Báchorka o svévolné dcerušce

Údaje o textu
Titulek:	Báchorka o svévolné dcerušce
Podtitulek:	(Psáno roku 1834)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 28–40.
Licence:	PD old 70

Za oněch časů, když ještě prapradědové otců našich po lukách se honívali jako malá pacholátka — za těch pradávných, zlatých časů bydlelo v české zemi kníže, a to bylo kníže dobré i bohaté i vážené. Lidé mu říkali „náš bělovousý tatíčku“.

Vlastně ale byli knížeti tomuto na křestu svatém dali jméno Lidumil, a byltě i napotom tentýž pan kníže Lidumil srdce jemného, lidumilého, ba i paní kněžna, manželka jeho, byla napotom rovnou vahou srdce lidumilovného, měkkého. A lid radostí výskával, kdykoli se mu okázala ta dobrá knížata; neboť kudy koli jich vodívaly kroky, všude stála pěkná stavení, všude kvetla bohatá role, a všude se usmívalo blaho na tvářích. I knížata páni se radovávali, kdykoli plesával jich lid: ale tentýž upřímný lid plesával také, třeba i pánů svých neviděl, neboť se mu dobře vedlo času každého: knížata však se tenkráte neradovala, neboť nebydlila radost v jich skvostném ale tichém paláci. Bůh byl až dosaváde nepožehnal manželské jich lože, a léta jich vršila se mírou vysokou, a nadarmo až dosaváde byla volání jejich k nebesům. Nebesa neslyšela ani proseb jejich ani proseb lidu.

A bylo modlení po všechněch krajinách knížete Lidumila, i bylo po veškeré zemi české, a nebesa konečně vyslyšela vroucí to volání; neboť jsou nebesa milostivá, a byť i smrtelníků někdy zkoušela, předce jim otevrou bránu milosti. A pověst radostná začala se rozcházeti po krajích; neboť samo kníže bylo kázalo oznámiti lidu věrnému, že mu jest nadíti se radostí otcovských, a bylo opět modlení po veškeré zemi české, ale modlení to bylo radostné slzení a vroucí díkučinění. A veliké slavné přípravy děly se na oslavu dne, který měl vešken národ potěšiti narozením nového knížete nebo kněžny, žádaných dědiců celého kraje. I sešli jsou se k tomu dni vladykové a lopotové, učení mužové a zběhlí v tajnostech přírody, ba i čarodějové jsou se vynašli v knížecím paláci, a bylo vítaných hostů ze všech končin takové množství, že se musily po zahradách knížecích vystavěti veliké a krásné besedy, a v těchto besedách pobývali na ten čas i nejvzácnější hosté.

Ale ach! kdož na zemi říci může: „Ty můj milý dnešku! ty se mi ukonči — poroučím tobě — ukonči se veselým večerem?“ — Kdo s jistotou smí uchystati sklep na zralé ovoce vida, že jabloň hojným květem osypána jest? — Na paní kněžnu dolehla nebezpečná nemoc, a jakkoliv zkušení lékařové, ba i čarodějníci s uměním svým k nemocné pospíchali, pospíchání to nebylo nic naplat; ničeho nedovedše, ramenoma krčili páni lékařové i čarodějníci, a paní kněžnu do vůle a moci vyšší odevzdávajíce, pravili, že umře ona i prvorozené děťátko. I hořekoval milý pan kníže velice; hořekoval hůře, nežli by snad byl učinil na ztrátu celého knížectví, a trvalo hořekování to od bílého rána až do tmavého večera, ba i noční své lůžko „bělovousý tatíček“ hořkými slzami pokropil. A když mu konečně — ačkoli s velikou bázní — zprávu o smrti kněžny manželky přinesli, rval si šedivou bradu, a starou lebku hrozil roztlouci o stěnu, a hrozil i počínal sobě tak divoce, že mu ve všech komnatách stěny potáhnouti musili dvojími čalouny a měkkými poduškami.

