Básník Firdusi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Básník Firdusi
Autor: Heinrich Heine
Krátký popis: Z Historií v Romanceru (1851)
Původní titulek: Der Dichter Firdusi
Zdroj: HEINE, Heinrich. Passionál. Praha: Svoboda, 1949. s. 65–73.
Licence: PD old 70
Překlad: Otokar Fischer
Licence překlad: PD old 70
Související: Drobné povídky dějepisné/Básník Firdusi

I[editovat]

Zlatí lidé — lidé stříbra!
Otrapa-li řekne „thoman“,
mluví pouze o stříbrném,
míní: thoman stříbrňák.

Ale jestli šach či kníže
řekne „thoman“, vždy to značí
thoman ze zlata; šach bere
a šach dává pouze zlato.

Tak si myslí dobří lidé,
tak si myslil též Firdusi,
autor slaveného díla,
zbožňovaného „Šach nameh“.

Hrdinskou tu epopej
složil na nejvyšší rozkaz;
thomanů mu slíbil vládce,
kolik v básni bude veršů.

Sedmnáctkrát kvetla růže,
sedmnáctkrát růže zvadla,
sedmnáctkrát opěval ji,
sedmnáctkrát slavík zmlk —

Zatím básník, dnem i nocí
sedě u myšlenek stavu,
tkal a tkal, by gigantický
koberec své písně zrobil —

koberec, v nějž umně vetkal
ohromné vše zázraky,
báj i kroniku své vlasti,
dávné zkazky Farsistanu,

bohatýry lidu svého,
rytířství a dobrodružství,
lásky, démony a kouzla
v smělé spleti báchorek —

vše to dýchalo a kvetlo,
barvou žhlo a jasem plálo,
v duhách ráje obrážejíc
svaté světlo Iranu,

onen božský, ryzí prasvit,
jenž si poslední svůj chrám,
čistší nad korán i s muftin,
v básníkovu srdci sklenul.

Dokončiv to velké dílo,
básník poslal knížecímu
ochránci svůj rukopis,
dvěstě tisíc poslal veršů.

V gasenské to bylo lázni,
v lázni se to přihodilo,
šachovi tam černí posli
Firdusiho zastihli —

Každý z nich vlék pytel peněz,
básníku je na kolenou
k nohám složil jako žold,
jako poctu jeho díla.

Prudce básník roztrh pytle,
aby konečně zas uzřel
zlato, po němž dávno práh —
a tu v ohromeni shlédl,

že v těch pytlech bledé stříbro:
bylo as na dvěstě tisíc
thomanů tam stříbrňáků —
tu se básník trpce zasmál,

s trpkým smíchem onen obnos
na tré částek rozdělil,
rovným dílem obdaroval
oba dva ty černé posly,

každému z nich po třetině
určil mzdou — a třetí část
lázeňskému, jenž mu koupel
připravil, dal za spropitné.

Poutnické se berle chopil,
z hlavního se vydal města,
a když před branou stál, prach
se své obuvi si setřel.

II[editovat]

„Kdyby v slovu nebyl stál,
kdyby se byl choval prostě
jako člověk: lidsky sprostě —
sotva by mne hněv byl jal.

Na smrt uražen však jsem,
že mne hladkou zmámil řečí
a když mlčel, ještě větší
lstivec byl svým dvojsmyslem.

Velkým, důstojným se zdál
ve svém zjevu, gesty všemi,
největší byl na té zemi,
každým coulem byl to král.

K němu když já zrak svůj pozved,
zřel jsem třpyt, jenž sluncem plá —
Mužem pravdy měl ho já —
a ten pravzor cti mne podved.“

III[editovat]

Předobré míry, že předobře jed,
na hebkém nachu šach Mohamed

v zahradě sedí, jež vůní mdlí.
Bublá tam vodomet chladivý.

Kol sluhové s pohledy sklopenými.
Též Ansari, favorit, mezi nimi.

Prudce hořících květin jas
šumí a kypí z mramoru váz.

Palmy, jež líbezný vějíř mají,
jak odalisky se ovívají.

Cypřiše stojí bez pohnutí
v snách o ráji, v světa zapomenutí.

Však slyš, to pojednou k loutně zní
záhadně lákavé zpívání.

Jak zkouzlen, šach Mohamed naslouchá
a vzrušen se Ansariho ptá:

„Odkud jsou tě písně slova?“
Zní odpověď: „Báseň to Firdusova.“

„Firdusi?“ dí v rozpacích kníže, „kde dlí?“
„co dělá náš poeta veliký?“

Ansari vece: „Kles do chudoby,
živoří v nouzi od drahné doby

v městě Thus, kde se narodil,
a malou kde zahrádku podědil.“

Šach odmlčel se na dlouhou chvíli,
pak děl: „Ansari, můj rozkaz pílí.

Rozhlédni se v mých stájích kol,
sto mezků a padesát velbloudů zvol,

dej naložit na ně dary vše,
jež smějí se člověku do duše.

Nádherná roucha, nářadí nové,
eben a dřevo santalové,

zlato a stříbro, jež tretami svádí,
hedvábí, skvosty a harampádí,

kalíšky, poháry pro rozkoš muže,
pestře žíhané levhardí kůže,

koberce, brokáty, bohaté šály,
tkaniny, jež se v mých státech tkaly —

též vzorky do rudých čabrak všité,
šavle a zbraně přerozmanité.

A neopomeň tam přibalit,
co nejlepšího lze jíst a pít,

do skla i nádob ze slonoviny
mandle, dorty a zavařeniny.

A dvanáct mu přiveď arabských koní,
kteří se s větrem o závod honí,

a tolikéž otroků mouřenínů,
co snesou jak soumaři úpal a dřinu.

Do práce dej se ještě dnes,
bys Firdusimu můj pozdrav nes;

slož dary k nohám, kus a kus,
velkému básníku v městě Thus.“

I nakládal Ansari všechny ty dary
na velbloudy a na soumary;

Bylo jich tolik, že by se na ně
musily složit dvou zemí daně.

Vybíral, balil a do tří dní
vyrazil s družinou z městských zdí,

praporec rudý v ruce měl,
jak v čele své karavany jel.

Po osm dnů trval dupot a dus,
až pod kopci dojeli k městu Thus.

V základech západních chvěla se brána,
když lomozíc vpadla karavana;

roh zavřísk, buben zaduněl,
triumfem zpěv se rozzvučel.

Modlitba třeskná: „La ilah il Allah,“
velbloudářům z hrdel se drala —

A zrovna, když hýřil ten křik a klus,
na druhém konci města Thus

zvolna kráčel z východních bran
průvod, jímž básník byl pohřbíván.