Almanach na rok MCM/Kořist Duše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kořist Duše
Autor: Antonín Sova
Zdroj: Almanach na rok MCM. Praha: Moderní revue, 1899. s. 67–69.
Licence: PD old 70
Vyšlo též jako součást sbírky Dobrodružství odvahy (1906)

Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal.
Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal
a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital.

Tak v polosnu jsi přišla vždy kol Měst a Korábů a Chýží
po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží
a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží…

Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela:
to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela,
to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela.

V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila,
že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila,
a že’s mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila…

To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený,
že’s dávné, velké sliby své nechala všecky nesplněny
a že’s mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy.

Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli?
A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly,
jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli?

Kde Ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení,
kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění
a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění?

Jak smutná umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým!
Ty’s nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým
a ku neznámým Ostrovům a k Horám v dálce obrovitým.

Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých,
přec jako popel doutnáš teď a vesouváš se v rozžehnutých
plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých.

Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtíti
jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti
a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti!

Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí,
ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, —
já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti!

Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude…
Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé
a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé…

A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží,
hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží
a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží…

A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození,
to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení,
a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění…