Antonín Dvořák

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Dvořák
Autor:	Adolf Piskáček
Zdroj:	PISKÁČEK, Ad. Antonín Dvořák. Dalibor, č. 24/25, roč. XXVII. 29. dubna 1905. s. 185–186.
Vydáno:	29. 4. 1905
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Dvořák
Související na Wikidatech: Antonín Dvořák

Každý z nás dosud živ vzpomíná 1. května 1904. Bylo v neděli, záhy po poledni. Den plný vůní, barev a jasu ležel nad Prahou, jež radostně vzrušena spíjela se krásou májovou. A do té jarní symfonie zalehla pojednou děsivá dissonance. Ne, nebyla to dissonance, bylo to násilné přervání závěrečné noty symfonické, jež spěla zrovna k vítěznému Grandiosu. Co zvěstovaly? Pád genia!

Dvořák zemřel!

Rázem pohasla nádhera májového dne. Všecka srdce zachvěla se drtivou bolestí, sšeřilo se a zdálo se, jakoby dvojice havranů, zvěstujících Siegfriedovu smrt na březích Rýna, přeletěla v divém chvatu pod naší oblohou. Těžko bylo uvěřiti a přece vše bylo pravdou. Umělecké ústavy vyvěsily smuteční prapory a veřejnost již nemohla býti v pochybách.

*

Antonín Dvořák byl nejuniversálnějším hudebním geniem své doby. Žádný z jeho současníků nemohl se v tomto ohledu měřiti s ním, jenž dokonale ovládal všecky formy i obory. U nás jest přirozeno, že Dvořáka srovnáváme se Smetanou, ačkoli v této povšechnosti srovnávací jest jen jediný spolehlivý a nesporný znak obou mistrů: jejich osobitý výraz. Cíle jejich byly jiné, ačkoli oběma tanul na mysli nejvyšší rozkvět českého umění hudebního. Smetana přidržel se již v začátcích své tvorby umělecké pokrokových snah novoromantiků – byl žákem Lisztovým, – kdežto Dvořák vyšel od zřídla nejryzejší hudby absolutní – od klassicismu. Základní tato stanoviska vedla Smetanu k opeře a jeho k symfonii.

Dvořák v první své periodě poddal se vlivu hudby klassické obsahově i formově. Duch méně nadaný byl by podlehl těmto dokonalým vzorům naprosto, jako podlehl jim V. J. Tomášek, ale on zvítězil silou své individuality umělecké. Souměrná forma klassická, pevná konstrukce a architektura skladby stala se v době této jeho majetkem a když tvůrčí jeho činnost vyrazila první květy, zcelovaly se výtvory jeho v umělecká díla prvého řádu. Jen genius mohl tolik bohatství myšlenkového nalíti ve formu, aniž ji porušil, jen veliký duch mohl odolati nárazům zvenčí, jež každé umění formové zatracovaly a vyhlašovaly zpátečnickým, přežilým.

Ovšem že i u něho objevila se doba nových hesel, ale neholdoval jí dlouze. Jako každý jiný i Dvořák zachvácen byl wagnerismem, jenž u napodobitelů Wagnera je stejně zhoubným jako u něho nádherným. Na štěstí netrvalo to dlouho. Obor hudby symfonické a komorní, jimž Dvořák tehdy více se věnoval než na konci svého života, nepřipouštěl ve klidu svých kathedrálních Adagií a rondových forem, v přesných článcích Allegra a Finále rychle se střídajících detailů a nálad faktury novoromantické, a tak Dvořák při hlubokém studiu Haydena, Mozarta a Beethovena našel sebe sama, chtěje býti svým a naopak vystříhaje se vlivů wagnerovských.

Než se usamostatnil, prošel i fásí smetanismu. Nedá se popříti, že v ohledu individuelním stojí začasté na bedrech Smetanových, jak můžeme sledovati i v genealogii hudby klassické obdobný zjev u Mozarta a Beethovena. Ale i tato doba neměla u Dvořáka dlouhého trvání, byť v jednotlivostech zůstal i do posledních svých děl stoupencem Smetanovým. Povahy obou mistrů obrazily se i v jejich výrazu duševním. U Smetany nejvyššího bodu dostupuje náladový lyrismus, u Dvořáka široký rozmach a vzlet, ačkoli v mnohém případě možno říci totéž obráceně. Podivuhodno je, že Dvořák, původně konservativní klassik, stal se během doby i pokrokářem ve svých symfonických básních. Byť soud o oprávněnosti tohoto směru zněl různě, jmenovitě co se Dvořáka sama dotýče, jest svrchovaně s podivem, k jaké dokonalosti motivické práce, k jak výstižné náladovosti a instrumentačnímu lesku Dvořák zde se vyšinul. Zrálo v něm dlouho, než nadešla tato bohatá žeň, jejíž plné kouzlo seznali jsme v jeho posledních dílech dramatických.

Byť po přednosti byl symfonikem, vzbuzuje Dvořák neobmezenou úctu jako skladatel operní. V tomto ohledu měl těžké postavení. S jedné strany tísnily ho světové jeho úspěchy jako symfonika a skladatele komorního, s druhé strany úspěchy děl Smetanových, a tak výtvory jeho dramatické bývaly příliš podceňovány. Je pravdou, že Dvořák, v úzkém smyslu slova, dramatikem nebyl, t. j. nedovedl se přizpůsobovati rychlosti postupu dějového, okamžité situaci, býval příliš absolutním hudebníkem, než aby odvážil se násilně přetnouti pásmo hudební aneb porušiti krásu formy. Ale náladu, výraz vystihl vždy mistrně, což je hlavní. Operám jeho prospěly by některé škrty, k nimž za života mistrova sáhnouti se nemohlo z příčin na snadě jsoucích, čím staly by se nepostrádatelnými ozdobami repertoirními.

Velkolepou byla jeho činnost ve skladbě oratoriové, kde stál Dvořák jako jediný ze současných mistrů. V jmenovaném oboru skladby nestálo pro něho žádného omezení a i žádných požadavků, jichž by nebyl vítězně zdolal. V oratoriu mohl se jeho orchestr rozlíti v symfonických délkách, melodika barvila se nádhernými květy a ensembly zdouvaly se až k samým mezím zvukové nádhery. Vzpomeňte jen velkolepého dojmu ensemblového ze sv. Ludmily, při slovech »světlo věčné, sleť dolů«. Cítíte ten svatý oheň a žár, jenž božskou silou plane a šíří se celou oblohou, jež tetelí se svatodějnou hrůzou.

Nebýti Dvořáka, bylo by české umění hudební vyvinulo se pouze jednostranně; protiváhou Smetany dramatika byl Dvořák symfonik. To bylo jistě velikým štěstím, že vyvíjející se česká hudba vykázala se hned v začátcích těmito dvěma majestáty.

*

Nad Dvořákovým hrobem podruhé kvete Jaro. Tiše se mu spí mezi arkádami Vyšehradu, ale píseň jeho stále letí světem vítězná a jásající, živí srdce tisíců a konejší srdce milionů.

Co hlásá?

Vítězství genia!