Angelina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Angelina
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 313–350. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Psáno roku 1835

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer,
Ich finde sie nimmer
Und nimmermehr.

Goethe

V myšlénkách pohřížen bral se hrabě Sokolov ke hřbitovu. Jemná bolest zastínila mu nyní mužnou, pěknou tvář, an tu oko jeho posléz i pomníku dostihlo, pod nímž milá jeho sestra věčný spala sen.

„Tak tebe opět nalézám!“ zvolal, k nebi pohlížeje, jak by tam chtěl zesnulou spatřiti. „Když jsem tě opouštěl, kvetla jsi co růže! Ani rozloučiti jsme se nemohli, an jsi se brala ze světa temného v krajiny jasnější; cizina mě poutala.“

A veškerá minulost jako v líbezné záři rozprostřela se nyní před jeho duší. Zpomínalť na léta dětinství, jež byl ztrávil se svou sestrou. I v letech jinošských byla dobrým jeho andělem, a posléze i ctnostnou choť mu v náruč uvedla, stálými prosbami toho na matce vymohši, že požehnání svoje tomu sňatku neodepřela.

Protož byla jeho první chůze v hlavním městě k hrobu sestřinu. Kočár jeho jel zatím k druhé sestře, ovdovělé hraběnce Kamenské.

Ještě seděl zamyšlen na drnovém sedátku vedle hrobu, červenavými a zažloutlými listy na podzimku pokrytého. Tuť za sebou hlasité štkání zaslechnul, i poslouchaje se obrátil. Pod vysokou lípou seděla tu ženština s tváří zastřenou; nemohlť na ní leč ušlechtilou postavu seznati. V ruce držela kytku zelených bylin, okem upřeným hledíc na zemi.

„Ach, kdy se ukončí muka má!“ zvolala třesavým a bázlivým, spolu však i lahodným hlasem; vstala na to, a hraběte nepozorujíc, brala se ze hřbitova.

„Podivno!“ zašeptal Sokolov, a když mu napadlo, aby se za ženštinou podíval, byla již dávno zmizela. Nyní si k sestře pospíšil, kteráž ho, drahný čas nevídaného, upřímně vítala.

* * *

Bylo po prvním pozdravení a obapolných, nejdůležitějších otázkách. I vyčetla nyní Florentina bratrovi, že se po čtyry leta v hlavním městě ani viděti nedal, za náhradu žádajíc, aby tu nyní hodně dlouho se pozdržel. Nemohlať pochopiti, jak by se muž jeho vzdělání a ducha na vzdáleném zámku zdržovati mohl.

„Mně tam kvete blaženost,“ odpověděl hrabě poněkud roznícen. „Duch můj se odjakživa klonil k samotě. Já nyní na svém starém zámku vladařím, ačkoli v okresu malém, přece proto požehnaném. Poddaní mě ctí, Emilie mě miluje jako o dni svatebním, a můj malý, třičtvrtiletý Vilímek usmívá se na mne jako andílek. Což bych si mohl ještě žádati?“

Florentina umlkla; nepovedlo se jí však dobře, aby podivení své nad změnou bratra neobjevila. Ze živého veselíka a miláčka krásné pleti utvořila prostá, něžná manželka muže za vzor vší domácnosti. Předce však neustala prosbami naň doléhati, aby se na delší čas ve městě pozdržel, ačkoli hned po ukončení svého řízení odjeti chtěl.

* * *

Když po dlouhém čase přátely své opět spatřujeme, podobá se, jakobychom je nacházeli v jiné podstatě, ačkoli často jenom náš duch proměnám se byl podrobil. Jiné zvuky byly se zatím v duši naší ozvaly, a podobných nyní více u přátel neshledáváme.

Poněkud nemile překvapen chodil hrabě po pokoji. Florentina zdála se mu býti celá změněna.

Florentina byla spanilá jako kdy jindy; avšak ruměnec tváří jejích byl jenom na půjčku; celé její chování bylo jako na stroji rozpočítáno.

„Peřesté množství mužů,“ řekl, „ježto se kráse a bohatství jejímu koří, celou ji zkazili. Dnes na ni pozor dám, a není-li v skutku, jak bývala, musí se mnou na vzdálený zámek.“

Hodina, k společnosti určená, padla. V úhledném oděvu vkročil do sálu. Co spanilý věnec seděly tu dámy, a jich modré i černé oči s oblibou stíhaly leporostlého muže. Potichu a potajmu nalezaly na něm mnoho chvályhodného.

I muselť o svých cestách vypravovati; všickni poslouchali s pozorností, an se proud jeho slov líbezně i ohnivě rozléval, a tichounký povzdech vyvinul se z mnohých spanilých prsou, kdy posléz rozprávkou o choti své zmínku učinil.

Musel však na to s přítelem poněkud se vzdáliti; a takž oba ve výklenku vysokého okna stojíce, hovořili spolu o záležitostech tajných, kdežto v společnosti hlučná rozvázala se rozprávka. Tu Sokolov náhle sebou trhnul: na blízku zavzněl ženský hlas pln přepodivné líbeznosti.

Mladá panička stála tu nedaleko, obklopená kolem pánů, s nimiž se v jazyku francouzském o divadle bavila. Bezděky přistoupil také Sokolov. Neslyšel ale, o čem rozprávěla; s obdivením a vytržením toliko se na tu čarodějnou bytost díval.

Bylať to postava lepotvárná, štíhlá, vysoká; v tváři jí spočívala ušlechtilá důstojnost. Jako růžové obláčky přelétaly jí přes líce, an mluvila. Nyní očí svých pozdvihla. Takových očí Sokolov ještě neviděl. Jako dvě hvězdy ohněm kouzelným naň hleděly.

Ptal se souseda na jméno krásné paničky.

„Paní baronka Poleská,“ odpověděl tento; „vdova a veškerého pokolení ženského koruna. Vnadná bez požadování, vtipná bez úsměšku, vzdělaná bez přepjatosti, dobročinná, spolu i bohatá, z dobrého rodu a dobré pověsti.“

„Slovem, pravý anděl!“ doložil hrabě a všude ji stíhal očima. Soused a přítel jeho učinil jej nyní na bratra jejího, rytmistra Dobřanského, a na sestru, slečnu Fanisku, pozorna.

Nevýslovné, nepovědomé pouto vábilo hraběte k paní Poleské. I prosilť přítele, aby jej představil, a již v nadobyčejném pohnutí před ní stál. Kam se však řeč jeho poděla? Dlouho musel přítel sám mluviti. Konečně se tento vzdálil, baronka pak znenáhla se zasmušila. Slza se jí vyronila z oka.

„Ó, komuž slza tato obětována?“ zvolal hrabě rychle i vroucně, nízko se k ní skloniv.

„Bolnému zpomnění!“ odpověděla tato hláskem slavičím, oči toužebně k němu pozdvihnouc.

„Odpuštění, milostpaní,“ prosil hrabě, „že jsem tak nepozorliv o vysvětlení této drahé perly se osmělil; když ale duch opoután tolikerou vnadou“ — v tom se zamlčel, jakoby se strachoval, že byl mnoho projevil, a zarděv se sklopil oči.

„Vaše osoba mi živě podobu dávno zesnulého přítele na mysl uvedla, a toť jest, proč se mi také vy již v prvním okamžení jako přítel objevujete.“

„Jestli jsem já vašnost kdy viděl, čili jen výtvor snů mě mámil, to věru nevím; jen tolik mi povědomo, že se mi onou bytostí býti zdáte, kterou jsem dlouho vyhledával nadarmo. Miluji ženu jako anděla, choť svou; se sestrou mi nejvěrnější přítelkyně zemřela, v srdci mém ještě se místa nachází, milostpaní, — ó kéž byste je chtěla vyplnit!“

„Bude-li v mé moci, pane hrabě, mohuť muži přítelkyní býti, jelikož duch můj vždy touží po důstojnějším. Tyto spolky mě unavují. Co jsem dnes poslechla, zýtra se mi opět povídá; jsem prostosrdečná, miluji pravdu (při tom zbledla), city a myšlénky nerada stavím za hradby společenských obyčejů; v těchto spolcích se ale každé upřímnější slovo, každá živější, mimoobyčejná myšlénka za zlé vykládá. Mně jest tichý život na venku nejmilejší; ale žádost bratrova i sestry mě poutá ve městě. Jakmile však jaro přijde, nedám se déle držeti a jako pták v povětří se do prostory povznesu.“

„Ó milostpaní,“ zvolal hrabě, takořka se zapomena, „v tom soudu se zcela srovnáváme. I vás dlouhá chvíle v těchto společnostech trápí? Ano, my se lépe seznámiti musíme. Také své Emilii budu o vašnostech psáti; i také ji seznáte, i také jí se stanete přítelkyní; neboť i ona jesti duše čistá, nevinná.“

Barva smrtelná i opět plamenný zážeh střídaly se nyní na barončinu krásném obličeji; leč ona se brzy opět sebrala, rozprávku na jiné věci převedouc.

