Báječný přírodopis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Báječný přírodopis
Podtitulek: K seznání národní poesie podává Božena Němcová
Autor: Božena Němcová
Zdroj: [1]
Licence: PD old 70

1. Bůh když stvořil svět, všeho dal u veliké hojnosti — ale později se mnoho prý pokazilo. Na příklad pšenici stvořil Bůh, že měla po celém stéblu oddola až k vrchu samé zrní, celé stéblo bylo jediný klas; by lať pšenice tedy velice úrodná, a tudy i mnoho sypala. — Lidé toho božího daru ale zle užívali, dělajíce z pšeničného těsta koule do máslových kuželek; proto chtěl Bůh pšenici všecko zrní strhnouti, aby klasu neměla, ale tu přišel psík a prosil: „Nech mně na chleba — jen kousek, jen kousek!“, a Bůh se ustrnul a nechal pšenici při vrchu krátký klas, jak je po dnešní den viděti.

2. Děvčátko (deklice) sbíralo jahody (smokvice)., i šel okolo Pán Ježíš a zeptal se děvčete: „Cože to sbíráš?“ „Nic nesbírám,“ — odpoví děvčátko. I pravilť jí Pán Ježíš: „Když nesbíráš nic, nechť zůstane nic.“ — Proto prý jahody nic nesytí, kdyby se jich sebevíce najedl.

3. Panna Maria postavila prý jedenkráte hrdličku (gerlicu) ke kolébce k milovanému Ježíšku, aby ho kolébala. — Hrdlička ale nerada kolébala a tak se nejapně k tomu stavěla, že kolébku i s Ježíškem převrhla. — Za to ji panna Maria ke kolébce přivázala. — Posud viděti, že má hrdlička okolo hrdla pruhu jako pásek; to je prý, jak byla u kolébky uvázána. — O hrdličce neříká se „hrdlička zpívá“, ale „hrdlička kolébá“. —

4. Když Bůh zemi i řeky byl stvořil, poručil ptáčkům, že si musejí zobáčkami jamky vykopati, aby jim voda do nich vtékala, aby se mohli napíti, když by se jim píti chtělo. Ptáčkové šli a jamky zobáčkami si vykopali. Jediný pták kováč (šoupálek) nechtěl jít kopat řka: „Já nebudu kopat, já bych si pěkný svůj zobák pošpinil.“ I řekl mu Bůh: „Tedy z jamek vodu píti nebudeš!“ — Proto nesmí pták kováč žízeň svoji uhasiti, jen v čas deště; tu musí se přičiniti, kde by jakou kapku v povětří ulapil. V letě, když po dlouhý čas krásné počasí trvá, trpívá velikou žízeň a žízniv prosí hlasitě za déšť: „Pij, pij, pij! Pij, pij, pij!“

5. Havrana (vran, gavran) stvořil Bůh nejkrásnějšího mezi ptáky. Peří jeho bílé bylo jako sníh a třpytilo se v záři sluneční jako stříbro. Hlas měl tak příjemný, že mu rovného na světě nebylo; když se v povětří vznášel a zpíval, nechávali lidé vše stát a ležet v ustrnutí ho poslouchajíce. — Ale zřídka kdy ho lidé slyšeli, neboť vysoko v oblacích se vznášel, a proto se každý za šťastného pokládal, když ho mohl slyšeti. — Že všech ptáků byl havran Bohu nejmilejší a směl na nebi prozpěvovati.

Jedenkráte o veliký svátek (právník) lidu když byla plná církev (kostel, chrám), ozve se tu náhle hlas havranův. — Jak zaslechli lidé líbezný jeho hlas, všickni z církve vyběhli ven, nechavše kněze u oltáře samotného. U vytržení poslouchali havranův andělský zpěv; — takového zpěvu nebylo na světě slyšáno, ani nebude. — Ale netrvalo to dlouho.

Bůh vida, že havran svým zpěvem marně překazil církevní slavnost a lid z pobožnosti vytrhl, rozhněval se naň velice. Odňal mu jeho bílé, stříbroskvoucí roucho, proměniv je v černé a hlas jeho andělský v protivné krákání. Od té doby nelítá vysoko v oblacích, ale poníže lítá a raději se před lidmi skrývá; stydí se prý za svoji nynější podobu.

6. Bůh stvořil hrom. Čert vida velikou mocnost hromu, řekl jest Bohu: „Dej mně hrom, já s ním veškeren lid pohubím!“ — Bůh mu na to odpověděl: „Já ale popřed zablesknu, lidé se budou křížem přežehnávati a ty práva k nim míti nebudeš!“

7. Bůh stvořil hady a dal jim jedu; stvořil také šlépěj se (slepiríča). Šlépějš vida jedovaté hady nadul se mocně řka: „Já budu tak zlý, že projedu člověka skrz a skrz!“ Bůh ale slyše ho, odpověděl: „Já tě udělám slepého!“ — Tak se i stalo. Slepejš chtě býti tak zlým, stal se slepým a jest tak po dnešní den. (Tak i v Čechách se povídá.)

