Básně smíšené/Pěvec na hřbitově

Básně smíšené Boleslav Jablonský
	Pěvec na hřbitově	Osvobození Evropy

Údaje o textu
Titulek:	Pěvec na hřbitově
Autor:	Boleslav Jablonský
Zdroj:	JABLONSKÝ, Boleslav. Básně Boleslava Jablonského. Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Básně Boleslava Jablonského. Praha, J. Pospíšil 1864
Licence:	PD old 70
Související:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/„Pěvec na hřbitově“ (J. Hrubý o B. Jablonském)

Slunce s vroucím políbením
S krajinou se rozloučilo,
Svaté šero s tajným sněním
Po zemi se rozhostilo.
Luna mořem nebes pluje
A žalostně obracuje
Sličná usta líbavá
K zděm klidného hřbitova.

Na hřbitově pěvec stojí,
Temné oko v zem upírá;
Duch se ztácí v divém boji,
Srdce ještěr bolu svírá.
Dlouho stojí zamyšlený,
Harfou o hrob podepřený;
Ach, ten krutý chladný hrob
Vzal mu tisíc blahých dob!

On putoval v žití máji
S prahu domu otcovského
A opěval ve svém ráji
Drahou hvězdu srdce svého;
Ach, a než se vrátil z dáli,
Zatím jemu pochovali
První jeho hvězdičku —
Jeho drahou rodičku ! —

„Zde tě tedy zakopali,
Kořene ty mého žití?
A mně ani nedopřáli
Slzami tě pokropiti!
O kde jsou ty oči, tváře,
Z nichž tak jemná plála záře?
Kde je sladká láska tvá —
Matko má — o matko má !“

Takto kvílí v tichém kraji
Nad ztraceným duše rájem;
Zádumčivě zaznívají
Slova jeho duchův hájem;
Těžká hlava níž se kloní,
A vyhaslé oči roní
Průvodkyně bolných slov
Na porostlý drahý rov.

A zas, jakby prudkým ze sna
Probuzen byl zpomenutím,
Rozvolní hned prsa těsná
Hlubokým si povzdychnutím;
Kalné oko se mu jasní —
Plynouť před ním dnové krásní —
On pak, hlavu povznesa,
V jasná hledí nebesa.

„I mně někdy svítívala
Jedna skvělá nebes kráska,
Jejíž záře blažívala
Jako sladká matky láska.
Čím rodička dítku byla,
Tím ta hvězda přespanilá,
K níž jsem lnul co k milence,
Byla srdci mládence.“

„Hvězda zhasla — aspoň pro mě
Nikdy již mi nezasvítí!
V otcovském tu opět domě
Srdce chtělo pookříti;
S touhou spěl jsem, máti, k tobě —
Ty však dřímáš v chladném hrobě!
Kamž má teď spět noha mdlá ? . . .
Milenko má! — matko má!“

„Pryč, ty echo srdce mého!
Netřeba již pěvci tebe!
Co mu v světě předrahého,
Všecko již mu vzalo nebe!
Komu by své zpíval písně?
Komu sdílel slast i tísně?
Pryč — pryč, tichá harfo má —
Pěvec tvůj již umírá!“

Takto zvolav mrští strojem
Na hřbitova cely chladné,
Sám pak s trapným nepokojem
Na hrob drahé matky padne.
Struny harfy v nočním kraji
Labutí svou píseň hrají
A jich ladič, umdlen jsa,
Klesá zvolna v lokty sna. —

Aj! což se to za postavu
V rouše bílém s nebes blíží?
Lásky plna sklání hlavu
K objatému pěvcem kříži.
Kolem hlavy záře zlatá,
Z oka zírá duše svatá,
Z ust pak v sladkém mluvení
Tato vážná slova zní:

„Synu ! — já jsem matka tvoje ! .
Synovský tvůj nářek pudí
Věčného mne ze pokoje,
Abych sňala, co tě trudí.
Dlouho dost tu ve životě
Tlouklo moje srdce pro tě,
Dlouho dost též láska tvá
Zahřívala ňádra má.“

„Přejiž děcku matky tváří,
Jinochu přej růže slasti;
Tobě jiná hvězda září :
Muži sluší — láska k Vlasti ! —
S Bohem, květe lásky mojí !
Vlast teď budiž matkou tvojí!
Ona buď též nyní tvou
Nad vše dražší milenkou!“

Takto dí — a volným letem
K sídlům svým se opět vrací;
Luna kráčí dále světem,
Hvězda za hvězdou se ztrácí.
Již tu slavík v šerém háji
Pěje noční sny své kraji,
Růžová pak Zory zář
Líbá bledou pěvce tvář.

Hle! tu pěvec probudí se
Jako ze sna zázračného;
Temné oko vyjasní se
Leskem slunce procitlého:
„Aj! kde jsem?“ dí v podivení,
„Čí to vroucí políbení?
Čí to zpěv mi v uchu hrá?
Ty-li’s to, o Vlasti má?“

„Tak mne máti líbávala,
Když jsem na klíně jí hrával;
Tak milenka zpívávala,
Když jsem blažen s ní sedával.
Ano! tys ta sladká máti,
Již mám nad vše milovati;
Tys ta sličná jitřenka,
Jenž má být má milenka!“

„Nuže! slyš mne, duše svatá,
Jejíž oko na mne zírá:
Nechť ta ňádra z tebe vzatá
Ještěr pomsty věčně svírá,
Nechť to srdce z lůna tvého
Šípy zraní všeho zlého,
Najdou-li v čem větší slast,
Nežli v té, jenž slove Vlast!“

„Slyš mne, slyš mne, duše drahá!
Jak’s mě vezdy slýchávala —
Nechť ta usta, zpěvem blahá,
Jež's tak vroucně líbávala,
Nechť ta usta pro vše hlasy
Na věčné se zamknou časy,
Budou-li co sladčeji
Opěvati, nežli ji!“

„Slyš mne ty, mé blaho nové!
Zde na hrobě matky mojí:
Vší mé lásky paprskové
V tobě se teď pevně spojí ;
Nechí mé srdce všecko ztratí,
Bude-li co milovati
Víc než tebe, jediná —
Drahá, sladká Vlasti má!“

Vyřknuv pojme harfu zlatou,
Rozžehná se s hrobem matky,
A putuje zemí svatou,
By ji pojal v zpěv svůj sladký ;
A hle, jižjiž v dáli temné
Slyšet zvuky srdcejemné :
„Jak jsi krásná, líbezná —
Drahá, sladká Vlasti má!“