Florentina se k nim připojila, několik pánů přišlo za ní, shromažďujíce se okolo Angeliny Poleské. Ta se brzo vyjasnila, nástin těžkomyslnosti proměnil se v dovádivý lesk. Žvatlala o věcech nepatrných, o módě, tropila lehké posměšky, s jedním škádlila se, druhému dávala za pravdu. Brzy však opět celý ten sbor opustila, dvěma nepatrným slečinkám v ústrety spěchajíc.

S obdivením vždy zrůstajícím pozoroval Sokolov tu podivnou, na okamžik proměnlivou ženštinu. Nepochopitelné zdálo se mu, jakž jí z jednoho citu v druhý tak na kvap upadati lze. On sám neznal žádného vylíčení, on smýšlel a cítil povždy stejně: i byloť mu tedy bolestné, an ženu ušlechtilou o věcech nepatrných s jinými žvatlati a s muži takořka svévolně zahrávati spatřil.

V rytmistru, barončinu bratru, shledal šlechetného, dobře vzdělaného muže jemných způsobů, a Florentině bylo s tajnou radostí pozorovati, že se bratru ve spolku jejím líbí.

Nežli se paní Poleská byla ještě poroučela, požádal ji hrabě, aby ji navštíviti směl.

* * *

Příštího jitra, jakmile slušnost dovolila, spěchal hrabě Sokolov k obydlí baronky Poleské.

Tajné, úzkostné tušení přepadlo jej, když se bral po schodech; nevýslovný, těžký však pocit zoužil mu prsa. Byloť mu, jakoby se obrátiti měl — již ale na předsíni stál. Ještě byl sám s sebou v odporu, an líbezný její hlas v pokoji zavzněl. I poslal k ní komornou — a v několika okamženích na to stál před Angelinou.

Sedělať Angelina v krásném ranním obleku na odpočívadle, modlitební knížku držíc v rukou. S úsměvem, jí toliko přirozeným, pokynula na hraběte, aby se vedle ní posadil.

„Jste snad toho domnění, že přeříkávám nějaký monolog? Já co mne pohne, častěji o samotě v hlasitých slovech pronáším.“

A otevřevši knihu, přečítala modlitbu s tak dojímavou zbožností, že se Sokolov pohnuta cítil v duše hlubinách. Na to knihu odloživši, v tiché pokoře před sebe hleděla.

„Takováto zbožnost jenom v duši ženské přebývá,“ řekl hrabě; „jen duši nejčistější lze takto se modliti.“

Angelina hluboce vzdychla, řkouc:

„A přece — přece! Ó milostivý Bože, moje hlavy bolení! Odpusťte, pane hrabě!“

Po těch slovech se vzdálila, užasnutého Sokolova o samotě zůstavujíc.

On zatím příležitosti nabyl, v pokoji lépe se ohlédnouti. — Bylť velmi vkusně, nikoli ale skvostně vykrášlen. Kde slušného místa bylo, nacházely se nádoby s květinami; vedle skříně s knihami kytara visela, po stěnách uměle zhotovené obrazy některé krajiny a Madona s Jezulátkem.

Nyní se dvéře otevřely, a Faniska, husté kadeře pod čepečkem majíc ukryté, v domácím šatě do pokoje vstoupila.

„Ubohá sestra,“ promluvila hlasem líbezným, „od několika let neustále trpí. Zdravou a veselou náhle nesmírné bolesti hlavy přepadají a z nejpříjemnějších společností ji na lože odvádějí.“

„A což by proti těm mukám prostředků nebylo?“ tázal se hrabě soucitně.

„Žádných! Ó milý pane hrabě, to jest mukou nevýslovnou, na osobu drahou se dívati, a síly nemíti, jí pomoci. Ach! a sestra jesti tak dobrá, nad míru dobrá!“

„Jako vy, slečinko!“ řekl Sokolov, s jemným pohnutím v její modré, čisté oko se dívaje. Ona se zarděla a posadila se k svému vyšívání.

V tom se Angelina vrátila.

„Již mi je opět lépe,“ řekla zběžně, jakoby se jí nic nebylo přihodilo, a otevřela fortepiano. V divé, nepořádné hře jevila pohnutí duše.

Hrabě ovšem její umělosti diviti se musel; avšak zvukové jakýsi nelibostný pocit v něm budili.

Takž dlouhou chvíli fantasii své nechávala vůli. Přívětivě se obrátila na to k Fanisce:

„Zazpívej mi, dušinko, ať se rozveselím!“ prosila. „Zazpívej mou zamilovanou!“

Zvuky té písně Angelinou nevýslovně pohnuly; onať se v hluboké myšlénky zabrala.

„Píseň jest od naší matky,“ řekla Faniska, a proud slz vylil se jí po tváři. Hbitě opustila pokoj.

Hrabě se byl, sedě na odpočívadle, zamlčel.

Tu k němu Angelina přistoupila, řkouc:

„Dnes mne u velikém pohnutí nalezáte, hrabě; nemyslete nic zlého, co nejdříve svěřím vám příběhy svého života.“

* * *

U večer provázel Sokolov sestru Florentinu do divadla.

Již počínalo druhé jednání, když Angelina do vedlejší lóže vstoupila. Navracelať se z procházky, a jedouc okolo divadla, snad pouze za tou myšlénkou do něho vkročila, že Sokolova spatří. Nevědělať ani, co se na jevišti představuje.

Nyní hraběte zpozorovala; s lahodící důvěrností hlavou kynula a pak rozmarně s několika důstojníky dále hovořila.

Faniska, na vůkol stojící se neohlížejíc, s účastenstvím srdečným hře se dívala. — Angelinin veselý hovor zamrzel vážného hraběte, a krev mu se vlila do tváří, nelibost projevujíc — ba snad i jiný pocit, kterýž ani pojmenovati neuměl.

Hrálať se Schillerova truchlohra: „Kabale und Liebe“. Sokolov jinošskou tuto práci básníka nesmrtelného na vzdor jejím vadám velice miloval; ta vroucí řeč jej zajímala, i věrnost a hrdost Ferdinandova, jimiž se mu poněkud podobal. I bolelo jej, že Angelina skoro žádného soucitu neprojevuje. Mezi přestávkou vstoupil do lóže.

„V tom témdni mě ještě navštívíte?“ pošeptala mu přívětivě. On dosvědčil a jakoby připoután vedle ní státi zůstal.

Začalo se páté jednání. — Sokolov neodvratně zraky své na Angelinu upíral, ježto byla umlkla, a spanilou hlavu na ruku podepírajíc, tiše tu seděla.

Nastal poslední výjev mezi Ferdinandem a Luizou. S jakousi bázní hleděla Angelina na výbornou herečku, a potom sladkobolný, okouzlující pohled na Sokolova upjala. On na ni, jakby se po svatém tajemství tázal, vážně pohlížel.

„Die Limonade ist gut!“ prohlásila se nyní na jevišti Luiza, a na smrt ubledlá kácela se — Angelina se sesle. Sokolov ji zachytil a z lóže vynesl. Hra se skončila, kočár již pohotově stál. Pomohlť jí do něho. Faniska třesoucí se následovala, on pak za povinnost považoval, ženštiny domů provodit.

Doma nebylo žádného spatřiti. Rytmistr byl se svým služebníkem odjel; družina barončina byla ještě v divadle. Pomocí Fanisky dovedl ještě ve mdlobách se potácející Angelinu do jejího pokoje. — Tu otevřela oči.

„Dobře, dobře!“ šeptala zvuky polohlasitými, bázlivě se ohlížejíc. „Vy tu jste, pane hrabě?“ zvolala. „Ach, již vím; starý můj neduh, o němžto vám Faniska vypravovala. Učinila nehoda moje výtržku?“

„Nikdo si toho nevšimnul; bylať veškerá pozornost na hru právě upřena.“

„Dobře tedy.“

Sokolov se poroučel. Rychle se vzchopila, a měkce, s očima zarosenýma řekla:

„Děkuji vám — děkuji vám srdečně,“ a jako umdlené dítko sklonila hlavu na prsa jeho.

„Dobrou noc, Sokolove!“ zvolala na to, rychle se mu vyvinouc.

„Podivné stvoření,“ řekl hrabe sám sobě, vstoupiv do svého pokoje. „Plno ducha, citu, vtipu a krásy: — zdaž ale i dobroty? Proč z jednoho pohnutí tak náhle v druhé upadá? proč časem strach a leknutí tváře její trhá? — Mladáť jest a již ovdovělá; v tom všecka příčina chování jejího spočívá; ztratilať vroucně milovaného manžela. — Abych o ní zlého nic nesmýšlel? prosila. Nikoli! Zlého nebudu o tobě smýšleti, ty věčná pohádko v podobě nejspanilejší. Avšak vyskoumati tě musím, a nechť bych nevím co odvážlivě podniknouti měl.“

Žádného spaní dnes nenacházel. I zpamatoval se, že ještě ani tím nejmenším nezačal, proč vlastně do hlavního města byl přijel.

