Anebo/Ztracené iluze

Anebo Viktor Dyk
Schlemihl	Ztracené iluze	Májová idyla

Údaje o textu
Titulek:	Ztracené iluze
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 175-177
Licence:	PD old 70

I
S jasnýma očima jsi kolem sebe zíral,
byl jasný obzor, jasně perlil smích.
Zítřek sliboval, když dnešek odumíral,
mluvily červánky o nových nadějích.

S jasnýma očima zírali kolem tebe.
Též jiskru v očích zřels a stejný v srdci žár.
Zem dobrá bývala a dobré bylo nebe,
ve zmatku chaosu se tvořil lepší tvar.

Neb mládí dobré je a zušlechtí též omyl.
Den bouří, plískanic je přec jen dobrý den.
– – Kdo přišel náhle k nim a vše to křehké zlomil?
Ten, kdo plál jako ty, proč náhle ochlazen?

Tak rána zaplaší pojednou ptactva hejna.
A vrabčík ulétá, by skryl se v hrůze.
Táž jiskra bývala a v srdci touha stejná.
Řeč jejich vyslechni: – „Ztratil jsem iluze.“

II
Hle, ztratil iluze. Tož popři jemu slechu.
Povědět hodlá ti příběhy tajemné.
– „Já klopýt o balvan, trn v nohu vbodl v spěchu.
Mne touha zradila a lidé kolem mne.

Ztratil jsem iluzi. Bublina z mydlin splaskla,
překrásná bublina, za kterou šel jsi slep.
Já barevná jsem zadíval se na skla.
Já žel se dotkl jich. Krev prýští; zranil střep.

Co bylo veliké, jak scvrklo se to rázem!
Co bylo růžové, jak přešlo náhle v šeď!
Kdo orlem zdával se, ten náhle stal se plazem,
kdo včera ptal se sám, dnes nedal odpověď.

A bylo slibu tu, který by nebyl selhal?
A byla půda tu, na které možno stát?
Iluze ztraceny. Je nutno, by se belhal,
kdo nedočkavě letěl jedenkrát.

A nepolámat zbytečně svých údů,
toť v pouti žití štěstí bezmezné.
Jen třeba bdělým být a najít pevnou půdu.“
– Kdo ztratil iluzi, rozvahu nalezne.

III
S jasnýma očima hleď dále kolem sebe.
Dál kráčej cestou svou. Tvá víra je tvůj dar.
Nechť fičí chladný mráz, nechť sebevíce zebe,
v té zimě zkřehlé tak neztrácej teplo jar.

A nech ty rozvážné dál nesměle se belhat.
Jich počtům usměj se, ty, jenž jich chybu znal.
Kde jiní selhali, ty nemáš právo selhat,
ni právo vzdáti se, kde jiný snad se vzdal.

A v jejich lampičce když dohasíná olej,
v tmu proto neuvěř; je nutno dál se brát.
Ty cizí slabosti se nikdy nedovolej
a k vlastní omluvě necituj cizích zrad.

Vždy, když se připozdí, strašidla vidí baby,
vždy, když setmělo, je hrůza pojímá.
Ty věren pouti své, byť, abys došel, slabý,
hleď v jasný zítřejšek jasnýma očima.