Přeskočit na obsah

Amoroso/Píseň útěchy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Píseň útěchy
Autor: Jan Červenka
Zdroj: Amoroso. Básně Jana Červenky. Praha: vlastním nákladem, 1883. s. 9–12.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl večer v jeseni, on v trávu sed’ a ona
pod schnoucím topolem se v pláči zastavila.
Od lesů vzdálených k nim táhla pára vonná
a lačná duše jich v té vůni tiše snila:

Proč ptáci uletí, když sotva začnou pět’,
a proč ty stromy již tak smutně v poli stojí?
List padá, tmí se den, a vadne každý květ
a srdce, jaký div, se třese též a bojí!

A zlomiv suchý stvol, on pravil slabým hlasem:
Ty, bože, víš, jak rád bych život svůj dal za ni
i kterak ona vždy mne hřála očí jasem, — —
však teď všech nadějí mi stín nezbývá ani!

To řka, dal ruce v klín a mlčky hleděl k nebi,
než slova veškerá ten pohled řekl víc!
Však ona měla též útěchy zapotřebí
a skryta za stromem tak řekla vzdychajíc:

Ty, Pane, dobře víš, neb ty jsi všecko slyšel,
kdo šťastnější byl z nás, když tys jen býval s námi;
však teď, cos pokynul, by chladný podzim přišel,
všech štěstí paprsků ni stín již nezbývá mi!

Tu slzy dořekly, nač nestačil již ret,
a zticha oba dál zas snili v nepokoji:
List padá, tmí se den a vadne každý květ
a srdce, jaký div, se třese též a bojí.

V tom z lesů měsíc vstal a z dáli zpěv se blížil,
jak větru vanutí, jež každou chvíli roste.
Jej oba slyšeli a smutek, jenž je tížil,
se pohnul vlnami v té melodii prosté:

„Kam, Pane, pohlédneš, tam všady květy zpučí
a list kde podzim svál, tam jaro vdechne jej.
Ať srdce v důvěře se klidně trpět učí
a smutek zapudí i hříšnou beznaděj!“

Tak zpíval venkovan, jenž hrábě nesl v rukou
a domů z pole teď se vracel pozdní dobou.
Jich prsa stísněná, jež dmula se dřív mukou,
se dmula ještě víc a srdce vřela v obou…

„Zas bude skřivan pět a v poli zráti klas
a člověk oddychne si volně, z duše hloubi.
Kam oko dohlédne, zem bude plna krás
a věrní milenci si vyjdou v stinné loubí.“

Tak píseň dozněla a ton za tonem zmíral,
jak větru vanutí, jež slábne každou chvíli.
Ji oba slyšeli, a smutek, jenž je svíral,
jim spadl se srdcí, jež pozbývala síly.

A oni blažení se jak dva listy chvěli,
šli mlčky sobě vstříc a štěstím záříce
po cestě k domovu si v oči pohlíželi — —
a ruku v ruce šli ve svitu měsíce!