„Zejtra své řízení začnu,“ zvolal, „a potom, jak možno, nejrychleji zase na zámek domácí! Ale Angelina? Opoutala mě? — Ó nikoli, já toliko Emilii miluji — i jsemtě muž, a abych svou mužnost dokázal, ještě zde zůstanu, budu s ní mluviti, v hlubinu jejího ducha se ponořím, a potom se teprv rozloučím!“

A při tom ještě pořáde Angelinin kouzelný hlásek zaslýchal: „Děkuji vám — dobrou noc, pane hrabě!“

* * *

Ach, jak často klame sebe sám člověk! Takž také hrabě Sokolov. Onť byl cist a věren, nadšen, kdykoli miloval, v slibech stálý, v nebezpečí odvážliv — nebyl ale znatel srdce ženského. Jemuť se nezdálo, že by Angelina již dříve, než jej spatřila, dle popsání sestry Florentiny celý ráz ducha a smýšlení jeho byla mohla poznati, a nyní před ním stejné mínění, stejný cit projevovati.

Byltě Sokolov, což arci mužové pozřídku bývají, nad míru skrovný, aniž dojmu si povšimnul, jakový na Angelinu učinil, kterážto právě srdce svoje nebyla jindy ještě zadala. Nepozorovalť, že jeho poklid a láska k Emilii Angelinu tím více popuzovaly, aby v něm vášeň jinou vzbudila.

Jemuť zdálo se nemožné, že by krom Emilie ženu jinou milovati mohl; sám před sebou tajil, že má srdce tak citlivé, že muvedle spanilé paní bez pohnutí poseděti nelze.

Dva dny uplynuly Sokolovu mezi rozličným zaměstnáním; třetí den u večer zpomněl na svou přípověď a šel baronku Poleskou navštívit.

Nebylť on na ni zapomněl; jen ustavičné zaneprázdnění mu obraz její poněkud z mysli zapudilo, a srdečný, láskyplný list manželčin touhu jeho po domově roznítil. Věčně pohyblivý, peřestý život v pokojích sestry Florentiny dlouhou chvílí jej trápil, neboť Angelina scházela; spolu však i jemu se přesvědčení dostalo, že sestra pouze v tomto proudu rozkoší blahost nachází, a že naděje nezbývá, aby se kdy k domácnosti a tichému štěstí vrátila.

Byltě krásný — jak rybí oko jasný večer podzimní. Skvěle zářila luna na modrém kruhu nebeském; tisíceré hvězdy otvíraly zraky své na tichou zemi. V plášti zahalen bral se hrabě k Angelininu obydlí. Všecko bylo ticho po domě; po prstech kráčel předsíní — nikoho nespatřil. Pozvolna otevřel dvéře u Angelinina pokoje — před obrazem Rodičky boží klečela ona v hluboké modlitbě.

Sněhoskvělé roucho plynulo po spanilé postavě, ruce měla pevně sepjaté, oči k obrazu pozdvižené.

Dlouhou chvíli stál hrabě v pohledu na spanilou modlitelku pohřížen — posléze malý šustot učinil. Uleknutá se ohlídla, spatříc ale hosta, rychle i laskavě v ústrety mu spěchala.

„Dnes mě o samotě nacházíte, milý Sokolove,“ pravila, „i protož vám příběhy života svého svěřím.“

Při tom posadila se na nízkou stoličku vedle něho a důvěrně zraků svých k němu pozdvihovala.

„Otce ztratila jsem v roce dvanáctém,“ začala vypravovati, „matku ve čtrnáctém. Teta se mě ujala; bratr vstoupil do cizí služby, sestra moje trávila život v dobré vychovatelně, já pak tetu provázela do Italie. Po dvou letech jsem se vrátila. Osud mě až do Frankobrodu přivedl, kdežto jsem barona Poleského poznala, jenžto mě zamiloval láskou bujaré mladosti. I já v něm štěstí svoje nacházela. Překážek nebylo — stala jsem se jeho manželkou. Dnové naši byli nepřetržený věnec blahostí; tu mi však smrt odňala drahocenného, aniž jsem celý rok byla s ním ztrávila. Žalost a bolest byla smrtící. Od těch časů přepadá mě ono bodavé, omamující hlavy bolení. Sestra vystoupila z vychovatelny, aby u mne pobývala, bratr ze služby vystoupil, já prodala statky, a cestujíc z místa na místo, přišla jsem až v toto hlavní město, kdež mi se uzdálo, jakoby zde zasvitnouti měla hvězda utěšující naděje. Jsemť bohatá — snad ne i bez vnady — koří se mi, avšak jen pouhá ziskuchtivost až dosavád o mou ruku se ucházela. Ach, málo mužů se nachází, jižto lásce ženské dobře rozumí a dle toho i sobě jí váží; o čistotě, vroucnosti, hlubokosti a věrnosti často i částka výbornější ledva že chová slabé tušení. V lásku, jakovouž nám básníci rekyni svou osvěcují, nikterakž nevěří, a jen fantasie učí je onen cit poněkud poznávati, pro kterýžto v životě obyčejném ženě se posmívají. Já nižádné duše nenacházím, kteráž by vroucí duši mou pochopila, nižádné srdce, kteréž by mě tou láskou objalo, jaková ve mně přebývá.“

Nyní se zamlčela, a ruku o loket podepřevši, hlavu na dlaň sklopila.

„Angelino!“ zvolal Sokolov; ale na kvap se opět sebrav, mírněji doložil: „Obrazy ducha svého zřídka na světě skutečně nalezáme, a nejspanilejší hvězdy života i nejdříve ublednou.“

Angelina jej za dlouhou chvíli pozorovala; pohnutí jakési přeletělo zase přes obličej její — až i vstanouc, z pokoje odešla.

Leč po několika minutách již opět se vrátila; za ní služebník s čajem přicházel. Ona šachy přinesla, s nesmírně lahodící laskavostí dokládajíc:

„Vím, že milujete hru v šachy, pane hrabě; bude-li vám tedy libo —?“

A Sokolov hrál s ní ještě v šachy, až se Faniska vrátila.

* * *

Čas již prošel, kterýž byl hrabě Sokolov k pozdržení se v hlavním městě určil, a přece ani slovem o svém odjezdu zmínky nečinil. Florentina, spolky svoje ráda ušlechtilým bratrem okrášleny vidouc, zchytra mlčela. Nechtělať mu pásku s očí strhnouti; neboť v tom nic pohoršlivého nenacházela, že se hrabě při každé příležitosti nejraději s Angelinou obíral; i vědělať dobře, že by slovíčko o tom prohozené hraběte ihned z města vypudilo, an šlechetně smýšlel, aniž Emilii svou mohl zklamati.

Denně viděl Sokolov Angelinu v těch peřestých spolcích, kdež vnadou i duchem všechny ženštiny převyšovala, kdež ji mužští s úctou obklopovali, kdež kouzelnou svojí půvabností všecko poutala.

A tato paní, vůbec uctěná, patrně na něm zalíbení nacházela, naň vždy pozornost obracela, s ním nejraději rozprávku vedla, proň vždy doma byla, jemu darovala svou důvěru.

A když takto o samotě při ní dlíval, a její citové pak co ohlas srdce jeho se objevovali, její myšlénky s jeho žádostmi splývaly a nové, spanilé obrazy tvořily — když ušlechtilou něžností každinkému slovu jeho, i na polo vyřknutému, srozumívala, i krásněji než on je pronesl, opětovala: v těch dobách se mu zdálo, že nemožno s touto paní rozloučiti se, minulost, přítomnost i příští podobalo se nicosti — a hodinka u ní strávená byla mu okamžikem, slovo a pohled od ní postačovaly, celý věk mu blaženým upamatováním oslazovati.

Láskyplný list od Emilie, z něhož i jemná domluva vysvítala, že se tak dlouho nevrací, Sokolova ze sladkého snění vytrhnul, i pohnul jej, hlavní město co nejrychleji opustiti.

Onť byl uvyklý, předsevzetí svoje ihned v skutek uváděti; z jitra obdržel Emiliin list, odpoledne již úmysl svůj sestře vyjevil, řízení svoje ukončil i věci spořádal.

S přátely se byl již rozloučil, toliko na jediném místě ještě se poroučeti měl, totiž: Angelině!

Sníh se metal v hustých kotoučích, ani hvězdy na daleké obloze. V plášti zahalen spěchal k jejímu obydlí.

Vstoupil k ní do pokoje — bylať o samotě; rytmistr a Faniska byli na sanici.

Z krásné lampy rozlévalo se kolem příjemné světlo; Angelina seděla v oděvu ideálním na nízké stoličce, kadeřemi vinul se bobkový věnec, v rukou lýru držela.

Tak spanilou ji nebyl ještě nikdy nalezl. Na celém jejím oděvu nebylo ani nejmenšího šperku, a přece se mu zdála jako slunce skvoucí; ze zraku jí zářilo posvátné vytržení.

S radostným úžasem pohlížel hrabě na spanilou ženu. Ona se usmála.

