Antonín Sova (básnický profil)

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Sova
Autor:	Gustav Roger Opočenský
Zdroj:	OPOČENSKÝ, Gustav Roger. Antonín Sova: básnický profil. Praha: K. Ločák, 1908 Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: [[d:Q608774|Antonín Sova]]

I.

Prve než přistoupíme k vylíčení básnické činnosti básníka tak delikátního, tak vyspělého a tak eminentně moderního, jakým právě Antonín Sova jest, musíme si uvědomiti důležitou onu dobu literárního kvašení, z níž všichni skorém moderní naši básníci vyšli.

Byla to doba let devadesátých. Předchůdce moderní naší literatury, vzácný talent Jan Neruda, právě odešel po těžkém utrpení. Česká literatura honosila se té doby dvěma nejslavnějšími jmény, Sv. Čechem a Jar. Vrchlickým. Kdežto onen sledoval dráhu úplně osamocenou, jaksi ryze českou, Jar. Vrchlický, básník kosmopolita, sledoval už namnoze moderní autory cizí překládaje z nich a zabývaje se pilným studiem jejich děl.

Mladou generaci representoval tehdy J. S. Machar mimo několik jiných jmen. A tito jsou už průkopníci české Moderny.

Cizí moderní vlivy, tlačící se i do Čech, zasáhly mocně několik mladých těchto hlav. Byly to hlavně vlivy Przybyszewského, Baudelaira, Verlaina, Mallarméa, Dehmela, Wilda atd., a není divu, že působily na vývoj naší literatury málem tak silně, jako na začátku 19. století vlivy Byronův a Heineův.

Staří, dosud výhradně českou literaturu representující spisovatelé, náleželi vesměs kruhu t. zv. »lumírovců«, kterýžto název pocházel od časopisu »Lumír«, jenž byl Hálkem a Nerudou založen a později do rukou J. V. Sládka přešel. Od tohoto pevného kruhu se sice vlna modernismu odrazila, avšak docílila aspoň to, že protržena byla ona hráz, chránící českou officielní literaturu od vlivů světových. Ale vlastní účinek projevil se právě u těch několika mladých hlav, které teprve nyní na kolbišti literárním se objevovaly. Nové snahy, nové cíle jsou znamením doby.

A tak stávají se Machar, Sova, Šlejhar, F. X. Svoboda, J. Borecký, J. Kvapil, O. Auředníček, V. Mrštík prvními průkopníky české Moderny.

Pochopitelno, že následkem těchto nových vlivů povolána byla k životu nová generace kritická, jež poprvé vystoupila v brněnských »Literárních Listech«. Byli to F. V. Krejčí, H. G. Schauer, F. X. Šalda, Jiří Karásek, Arnošt Procházka, Jindřich Vodák, kteří tvořili tento nový kritický směr, jenž postavil se příkře proti směru starému — proti uznávaným, velebeným literátům hlouček mladých, nadšených lidí, odkojených cizí, moderní literaturou a kritikou Taineovou a Hennequinovou. Nastaly prudké literární boje, v nichž neměla mladá literární kritika poslední úkol…

A pak přišlo prohlášení České Moderny, jež znamenalo úplnou odluku mladých od starých — znamenalo založení moderní české literatury. Mladí ve svých listech (Niva, Vesna, Rozhledy a Moderní Revue) propagovali své bojovné myšlénky, tvořili (ovšem častokráte až přespříliš dle cizích vzorů) novou formu, hledali nové cesty a nové ideje.

Ovšem z těch, kteří z počátku vypluli pod vlajkou české Moderny, vrátilo se jich několik do tábora starých (Svoboda, Mrštík), ale počátek mnohoslibný byl učiněn. Hradby prolomeny a průlomy vcházejí na bojiště literární noví bojovníci, kteří kdysi poprvé debutovali v brněnských listech Vesně, Nivě a Moderní Revui.

Přicházejí nová jména, noví mužové — to však již do přítomné studie nepatří.

II.

Antonín Sova vyšel ze školy Vrchlického jako všichni skorem básníci let devadesátých. Pod pseudonymem Ilja Georgov psal verše realistické a naturalistické. Ale lví spár už i tehdy lze cítiti v mnohých jeho básních. Jsou některé věci v jeho »Realistických slokách« a hlavně pozdějších »Květech intimních nálad« a »Z mého kraje«, které dávají tušiti budoucí rozmach jeho tvůrčí síly. Pravda, tehdy ještě hlavně příroda a nepatrné denní nálady a příhody ponoukaly básníka k tvoření, ale už tehdy zarážela hloubka citu, básníkovi tak příznačná, už tehdy probouzel se v Sovovi duch hloubající a vážně přemýšlející.