Vidíš, vidíš, bělovousý tatíčku, jak jsi usiloval míti synáčka! Nepomyslil jsi, že veliké blaho zakoupiti musíš velikou ztrátou. Neplač, neplač! Oslepl bysi spíše, nežli běh světských věcí zastavil! — „Neplač, milé kníže!“ těšili ho přátelé; „neplač, milý pane!“ těšila ho na smrtelném loži paní manželka; ale to jich upřímné těšení ani slzinku nezastavilo, a to milé kníže předce plakalo, div že si oči nevyplakalo. Jenom když mu opět zprávu přinesli, že se novorozeňátko zdrávo nachází, zasmál se opět pan Lidumil, a radostí a smíchem poskočil, a nedada se zdržeti, běžel do komnaty, kde zavinovaly děťátko, a přiběhna tam, vyrval je chůvám z náručí, a takž je líbal, že je až dlouhými vousy popíchal a ubohé děťátko rozplakal. Tomu však se milé kníže jenom smálo, a hopkujíc kolem a rukama tleskajíc, každému jak tu kolem stáli, každému darovalo samou radostí předrahý prsten; neboť prstenů zlatých s dobrým kamením nosilo na všechněch prstech několik.

I nehnul se od té chvíle šťastný bělovousý tatíček z komnaty, kde děcká kolébka stávala; i stávalť před kolébkou celé dlouhé dny, a kolíbal a díval se děťátku, ano se usmívalo, a to usmívání bylo mu nejmilejší věcí na světě; kdykoli se ale děťátku jen dost málo zastesklo, musil se hnouti celý palác k pomoci. A paní kněžna srdce lidumilovného dávno již práchnivěla v bohaté kryptě, ve stříbrné rakvi, ale na paní kněžnu nezpomínal pan Lidumil; a lid jeho, lid upřímný a věrný, začínali zlomyslní vladykové utiskovati; ale na ten věrný lid nezpomínal bělovousý tatíček. Neměltě on smyslu nežli na své děťátko, a pro to své děťátko nechal v zemi činiti bezpráví a nechal kraje hynouti. On si liboval totoliko v děťátku, a kdokoli jej usiloval od děťátka na čas odtrhnouti a mysl knížecí obrátiti k věcem důležitějším, toho nazval nepřítelem svým a zrádcem.

Nešťastný bělovousý tatíčku! Ach nešťastní tatíčkové, jenžto slepě a přílišně milujete dítek svých! Slepá láska splítá železný bič na rodiče i na dítky, a oboje posléze zažene v časný hrob; ale moudrá láska vystavuje rodičům i dítkám bránu k blahoslavenství.

Byloť ovšem děťátko knížete Lidumila krásné děťátko — byla spanilá holčička. Tvářičky měla, jakobys vedle sebe dvě růžová poupátka položil, a zdraví na nich jen hrálo; a tu malou hubinku měla co zralý šípek — věčné usmívání okolo ní létalo; očinka jako tmavou chrpu — jako dvě okénka do nebeské říše; a celé to tílko, to měla jako z čistého, bílého vosku, utvořené co nejkrásněji. A bělovousý tatíček byl tuto dcerušku svoji nazval Světoslávkou, a čím více milá Světoslávka zrůstala, tím více zdálo se tatíčkovi k pravdě podobno, že bude dceruška jeho skutečnou světa oslavou. Měl ji nad nejdražší poklad, i domníval se ve své pošetilosti, že kdyby se byl i pouhým žebrákem narodil, pro dcerušku svou že by se byl předce stal panem knížetem.

Poslyšme ale, jaký to pan kníže byl! — Sedávalať mu dceruška na kolenou jako na koníku, a tatíček houpal ji na kolenou a zpívával: „Hoj, koníčku, hoj!“ — a dceruška se chechtávala, a pro větší kratochvil škubala tatíčka za bradu, že ubohému bolestí slzy po tváři kapaly. A holeček tatíček se smál té kratochvíli a nechal si rváti vousy, ba nechal na sebe vyplazovati jazyk, nebylo-li dcerušce něco po vůli. A tato neucta rodičův, a ta nedovolená rozpustilost zrůstala s holčičkou, i velikého stupně dosáhla, an se byla Světoslávce prsínka vyklenula okrasou panenskou a tatíček rozmluvu o budoucím ženichu počínal. — Já bych byl nechtěl býti Světoslávčiným ženichem.

Já bych byl, pravím, nechtěl býti Světoslávčiným ženichem; ale takto nesmýšlelo jiných deset i sto mládenců; neboť mládencové jsou slabá stvoření, srdéčka mají jako z másla, i rozhřejí se jim jedinkým slunečním pobleskem, a očka Světoslávčina byla jsou dvě celá, opravdivá slunéčka: jakž by tedy nebyla rozehřála ta mládenecká srdéčka? I byli spanilí jonákové, byli synové vzácných lopotů a pánů, byli bohatí dědicové úrodných krajin, jenžto přicházeli do knížecího paláce k panu Lidumilovi a jeho dcerušce, poklony činíce a o lásku dívčinu se pokoušejíce. Ale nadarmo činili jsou poklony a nadarmo jsou se pokoušeli o lásku. Světoslávka tropila s nimi jenom žerty, vodila je jako slabá dítka na vodítkách, a když s nimi pohrála jako s neživými panáčky, poslala je domů, každému darujíc na cestu pěkný košíček. A ti milí mládencové, jenžto zprvu byli zaplesali, an se na ně oko Světoslávčino bylo usmálo — ti ubozí mládenci vraceli se napotom s tváří zarmoucenou domů, s těžkostí vlekouce košíček.

