Alois Jirásek šedesátníkem

Údaje o textu
Titulek:	Alois Jirásek šedesátníkem
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 8. 1910–1911. Praha : Československý spisovatel, 1956. s. 320–321. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 8. 1911
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alois Jirásek
Související na Wikidatech: [[d:Q161368|Alois Jirásek]]

Dne 23. t. m. vrší se Aloisovi Jiráskovi šedesátka. Zastihuje jej — vzácný dar osudu — v plné síle tvůrčí, nezlomeného tělem, neochablého duchem. Alois Jirásek jest ze starší generace spisovatelské jistě nejdražší svému národu; třebas láska ta neprojevovala se nikdy zvláště hlučně: jest přece a jest tím opravdovější a pevnější. Jirásek vepsal se hluboce do srdce svého lidu jako tvůrce národních epopejí v románové formě, jako slovesný vyvolatel a křísitel jeho vrcholných dějů dramatických, jako laskavý a pozorný malíř zapadlých světů kulturních, jako solidní, pevný a jasný kreslíř set a set karakteristických hlav a pregnantních postav každého temperamentu i povolání, které rozesel, štědrý rozsévač, do svého díla. Mladší generace literární a kritická musí si dnes po spravedlnosti uvědomiti základní rys umělecké povahy Jiráskovy a pozměniti, nebo lépe, doplniti svůj soud o něm: Jirásek jako umělec jest duch nevšedně vážný, opravdový a svědomitý a není to jen hmotná rozsáhlost a objemnost díla Jiráskova, kterou možno dnes akcentovati, jest to cosi nad to: jeho vnitřní síla a čestná opravdovost, jeho umělecká vývojnost. Jirásek jako málokdo z našich starších spisovatelů vyvíjet se umělecky a rostl stále vnitřní prací tvůrčí; práce ta byla snad spíše houževnatá než výbojná, ale neustávající a neochabující byla vždycky a stojí zde dnes jako krásný mravní příklad a pomník duševní oddanosti a lásky. Jirásek orientoval myšlenku svou skoro na všech velikých mistrech moderního románu evropského; neminul bez užitku epické methody Tolstého, jako nebyl slep k příkladu Flaubertovu a hluch k poučením Zolovým. Zpracovával mlčky a po svém cizí podněty a vyvinul tak všecky možnosti dané svým spisovatelským temperamentem a talentem. Talent ten má ovšem své meze, jeho básnické a tvůrčí kvality mají své hranice; jsou duševní polohy, jsou dramatické akcenty, jichž nikdy nedosáhl, nikdy neobejmul a neobejme. Ale Jirásek, jak jest již opravdový umělec, byl si vždycky toho vědom a vždycky respektoval toto obmezení; věděl, že jest uloženo člověku jako cosi osudného a že ani umělecká, ani mravní síla není v tom, překročovati je, nýbrž vytěžovati do největší dokonalosti všecky možnosti, které v sobě uzavírá. Jen touto vnitřní kulturou a sebekázní mohl stvořiti Jirásek v pozdních letech tu harmonickou, lahodnou, teplou a křísivou románovou píseň ke cti rodného kraje a jeho mrtvých generací, U nás, kterou pokládám za vrcholné jeho dílo a za jeho nejčistší umělecký čin. Bude hřáti a svítiti svou vnitřní lahodnou vroucností, až vystydne snad již nejedna, dnes úspěšnější práce jeho, a zbude tu ještě milý duchový statek a umělecký klad, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího, vystupujícího s mnohem většími pretensemi.