Slečna Perla/Archanděl a ďábel

Slečna Perla
Skály Potápkové	Archanděl a ďábel

Údaje o textu
Titulek:	Archanděl a ďábel
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	La Légende du Mont Saint-Michel
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 243–251. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

Englishfrançais

Nejprv od Cancale spatřil jsem čarovný onen zámek vkotvený v moře a matně jen jak černý stín vzhůru trčící k mlhavé obloze.

Znova shledl jsem jej od Avranches za slunce západu. Písčitá planina byla rudá, obzor byl rudý a všecka nesmírná zátoka byla rudá. Pouze strmé opatství od pevniny daleko se zvedající jak fantastický hrad, úžasný jak zakletý palác, neuvěřitelně podivný a krásný, téměř černým zůstávalo v purpuru dohasínajícího dne.

Vydal jsem se k němu nazítří s ranním úsvitem písčitými dunami se zrakem upjatým k ohromnému onomu klenotu, objemnému jak hora, cizelovanému jak kamej a vzdušnému jak mušelín.

Čím více jsem se blížil, tím více uchvacovaným jsem se cítil nadšením, neboť nic na světě nemůže být divoplnějším a dokonalejším.

A omámen, jako bych býval objevil sídlo boha jakéhos, bloudil jsem síněmi oněmi podchycenými lehkými či těžkými sloupy, přímými sklenutými oněmi chodbami, roznícené zraky své zvedaje ke zvonicím oněm, jež měly podobu raket vznášejících se k nebi a k veškeré oné netušené změti vížek, okapů, štíhlých a lepých ozdob, kamenným ohňostrojům, žulovým krajkám a k celému mistrnému onomu dílu kolosální a vytříbené architektury.

A co posléz stanul jsem u vroucím vytržení, po bok se mi nahodil dolnonormandský jakýs sedlák a vypověděl mi historku o velké svádě svatého Michala s ďáblem.

Skeptik kterýs pravil: Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk oplatil mu stejným.

Výrok ten obsahuje v sobě pravdu nezvratnou a bylo by velmi zajímavo vyšetřit, jak v každé zemi historii tamního božství, tak v každé krajině naší historii místních patronů: černoch má modly sveřepé a lidožroutské, polygamický moslem oživuje svůj ráj ženami a Řekové jako lidé praktičtí zbožnili si veškery lidské vášně.

Každá osada francouzská vzývá nějakého svatého ochránce, uspůsobeného k obrazu obyvatelstva.

Takž svatý Michal, zářný a vítězný anděl, mečonoš a hrdina nebeský, přemožitel a krotitel pekel, ostříhá Dolní Normandii.

A takto pojímá a vypráví lstivá, úkladná, potměšilá a svárlivá Dolní Normandie zápas velkého světce s ďáblem.

* * *

Aby bezpečen byl před zlovůlí souseda svého ďábla, svatý Michal vlastnoručně zbudoval si v širém oceaně příbytek ten hodný archanděla: a věru, jedině takový světec byl s to zřídit si podobné sídlo!

Ježto však i nadále se obával útoků pekelníkových, obklíčil obydlí své sypkým pískem, jenž ošemetnějším samého moře.

Ďábel obýval skromnou pobřežní chatrč, ale vládl lukami svlažovanými slanou vodou, krásnými žírnými rolemi, kde se dařila hojná úroda, plodnými úvaly a pahorky celé země, kdežto světec majetkem svým zval toliko písky: na spůsob ten satan byl bohat a svatý Michal chud jako žebrák.

Po několikaletém postu světec rozmrzel se na tento stav věcí a umínil si vejít s ďáblem ve smlouvu, ale podnik nijakž nebyl snadný, neboť satan si velice zakládal na svém panství.

Půl roku archanděl přemítal, načež kteréhos jitra vydal se na pevninu.

Rarach jedl právě přede dveřmi svými polévku, když světec se objevil a bez meškání vzchopil se mu v ústrety, políbil lem jeho rukávu, pozval jej ke vstupu a nabídl mu občerstvení.

Vypiv džber mléka, svatý Michal ujal se slova:

„Přišel jsem, abych ti navrhl dobrý obchod.“

Prostě důvěřivý ďábel odvětil:

„Budiž!“

„Věc se má tak: postoupíš mi všecky své pozemnosti…“

Zalekle satan vpadl mu v slovo:

„Aj!“

Světec pokračoval:

„Nejprve slyš a pak suď. Postoupíš mi tedy všecky své pozemnosti. Na starost si vezmu orání, hnojení, setí, sklízení a zkrátka veškeru práci spojenou s jejich zděláním a o sklizeň se rozdělíme napolovic. Jsi srozuměn?“

Přirozeností líný ďábel návrh přijal a vymínil si pouze nad polovinu svou několik chutných parem, jež se loví kol osamělé hory.