„Dnes mě vytrhujete, Sokolove, proto však předce jste mým milým hostem. V osmi dnech dává zemanka Lesovská k svátku svého manžela veliký kvas, a před tím by ráda několik plastických obrazů uspořádala, k čemuž i mně úlohu udělila. Tuto mě spatřujete co Korinnu. Zatím ale hezky jazejček za zuby, pane hrabě!“

„Mého vyzrazení se nestrachujte, milostivá paní!“ odpověděl Sokolov; „neboť zejtra co nejčasněji odjedu.“

„Že odjedete? a na vždy?“ zvolala Angelina zděšená. „Nikoli; žerty se mnou tropíte.“

„Netropím, drahá paní; nemožno mi, déle se tady pozdržeti, kdež denně —“

V tom se zamlčel.

Teprv o půlnoci vrátil se hrabě do svého příbytku — na polo zbaven smyslů. Bylť sice zvítězil sám nad sebou, jelikož mu v pobouření srdce vyznání předce nevyklouzlo, jež ho nešťastným učiniti mohlo i s manželkou, a předc by se byl ještě zase k Angelině vrátil, kdyby nebylo tak pozdě bývalo.

Podivné obrazy vznášely se kolem něho, na loži nepokojně dřímajícího; brzy Angelinu co Korinnu — brzy sebe co toužícího Pindara — již opět sebe co šťastného milence a manžela viděl. Nevešelť mír v srdce jeho, až když druhého večera temným hájem k domovu jel a posléze práh otcovského zámku překročil.

Tichostí večerní po rozkošné krajině rozplynula se bolesť jeho v jemné, sladké trnutí — a jakž jej stěny domácí uvítaly, ustoupilo trnutí touze, vábící jej novou silou v náruč drahé manželky.

Byloť ještě světlo v jejím pokoji. Přeradostná spěchala mu vstříc. Upřímné její plesání jej k slzám pohnulo, a když i chůva s malinkým Vilímkem přistoupila, Emilie pak roztomilé dítě mu do rukou vložila: tuť celou svojí mocí kouzelnou cit otcovský podobu Angeliny z mysli mu vypudil, a on se potají horlivě zařekl, z domu svého nikdy více neodcházeti.

Nyní počala Emilie i zprávu dávati, jak byla co v nepřítomnosti jeho řídila, a Sokolovskému, více a více žasnoucímu nad obezřetností milostné choti, bylo, jakoby z krásného ale podivného snu prociťoval, nyní teprv se nalezaje v líbezné a přívětivé skutečnosti. Brzy našel i rozmanitého zaměstnání, a takž na skvostné sestřiny spolky snadno zapomenul.

* * *

Uběhlo několik neděl, a opět se Sokolovu život na venku jednotvárným býti zazdál, opět v něm přání vznikalo, s Angelinou se baviti; a jakž i na začátku pilen byl, ji z mysli pustiti, předce, čím déle od ní byl vzdálen, posléze mu milejší bylo, v myšlénkách se s ní obírati. Skoro bezděky byl Emilii svou k Angelině přirovnával, a jakž i na oné všech zušlechťujících ctností si vážil, předce něžnému duchu jejímu onen oslepující lesk se nedostával, jakový jej blahostí napájel u Angeliny.

Osamotnělost na venku byla v něm dřímající touhu po zábavách společenských vzbudila, i zdáloť se mu nad míru býti věcí příjemnou, posledních zimních měsíců s chotí v hlavním městě stráviti a Emilii své tím radostné překvapení připraviti.

Oznámilť jí přívětivě úmysl svůj, ona pak, zvyklá jsouc každému pokynutí dosti učiniti, ochotně svolila, ačkoli se nelibosti jakési ubrániti nemohla.

Za několik dní na to zastavil se kočár jejich v hlavním městě před obydlím hraběnky Florentiny. Radostně přivítala sestra milých hostí a všechnu péči vynaložila, Emiliiny postavy lepost nejvybranějšími obleky ještě povýšiti a v nejvzácnějších společnostech ji seznámiti.

Sokolov, jakmile se sestrou o samotě se octnul, již na baronku Poleskou se vyptával, a zblednul uslyšev, že od několika týdnů postonává.

Toho večera ještě spěchal k ní, i byl připuštěn. Vedle ní seděl příjemný, mladý muž.

„Vy tu, Sokolove?“ zvolala a podávala mu třesoucí se ruku. Mladého muže mu co dvorního radu pana z Postupic představila a spatřivši, že naň hrabě okem zasmušilým, pronikavým pohlíží, usmála se.

Ale jak se byla Angelina za ten čas změnila! Čepec se širokými krajkami zastiňoval jí tváře, kadeře všechny ukrývaje. Ruměnec na lících jejích byl zvadnul, oko se nelesklo obyčejnou živostí; vypadala velmi sesláblá. Široký pláštík přikrýval její postavu, rukávy až přes prsty dosahovaly.

Faniska přišla, a Sokolov se okamžikem přesvědčil, že péče pana Postupického více jí než Angeliny se dotýká. Oni dva samotni snažili se život uvesti v tichý, umrtvělý spolek; neboť Angelina v hlubokém zamyšlení pohřížena mlčela, Sokolov pak, přítelkyni vida trpící, žalostí mluviti nemohl.

* * *

Druhého dne k Angelině, dle její žádosti, choť svou přivedl. Hraběnka Sokolovská byla již tak mnoho o ní slyšela, že se říkajíc úzkostně k manželovi vinula, vstupujíc k ní do domu.

Angelina byla sama. Ještě slabší zdála se, než včera. Poněkud bázlivě blížila se Emilie; baronka ji srdečně vítala. Její tmavé, planoucí oko za hodnou chvíli potápělo se v Emiliinu oku jasném, líbezném; pak se slzíc do náruči jí uvrhla.

„Budiž mi sestrou!“ prosila ji vroucně; „šťastná ženo, miluj mne, jakož já tebe miluji!“

Emilie rozpačitě mlčela. Hrabě se zamračil; Angelina, ve svých bolestech ještě krásnější a vnadnější, šťastnou sokyni svou prosí o lásku, a Emilie plna zdraví, milovaná, bodré mysli, ani slova nemá pro nešťastnici!

Vkročila Faniska, a ji Emilie co dávnou přítelkyni pozdravila; ta neprosila o nic, a předc jí Emilie v prvním okamžení celé své srdce obětovala.

„Odpusť, drahý Vilíme!“ odpověděla pak skromně, ale určitě manželovi, když jí doma činil výčitky — „odpusť; k Fanisce mě srdce vábilo, před Angelinou mě hlas jeho varoval. Přičiním se, abych jí tvář přívětivou ukázala; v srdci mém nebude nikdy bydleti.“

* * *

Několik dní na to byl skvostný bál. Sokolov tam i Emilii uvedl. Také Angelina byla přítomna. Veselá, kvetoucí stála tu před ním, celá, jakž jej dříve kdy byla očarovala. I Emilie s podivením dnes na ni hleděla; zdáloť se jí, že proti ní v temnostech zůstává. Sama Florentina viděla se jí býti Angelinou zastíněna.

Emilie byla výborná tanečnice; všem se líbila, nejlepší tanečníci se o ni snažili; Sokolovu času zbývalo, obě ženštiny pozorovati. — Právě začala houpavá, Sokolov byl Angelinu požádal, a letem se nyní s paní krásnou v dlouhé řadě vznášel.

„Kaldero mě dnes až k zošklivení pronásleduje,“ promluvila k němu mezi přestávkou; „mně nelze, abych se s ním zabývala. Dnes mě již pod ochranu vzíti musíte.“

Kdož byl Kaldero? — Hrabě neapolitanský, od několika roků tady, v hlavním městě, meškající. Bylť mladý, půvabný, vtipný; o jiných jeho záležitostech nikdo nevěděl.

Již po celý rok snažil se o přízeň Angeliny, kteráž ale na začátku snažení jeho ani si nevšímala, později pak se patrně jeho štítila. Také on se vzdálil, až nyní opět blížiti se začínaje, jedinou péči o milost Angelininu projevoval.

O tom Sokolovský ovšem nevěděl; a v Kalderu toliko přítele bratra Angelinina spatřuje, ošklivost její pochopiti nemohl. Tím vítanější bylo mu zpozorovati, že se spanilé kouzelnici ten večer zdařilo, Emilii sobě nakloniti, kteráž nepříznivý svůj předsudek chtíc napraviti, sama také ochotně se přilnula.

* * *

Opět několik neděl uběhlo. Jaro se blížilo, Sokolov pak na cestu zpáteční ještě ani nezpomněl. I seděl jednou z večera vedle své Emilie, na jejíž rukou si Vilímek zahrával, an tu Angelina do pokoje vstoupila.

Přicházelať, aby Emilii k zejtřejšímu plesu přemluvila, a tato svolila.

U velikém pohnutí se s ní loučila.

„Šťastná choti! Šťastná matko!“ zvolala, horlivě ji líbajíc.

