Básně (Sládek)/Kozák

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kozák
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Básně. Praha: Grégr a Dattel, 1875. s. 18–23.
Licence: PD old 70
Související: Kozák – verze z almanachu Ruch (1870)

Již slunce dávno zašlo,
a šero na blankytu,
jen ještě k západu je
prerie v polosvitu.

Tu tam již hvězda bledá
z večerní mlhy pluje:
to doba unavení,
to tichá chvíle snů je.

I kůň již kráčí zvolna
a staví zas se travou,
snad by nezbudil ze snů
mne, mou co kráčí hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru
se jezdec zjevil u mne,
kůň kráčí též tak zvolna,
jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh,“ to zazní s koně
a tvář se kloní v šeru,
„„kdo takto volat umí,
dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi, bratře milý,
již po bratrském zvuku.“
Seskočili jsme s koní
a tiskli jsme si ruku.

„Jak, bratře, sem jsi zbloudil
tak dálné do pustiny?“
„„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““
„Já kozák z Ukrajiny.“

A sesedláni koně
celdenní po unavě,
a kozák rozžal oheň
i ulehli jsme v trávě.

A každý povídá, co
mu nejvíc srdce tíží,
on o spoutaném Dněpru,
já o Vltavě v mříži.

A kozák pokuřuje,
až čelo dýmem v stíně,
že není už jak bylo
v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno,
co nechce býti lépě,
a pěl divokou dumku
hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku
o Petru, bílém cáři,
a z lulky prýská oheň
a z oka jiskry září.

A povídá, jak dumky
jim doma zpívat brání,
aby tu rodnou matku
snad nezbudili z spaní.

A v cizinu jak cizou
je posýlají cáři,
aby tu rodnou matku
nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány čety
až sem po cárském slovu
a krev co vydobyla,
že cář dal za kus kovu.

Jak on a koník syti
té cárské služby hany
si povyjeli raděj
ty volné na buřany.

A jak je jim tak volno,
když koníku bok stiská,
však po buřanech doma
že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce spadá,
mu v domov pozdrav dává
a vzchází-li, jak ptá se,
či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce,
že nerozumí žali,
a že by raděj zhynul
už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák
tak jako děcko malé
a horké slzy pily
ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol, kozáče,
útěchy není v slovu“ —
a tisk’ jsem ruku k srdci
i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda
kruh změřila až k ránu,
zas rozejeli jsme se
a každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy,
když slunce vzešlo znovu,
však z dáli zaslech’ houknout
jsem pušku kozákovu.