Prohlášení »České Moderny« v »Rozhledech« podepsal spolu s Macharem, Mrštíkem, Svobodou a jinými. A samozřejmo jest, že »Rozhledy« ochotně otevřely své sloupce těmto novým spolupracovníkům, pokud jimi už dříve nebyli. Stáli zde v jednom šiku Svoboda, Šlejhar, Mrštíkové, Březina, Machar i Sova.

A když »Česká Moderna«, shromážděná v »Rozhledech«, brzo po svém prohlášení v prvém čísle r. 1896 se ztroskotala, zůstala tu »Moderní Revue« sama jako jediný list moderní generace literární.

V té době dokončil už Sova svůj duševní přerod docela. Knihou »Soucit a vzdor« vstoupil i formálně do řad moderní generace, aby ji už neopustil. Vznešený symbolismus a veliké sny zaujaly jeho duši docela.

V knize »Soucit a vzdor« nové jeho credo ovšem nebylo ještě tak docela vyhráněno — stalo se tak teprve v knize »Zlomené duše« r. 1896. A ve všech ostatních knihách, jež následují, »Vzbouřené smutky« (1897), »Ještě se vrátíme« (1900), dokumentuje jasně a svérázně tuto svou příslušnost k moderním směrům, veliké a krásné svoje kredo umělecké. Zvláště »Vzbouřené smutky« jsou nám tak drahé — vždyť ukazují jasně básníkův boj duševní, jeho intensivní se probíjení o umělecké obrození, jeho zápas o krásu a světlo. Je málo tak význačných knih v české literatuře, je málo knih, na jejichž stránkách bylo by tolik poctivého zápasu a tolik jásavých tuch blížícího se vítězství.

A talent, tak utěšeně se tehdy rozvíjející, nezklamal. Co skvostných, v pravdě uměleckých knih nám od té doby Sova napsal, kolik vzácných, jemně hlazených kamenů položil ke stavbě své literární památky!

Jeho jméno jest jedním z prvních jmen naší moderní literatury, vydání jeho knih jsou literárními událostmi prvého řádu. A cokoliv nám ještě napíše, věříme, že bude vždy pýchou české literatury!

III.

Jak jsme už řekli, jest Antonín Sova jedním z nejlepších českých lyriků vůbec a moderních zvláště. Jest to duše krajně snivá a zamyšlená. Fantasmagorie krásných krajin, kouzlo nebeské hudby, něžná snivost neslyšených písní naplňují jeho sny a jsou jeho tvůrčímu duchu jemnou a zvláštní vzpruhou.

Ryzí, vroucí básník vnímavých smyslů a obzvláštní citlivosti, vzácné hrdosti a pravdivého rozhořčení proti stávajícím řádům světovým. Pravá to moderní duše ve své celé ušlechtilosti! Něžná snivost jeho povahy a bájeplný okruh jeho básnických vidin dovoluje mu přece vždycky, aby plakal s trpícími a volal kletbu na již je trýzní a mučí. Jeho vznešený smysl pro svobodu, právo a pravdu, jenž zvláště posledními sbírkami jest akcentován, staví jej na piedestal proroka-básníka, barda potlačených a ponížených. A přece není to hrubá satira politická, jíž by musil Sova svou nenávist a svoje zhnusení vyjadřovat! — je to vysoce umělecká báseň, stejně krásná a uchvacující, jako jeho verše čistě lyrické. Jeho bolest jest sžírající a hluboká, dovede cítiti ale dovede i souditi a zavrhovati. Stal se tak mimoděk básníkem úpadku, pěvcem stojícím nad zříceninami společnosti, rodiny, politické moci i nad zkázou umění…

Jest výmluvným tlumočníkem lidské bídy a nespokojenosti, srdce bez pokoje a duše neklidné našly v jeho verších obraz svých nemožných a neuskutečnitelných tužeb.

Takovým je Antonín Sova básníkem; něžným, citlivým a snivým, ale i hloubajícím a ochotným vzkřiknouti svoje veto, opovržení duše veliké a ušlechtilé, je-li toho potřebí.

IV.

Antonín Sova narodil se r. 1874 v Pacově. Studoval v Pelhřimově a v Písku gymnasium, později v Praze práva. Pak stal se členem redakce Ottova Slovníku Naučného a konečně přestoupil do služeb obce Pražské. Roku 1898 jmenován bibliotekářem městské knihovny a nyní jest i správcem městské čítárny.