Sokolov se za ní díval, Emilie pak řekla:

„Mladáť jest Angelina, plná ducha a krásy, a předc nikde poklidu nenachází! — Což tak její duší bouři? Nač ji připomíná svědomí?“

* * *

Na hodinu před plesem přijela Emilie, milostně ozdobená, k Angelině. Spočívalať tato na lehadle, ubezpečujíc, že jí obyčejné její hlavy bolení nepřipouští, aby se dnes ve společnosti ukázala; že musí doma zůstati, Faniska však že ji provodí.

Emilie se uvolovala u ní zůstati.

„Mně pomáhá ticho a pokoj nejlépe,“ ujišťovala Angelina, nalévajíc v skvostný šálek čaj.

Emilie pila; v tom okamžení zbledla Angelina, sklesnouc na vysokou podušku.

Sokolovská se zděsila — šálek jí z ruky vypadnul.

Faniska ji na ples odvedla. — Angelina, zdálo se, že dřímá.

O půlnoci přiběhla panská hraběnky Florentiny plačíc do bytu baronky Poleské; měla okamžitě s Angelinou mluviti. Oznamovalať, že Emilie se smrtí zápasí a s baronkou ještě jednou mluviti žádá.

„Mně není možno,“ úpěla Angelina; „já sama se cítím velmi nemocnou — ale sestra moje půjde — — —“ Pláč jí udusil další slova.

Faniska přiběhla a přehodivši pláštík přes noční roucho, spěchala s kvílící služkou.

Bledá, však co anděl spanilá, ležela Emilie na loži. Plačíc stála hraběnka Florentina vedle ní; hořem oněmělý držel Sokolov ubledlou ruku drahé choti, jako by život prchající byl chtěl zadržeti.

„Musím umříti,“ šeptala Fanisce; „tak mladá a již umříti. Nerada umírám, neboť chotě a syna opouštím. Lékař praví, že jsem se na plesu zahřála a pak zastudila; mezi tancem padly na mne strašné mrákoty. Včera u tvé sestry pukla moje miska — ta modrá, z níž jsem obyčejně pívala — to bylo znamení. Pozdravuj Angelinu — aby matkou byla mého Vilímka! Měj se — dobře!“

Ruka jí klesala; ještě jednou obracelo se oko k Sokolovu — tváře jí zesinaly — vzdychnutí — a nebylo jí více na zemi!

Po pohřbu se bral, na těle i na duši sesláblý, k Angelině, chtěje u přítelkyně hoře vylíti. Nebyl však připuštěn. Pravilo se mu, že baronka na den před smrtí choti jeho se roznemohši, s nejprudší horečkou teď zápasí, ani slova že nemluví a lékař že každé navštívení zakázal.

Tu nyní stál Sokolov samoten a opuštěn; Florentina nevěděla, jak jej potěšiti — sestra Julie a drahá manželka u věčném spaní odpočívaly, a nyní mu smrt i Angelinu vzíti hrozila. Kamkoli oka obrátil, kam ucha naklonil, žaly nad nebezpečnou nemocí uslyšel.

I nemohlť v hlavním městě vydržeti, a zůstaviv své dítě péči sestřině, na svůj tichý, venkovský zámek se utekl. — Avšak tam bylo ještě smutněji, kde mu každé místečko Emilii na paměť uvádělo. I zanesl se pracemi, aniž kdy více šťastných dní užíti doufal.

Po několika nedělích došla ho listem sestřiným zpráva oživující. Angelina byla se uzdravila!

Nadějí blahostnou opojen v okamžení spěchal do hlavního města, v náruč sestřinu. Vilímek jeho libostně kvetl, Angelina byla zachráněna — mnoho byl, ubohý, ztratil: leč i mnoho byl, šťastný, ještě podržel.

S hlasitým pláčem přišla mu Angelina vstříc; i jemu bylo do pláče, a jelikož věděl, že se mu zde rozumí, slz svých nezatajoval.

Oba mluvili mnoho o Emilii, oba měli si mnoho sdíleti, a Sokolov sobě sám déle nezapíral, že Angelinu ještě vroucněji miluje, že se mezi ně žádná povinnost více nestaví.

Denně rozkvétaly opět růže na lících spanilé ženy, rozkvétaly vždy krásněji a půvabněji, a v devátém měsíci po úmrtí milé manželky připomněl jí Sokolov na slova Emilie umírající: „Angelina budiž dítěti mému matkou!“

Pohnutá slíbila mu Angelina státi se jeho chotí.

Také Faniska a Postupický, duše ušlechtilé, v tentýž den zasnoubení svoje slavili.

* * *

Byl pošmourný podzimní večer.

Hraběnka Florentina byla spolek přátel u sebe shromáždila. I o cizinci byla řeč, kterýž tu dnes uveden býti měl a jejž muži vesměs nad míru vzdělaným, ženštiny pak, ježto jej byly už seznaly, nad míru půvabným nazývaly.

Angelina pozorně poslouchala.

Nyní se dvéře otevřely, a cizinec, provázen domácím přítelem, vstoupil do síně. Jako okouzlena upřela naň Angelina zraků; nebylať ještě nikdy tak zajímavého muže viděla.

Šlechtic Dolinský nemohl se za krásného vydávati; leč postava jeho, oko a duchaplný úsměv kolem rtů tak zajímavé byly, že všeobecnou pozornost na se obracely. Cokoliv promluvil, důležité a přece jen prosté bylo — nikdy nebyla Angelina tak rozprávěti slyšela. I k ní se byl obrátil, Sokolovem představen — a ona by jej byla stále poslouchala, také však ráda s ním mluvila.

Co živa poprvé neměla však slov k vyjádření svých citů; dnes poprvé sama sobě nemluvnou, nejapnou býti se viděla; co v tu dobu v prsou se jí pohybovalo, nikdy ještě nebyla cítila. Ona nevšímala sobě ani Sokolova — jediný Dolinský žil v její duši. Nevěděla, co mluví, nepřemýšlela, jak by slovy svými okouzlila, a nebyla přece nikdy spanilejší, nikdy zajímavější.

Nevyslovitelná, ale sladká bolest vzňala se v jejích prsou — nemluvnou provázel ji Sokolov domů. U velikém pohnutí přecházela po svém pokoji.

Musila nyní sama sobě vyznati, že jakkoliv jindy po mužích, jenž se jí byli zalíbili, sítě svých vášnivých a žádoucích smyslů mocí usilovnou rozprostírala: u Dolinského takto činiti nemohla. Tu poprvé opouštělo ji její umění, ba nepřála si ani, aby se mu líbila; jenom jej viděti, jej poslouchati a s ním rozprávěti žádala; a blaženost svou byla by obětovala, kdyby jemu tím byla mohla spokojené okamžení zjednati.

Bylať Angelina třimecítma let, aniž by byla kdy opravdově milovala. Žádost zalíbiti se, ženská marnivost i ona potřeba vzdělaných ženštin, s muži zabývati se, brzy k onomu, brzy k jinému ji poutaly. Vášeň její vždy ale v brzce zmizela. Také Sokolova nebyla láskou objala.

Nyní najednou cítila, že prázdnota v srdci v jejím vyplněna, aniž po lásce toužila. Nyní byla předmět nalezla, jejž veškerou silou a vroucností ducha svého milovati mohla. Modlící se na kolena klesla.

„Pane, ty mi odpouštíš, že mi Dolinského sesíláš!“ zvolala. „Tato láska mě zase k tobě, věčně svatý, přivede!“

* * *

Druhého dne nebylo jí možno na Sokolova se podívati; nemohlať nic jiného, nežli s Dolinským na mysli se obírati. Láska očisťovala život její, dnes toliko s ní a s sebou se zabývati chtěla.

Na večer se opět s Dolinským sešla, avšak opět se rozpaků zbaviti nemohla.

Dolinský znal dobře ženské srdce; o Angelině byl tak mnoho slyšel; proč u jeho přítomnosti tak nejapně si počínala? Zdaliž ta její nejistota o pohnutí srdce nesvědčila?

I pozorovalť ji pilněji, a vždy patrněji zdálo se mu, že se v domněnce své nemýlí. Byloť mu s potěšením, milovánu býti touto ženštinou, leč on sám vážným zůstal i studeným, protože se jí strachoval.

Sokolov považoval změnu v chování Angelininu za následek tělesného neduhu, aniž na ni otázkami doléhal. Dolinského si byl zamiloval, i s domácností nevěsty své jej seznámil, a zde teprva, ve své nelíčené prostotě, ač přece plna ženské důmyslnosti, stala se mu Angelina milou a milejší.

* * *

„Milost hraběcí není doma!“ oznamoval sluha hraběte Kaldera Dolinskému, kterýž jej byl přišel navštívit.

