Anebo/Májová idyla

Anebo Viktor Dyk
Ztracené iluze	Májová idyla	Na hrob neznámého

Údaje o textu
Titulek:	Májová idyla
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 178-181
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Stanislav Kostka Neumann, Střelecký ostrov

S. K. Neumannovi

A všechno vidíme lehce a hravě
v klidu a pohově.
Sedíme na Střeleckém ostrově.
Vlny se čeří na Vltavě.
Po stole tancuje slunečný svit,
nad hlavou naší květ.
Nezvyklý klid
uspal svět.

Ostrov je opuštěný,
kde jindy proudí dav,
muži a ženy,
jen chodců pár jde v biograf.
Civíme spolu
u svého stolu
jako v závětří.
Toho koutu bouře ušetří.
Ptám se, oči mhouře:
„Je vlastně bouře?
Nad této země hrudou
byly už. Ale budou?“

Sem tam se hovory pletou:
a já si vzpomínám mezi dvojí větou
na naše květy, na naše plody,
na bouře ve sklenici vody,
na naše pózy, naše bludy,
na mládí zmatek divý,
jenž neví kam a kudy,
na titul pohoršlivý:

„Jsem apoštol nového žití
a žádné se nelekám rány.“
Slunce tak klidně svítí
na scény, které odehrány.
Ale jaký konec, neznámý nám dosud,
chystá pro nás autor zlomyslný, Osud?
Ten, který mládí vysní si?
Ten, který trhá kulisy?
Ten, který vyzní tiše a tak měkce
jak starce moudrého rozšafné lekce?
Nebo nic bouře neušetří,
vnikne sem do závětří,
ponese nás jako urvaný list
krouživě, dravě?
V jarní slávě
lze tušit větru podzimního hvizd?

Nemívali jsme rádi mír.
Nelekáme se. Ať jde vír.
Nyní
jdete jako jiní.
Jak tisíce, jak statisíce.
Dnes sedíme tu hovoříce,
za málo hodin zmizíte –
malounký aktér v krizi té.
Šťastnější? Nešťastnější?

Idylu žijem zdejší.
Po stole tancuje slunečný svit,
nad hlavou květ.
Nezvyklý klid
uspal svět.
Podezřívavě se rozhlížíme,
klidu tomu nevěříme.
Za málo hodin zmizíte,
malounký aktér v krizi té,
ne rytíř grálu, pěšák pouhý.
Obavy, touhy
půjdou s vámi nahoře či dole.
Jaká nás oba čeká ještě role?

Mluvíme. Za hovorem
něco se skrývá.
Něco se vrývá
do hlavy brutálně skorem.
Příliš zaujatí kronikáři své doby,
její lásky, zloby,
apaticky nehledíme v dny.
Budoucna obraz záhadný
nemůže být pouhým líným strachem.
Nemívali jsme rádi mír.
Ať jde vír.

Ale tam před vírem, osudné na pouti
přece by chtělo se okamžik stanouti,
na cestu přešlou se nazpátek podívat
a cestě budoucí na pozdrav zakývat,
plán stavby pozdravit, než bude hotová,
umírat s úsměvem v červáncích domova.

Toho-li nebude,
neznámý Osude,
mučí mne závětří toto,
kde možno v slunci ospale klímat.
Přijď, bouře, sloto,
hřímat.
Odnes naše květy a plody,
bouře ve sklenici vody,
naše spory a hádky,
pózy a zmatky.
Jak jsem tě volal kdysi v chvíli hoře
mladistvým hlasem,
než by poušť šla sem,
přijď, ó moře!
Ne vlny, jež se čeří lehce a hravě
na Vltavě,
ale moře, moře velké, dravé,
které živoření skončí skomíravé.