Dříve, nežli přistoupíme k výčtu jeho veršů, jež založily jeho slávu a učinily drahým jeho jméno každému myslícímu a vroucně cítícímu Čechu, vypočteme ještě několik málo jeho knih prosaických.

Sovova prósa jest právě tak uzavřeně jemná a bohatstvím citu oplývající jako jeho verše. A to snad právě bylo závadou, že nestala se majetkem celého národa, že hudbou jejích slov opájejí se pouze vyvolení nadšenci, kteří dovedou ji chutnati a krásu její docela vystihnouti.

R. 1898 vydal Sova »Prosu«, pak »Povídky a menší črty«, r. 1902 »Ivův román«, veliký, hluboce založený román, a konečně r. 1904 »Výpravy chudých«.

Básnická jeho činnost jest obsáhlá a plodná. Chceme několika ukázkami z jeho tvorby učiniti tento spisek důkladnějším a účelnějším.

První perioda jeho básnické činnosti zabírá knihy:

»Realistické sloky« (1890), líčící skrovný, těsný svět malých lidí, poměry chudé, tísnivé a ubohé ;

»Květy intimních nálad« (1891) a

»Z mého kraje«, vynikající zvláště oduševnělým líčením přírody.

NA PASECE.

Jak plán, jež v světle půl a ve stínu,
skrz sosny vidíš známou mýtinu,
modravá pára v stromů korunách
v daleku mizí v snách.

Volavka v přeletu své nohy vzad,
kams na slatinu přes les míří v chvat,
jak šipka přes nejvyšších kmenů hrot
zapadla, pouhý bod. —

Nic nehne se… Dokola tmavý les…
Jen břízy štíhlé, kam svit slunce kles,
jak novicky, za nimiž zavřen svět,
se nepřestanou chvět.

                      »Květy intimních nálad.«

Knihou »Soucit a vzdor« vstoupil do řad moderní literární generace české.

PÍSEŇ.

Já housle vzal jsem v ruku
po létech doma zas!
Tak neuměle, tiše
zvuk nesmělý se třás’!
Zvuk nesmělý se třás’ —
já hrát již zapomněl,
ó marno! vzpomínám si,
já hrát již zapomněl!

A v žádosti a touze
po měkkých houslích svých,
jež plakaly tak dlouze
za nocí měsíčních —
Za nocí měsíčních! —
já silněj’ v struny vjel,
ó marno! Struna praskla,
já hrát již zapomněl!

I ta, jež ráda měla
můj hovor dumavý,
se ani nezachvěla,
zrak nevzplál pátravý!
Zrak nevzplál pátravý
po létech, jaký žel!
Já sestár’ jsem a dávno
jsem líbat zapomněl!

                     »Soucit a vzdor.«

Stěžejnou knihou jeho tvorby staly se »Zlomené duše« (1986) a »Vybouřené smutky« (1897) a »Ještě jednou se vrátíme« (1900).

V nich, jak jsme již v předu řekli, upoutá boj člověka s ideálem, přerod umělecký a vítězství síly a krásy. Tyto tři knihy tvoří jakýsi duševní celek.

ŘEKA.

Byla jak dítě — tenký byla pramének,
blýskavý mezi hrubozrným pískem. —

V obrovském tichu bezlidném
ji Stará Země porodila
pod stromy jmelím zelenými,
pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých,
v obrovském tichu travou zpívala
z vápenných, rozklíněných skal…

Groteskní černé sosny ležely
jak transparenty slunce zažloutlého
na roztřesené její hladině.
Jak černé pijavice tlusté kořeny
a plachý stín jen přišel piti z ní…
co ona slávou zpívala a rytmem žití…

Ó, příliš důvěřivá, sešeřenou nocí,
když za ní lesy dozpívaly píseň,
v měsíčnou pláň se z roklí vylila.
Jak černé, klepající mlýny chytly
ji potměšile v kola groteskní,
že s bolestí v prach roztříštěna hebký
zavyla s šumem bouřně padajíc!

Jak ohromena, po špičkách šla travou,
jak ohromena, tiše po špičkách
do mýtí truchlivých, kde stříbro měsíce
v své půdě břízy řídké zapustilo
a v mlhách sešeřených pole rákosná…

Ó, chtěla grandiosní klenbu nebes
a kosmos teplým klidem svítící,
hvězd píseň vyzpívanou Neznámému
roztřásti na své hladině,
a slávu Noci před zrozeným dnem
a Jeho stopu zlatou!?