I vracel se tento a na předsíni hedbávnou tobolku našel, kterouž byl před několika dny na stolku u Angeliny viděl. Bylo v ní několik lístků papíru, a Dolinský na nich jméno svoje zpozoroval. I četl:

„Podivný, strašlivý osude! jsem-liž narozena, abych jen hubila? — Praví se, že člověk pánem svých činů jest. A kdež jesti ta svoboda — kde? Co řídívá skutky člověka? — Není-li to cit? a nezachvacuje-li nás cit bezděky?“

„Ach, bylať jsem nevinna — šťastna nikdy! Žádného jsem nenáviděla — ani Emilii; ale proč jsem ji musila spatřiti — proč Sokolova? Osudem tak bylo řečeno; mělať jsem —“

„Vilíma nemiluji, nikdy jsem ho nemilovala, nikdy! Jenom jednou jala mě milost — milost k tobě, Dolinský! Avšak musím před tebou prchati; neboť za mnou chodí nehoda, a kdož mne miluje, v propasť upadá.“

„Modliti se budu, dobrodiní konati — snad že Boha usmířím!“

„Což jest to?“ zvolal Dolinský, a nemile překvapen skládal papíry v tobolku.

Nepochopitelné pohádky — a jakž se tobolka sem dostala? I zabral se v podivné myšlénky — nelibé obrazy děsily jeho duši. Předsevzal si, pozorněji zkoumati.

* * *

Brzo po tom nacházel se šlechtic Dolinský u baronky Poleské. Byla veselé, jasné mysli a mezi živou rozprávkou utíkala doba. Tázala se jej mezi jiným, co by nepatrný prsten na prstě jeho vyznamenával?

„Jsou to vlasy mé manželky,“ odpověděl Dolinský.

„Vy jste manželem?“ zkřikla Angelina, zblednouc a zvědavě naň hledíc.

„Již dvě leta; Jindřiška moje spanilá jest, nevinná duše! — Moje první a jediná láska.“

„Ó Bože, Bože!“ úpěla Angelina, a skvělé slzy kanuly jí po tvářích.

„Co jest vám, milostpaní?“ tázal se Dolinský s úzkostí. „Jste-li snad nemocna?“

„Nikoli, nemocna nejsem, ale ze sna jsem se protrhla. Po všem je veta — po všem! — —“

S bolestným úsměvem, očima slzavýma hleděla na drahého muže. Po malé přestávce začala opět:

„Pro spásu duše své a poklid srdce svého musím v několika dnech hlavní město opustit. Dolinský! se vším se tu rozloučím — cokoliv mi drahého.“ Při tom vzala dlouhou šňůru drahých perel ze stolku a Dolinskému je podala. „Vezměte,“ pravila dále, „tyto perly a s mým pozdravením je nejšťastnější mezi ženami dodejte, své Jindřišce.“

„Milostpaní!“ užasnul Dolinský, i vzpouzel se bohatý dar přijmouti.

„Ó prosím, prosím! Já Jindřišku miluji.“

* * *

Hrabě Sokolov shledal druhého dne nevěstu svou nad míru bledou; přívětivá byla jak obyčejně, ale nepokojna. Byla nejtěžší boj sama s sebou přestála, Dolinského se odřekla; tu však nová nehoda ji zbouřila.

Hedbávnou svoji tobolku pohřešila. Tázala se Vilíma, zdali ji neviděl, a patrně ztrnula, když o ní nevěděl. Jako myšlénku stíhajíc, řekla:

„Snad že Kaldero —?“ a Sokolov žádal o vysvětlení, slíbiv, že bude Neapolitana zkoumati.

„Ponechte mně tu záležitost,“ odpověděla ona poněkud s prudkostí, a začala na prostředky mysliti, jak by pravdy dostihla.

Ale s podivením a žasnutím bylo jí, když několik dní na to některé dámy všeho styku s ní se vyhýbaly, když do společnosti vstoupila; jediný Kaldero zůstal sobě důsledným, a již se Angelina domnívati začala, že mu učinila křivdu. Faniska chování ženštin za nepřízeň prohlásila, že nevěstou bohatého Sokolova jest, a tím sestru upokojila.

Angelina však již nehledala ve společnostech příležitosti, aby se zaskvěla. Jediný Dolinský byl cílem její pozornosti. V duchu se s podivnými úmysly zanášela.

I byl veliký bál v divadle. Ještě jednou umínila si býti Angelinou, skvělou, jakož kdy bývala. V knížecím šperku vkročila do sálu. Roucho barvy ohnivé, stříbrem prošívané, lepotvárnost postavy její povyšovalo; věnec peřestých květin spočíval na plných kadeřích. Rozčilená vznášela se po hladké podlaze.

Nastala přestávka. V myšlénkách, s očima pozdviženýma stála Angelina.

„Nadšená Sibylla!“ zašeptal Dolinský k Sokolovu a spěchal, aby ji k tanci požádal. Bylť to známý quadrille.

Přišlo k tomu, kdežto se tancující proti sobě do oči dívají. Dolinský pevně a pronikavě na svou tanečnici oko upřel, ona však blednouc i se zardívajíc, ve mdlobách mu klesla v objetí.

Rychle ji domů odvezli. Semotam sestavovali se paní a páni, mezi sebou šepotajíce; Kaldero s úsměchem se vůkol ohlížel.

Druhého dne zašel Dolinský k baronce Poleské, aby se přesvědčil, jak se jí daří. Na předsíni dostihl panské ve spaní — v patách za ním vkročil Sokolov. Byliť oba již jako dávní přátelé.

„Nechme Lidunku se prospati,“ řekl hrabě; „překvapíme mou nevěstu.“

Její pokoj byl ale prázdný, jakož i tři vedlejší komnaty. Octnuliť se nyní přede dveřmi, jimiž nikdy ještě nebyli vkročili. Za nimi zaslechli šustot, a pozvolna je otevřeli.

Temnost byla po komnatě, lampou slabě ozářené, stěny kolem černě potaženy, uprostřed černý oltář, a na něm obraz Ukřižovaného. Na stupních oltáře ležela Angelina v černém oděvu; ruce měla jako v křeči sepnuté, ani sebou nehnula; jen rtové se jí třásli, a teskné úpění s nesrozumitelnými slovy jimi prchalo. Nespozorovala příchozích.

Ti po několika okamženích opět odešli.

„Dolinský, co se vám o tom zdá?“ zvolal hrabě pln úzkostného tušení.

Tento se zamlčev, ramenoma pokrčil.

„Měla by vina duši její tížiti?“ ptal se Sokolov dále.

„Mně se zdá,“ odpověděl Dolinský, „že na smyslech zmatena jest! Nehrozte se, Sokolove, ač to uchu ženichovu zpráva nemilá; pevně se domýšlím, že to jest tichá šílenost, ježto se jí často tak podivně v očích zrcadlí. Onať jest plna ducha, velmi odvážlivá na ženskou, ráda by se vznesla nad mez lidskému vědění určenou; onať mi, abych řekl, ženského Fausta na mysl uvádí.“

„Ó Bože!“ úpěl Sokolov; „a co mám nyní, příteli, činiti? Mám-li od nešťastné, drahé ženy upustit?“

„To bych vám radil. K čemu to zlo na sebe poutati? — Podivte se, milý Sokolove; ona mi patrně na jevo dala, že mě miluje!“

Skoro v zoufalství potácel se nešťastný ženich, pod šírým nebem oddechu a ulehčení hledaje.

Angelina byla již nad sebou rozhodla. Nechtěla Sokolova zklamati a pospíšila si, úmysl svůj jemu oznámiti. Třesoucí se rukou mu psala:

„Domnívalať jsem se druhdy, že Vás miluji. Klamná záclona roztržena jest — nemohu nikdy býti Vaší manželkou. Nebe dej, abyste po boku ctnostné ženy brzo blaha dosáhl, jakéhož hoden jste! Vilíma Vašeho sestře Vaší odevzdám, sama po málo dnech za hranicemi v klášteře se octnu. Neodsuzujte mne přísně, jestli jsem Vás z pěkného snu vytrhla — i moje procitnutí bylo strašlivé. Ničeho mi nepřejte, ale na modlitbách vzpomeňte na mne nešťastnou! —“

Dychtivě četl Sokolov tento lístek a kvapil s ním pak k sestře, hraběnce Florentině. I tato byla od Angeliny psaní obdržela, kdežto jí za všecku přízeň a lásku děkujíc, malého Vilímka v péči její poroučela. Zlaté hodinky, brilianty vykládané, na památku jí poslala.

I spěchal Sokolov k Poleské. Na schodech potkal hraběte Neapolitana, bez pozdravení kvapně kolem spěchajícího. S podivením za ním pohleděv, k Angelině vkročil. Ona ve mdlobách ležela na zemi. V rukou jeho otevřela oči.

„Proč mě k novým mukám zbuzuješ! Tak libě jsem už spala —“ zvolala na to, divoce kolem sebe hledíc.

V tom se otevřely dvéře; jimi vkročil Kaldero, a za ním policejní komisař.

V krátkých slovech oznámil tento baronce, že s ním jíti musí, a na prudké dotazování Sokolovovo nevěděl jiné odpovědi, nežli že poručeno má, Poleskou zatknouti, a mimo to i od něho slib přijmouti, že hlavní město prozatím neopustí.

Sokolov upřel oko na Angelinu. Všechen život byl jí s tváří zmizel; na celém těle se mocně třásla, ani oka nepozdvihnouc do kočáru sedla.

