Antologie z oper/Karel Weis

Antologie z oper
Andrea Crini	Karel Weis	Blíženci (Viola)

Údaje o textu
Titulek:	Karel Weis
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 226 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Karel Weis

Karel Weis

nar. 13. II. roku 1862 v Praze, vzdělal se v hudbě na pražské konservatoři a varhanické škole jako žák Blažkův, Dvořákův, Fibichův a Skuherského. Potom byl varhaníkem u sv. Štěpána a obdržel v té době na doporučení Brahmsovo státní stipendium. Působil tu též jako učitel hudby, člen divadelního orchestru a kapelník až do r. 1882, kdy se stal učitelem na hudební škole „Moravan“ v Kroměříži. Po dvě léta působil jako kapelník divadla brněnského a při městském divadle budyšínském. Vrátiv se do Prahy, věnoval se úplně tvoření uměleckému. Nebyv v Čechách pochopen a oceněn dle zásluhy, skládal některá díla na texty německé. —

Skladby: symf. báseň Helios a Selena; symfonie c-moll, ouvertura a meziaktní hudba k několika hrám (Výrava, Ravuggiolo, Meluzina); České tance (pro orchestr); mnohé skladby klavírní, uveřejněné většinou v „Hudebních Květech“, založených Weisem; skladby vokální („Přástky“, „Triumfátor* pro sola, sbor a orchestr), několik shorův „Loučení“ a písní. Sebral a harmonisoval Blaťácké písně (152). Operety: Vesničtí muzikanti (1904), Revisor (1907 v něm. divadle v Praze), Expresní vlak do Nizzy, Sultánova nevěsta. Opery: Viola (1892 známá v Německu pod názvem Blíženci); Polský žid (1901), Útok na mlýn (1912) a Lešetinský kovář (1920).

Z historie nejrozšířenější opery Weisovy Polský žid třeba připomenouti, že byla pro nějaké neshody s rozhodujícími činiteli Nár. divadla zadána pražskému divadlu německému kdež byla přijata s nadšením a byla pak dávána s velkým úspěchem po celém Německu. Když tam sláva její byla zajištěna, přijata příznivě i u nás a užito jí jako zahajovacího představení divadla Vinohradského. — I operety Weisovy daleko předčí nad všední výtvory německé a blíží se hodnotou komickým operám, což platí jmenovitě o rozkošném Revisorovi. Hudba Weisova vykazuje vůbec dějově i hudebně rysy specificky české a kráčejíc v šlépějích slohu Smetanova a Dvořákova, jest lahodně melodická, měkká, výrazná, orchestrace, plnozvuká a barvitá, prozrazujíc dramatika přísného a velikého slohu, jemuž v moderní produkci české přísluší místo vynikající.