Antologie z oper
Ladislav Prokop	Sen lesa	Otázka

Údaje o textu
Titulek:	Sen lesa
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 163-166 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Sen lesa

Ladislav Prokop: Sen lesa

Hudební báseň. Úprava a verše K. Maška.

Osoby

Osoby: Poesie. Satyr. Bohata. Zděnka. Jan. Karel. Matka Karlova. — První provozování 7. VI. 1907 v Nár. divadle.

Obsah

Dějství prvé. Mýtina v hlubokém lese borovém. Palouk plný květů, travin a kapradin. V pozadí zřícenina středověkého hradu. Temná noc. — Les, mlhy a rosa zvou noc, aby zavítala k nim. Noc, spánek a vánek slibují prosebníkům dáti, čeho žádají. Vše usíná, jen cvrček dále zpívá. Zvolna vychází měsíc, a na palouku jako z měsíčních paprsků tkaná zjevuje se Poesie, velebná postava, plná klidu a blažené nádhery. Oslovuje nadšeně všecky zjevy kolem a sebe prohlašuje za nejmocnější královnu, jejíž žezlo ovládá vše, jejíž říše jest bez mezí. Mezi stromy kmitají se rusalky a satyrové. Krajina ozývá se jako ze sna táhlými vzdechy. Na zříceninách hradu objeví se v měsíčním svitu rytíř ve středověké zbroji, zadívá se v lesní rej a naříká, že marný byl jeho boj, nadarmo proléval lidskou krev — vše, zač zápasil, byl sen, byla pouhá stínů hra. Poesie těší ho, že ona sama to byla, jež nadšení vzbudila v jeho duši, která jej vedla za vidinou slávy; i zve jej, aby se po strastném boji se životem sklonil k ní, u ní nalezne klid. Rytíř sestoupí s hradu. Helmice a zbroj s něho spadnou a před Poesií pokleká — satyr, onen rušivý zvuk ve snech královny Poesie, který svými šašky třísní posvátnou harmonii světa. Satyr se hájí proti výtkám jejím tvrdě, že i on patří k říši její jakožto živel trestající lidstvo, které hřeší v chrámech Poesie, nedbajíc sladké vlády její. Poesie upírá mu jeho přesvědčení, že lidstvo je tak špatné; vždyť ona pouze jest matkou všeho krásného, co víří lidským ňadrem, ona jediná vládne láskyplně, a proto lidstvo rádo uznává její moc. Satyr namítá, že lidstvo jest poháněno jinými touhami, a na doklad svého tvrzení svolá tlesknutím rukou své druhy — satyry. Na skalisku sirnatým leskem zasvítí veliké zlaté jablko, před nímž se plazí had, posetý démanty a rubíny, svítící smaragdovýma očima. Satyrové oslavují všemohoucnost zlata. Když zjevy zmizejí, satyr vyzývá Poesii, aby se dala jím vésti ve skutečný svět a poznala tak chtíče, v nichž lidstvo tone. Najde-li aspoň jediný květ, jehož se nedotkla prosa života, pak jeho zpěv rouhavý promění se ve věčný hymnus chvály. Poesie v zadumání usedá na skalisko. Rozbřeskuje se, a slabé klokotání ptačí line se s korun stromu. Noc ustupuje. Sbory vítají vycházející slunce. Z dáli ozývá se píseň dvojice ženců, slavících blaho lásky. Poesie vztyčivši se, ubírá se k rozvalinám a tam stane, nadšeně poslouchajíc. Spatří Karla, mladého učitele hudby, bledého churavého, o silnou berlu se opírajícího. Skryvši se ve zřícenině, pozoruje ho. Karel opěvuje samotu, nejmilejší družku svou, a trýzeň neopětované lásky. Když vysílen klesne a zaryje slzami zrosenou tvář v mech, Poesie v starosvětském kroji přistupuje k němu a těší jej. Karel zvěděv od ní, že chce poznati lidi, oznamuje, že se jí za chvíli naskytne k tomu příležitost: koná se právě veliký výlet z města do lesa. Ozývá se směsice hlasů, výletníci všech vrstev společenských přicházejí a předstihují se písněmi. Mezi nimi vynikají zejména Bohata, zámožný měšťan, půvabná jeho dcera Zdeňka a statný nápadník její, Jan. Mladí se prohánějí lesem, staří si libují, že si konečně mohou oddychnouti. Některé dívky přivádějí z lesa Karla a žádají ho, aby jim zazpíval. Karel odporuje sice s počátku, ale když se i Zdeňka, již tajně miluje, připojí k prosebníkům, zapěje chmurnou baladu, která se valně nelíbí, zejména Bohatovi, vytýkajícímu mladému muži, že kazí svým žalozpěvem veselou náladu. I vyzývá Zdeňku, aby zazpívala některou píseň rozmarnou, a durdí se, když Zdeňka toho nedovede. Za ni nabízí se Jan, který zpívá veselou romanci. Vtom z hradu vystupuje satyr, přestrojený za starého myslivce, a prohlašuje, že svou neteř (Poesii), kterou společnosti představuje, chce dáti do města na vzděláni. Zdeňka ihned zve neznámou, aby se usídlila v jejich domě, s čímž Bohata souhlasí. Nastává veselý rej a hluk, který děsí Poesii tak, že se uchýlí stranou. Setká se s Karlem jí vyznávajícím, že jej touha pudí za Zdeňkou, s níž na druhé straně tančí Jan. Nastává večer, a všichni hotoví se k návratu. Po odcházejících zůstávají v lese stopy: rozházené květy, polámané větve — nelad. Poesie v průvodu satyrově nerada opouští les volající, aby se záhy vrátila.