Pokoje se zapečetily.

V divém pohnutí zůstavil hrabě barončin příbytek a spěchal k ujci svému, policejnímu presidentovi.

„Jest mi tě líto, milý synovče!“ odpověděl tento na mnohé, kvapně po sobě prohozené otázky. „Ty jsi s peřestou ještěrkou zahrával, ježto nás všechny klamala. Nechtěj se jí příliš ujímati, abys i ty v podezření nepadl!“

Smrtící hrůza trhla nešťastným ženichem, an mu ujec dále oznámil, že ji Kaldero z otrávení obvinil i znamenitých důkazů přinesl.

Šlechtic Dolinský se dával právě ohlašovati.

„Zdali možno — vaše excellencí!“ zvolal při svém vstoupení, „baronka Poleská je prý zatčena! Ó, pakž prosím, abyste Kalderu neráčili úplně věřiti. Onť baronku nenávidí. Ani slovům jejím nelze věřiti, neboť jest šílena!“

I přislíbil president, že se povinnosti své šetrně a vlídně podrobí, a jelikož dle zákonů platných všeliký výslech a soud veřejně držán bývá, oba dva muži předsevzali, že se k němu dostaví, a bude-li potřeba kázati, Angelině svědectví vydají.

Sokolov na to k Fanisce pospíšil, aby ji pozorně s osudem sestřiným seznámil. I ztrnulať šlechetná, brzo se však zpamatovala a s poklidem nevinné duše ujistila, že se to vše záhy vysvětlí a že jen pomsta aneb strašlivé nedorozumění toho býti může příčinou.

* * *

Příštího dne vkročili s presidentem do soudní siné hrabě Sokolov a šlechtic Dolinský. Brzy na to vstoupil hrabě Kaldero, a k posledu baronka Poleská.

Tato byla černým rouchem oděna, kolem čela, po šíji vinul se jí černý závoj, líce měla na smrt ubledlé, oči suché, nic se netřásla.

Důstojně se uklonivši, na sesli se posadila, jež jí byla podána, a zraky před sebe k zemi upřela.

I velel nyní president hraběti Kalderovi, aby u přítomnosti obžalované žalobu svou opětoval, a ten se vzchopiv, proti Angelině se postavil, začínaje s potměšilou chladností své udání.

„Od dvou let již paní baronku Poleskou znám, i musím se přiznati, že první na ni pohled ve mně lásku zplamenil. Ona nezdála se vášeň moji pozorovati; později se mi vyhýbala, já pak také jsem ustal ve svém snažení. Hleděl jsem, abych na ni zapomněl, avšak nechtělo se mi dařiti; bezděky jsem se k ní poutána cítil, i musel jsem ji bystrým zrakem lásky stíhati.

Její přepodivný rozmar, její náhlé zblednutí a onemocnění, kdykoli o provinění se mluvilo, její nepokoj, co rouškou veselé mysli prosvítal, — to vše poutalo mou pozornost.

I přišel tenkráte do spolků našich hrabě Sokolov, a mému oku neušlo, že paní baronka všeliké svoje umění — čili sítě rozprostřela, aby jej lapila; viděl jsem však také, jak on vášeň její toliko klidným přátelstvím splácel, i nacházel jsem v tom zábavu, ducha jejího úplně zpytovati.

Přišla později i hraběnka Sokolovská, mně pak, co příteli bratra paní baronky, často se příležitost naskytla zpozorovati, jak se tato k oné vší péčí vinula, by lásku její získala.

Tenkráte jsem se domníval, že paní baronka hraběnku s manželem rozvesti zamýšlí. Ale tato zemřela — náhle zemřela; paní baronka se roznemohla, aniž pak se na umírající aniž na mrtvolu její podívati mohla.

Nad tím jsem užasnul. Náhoda mi strhla s očí roušku. Několik neděl po hraběnčině smrti vedla mě cesta po hřbitově. I spatřím tu asi deset kroků před sebou paní baronku, ana k zemi shýbnuta byliny jakési trhala a mě neuviděvši, druhou stranou pak ze hřbitova odešla. I přistoupím na místo, kdež byla stála; něco lupení leželo utrháno po zemi; poznal jsem, že to druh bylin jedovatých, jakéž na hřbitovech často zrůstají.“

Takto mluvil Kaldero, pichlavě zrak svůj na obžalovanou upíraje. Avšak sotva udání svoje až k „jedovatým bylinám“ přivedl: an sám zbledna, po sedadle se sháněti začal, na náhlé bolesti naříkaje.

Nyní se rozplamenily zraky Angelině, a jako mstitelný žalobníka duch vzchopila se žena k smrti bledá se svého sedadla, vážným, odměřeným hlasem počnouc mluviti:

„Kažte pana hraběte domů dovesti,“ pravila, „ať se v čas ještě k smrti připraví! Pravdivá jest žaloba jeho, že jsem lidi otrávila: on sám s bolestmi žravého jedu zápasí.“

Jako povzteklý sebral se Vlach ve svých bolestech, i bylo se co nadíti, že ve své zuřivosti Angelinu rukama usmrtí, avšak úřední sluhové k obsluze jeho přiskočivše, zachytili jej a řvoucího vztekem odvedli.

Celé shromáždění ztrnulo. Sokolov a Dolinský blednouce, úzkostnýma očima pohlíželi na sebe.

Angelina žádala, aby se v soudu jen dále pokračovalo, a nenabídnuta žalovala sama na sebe.

„V outlinkém stáří ztrativši otce,“ pravila, „toliko matkou jsem byla vychována, ježto uměti se skvěle okázati a pohybovati u vznešeném světě, za nejpotřebnější věc považovala, jakouž měla dceři vštípiti. Jediná jsem doma byla, an sestra i bratr ve vychovatelnách se nalézali, a protož i také jako matčin miláček úplnou jsem vůli mívala v domě, nad čeledí i nad učiteli. Štěstí moje, že se mne byla příroda upřímněji ujala než vlastní matka. Mimo moje vášnivé chování při každé případnosti chvalné jsem činila v umění a vědách prospěchy. Vůbec se mi divili — i pochlebovali. Mladá byla jsem hrdá, čeho se mi zachtělo, musila jsem míti. Tu mi matka zemřela, okolnosti se truchlivě — a protož i pro pýchu moji trpce změnily; musila jsem se k tetě utéci. Přísnou jsem u ní školu přestála. Nemohlať jsem novou dobroditelkyni svou milovati — ježto jsem se jí strachovala. I přílišné modlářství mně ji odcizovalo.

Zatím jsem šestnáctého roku dosáhla. V ten čas pohněvala se teta moje se starým příbuzným, jehož měla býti jedinou dědičkou. Navštívili jsme v těch dnech městský hřbitov. Teta si tam bylin natrhala, mně neznámých, ale nepatrných, k ozdobě nikoli sloužících. Divila jsem se sice, ale zeptati jsem se nedůvěřovala, ježto jsem se nikdy ani slovem v záležitosti její míchati nesměla. Umínila jsem si ale, bedlivý pozor dávati, k jakému cíli těch smrdutých rostlin trhala.

I zpozorovala jsem, že je svářela a zcezovala. Tekutinu v malou lahvičku ukryla. Ještě toho dne smířila se s chorým příbuzným, a třetího dne ležel stařec na márách.

Strašlivá myšlénka mě projela. V noci zaslechla jsem tetu ze spaní o jedu mluviti. Pátrala jsem po lahvičce, i nalezla napolo vyprázdněnou. Třásla se mi v rukou, krev se mi ve žluč měnila, neviděla, neslyšela jsem — jedině celý svět jsem v tom okamžení nenáviděla!

Skoro celý zbytek moku vlila jsem malému psíku do chřtánu a s klopotným srdcem oučinku čekala. Sotva deset minut uběhlo, a již se ubohé zvíře svíjelo, já se stolu zachytit musila, abych ve mdlobách nesklesla, když jsem té strašlivé jistoty nabyla. V tom vešla teta. Jediný pohled na stolek, kdež vyprázdněná lahvička ležela, přesvědčil ji, co se bylo stalo. Jako vzteklice se mě chopila. Mocně se jí ale vymknouc, pokřik učiniti jsem hrozila. Čeleď nebyla však na blízku, a žena zuřivá dvéře uzamkla. I domýšlela jsem se v tu chvíli, že přišla má poslední hodina.

Musila jsem jí před obrazem Ukřižovaného ukrutnou přísahu složiti, že ani slovem nepřejde přes rty moje, v čem jsem ji byla dostihla.

Držela jsem slovo svoje, avšak nemohly jsme déle při sobě pobyti.

Já mohla nyní volně kasou své tety vládnouti, svědomí jí to aspoň za pokání a za povinnost ke mně ukládalo, a takž jsem brzy co společnice s kněžnou V… do Francie se pustila. Po dvou letech jsem se v Italii s tetou opět sešla. Nemilovala jsem sice žádného na celém světě, ale pohled na ženu ztrápenou hryzením svědomí k outrpnosti mě pohnul. Chtěla čin svůj mezi klášterními zděmi oplakávati, ale já ji v hlučný život opět uvedla.

