Básně (Züngel)/Hlasy lidu

Básně Emanuel František Züngel
Smrt genia	Hlasy lidu	Proslov k slavnosti 300leté památky zrozenin Shakespearových

Údaje o textu
Titulek:	Hlasy lidu
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 111–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hadrnice

Hadry, staré sklo a kosti
sem, panenky, snášejte;
svědky světa nestálosti
na hromadu dávejte!
Dám vám sice málo grošů,
moudrosti však na sto košů.

Mnoho jsem již na tom světě
slyšela i vídala,
když jsem pilně v zimě v letě
hadry, kosti sbírala.
U pána i u žebráka
všade byla sbírka jaká.

Páni sice vezdy mají
šaty pěkné, bohaté
oniť vkus i krásu znají
i ty módy přepjaté;
když však se jim štěstí změní —
tu o hadry nouze není.

Dokud žití se usmívá,
jaká krása, lad i vděk!
Různě se jim tvář zardívá,
byť i hlavu tížil věk.
Po něm z vší té milostnosti
zbude jen — hromádka kostí!

Jak se ty paláce skvějí,
jaká skvostnost, jaký lesk!
Oči mile na tom tkvějí,
ač se v duši budí stesk.
Až však čas ty ráje zruší,
budu mít skla — plnou nůši.

Toť ta moudrost, ježto v světě
v duši mojí uzrála,
když jsem pilně v zimě v letě
na smetištích sbírala.
Všecky světa milostnosti
jsou jen — hadry, sklo a kosti!

Zametač

Kmet jsem již, i dávno tomu,
co se žitím kolotám —
co chodě od domu k domu
zvoncem svým tu klokotám —
A když sejdou se mé děti,
přinesou mi — nůše smetí.

Když pak metu po ulicích
se svým starým přítelem,
tuť mi slza se po lících
sveze na tu milou zem,
kolébku tu reků slavných,
mohylu tu časů dávných.

Půdu, po níž Karel chodil,
chodil Václav, mistr Jan,
kdežto rek se s rekem vodil
a v níž leží pochován —
půdu tu, ten slávy chrám
já tu nyní zametám!

Ó bych mohl všecky smeti
ze země té vymésti,
aby mohly naše děti
svobodně se povznésti —
k slunci slávy, blaha spět — —
Smetí však je mnoho — a já kmet.

Dělnická

Jsem český dělník, dělník Čech
a znám a vítán v krajích všech;
kde síla jiných chábne již,
tam rekovně já zvednu tíž —
nebť česká ruka, česká pěst
ta dělá všemu světu čest.

Já pracovat a zpívat znám,
žeť plesá nad mnou Pán Bůh sám
a posměchu a vzdoru v zmar
sám dává mému dílu zdar.
Mne práce žádná neleká
a byť k ní cesta daleká.

Co rámě české zdělalo,
to dlouhé věky přečkalo,
co zbudoval praotec Čech,
to pevně stálo v dobách všech
a vnuk jeho co vystaví,
to vlast i národ oslaví.

Ač dělník jsem a chuďas jen
přec doma chci být svoboden;
jeť milejší mi chudoba,
než bídná, mrzká poroba,
a proto největší můj vrah,
kdo v otroctví mne šlape prach.

Svou vlast já nad vše miluji,
jí život svůj já věnuji,
jí přeju v každý okamžik
jen volnost, mír a blaha znik,
a kdoby mi ji hanět chtěl,
ten pravdu by se dozvěděl!

Jsem hrdý na svůj český rod
a cizých neznám měr ni mod,
kdo jazyk můj mi hanobí,
ten rve mi duše útroby;
jsem český dělník, dělník Čech
a to až na poslední vzdech.

Co započali otcové,
to dokonají synové
a ti-li zemdlí docela,
pak potomstvo to dodělá
i bude stát předc jednou sám
té naší budoucnosti chrám!

Jen svorně k bratru bratr stůj,
a v dobrém všem jej podporuj,
jen páže k páži již se druž
a svaté naší věci služ,
nechť jedna mysl, jeden duch
nás ve bratrský pojí kruh.

Bůh žehnej české práci již
a znik a zdar nám uděliž,
by po tak dlouhém trápení
nám vzešlo světlo spasení
a ubohá ta naše vlast
nalezla volnost, mír a slast!