Tu vyšel první člověk smutný
do světlé záře sunoucích se par,
z mlh tulák vybelhal se plání…
Krvavé hadry sundal s nohou zamodralých
puchem a hnisem, v nichž seděla Smrt,
v ni ponořil své rány mokvavé…

A obzor temněl se a temněl v dál,
mhy zhoustly v rovinách, kde jíkal pták,
hnis hřbitovů, puch lidských dědin
zavíval s břehů pohřbů requiem…

Stružkami tekly kalné nákazy,
v bažinách hnily, z prorvaného dna
jak vředy v ní se vyvalily, luhy,
rozpitý močál vedly uspat v ní,
po větru rozplakalo pohřbů requiem…

Tu vplula do kloaky města… Okna
svých světel střepy házela jí na hláď
a čáry domů protáhly se tajemně
na vlnách svraštěných
a stromy chorou zeleň, kytky se říms načechrané
spouštěly do vln kalných zrcadel.

Tu karrikatury bytostí lidských křepčily,
tu vyla píseň bezstarostných veselí,
lidského masa rozvířené orgie
stád spolčených, vklíněných do sebe
společnou bolestí zděděných Vin…

Dny, zakuklených mučedníků dlouhé sbory,
na horké dlažbě vydechovaly morově
puchem degenerace zhoustlých mass,
nedoživených bytostí…

Zoufalství vedle Radosti svítilo z mozku zornicemi
jak lampy shořelé pozdními věky
vyssátých duší dlouhou cestou,
kosmickým přerodem bytostí…

A z kloaky města vyšumíc otrávena,
si mrtvoly první nesla, v slizu zeleném
je vynesla, šumíc pohřbů requiem
na teplé písky beznadějných dnů…

Kam jdeš, ó duše moje? V daleku
již nové Smutky vidím nořit v tebe
vrcholy nejvyšších svých věží…

                                     »Vybouřené smutky«

VÝČITKY.

Vstříc přišla mi Ona, již tušil jsem, zamlklá žena,
jak zchmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů;
a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly,
a cize, když důvěra zhasla, mé zkoumala čelo.

A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy,
a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším,
i bolest tvých dissonancí tě nevedla k harmoniím,
tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším.

Tvá nenávist k ženě zbloudila. Marně, marně
svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby,
tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně
než děti svých smutných otců a odleskem svého věku.

Já výslech’ ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu.
Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval,
pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly
po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy.

Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům Tvojím,
ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění,
tvé výčitky hoří mně v srdci plameny rudých ohňů,
tvá drtivá slova těžce v mou padají duši.

Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký,
na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy,
ve velikých duších odlesky jeho se shlížet,
v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných.

Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno,
já v Neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat,
má nenávist k Dnešku chtěla být pozdravem Zítřku,
mé zhrdání Životem starým, pozdravem Nového žití.

Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti
dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy,
to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška,
dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží!

Je v rozkladu dnešní člověk, jej utišit nelze.
Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem;
ó, ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří,
tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny Bídy!

                                                 »Ještě jednou se vrátíme.«

Následují : »Balada o jednom člověk u a jeho radostech«, allegorie (1903),

politická epištola »Theodoru Mommsenovi«,

»Tři zpěvy dneška a zítřka« (1905),

»Dobrodružství odvahy« (1906),

»Lyrika lásky a života« (1906).

A REVOLUČNÍ SILNÉ VĚTRY DULY…

S vrcholy sosen silný vítr hrál,
když na cestu jsme vyšli připraveni.
Zděšený racek bouři předvídal
za jitra v revoluční kuropění.
Zem spala ještě. Magnetická tíž
na spánky lidské dosud uléhala.
Pro těchu bídných nad ní vztýčen kříž,
vylhaným blahobytem lhala…

Svět malých cílů dřímal na březích
dalekých moří, v otrávených městech.
Žen prodajných nás dojal smutný smích
a skrytý význam v oplzlých jich gestech…
Do nízkých idyll chodci tápavě
ze dne v den druhý mosty přecházeli.
Jich vnuci učili se chápavě
dny ubíjet se svými učiteli.

Jak zděsili se, když jsme vznítili
v svých duších na dně ohně revoluce.
Jich nozdry požár z dálky cítily
a k obraně se tyčily jich ruce,
kol jejich doupat bouřný vítr vál,
hle, jiskry z ohňů duší jich se tknuly…
Svět probouzel se, který dosud spal…
A revoluční, silné větry duly…

                                    »Dobrodružství odvahy.«

PROTEST ŽENY.

