Anebo/Dvě noci

Anebo Viktor Dyk
Já byl jsem smutný	Dvě noci	To je ta vyvolená země…

Údaje o textu
Titulek:	Dvě noci
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 198-199
Licence:	PD old 70

Noc novoroční
Od deště tichého se lesklo dláždění,
padaly krůpěje jak slza tryská vřelá.
Po hluku včerejška a po vydráždění
noc prvá v roce tom tichounce přicházela.

A větve bezlisté ve svitu luceren,
jak pahýl mrzákův se zdály rozpínati.
Chtěly snad zachytit unikající sen?
Chtěly snad zachytit okamžik, jenž se tratí?

Zem přes noc změněna, zem přes noc omládla.
A všechno smýval dešť, co bylo jako vina.
Nějaká epocha se tiše propadla
a vážně, neslyšně sem blížila se jiná.

Předešlé bolesti a přešlá zklamání
jak umíráček nezněly a hrana.
Věřící naděje byla v tom čekání.
A cestu jasnou dál dávala každá strana.

Žel, v zemi provlhlé spí, kdož jít nemohou.
Na druhy pomyslils, již stejně s tebou snili.
Tak nikdy nevzpomněls pod temnou oblohou
těch dávno umrlých, kteří se nedožili.

Noc únorová
To není jaro. Záclony jen cíp
je odsunut. Leč je to jako slib.
Ne ještě jaro; ale noci van
má vlažný přízvuk: srdce dokořán.
Čas klíčení; vše život, pohyb, hlasy.
Svůj klobouk snímáš a jdeš prostovlasý,
té první jara předzvěsti bys vydal
sny neklidné, jež přes zimu jsi hlídal.