Svatý Michal přislíbil mu ryby ochotně.

Přitleskli si v dlaně a odplivli stranou na znamení, že obchod uzavřen.

Světec pokračoval:

„Hleď! Nechci, abys někdy snad mohl si na mne stěžovat. Zvol si, co ti libo: polovinu žně, jež bude nad zemí, či polovinu úrody, jež bude v zemi.“

Satan zvolal:

„Volím polovinu sklizně, která bude nad zemí!“

„Dobře!“ odvětil světec.

A vzdálil se.

Půl roku po té na nesmírných pozemnostech ďáblových zřít bylo toliko mrkev, kolník, cibuli, řetkev a veškery rozmanité rostliny, jejichž dužnaté kořeny jsou příjemně lahodné a jejichž nepotřebné lupení nejvýš sloužit může ke krmení dobytka.

Satan neobdržel ničeho a obviňuje svatého Michala z úskoku, mínil zrušit smlouvu.

Leč světec zalíbil si v zemědělství, navštívit přišel ďábla a pravil:

„Ujišťuju tě, že jsem na okolnost tu ani nevzdechl. Věc se nahodila bez úmyslu a není na mně tudíž viny nižádné. Abych ti však poskytl náhradu, nabízím ti, bys si vzal letos vše, co se nalézat bude v zemi.“

„Dobrá!“ odvětil satan.

Příštího jara veškera rozloha pozemností zlého ducha pokryta byla hustým obilím, ovsem velkým jak zvonky, plným lenem, nádhernou řepkou, růžovým jetelem, šťavnatými artičoky, objemným zelím, těžkým hrachem a vším, co raší na slunci v zrno a ovoce.

Satan opětně neobdržel ničeho a rozhorlil se dokona.

Ujal se opět svých luk a polí a hluchým zůstal k veškerým novým návrhům svého souseda.

Minul celý rok.

S osamělého svého hradu svatý Michal rozhlížel se po tichých úrodných pozemcích a viděl ďábla konajícího práce, snášejícího sklizeň a mlátícího obilí. A malomocně se popouzel a hryzl ve svém nitru. Nemoha satana přešálit, rozhodl se mu pomstit a šel pozvat ho na příští pondělí k obědu.

„V řízení se mnou nebyl’s šťasten,“ pravil, „vím to. Nechci však, aby mezi námi trvala nevůle a doufám, že přijdeš se mnou poobědvat. K pohoštění uchystám ti lecjaké dobré sousto.“

Právě tak labužný jako líný, satan přijal bez otálení.

V ustanovený den oblekl se v nejkrásnější svůj šat a dal se na cestu k hoře.

Svatý Michal posadil jej ke skvostné tabuli.

Nejprve byla máslová paštika plná kohoutích hřebenů a ledvin a obložená jaterními knedlíčky, dále dvě tučné parmy ve smetaně, po té bílý krocan s marony zavařenými ve víně, pak skopová kýta s černou omáčkou na divoko, na to zeliny rozplývající se v ústech a konečně teplé koláče, z nichž vanula libá vůně.

Pil se čirý šumivý a slazený mest a červené silné víno a po každém pokrmu chuť osvěžována byla douškem staré pálenky.

Ďábel pil a jedl jako hltavec, tak že posléz schvátila jej nevolnost.

Tuť svatý Michal hrozivě se vzpřímil a zahřímal:

„Přede mnou!… Přede mnou, ohavo!… Ty se odvažuješ přede mnou?…“

Sděšeně dal se satan na útěk a světec, chopiv se hole, pustil se za ním.

Tak za sebou pádili nízkými sály, otáčejíce se kol pilířů, vzhůru kvapili visutými schody, pílili podél karnýsů a s okapu skákali na okap. Ubohý k smrti sbědovaný ďas prchal jen, poskvrňuje obydlí světcovo. Konečně ocitl se na poslední terase zcela nahoře, odkudž přehlédnout možno nesmírnou zátoku se vzdálenými její městy, písky její a pastvinami. Dále uniknout nebyl s to a světec strašlivým kopnutím do zad jak pumu vmetl jej do povětří.

Jak oštěp vzlétl rarach k oblakům a těžce posléz dopadl před město Mortain: rohy čela jeho a drápy jeho údů hluboko zaryly se do skály, jež na věky uchovala si stopy tohoto pádu satanova.

Zvedl se kulhavý a zmrzačený až do skonání věků a v dálce spatřiv osudnou horu, jak hrot čnící v zapadajícím slunci, seznal zúplna, kterak vždy by poražen byl v nerovném tomto boji a belhavě dav se s místa, zamířil k zemím vzdáleným, zůstaviv protivníku svému své louky a role a své pahorky a úvaly.

A tak svatý Michal, patron normandský, přemohl ďábla.

* * *

Jiný národ býval by si utkání to sbásnil jinak.