Anebo/Cestou podél potoka

Anebo Viktor Dyk
To je ta vyvolená země…	Cestou podél potoka

Údaje o textu
Titulek:	Cestou podél potoka
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 205-207
Licence:	PD old 70

Snad žiješ ještě teď, snad dávno zemřela jsi.
Leč časem hovořím-li s dozněvšími hlasy,
tu říkají mi jméno tvé.
Snad žiješ, život tvůj však dávno mrtev pro mne.
Být spravedlivým možno k nepřítomné
a modliti se za mrtvé.

Chci odprosit tě za myšlenky zlobné,
za zlá svá slova, za veršíky zdobné,
jež cizí hoře necítí.
Za patos zbytečný, za smutky bezútěšné,
za kruté posměchy a za krutosti směšné
před lety dvaadvacíti.

Pod stromy starými jdu, kráčím po potoce.
Let dvaadvacet! A v tom každém roce
trpěti bylo poznova.
Trpěl jsem hříchem svým a trpěl svojí ctností.
Leč kdybych škrtl něco z minulosti,
zřítila by se budova.

Let dvaadvacet. – A ta ručka tvoje
znamení dala k bouři, k hluku boje.
A po ní přišly osudy.
Jak pateticky psal jsem: sykot hada!
Cos jako bídáctví! A cosi jako zrada!
A všechno byly přeludy.

Moc deště jarního má jarní naše hoře
a časem hukot nastíní už moře
praménku prvé zurčení.
Jdi žít, jdi bojovat, bij bez bázně se dle sil,
leč třeba raněný, proč hlavu svou bys svěsil?
Přijměme svoje určení.

Já nermoutím se v srpnovém tom klidu,
na chmuru dalekou-li vzpomenu a bídu,
na vše, co jaro dusilo.
Zřím směšné bubáky, již plašili sen čistý.
A bez hořkosti pravím fatalisty:
Co bylo, býti musilo!

Snad mohla jinou býti moje mladost.
Všem touhám mohla učiniti za dost,
víc rozkoše dát, víc objetí.
Vše mohlo jíti úsměvnějším chodem.
Co bylo květem, včas by bylo plodem.
Leč což je méně trpěti?

Mohl jsem žíti sladké okamžiky,
moh býti bez hoře a také bez tragiky,
květem se zdobit urvaným.
Moh jíti zhrdavý, jít šťastný, s jasným čelem.
Leč nemohu-li býti Spasitelem,
chci býti Ukřižovaným.

Snad ještě žiješ teď, snad dávno zemřela jsi.
Leč někdy hovořím-li s dozněvšími hlasy,
tu ozve se v nich jméno tvé.
Snad žiješ, život tvůj však dávno mrtev pro mne.
Je nutno vděčným býti k nepřítomné
a modliti se za mrtvé.

Po letech tolika, co vše jsi asi žila?
Čím vším jsi prošla as a čeho zakusila?
Jakou jsi prošla vichřicí?
Je těžko vzpomínce se daleko tak vracet.
Víc dramat krutějších let dalo dvaadvacet
než sen ten jara jitřící.

To byla předehra, jež zrychleně se přehrá.
Hoch, který miluje, a místo lásky žehrá.
Vzpomínka, která netěší.
Květ ani jediný, či spíše jedovatý.
Cos náměsíčního, cos bez hlavy a paty.
Cos, co je pouhou veteší.

Leč jsi-li smířena a k vzpomínce čas je-li
po letech tolika, kdy většího se želí
a zapomene posléze,
zle nesměj se: hle, slz pár vzteklé pýchy
vyrostlo v tok tak mohutný a tichý,
vyrostlo v moře bez meze.

Kupředu, lodi má! Ať kamkoli tě vedu,
já překonal jsem onu kapku jedu,
jež tenkrát v srdci zůstala.
Boj byl to po leta, bol na smrt byl to těžký.
Včerejšky zjitřena a poraněna dnešky
má láska vzrůstala.

Kupředu, lodi má! A ne už pouze moje.
Ne mé jsou bolesti, ne mé už pouze boje.
Ne můj už tento smír.
Kupředu, lodi má! A k mojí ne, k všech spáse.
Ať bouře zvedne se, ať orkán rozpoutá se,
ku předu přes ten vír!

Kupředu, lodi má! Ať cíl je kdesi v dáli.
A v bouři šílené můj koráb ztroskotá-li,
zajděme s klidem oddaným.
Zajděme smířeni, zajděme s jasným čelem,
Neb nemohu-li býti Spasitelem,
chci býti Ukřižovaným.