Antologie z oper
Emil Němeček	Královnin omyl	Josef Nešvera

Údaje o textu
Titulek:	Královnin omyl
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 140-141 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Královnin omyl

Emil Němeček: Královnin omyl[editovat]

Gotická stylisace o 1 dějství. Napsal Vilém Skoch.

Osoby[editovat]

Kunhuta, Manželka Přemysla Otakara II.… s. Anežka, králova teta, abatyše… a. Magdalena… s., Božena… ms., dívky z družiny královniny. Záviš z Falkenštejna… t. Posel… b. — Děje se na hradě pražském, po bitvě na Moravském poli

Obsah[editovat]

Božena dívá se s terasy před vchodem do sídla královny Kunhuty v podvečer do kraje a plna nadšení vzpomíná vznešeného zjevu krále Přemysla II., když odjížděl do války s Rudolfem II. Druhá dívka, Magdalena, horuje zase pro Kunhutu, obdivuje se její andělské kráse a čistotě a brání jí proti výtkám Boženy dokazující, že se královna provdala do Čech jen ze ctižádostivosti, nikoli z lásky k Přemyslovi, jemuž nepřítomnému nezachovává ani manželské věrnosti; libuje si prý v turnajích, nočních toulkách a oslavování své krásy písněmi, které skládá mladý šlechtic bledých lící a plavých kadeří — Záviš z Falkenštejna. Jsa pozván královnou má dnes večer přijíti do hradu; k vůli němu záletnice tak se ozdobila. A skutečně zvuk loutny, doprovázející milostný hlahol Závišův, zvěstuje příchod krásného, statného muže. Mezitím co Magdalena jde jej oznámit, Božena uštěpačně si ho dobírá a poté vytýká mu rozhořčeně jeho počínání. Vtom však přichází Kunhuta a děkuje Závišovi, opojenému jejím zjevem, za písně jí věnované, jež zaplašují chmury s jejího čela. Záviš jest bolestně dotčen, že si ho královna váží jen jako básníka a pěvce, nedbajíc vroucí lásky jeho. Kunhuta nezazlívá mu vášnivého vyznání toho, ježto dosud nebyla milována nikým, ani králem, jehož srdce prý jest chladné, ztrnulé válkami, a ovládá jej pouze ctižádost. Chce její lásku, již musí dávati mu s odporem a touhou po pomstě — proto se chce zcela oddati Závišovi — milenci a budoucímu manželu, s nímž hodlá uprchnouti do Uher. Tak zbaví se nenáviděného jha Přemyslova. Když Záviš zoufale jí vytýká, že z ní mluví jen lačnost pomsty, nikoli vzájemná láska k němu, Kunhuta ho vyzývá, aby jí následoval do jejích komnat, kdež hodlá mu podati důkaz lásky svrchované. V tom okamžiku otevře se clona, a ve dveřích objeví se v hrůzné svatosti králova teta, abatyše Anežka. Přišla nehlášena, ježto ji ovládl strach o osud králův a měla hrozná vidění; proto se chtěla modliti s Kunhutou za zdraví a zdar Přemyslův. Pozoruje však, že královně jest osud manželův lhostejný, protože jest cizinkou a chotě nemiluje. Kunhuta vášnivě odpovídá, že skutečně v Čechách nezdomácněla, nenalezši tu radosti a krásy. Bůh křesťanů jest prý strašlivý a pomstychtivý, nezná radosti a rozkoš jest mu zločinem. Proto chce opustiti nehostinnou zemi, vezmouc s sebou toho, jejž miluje — Záviše. Anežka ničeho nenamítá proti tomu, připomínajíc jí pouze její děti, o něž však se chce starati sama.

Vtom zazní lesní roh zvěstující příchod poselstva. Když se Kunhuta leká návratu králova, jenž ji zajisté potrestá za její nevěru, Anežka jí dává pokyny k útěku, čemuž však odporuje Záviš, chtějící svou lásku osvědčiti obětováním života za královnu. Božena hlásí příchod pěti poslů, z nichž jednoho posílá sám král Rudolf, aby odevzdal meč Přemysla, zabitého v boji. Při té zprávě, které Kunhuta nechce věřiti, Anežka klesá v mdloby. Procitnuvši prosí Boha o smrt a vyzývá pak Kunhutu, aby splnila svou hrozbu, když zničen jest její nepřítel. Kunhuta namítá, že se zmýlila ve svém cítění: nenáviděla pouze manželovy síly, nikoli jeho samého, ježto i on byl slabý vůči ženě a bylo možná přiměti ho, aby o lásku prosil. Jen jeho síla na odiv stavěná vznítila její odpor a nenávist.

Po tomto přiznání královnina omylu Záviš prosí o dovolení, aby směl odejíti; nezbývá mu než zapomenouti, ale ani slůvkem nedotkne se minulosti, dovolí-li mu Kunhuta žíti na blízku jí. Kunhuta nebere zpět daného slova: nebude mu moci již skýtati lásky jásavé, nýbrž pouze přátelství a smutku. Nicméně Závišovým štěstím jest žíti v jejím stínu; zničí loutnu a třímati bude meč na ochranu zbožňované ženy, jejíž slunce zastřel mrak smutné minulosti, která celičká jí byla velikým omylem.