Duch Ženy hořce smál se nad ovocem věků:
Muž dosud neuzrál, by v hloubkách žití žil.
Jen objal prázdné sny a vyssál krásu vděků,
veď krásně k otroctví, by hrozně zotročil.

Neschopný ubožák, jenž hledal pro ni štěstí,
v ní nikdy nevzbudil, čím toužil silně žít,
jen bolelo-li cos, to svěřoval jí nésti,
jen bídu synům svým dal z prsů jejích pít.

To říci zděšeně těm, které nevěděly,
těm, které věřily, nadešel právě čas…
Těm, důvěřivé tak jež srdce prosté měly
a život neznaly, ni jeho zrad a krás.

To vzkřiknout v Údolí, kde ženy uspávaly
své děti hlasem mdlým a resignovaným.
Kde dívky koketně se lásce vysmívaly
A snily nevěsty se srdcem vyrvaným.

To vzkřiknout na hory, kde Zarathustra zpíval
o Nadčlověku sny než zroditi se měl,
jejž lesy marně čekaly, když den se stmíval
i řada proti slunci obrácených čel.

To vzkřiknout do polí, kde pracovnice táhly
jak smutná zvířata pluh s kravou bučící,
to vzkřiknout do nocí, kdy rozpuklé rty práhly,
a prostitutek hlas se třásl ulici.

To vzkřiknout v orgie, jež najdou muži v bolu,
když v krčmách svědomí popěvkem zpytují:
»Je v světě moře, moře alkoholu…
Je tolik nízkých žen, jež příliš milují…«

To vzkřiknout do moří, kde houpají se lodi
pod šedě ocelovým nebem, když se dní,
když plavci opouští ty ženy, které rodí,
jež pud jich zkojily před plavbou poslední…

To v zámky vykřiknout, kde princezny se strojí
a útěk smlouvají s otroky mužů svých,
by mezi cítící zanesly bolest svoji,
děs hrůzy surových rozmarů vznešených.

To říci chatrčím, kde tolik žen se krčí
nad dětmi zhublými, jež muži neživí…
Sníh leží na střechách, na hrobech voda crčí
a umíráček lká přes lesy, přes nivy…

To říci bídným těm, jež právě porodily
s mučednic úsměvem na polomrtvých rtech,
těch neporodivše, již by jim odplatili
budoucích heroů a příštích Kristů všech…

                                          »Dobrodružství odvahy.«

PÍSEŇ O DOBRODRUŽNÉM SRDCI.

To srdce odvážné bylo kdys…
A smálo se metelicím…
A smáti se všemu, byl jeho rys.
Tak smáti se živým i tlícím.

To srdce se brodilo v závějích,
kde mizel čas v bezhlasém tichu.
Jak ptáci se krčili na větvích. —
To bylo až k smíchu, k smíchu…

Tak z počátku laškovně, v svévoli
krev kouřící žďála si chladu.
To ve chladu tuze tak nebolí.
A pod sněhem není hladu.

Sníh svítivě, slavně se chumelí.
A v dálkách to vesele zvoní.
Venkovských statků průčelí.
Cval divých koní…

Kopule, věže stařeckých měst.
Stále se chumelí… Ano…
Celý svět zasypán už jest…
Až k nebi vše zarovnáno…

Převěje hudba. — A zas nic. —
Zlozvuk na ztrhané struně.
Luna naslouchá do dálky, sníc…
— Něco se stalo luně? —

Kraj mlčí, les mlčí bělejší,
bez křiku, bez lidského hlesu. —
A nikde podušky teplejší…
— Něco se stalo lesu? —

A závěje vrství se, fičí sníh…
Kam srdce jen odvahu dalo?
A krvavé stopy hle, v závějích…
— Něco se srdci stalo? —
                              »Lyrika lásky a života.«

Na konec připomíná autor této knížky, že nechtěl při jejím vydání podati kritický rozbor uměleckého díla básníkova. Ne, knížka má ráz informativní a nikoliv analysující. Autor přeje si, aby, dostane-li se brožurka tato do rukou i čtenáře méně vzdělaného, vzbudila v něm zvýšenou pozornost pro tvorbu vzácného básníka, jehož činnosti těchto několik stránek jest věnováno. Proto podporoval autor neúčinnost slabého slova i výňatky, jež, třeba nebyly nejvhodněji voleny, přece učiní jakýsi obraz o plodné činnosti básníkově.

A pro populární význam této brožurky budiž autoru jejímu laskavě odpuštěno.

V Praze, v září 1908.