Daly jsme se na cesty. Přijely jsme do Frankobrodu. Mně bylo osmnácte let; spanilost moje, jakž pravili, a duch můj staly se zábavou všech spolků.

I zpozorovala jsem zvláště barona Poleského, jenžto se šetrnou pozorlivostí o mou přízeň snažil. Oddanost jeho mé pohnula. Zdál se mi prvním a jediným býti, jenž se mi vzdal upřímně. I darovala jsem mu přízeň svou, ale bohatý jeho ujec se známosti naší protivil, neboť s ním jinak obmýšlel.

Poleský mne miloval; avšak miloval i ujce svého náklonností synovskou, aniž jej pohoršiti mohl, a protož spěchal ke mně, aby se na vždy rozloučil.

Tu teprv pocítila jsem, čím se mi už byl stal, i zaklínala jsem jej, aby se mnou prchnul, a když pevně na oumyslu svém setrval, odvážila jsem se ujce jeho sobě nakloniti; leč pokoušení moje marné zůstalo.

Nyní uzdálo se mi, že bych ničeho se obávati, ničeho se vystříhati nesměla, abych Poleského svým nazvati mohla. V strašlivé té hodině uchopila se mne zoufanlivá myšlénka, ujce zavražditi, a takž i překážku k štěstí svému z cesty odstraniti.

Ozýval se sice proti oumyslu tomu hlas mého svědomí, i umínilať jsem sobě, Poleského se odříci; avšak přání ono poznovu ve mně vznikalo, a nikde jsem již pokoje nalezti nemohla.

Připravila jsem jedu, který nezanechá po sobě patrných známek, a v několika dnech byl ujec mrtev.

Teď jsem nabyla poklidu, nelitovalať jsem skutku svého. — Zesnulý, myslila jsem, nachází se v životě krásnějším, já pak cíle svého dostihla.

Poleský v prvních dobách truchlil náramně, ale za půl leta po ujcově úmrtí stala jsem se s přivolením své tety jeho manželkou. Ona v několika týdnech po našem zasnoubení zemřela.

Cokoliv láska nejoutlejší a nejstarostlivější smysliti může, Poleský mi nyní připravoval. Všelikou žádost, ba myšlénku moji v skutek uváděl, dřív nežli jsem ji slovem pronesla. Osm měsíců byla jsem nad míru blažena.

Poleský byl vtělená dobrota, vždy ochotný a laskavý; nikdy mi neodpíral, neodmlouval; jediná chyba jeho — to však, Bůh svědek můj, bez příčiny — byla žárlivost.

Jeho tichá, mírná mysl stala se však duchu mému protivnou. Jaký hovor měla jsem s ním začíti, ježto jsem již napřed odpověď věděla? On mi ve všem dával za pravdu; nebyl více — jakž jej byla obraznost moje tvořila.

Osoba mladé, bohaté paní nebyla mi déle novou, v srdci mém nastala hrozná prázdnota — ucítila jsem, že jsem Poleského nikdy nemilovala.

Byla jsem nešťastnou, že mi nic více doufati nezbývalo, a hojnost všeho mě obklopovala!

Mužští mi lichotili i přednost mi dávali před jinými ženami, to bylo příčinou nepříjemných výjevů mezi mnou a manželem — já od té chvíle neznala srdečnějšího přání, než abych byla opět svobodnou. Poleský stal se mi lhostejným — ba protivným.

Já to před ním neskrývala, i přívětivě jsem k rozvedení radila. On to na začátku považoval za žert, později za rozmar churavé mysli, i přísahal, že se nikdy ode mne neodloučí.

To mě popudilo. Poznala jsem pak mladou vdovu, ani jako já bohatou, ani pěknou; předce však život velmi lákavý — v rozkoši trávila, kdežto se zastříti mohla svobodou ženy i děvčete.

Jí se vůbec kořili, mne si z bázně před žehravým manželem déle nevšímajíce.

Podivné myšlenky zmítaly mou duší, — poklid můj opět zmizel, nadarmo jsem se o pokoj srdce svého snažila. I tušila jsem, kam mě vášnivost moje asi zavede, a prosila jsem Poleského v pokojné hodině, aby se dal rozvesti.

On nesvolil — a tím byl rozsudek sám nad sebou pronesl. Několik dní po naší rozmluvě natrhala jsem bylin do nápoje pro chotě svého — a za tři dny potom zesnul Poleský rychle a bez bolesti.

Já opět sama s sebou se smířila, bouře v prsou mých se byla ztišila.

Ale vidouc jej, jak tiše a pokojně spočíval, záviděla jsem mu jeho úmrtí. On vešel bez viny v brány nebeské.

I slzela jsem, neboť mně byl vždy manželem laskavým; želeti jsem však skutku svého nemohla, ani výčitek svědomí jsem nepocítila, v tom domnění, že jsem zbožnou duši mezi anděly uvedla.

Nyní jsem byla svobodna; milovníci kořili se mi, sotva že manžel pochován byl; mně však začalo se místo mého přebývání znechucovati. Povolala jsem k sobě sestru a v její společnosti projela jsem půl Evropy.

Z města do města — nikde jsem nenacházela pokoje; tichá moje sestra mě pochopiti nemohla.

Konečně jsem tady pobýti ustanovila. — Nedlouho trvalo, i stala jsem se vítanou v nejvzácnějších domech.

Všeobecná úcta mě těšila, leč svědomí se utišiti nechtělo.

Tu přišel hrabě Sokolov, na hřbitově jsem jej poprvé spatřila, kdežto jsem — jako smyslů v tu chvíli zbavena, častěji jedovaté byliny hledávala.

Hrabě se mi zalíbil, on však navzdor mému umění předce věrným choti své zůstával, mně prchaje. I slíbilať jsem sama sobě, čiň co čiň, Sokolovovu lásku získati.

Přivedl choť svou. Bůhtě můj svědek! Muselať jsem ji pro líbeznost její milovati; avšak stála mi na cestě, já ji musila odstraniti. Bolestně zápasila jsem tenkráte sama s sebou, ale vášni mojí zůstalo vítězství.

Hraběnku Emilii Sokolovskou jsem otrávila!“

„Bože!“ zkřikl Sokolov a ve mdlobách klesl. Odvedli jej do postranního pokoje.

U divém pohnutí dívala se Angelina za ním, slz však již neměla. Mluvila dále:

„Stala jsem se nevěstou, a jakž jsem se domnívala, šťastnou, milující nevěstou. Předsevzala jsem si svatě, státi se dobrou i lásky Sokolovy hodnou. Tu však šlechtic Dolinský v našich společnostech se objevil, a nyní teprve poznala jsem, co láska jest, prostá vší ženské marnosti a hrdosti, všeho sobectví, všeho zisku. Co v prsou mých po celý život bylo dřímalo, nyní náhle obživlo — prázdnota v duši mé nyní nenadále se naplnila.

Ale pravá láska není žádostiva, uspokojí se — netoužila jsem hříšně Dolinského svým nazvati; ani choť jeho jsem nenáviděti nemohla.

Musela jsem se ale všech světa rozkoší odříci — Sokolova ošáliti nemohouc, v samotě jsem pokání činiti chtěla. Avšak tušení jakési mi pravilo, že Kaldero oumysl můj vyzkoumal, bylyť se mi papíry ztratily — viděla jsem se zrazenu.

Ještě on musil zhynouti, poslední jeho návštěva byla chůze pro smrt. Otráven jest!

Nic více vyznati nemám. Jen před jediným —“ zrakové její spočívali při tom na Dolinském, „jsem se chtěla poněkud ospravedlniti; on mě mírněji odsoudiž. Ostatně jsou sestra moje i bratr můj, na to se přísahou dokládám — cele nevinni; na mně samotné vina leží.“

U večer obdržel Dolinský lístek od presidenta, kdež jej žádal, aby k Angelině pospíšil, ježto mu ještě nějaké tajemství svěřiti chce.

„Děkuji vám,“ počala tato, když k ní šlechtic vešel; „s vámi jsem ještě mluviti — vás odprositi chtěla.“

„Odpouštím,“ vzdychl Dolinský.

„To jest anděla mého slovo těšící,“ zvolala Angelina. „Měj se dobře, drahý muži, pokojně umírám.“

„Bůh ti budiž milostiv!“

Nechtíc lidu na odiv sloužiti, sama sebe otrávila jedem v prstenu uschovaným. Potichu byla pohřbena.

* * *

Faniska s manželem obrátila se do Švýcar. Florentina, opustivši město, u bratra život vedla, jenž se po dlouhé, těžké nemoci uzdravil.

Kvetoucí Vilímek jest jeho jediná útěcha. — Dolinský v objetí milované manželky hledal zapomenutí.

* * *

Za rok na to nacházel se obraz Angeliny v oděvu a postavě nadchnuté Sibilly, mistrně proveden, u znamenitém vystavení malířských děl. Všecko se před ním zastavovalo. Vzpomenutí i pohled vzbuzoval útrpnost.