I byly jsou strojeny hody a kvasy na knížecím paláce „bělovousého tatíčka“ — byly jsou strojeny ke cti a k rozveselení svévolné dcerušky; ale ani hod ani kvas, ani prosba ani hrozba nepohnuly kamenným jejím srdéčkem. „Prosím tě, Světoslávko,“ říkávalo kníže, „prosím tě, moje beruško! Shodiž pak to železné odění s panenských prsou a dovoliž, aby sobě sladinká láska vyvolila hnízdečko.“ — Ale milá dceruška nechtěla o hnízdečku takovém ani slyšeti a osopila se na bělovousého tatíčka, třeba byl i sebe důvěrněji rozmlouval. „Co je ti do mého srdéčka a do lásky, šedivá makovičko?“ řekla, oběma rukama se přitom podeprouc o boky, a oči se jí přitom svítily, jako se svítívají ve tmách oči koček, a nic na nich nebylo, co by se bylo podobalo milostnému podívání dívčímu. Ale pan Lidumil byl zaslepen v lásce k svojí dcerušce, a v této své pošetilé zaslepenosti smál se ještě hříšné dívčí svévoli, a nazýval Světoslávku čtveračivou svojí beruškou.

Ale po krajích páně Lidumilových mluvilo se s nelibostí o nezvedené dcerušce, a s nelibostí rozprávělo se o pošetilém otci. A po krajích domácích i po vlastech sousedních povstala víra, že zlí duchové vládnou srdcem mladé kněžny Světoslavy, a ti že nedovolí, aby se k ženichovi naklonila láskou, alebrž u nich jen potrvala myslí a srdcem. A po dlouhý čas nehlásilo se mládenců, ni mladých, ni starých, a kněžna Světoslava hospodařila s bláhovým otcem ve skvostném paláci a hospodařila o samotě, neboť hosté nescházeli se zhusta, nemohouce snášeti podivných rozmarů dceruščiných; a lid se nehlásil ku knížeti pánu, neboť se nemohl pro slabost jeho míti k němu více jako dítě k roditeli svému, páni a vladykové nasázeli trní na cestu k srdci jeho, a málo kdy jen ozvalo se po krajích: „náš bělovousý tatíček“.

I přihodilo se, že za těchže dnů jiné kníže sezení svoje mělo na sousední Moravě, a byloť i toto kníže bohaté i dobré, byloť i moudré a v rozličných tajných uměních zkušené. I slyšeloť ono také pověst o svévolí české Světoslávky, a poněvadž mladé bylo, milenky pak dosaváde nepoznalo, odhodlalo jest se na cestu v kraje pana Lidumila, aby se vlastníma očima i vlastníma ušima přesvědčilo o tom, cokoliv se mu bylo povědělo o kráse i co o povaze Světoslávčině. A poněvadž samo bylo mladé i tváře ozdobné i dobře se znalo v kouzlech, smálo se dívčí tvrdošijnosti a, že ji na jiné myšlénky přivede, pevně se domýšlelo. I vyjelo tedy s hojným zástupem čeledi, a ta čeleď vedla s sebou vozů a koní, že to byl řad k nepřehlédnutí. A v takovémto řadě přijeli jsou šťastně až před palác knížete Lidumila, a domácí s podivením pohlíželi na to nenadále množství neznámých hostů a na jich veliké bohatství; leč i hosté s nemalým zalíbením prohlíželi knížecí palác, neboť podobného stavení nebyli na celé cestě spatřili. Jenom oči pana knížete moravského klopily se smutně k zemi, neboť co byl na pouti krajinou „bělovousého tatíčka“ o bývalých a nynějších časech zaslechnul, rozbolelo mu srdce. Nyní se ale předce vzchopil a vyhladiv si obličej do jasna, předstoupil před knížete Lidumila a dceru jeho Světoslávku. A spatřiltě s nemalým úžasem, že spanilost dívčina všelikou pověst daleko ještě přesahá, a počal se hned o milost její ucházeti; srdce mu však zabolelo bolestí velikou, an v kratičkém čase poznal, že se mu zde není blahosti nadíti.

