrdé, pyšné signorii. Stavitel paláce dožů, Filip Calendario, byl brzo získán a smluveno porubání veškeré šlechty. Jistý Bertrand však chtěje dobrodince svého patricia Leonia ušetřena míti, vyzradil vše tím, že ho varoval, aby na zejtří do rady nešel. Bertuccio a Calendario byli zatčeni a vyzradivše v mučírně vše, byli téže noci před palácem pověšeni, dože pak jednohlasně k smrti odsouzen. I sťata mu hlava na velkých schodech západní části paláce. Kosti všech spočívají v lagunách a památka Falieriho byla vyhlazena. Ani obrazu není; všecky skupovány jsou vyslanectvími republiky za cenu největší, a místo podobizny jeho v řadě dožů v síních paláce pokryto jest černou rouškou, na níž psáno:
Hic est locus Marini Falieri
decapitati pro criminibus.
Tak mstila se republika panská. — Bertrand žádaje ročně větší sumy peněz mimo 1000 dukátův pense, které požíval a chtě konečně zapsán býti i do zlaté knihy šlechty, vyznamenání to, jehož se zřídka králům a papežům dostávalo, zmizel jedné noci, stav se signorií obtížným. Hnáty jeho leží snad také v lagunách.
O Lidu napsali, jak známo, Byron, George Sand, Delavigne a jiní mnoho krásného. Jest to násep do moře sáhající, vysazený stromy morušovými, kyprou pokrytý zelení. Jest na něm pevnůstka sv. Mikuláše, v které každý pondělek v podzimku volné zábavy lidu se konají. Byron vypravuje, že zde pod stromem morušovým sedaje Beppa básnil; chtěl prý i zde pohřben býti. Já navštíviv Lido s generálem W., vzorně česky hovořícím pánem, v půlnoc měsíční, byl jsem uchvácen pohledem lagun a konturami euganejských vrchů, které v mírném vání scirocca očím vznešeně se objevovaly.
Též v Orientu měla republika benátská panství svá a mnoho odtud nanesla soch, ano i posvátné ostatky soch Phidiových.
V salonech benátské Madame de Staël, jak Byron hraběnku Abrizzi nazýval, poznal Byron i hraběnku Guiccioli, byla prý to jeho jediná pravá láska mající moc nad žitím i duchem jeho.

[1]

[2]