Dějství druhé. Náměstí, do něhož ústí několik všedních ulic. Po jedné straně hospoda, po druhé dům Bohatův s balkonem. Prostřed náměstí pomník, připravený k odhalení. V hostinci muzika. — Hosté před hostincem sedící oslavují pivečko, nebeský dar. Zdeňka, vystoupivši na balkon, libuje si v kráse dne a bujném veselí, načež odkvapí k pianu, na něž hraje všední kousek, aby ukázala blížícím se hostům své umění. Poesie a satyr naslouchají veškeré té vřavě. Poesie se dovídá, že vzešel dnes městu slavný den: bude odhalen pomník básníkovi-chlebaři, který se dobře hodil do té prosaické společnosti. S nechutí vstupuje do domu Bohatova. Zdeňka líčí, jak si představuje svou budoucnost, oplývající blahobytem, jehož si může dopřáti, jsouc bohata. Karla, který se ztěžka přibelhal, aby nezameškal hodiny nejvyššího blaha svého, kdy vyučuje Zdeňku hudbě, nevlídně odbývá. Jan zvěstuje nebohému hudebníkovi, že pouze zlato, dovede otevříti bránu srdce Zdeňčina. Vše by dal za to, aby vzácný kov ten získal. Mezitím rozproudí se na náměstí veselý ruch, mladí staří se vítají a libují si v dnešní slavnosti. Náhle vyrazí Poesie z domu Bohatova, jsouc pronásledována měšťanem, který jí nabízí veškeré blaho, bude-li mu po vůli. Poesie urážlivou nabídku zamítá, prodere se davy na podstavec u sochy a vyzývá zástup, aby vstoupil v její říši, kde není klamu, závisti, kde nemá ceny pramen všeho zla — zlato, kde vzduch jest pln vůně a ptačích zpěvů, kde sídlí věčné blaho. Všichni naslouchají nadšeni a hrnou se k Poesii. Vtom padá rouška se zahalené sochy; tam na místě oslavencově stojí satyr v původní podobě. V ruce povznáší zlaté jablko, u nohou svíjí se mu nádherný had. Vyzývá zástupy, aby hledaly štěstí, uchvátíce zlato. Poesie byvši prudce odstrčena, potácí se stranou, Karel, povalený davem, omdlévá. Zlaté jablko uchvacuje Jan, jemuž Zdeňka radostně hází květy a slibuje státi se jeho. Na protější straně Poesie se sklání nad omdlelým Karlem.

Dějství třetí. V chudém svém pokojíku sedí v křesle Karel, trudně zadumán, a naříká si matce na těžké bolesti na prsou. Matka vypravuje mu na jeho žádost o jeho otci, vroucně milovaném manželu, jenž s chorým tělem spěl za vidinami slávy, až blízek jsa cíle, podlehl chorobě, zanechav synovi odkaz nejvzácnější — slávu. Karel prosí matky, aby mu přinesla květiny, jež má tak rád. V její nepřítomnosti lká nad nezdarem ve všemi počínání, zvláště v lásce, nad ztrátou zdraví a štěstí. Jsa zdrcen trudnými myšlenkami těmi, klesá na pohovku. Vtom zazní motiv Poesie — Karel se zdvihne a naslouchá. Hudba nabývá síly a rozmanitosti. Jako ve snách vzchopí se Karel a spěje ke klavíru. Zasáhne do kláves, chvíli hraje a pak naslouchá u výtržemi stále mohutnějším sborům za scénou. Prospekt se rozestupuje, na slunečním trůně jest zříti Poesii v královském hávu. Karel odhazuje berlu, vstává zdráv a spěchá vstříc Poesii, jej vítající a líbající. Vysílen klesá. Poesie a celý obraz mizí. Karel opět leží na pohovce. Vrací se matka s kyticí a rovná mu lůžko, zpívajíc mu svoje tužby. Temní se. Mezitím jeviště se promění v krajinu jako v I. dějství. Nastává noc; les šumí a sbory se těší na návrat Poesie. Satyr se krade tiše do zříceniny, aby pokořil pýchu blížící se dvojice Zdeňky a Jana, jenž uchvátiv zlato, slibuje pyšné nevěstě, že jí vystaví na místě tohoto hradu skvostný zámek, do kterého uvede ji jako vládkyni, vystaví továrny a promění celý kraj. Satyr náhle vystoupí v původní podobě a poděsí oba tak, že uprchnou. Blíží se Poesie, přivádějíc Karla, jako ve snách tonoucího, a slibuje mu svrchované blaho ve své říši. Karel vzpomíná však milované matky, jež by bez něho žila život chmurný. Poesie jej těší, že matička přijde za ním, vtělíc se ve zpěvnou pěnkavu, která mu bude po věky zpívali o otci bohatýru. Tím jsa potěšen, Karel prosí, aby byl přijat v říši matky Poesie. Ta mu žehná, a Karel při jejím zpěvu zvolna se mění v nádherný strom. Poesie usedá u jeho paty. Pokorně blíží se satyr prosící za odpuštění. Poesie jest potěšena tím, že nalezla alespoň jeden květ, zlatem nezlomený, a doufá, že lidé víc a více zatouží po blahu, jehož skýtá ona jediná. Ještě jednou ozve se hlas Karlův a sboru, oslavujícího Poesii. Lesní družina obklopí Poesii, satyr leží jí u nohou. V nádherném lesku vychází slunce. Sbory splývají v mocný hymnus.