I pokoušelo se tedy milé kníže všelikými prostředky, aby sobě naklonilo svévolnou Světoslávku, leč ty všeliké prostředky — jakož jsou knížecí dary, hudba, honba, veselí a jiné rozmanité počínání, pro něž chudina ani slov nemá — ty všeliké rozmanitosti nehnuly dívkou více, než jako večerní větérek pevně zakořeněnou lipou pohýbá. I začaloť se zamilované knížátko ucházeti o přízeň otcovu a lichotíc mu, žádalo, aby dcerušce trochu domluvil. A staré kníže bylo by rádo bohatého zetě mívalo, a slíbilo jest domluviti dcerušce. A předstoupivši před ní, řeklo pokorně: „Můj zlatý beránku, prosím tě, smiluj se nad knížetem moravským a vezmi sobě bohatého manžela!“ Dceruška však zajiskřila očima, jakož v nectném obyčeji mívala, kdykoli se něco nelibého s jejím sluchem potkalo, a zapnuvši obě ruce v boky, jala se zlostně mluviti: „Nechci ho, nikoli! A dříve musí tyto moje tváře scvrknouti se jako suchá třešně a tyto ruce moje seschnouti se jako listí na podzim, nežli se kdy mužovi zasnoubím. Nechci žádného.“ Nebyloť sice vždycky spanilé Světoslávce okolo srdce, jakž tu mluvila ústa, neboť mnohý ze statných jonákův byl se jí zalíbil, avšak zalíbení to nebylo vhod svévolné hlavě, a hlava ta svévolná překřičela milostnější srdce. — „A nechci — nechci žádného!“ slibovala sama sobě, i slibovala si to tvrdohlavě, byť i bylo srdéčko přitom pukalo.

A slzavě oznámil pan Lidumil dceruščinu vůli mladému knížeti, a to se zapálilo nemalým hněvem. „Prosby a dary vynaložil jsem, abych obměkčil kamenné to srdce, a prosby a dary byly jsou nadarmo!“ takto rozprávěl sám s sebou nově povrhnutý ženich. „Činil jsem, cokoli jen láska dovoleného činiti kázala — ajta, panno svévolná, panno vlčí! zkusme, jestliže jinak srdéčkem nehneme!“ A promluviv takto sám s sebou, vzal outočiště svoje k tajnému umění a ke kouzlům, a pomocí těchto vyvedl jest překrásné i převeliké zrcadlo, jakého tenkráte viděti nebylo po celých Čechách. A jakž je sluhové nesli do paláce pana Lidumila, sbíhali jsou se lidé po ulicích a divili jsou se skvostnosti hlasitým pokřikováním, a mnohá dívka potajmo si žádala, moci stávati každého dne před tím lesknoucím se zrcadlem, neboť marných holek bývalo od jakživa na světě.

A jakž ti milí sluhové to překrásné zrcadlo do paláce přinesli, předstoupili hned před starého pana knížete, a učinivše hlubokou poklonu, řekli pokornými slovy: „Ještě jeden dárek posílá milostivý náš pán spanilé dcerušce tvojí, pane a kníže milostivý! Račiž jej přijmouti!“ I zasmálť se starý kníže pán velmi povděčně, jak na skvostné to zrcadlo pohleděl; neboť se nedomníval jinak, nežli že ten vtipný dar srdéčkem ženským zajisté pohne. I věděl také ženich z Moravy, že dárek ten srdéčkem ženským pohne, leč on se pilně chránil vyzraditi, o čem jest věděl; neboť nedobře vždycky mluviti o věcech dříve, nežli se okáže účinek.

A svévolná Světoslávka, sotva že byla o novém daru uslyšela, s opovržením přistoupila ke skvostnému zrcadlu, a jakkoliv ji toto pěkným svým vroubením a množstvím drahých kamenů velice vábilo i těšilo, předce s opovržením přistoupila k němu; neboť nechtěla dárce potěšiti ani vděčným pohledem. Ale takž jest na světě! že z čistých častokráte oblakův bije hrom a pevná skalina se utrhuje pod nohou! Škoda Světoslávko, škoda, že jsi na to nepomyslila! —