8. Byla jedna žena a ta byla velice lakomá; jediné jen dítě měla, a tomu ztěžka najíst se dala. — Jedenkráte pekla chléb (kruha), právě když ho ze struganie (vošatky) na lopatu dávala, přijde žebrák a prosí o kousek chleba. „Naděl tě Pánbůh, bratře, nemám, sama jsem chudá,“ odpověděla mu. Když ale žebrák přece jen o kousek prosil, pravila mu: „Jdi tedy o dům dál, zatím se chléb dopeče a potom ti kousek dám.“ — Žebrák odešel. — Jak odešel, vlezla žena pod vošatku, kázajíc dítěti: „Až přijde žebrák, řekni, že mne tu není, že jsem musela narychlo odejít k choré kmotře.“ — O některou chvíli, když se byl chléb dopekl, přišel ten jistý žebrák a prosil o slíbený kousek. — I běží dítě rychle ke dveřím a odbývá žebráka, jak matka kázala: „Není tu mámy, odešla narychlo k choré kmotře, aby jí posloužila. Bůh vás naděl, starce!“ — „I tvoje máma je tamto pod struganiem!“ zvolal žebrák a vztýčiv se očmi zableskl jako živými blesky (ko živom munjom), až se dítě strachem třáslo. „Nechť tedy ta strugania na ní přiroste a na věky ať se co kornjača (želva) po světě plazí!“ — To řka zmizel. Byl to Bůh za žebráka přeměněn, aby ženu zkoušel. — Dítě od té doby matky nevidělo a žena do dnešního dne se prý po světě plazí.

9. Lid praví o včele, že vyšla vyšší bytosti z čela, proto i její jméno a taková ochrana i úcta k ní, že včelička nežere, alejí, nepojde, ale umře a p. Včela, vyznamenávajíc se nad jiné tvory svým původem, stala se člověku vzorem obětavé pracovitosti a přičinlivosti. Pracujeť neustále po všecky dny, ano i v neděli a ve svátek nedá si pokoje, až ji zima v úzký domek uzavře. Nesrovnávalo se však s úměrem božím, že jediný ten tvor den sváteční i nedělní nesvětil.

I poručil včele, by předstoupila před jeho svatý trůn. Při-slíbilať, že nebude nikdy více ani v neděli ani ve svátek pracovati, ale zapomínala čím dál tím více na přikázání a přípověď, až zas do starého přišla.

Proto rozhněval se Tvůrce na neposlušného tvora a zakázal včele, že nebude-li neděli a svátek světiti, nesmí nikdy z červeného jetele med ssáti, sic místo medu jedu se nassaje. Včelka pracuje až podnes v neděli i ve svátek, zato ale jí na červeném jeteli neuvidíš.

10. Proč je tmerčič (smrž) jumičust? A proč po křesu (svatém Janu) ptáci nezpívají?

Bůh stvořil z počátku smrž zevnitř hladkou (od zunaj glodek) a kořen její útlý i dutý, — aby se mohl člověk v něm skrýti. Když Židé Ježíše jali a usmrtit chtěli, tu se on skryl do smrže. Kukačka to viděla i začala křičeti: „Kuku, kuku, Jezús se je v čmeríič skrul!“ Židé jak to zaslechli, přiběhli a s ostrými sudlicemi (kyjemi) do smrže tloukli, a od toho má smrž tak důlkovatý svršek.

11. Když Ježíš o velikonoci z mrtvých vstal, slíbil ptáčkům, že je vezme s sebou, až vstoupí na nebesa. Ptáčkové se nad tím radovali a vesele začali prozpěvovati.

Když Ježíš na nebe vstupoval, všickni ptáčkové letěli za ním vysoko, vysoko a nejvýše skřivánek (žerjavec, škerjanec, golibar, ševa), jenž vyletěl tak vysoko, že mu slunce křidélka osmáhlo.

Ježíš ale nevzal s sebou ptáčky do nebe, ale slíbil jim, aby čekali až do svátků svatodušních, pak že j e vezme do nebe. Ptáčkové tedy žádostivě čekali na svátky svatodušní (binko-štech) a dále vesele prozpěvovali. Přišly svátky svatodušní a Ježíš jich opět do nebe nevzal, slibuje jim, že je vezme do nebe až o křesu (o svatém Janu Křtiteli) — ale potom už nikoli. — Ptáčkové čekali a zpívali dále, doufaliť, že jich vezme Ježíš do nebe. Přišel křes, — a nevzal jich Ježíš do nebe. — Tu žalostně umlkli a zpívati přestali. A proto až podnes ptáčkové o velikonoci začnou zpívati a zpívají do křesu, pokud se těší na nebe, potom umlknou. Kukačku ale o křesu prý červi za živa sežerou, proto, že svým křikem Ježíše Židům zradila.