Jak mile dceruška svévolná do zrcadla očkem hodila — i hodilať jím jenom rychle a nad míru pánovitě — ale předce i hned jí bylo, jakoby k tomu skvostnému zrcadlu neviditelnými řetězy přikována byla. I nemohlať více odvrátit hlavu, nemohla otočit zraků, kouzlem držána byla pozorlivost její na tu skvoucí se hladinu. A v srdéčku jí počala klokotati krev, a tlouklo jí to ubohé pod žebírkami velmi hlasitě. Tváře ji pálily, a oheň jakýsi, oheň líbezný i bolestný rozpaloval všechny její žíly. Bylo jí jako do pláče, i bylo jako do smíchu, a tatíček starostlivě se díval, an mu dceruška brzo bledne jako stěna, brzo jako růže červená, a ouzkostlivě po ní roztáhnul ramena, chtěje drahé děťátko přivinouti k prsům: ale drahé děťátko nevšímalo si hrubě tatíčka a utrhnuvši se obejmutí jeho, s pronikavým vykřiknutím přivinulo se k zrcadlu, a bělounké ručinky roztahovala, jako když holčinky naše objímají milánka; i skláněla tváře na kouzelné zrcadlo, jako když holčinky naše hlavinku sklánějí ženichovi na prsa. Nevidělať Světoslávka ničeho, leč podobu svoji v zrcadle, nižádného neměla smyslu pro jinou věc, leda pro pěknost postavy a tváře své. Zamilovalať se ubohá do svého vlastního obrazu! — A takž tu sedala před čarodějným zrcadlem celý den, ba sedala před ním celou noc, a trápila se náramnou milostí, trápila se po sobě, a když to zpozoroval otec, počal vésti nářek nový, a bědoval a hořekoval nad nešťastným osudem. A kázalť jest sháněti se po knížeti moravském, po tom proklatém čarodějníku, ale milé knížátko bylo jest dokonalo svou mstu, a nedlouho zdrželo se po zaslaném daru v krajině pana Lidumila, nýbrž domů jest se potají bralo i s komonstvem a čeledí.

A dceruška pana knížete Lidumila nepřijímala ni nápoje ni stravy; ba i spánku se bránila, by jenom neustále pohlížeti mohla v lesklou zrcadla hladinu a kochati se ve vlastním obraze. Ale na otce starostlivého doléhala jest veliká staroba, že by drahý jedináček posléze zajíti musil pouhou touhou a marnou milostí, a pokusil se prosbami odvésti dětátko od nešťastného zrcadla. Byly však prosby a všeliké domluvy jeho daremné, a dceruška tím náruživěji přitiskovala se k zrcadlu, čím dotíravěji tatíček na ni doléhal. A když pak se pokusil násilně jí kouzelný ten stroj vyrvati, zapálila se dívka hněvem nelidským a hrozila jest ublížiti sobě, i kdokoliv se k ní přiblíží.

A s očima slzavýma odvracel se šedivý tatíček a nevěda jiné rady, kázal svolati černokněžníků, jenžto přebývali v krajině jeho, a kázal jim kouzla prováděti nad nešťastnou dceruškou. Ale kouzla jich byla neplatná, jako ranní mlha k rozboření skalin; neboť kníže moravské bylo jest zasvěceno v tajnostech, v jakové zasvěceni bývali mužové po sto letech jednou. — A marné toužení po obraze, jejž ve skutku nikdy obejmouti nemohla, sežíralo život zamilované dívky, a tváře jí bledly, očka zhasinala, ústa se neotvírala k slovům, alebrž jen ke vzdechům. A srdce tatíčkovo soužilo se s dceruškou, a mysl jeho obrácena byla na pomýšlení, jak by berušce svojí pomohl. A nevědělť sobě pomoci jiné — neboť přísně, ba ani moudře neuměl s dítětem porozprávěti — ale uchvátil to nešťastné zrcadlo, když bylo seslablou holku přemohlo spaní, a pohroužiti dal z něho tisíce střepů do hlubokých vod, aby všeliký kousek zanesly po dalekých březích.

Když pak se ale dceruška ze spaní opět protrhla, nové trápení nastalo souženému tatíčkovi, a trápení to bylo tím žalostnější, protože od dítěte pocházelo, o jehožto štěstí tatíček předce vší mocí pečoval. „Kde je milánek můj? kde je ženich můj?“ volala holka plačící a rukama při tom lomila, jakoby nebylo již pomoci při ztrátě její, a na otce knížete obořila se zuřivě: „Dej mi milánka, dej mi ženicha!“ volajíc. A otec kníže nevěděl v ouzkosti té co počíti, aby uspokojil zamilovanou dcerušku, leda že kázal všechněm jonákům, co jich koli spanilých nalezeno bylo po domácích krajích, předstupovati před nešťastnou dceru, zdali by z nich některý nevešel v srdce dívčí na místo pouhého obrazu. Ale co jich koli po krajinách domácích sehnáno a cokoli po sousedních i zdálených poprosíno, nižádný z nich nevešel v srdce dívčí na místo pouhého obrazu. A dívčí touha zmáhala se denně, a zlobivost její zrůstala každým jitrem, a trápení otcovo zmáhalo se a zrůstalo zároveň s dívčí touhou a zlobivostí. Krása dceruščina opadávala jako svadlý na palčivém slunci květ, a vlasy tatíčkovy leskly se již samou starostí jako padlý sníh na zimním výsluní. I kázaltě opět po veškerém kraji hotoviti zrcadlo, které by snad ulevilo lásce dívčí, i zhotoviliť jsou za drahé peníze zrcadla, jaková se posavad byla neviděla po zemích českých; ale když jsou zrcadla postavili před zamilovanou Světoslávku, nepomohla jí, alebrž rozpálila k většímu ještě hněvu; neboť nespatřila v zrcadle kvetoucí tváře, ale spatřila vyhaslé oči, vypuklé ve tváři kosti, ubledlá líce, zmodralé rty. A hněv její nabýval takové prudkosti, že nemohl již ani tatíček s ní obstáti, a želeti počínal porodu jejího.

„Jdi a táhni po světě,“ osopila se na tatíčka holka nezvedená, „jdi a vyhledej mi ženicha!“ A tatík pošetilec vstal jest a kázal zapřáhnouti pěkné koně do vozu, a s mnohou čeledí jest vyjel po krajích blízkých a dalekých vyhledávat dcerušce ženicha. Čeleď ale se bláznu otci smála, a lid v krajinách domácích reptal na bělovousého tatíčka. Když pak nějaký čas jezdil nadarmo po světě, rozprchla se čeleď a chudáka slabého knížete nechala o samotě v šírém světě, a lid v krajinách domácích shlukoval se a nechtěl nic více věděti o panu knížeti, jenžto po celý dívčí věk nebyl dbal o jeho blaho. A pan kníže Lidumil v bídě stál za cizími dalekými horami; lítost mu uzrála srdce, i umřelť, a lidé cizí jsou mu z outrpnosti postavili na hrob kámen. Světoslávku pak byli vyhnali z otcovského paláce; neboť nechtěli déle mezi sebou trpěti původkyni mnoholetých utiskování, a dceruška knížecí musila jest bosá se pustit do šírého světa. A šírý ten svět stal se jí dobrou školou, i tu naučila se holka litovati otce, oplakávati bývalých dnů, v bídě a nouzi obrácena jest mysl její k poznání svých vad. Dvéře po krajinách domácích se jí zavíraly, a prchnouti musila mnohým protivenstvím za cizí, daleké hory, až k hrobu otcovu.

Bylo to času zimního, an se za hory přibrala, a sněhu leželo na výšce a v nížinách. Krvavé šlépěje znamenaly cestku, po nížto se brala Světoslávka, a červená ta znamínka podivně vypadala na bělavé půdě. A hlasitý nářek vypouštěla svévolná dceruška, když v dálce zahlídla tatíčkův hrob, a rychlým krokem pospíchala k němu. A na hrobě lesknul se na ranním slunci kámen, plný sněhu, v podivné záři, a zdálo se dívce, že tu zrcadlo stojí plné drahých kamenů. I zdvojnásobnila holka kroků svých, s obvyklou touhou se ženoucí po skvělém zrcadle — i přichvátala jest: — a hle! kámen opravdu zaskvěl se podobou zrcadla a dívka sebe spatřila v jeho hladině. Ale spatření to bylo smrtelné leknutí; neboť nepodívala se naň podoba, pro nižto byla slepou vášní zahořela, nýbrž učiněná smrt jest pohledla na ni, a byloť to poslední Světoslávčino pohlednutí do zrcadla. Ustlali dívce cizí vedle muže cizího. —

Až dosaváde stojí za cizími, dalekými horami kámen mezi dvěma dolíkoma, v něžto se byly délkou času hroby „bělovousého tatíčka“ a „berušky“ jeho sesuly. Poctiví lidé jsou mi vypravovali, že v celém okolí ani svévolné dcerušky ani pošetilých v lásce rodičů nenaleznu, že jim tento kámen a příběhy pod ním pochovaných na výstrahu bývají.