Aleš ilustrátor

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aleš ilustrátor
Autor: František Gellner
Zdroj: GELLNER, František: Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 189–195
Vydáno: 1912
Licence: PD old 70

Alšova českost a slovanskost je jistě stejně nesporna jako jeho veliký význam pro českou kresbu. V tom jsou za jedno nejstarší s nejmladšími. Mezi svými vrstevníky, pokud se kdy o české umění zajímali, nemá Aleš než přátele a obdivovatele. A naši kubisti a futuristi přinesli ve svém časopise Alšovu kresbu jako vzor dokonalé a úctyhodné práce.

Mluví-li se však o Alšově českosti, stáváme se leckdy svědky nesprávného pojímání význačné této jeho vlastnosti, a na to bych chtěl upozornit. Alšova českost záleží v tom, že miluje lidové kroje a písně a minulou slávu svého národa. Ale kdybychom jeho techniku, způsob jeho kresby, pokládali za něco docela zvláště českého, byli bychom na omylu. Také co se týče cítění, pozorujeme ovšem příbuznost Alšovu se znamenitými jeho kolegy ve světě.

Mezi Němci nemá dnes Aleš mnoho spřízněných duší. Jakási podobnost je tu ještě s Fidusem, jehož obrázky přináší jednou za čas mnichovská Jugend. Styčné body mezi nimi jsou poetičnost a záliba v prosté klidné linii. Tyto vlastnosti ukazují na společný původ. Na Alše měl asi největší vliv Mánes, na Fiduse jistě trochu prerafaelisti, ale na oba, byť i nepřímo, škola německých nazarénů, kteří našli zalíbení v jednoduchých konturách a v mytologii jak germánské, tak křesťanské.

Nazaréni působili asi v polovici devatenáctého století. Hlavním jejich zástupcem je malíř Cornelius, známý ilustrátor Fausta. Kresba Corneliova je velice korektní, plna zajímavých podrobností, o jejích slabinách se teprve přesvědčíme, postavíme-li vedle ní práci francouzského mistra a současníka Corneliova Delacroixe. Byl jsem kdysi na pařížské Sorbonně na přednášce profesora Lemoniera, a ten předložil svým posluchačům dvě ilustrace na tentýž motiv z Fausta, Markétka v kostele pozorována Faustem a Mefistem, dvě dobré práce Cornelia a Delacroixe. Před silou a temperamentností francouzského mistra zanikal úhledný a chladný obrázek německého nazaréna úplně.

Úzkostlivě lpění na správnosti kresby není ovšem nikdy dílu na prospěch. Dnešní mladí malíři, kteří přicházejí s touto starou pravdou jako s novým objevem, nalézají bez veliké námahy předchůdce v znamenitých starých mistrech. U dobré věci je však nutno, aby působila dojmem, kterého její tvůrce chtěl docíliti a kterému sám podléhal při své práci – má-li totiž malířský temperament.

Dnešní německá ilustrace, pokud pro nás přijde v úvahu, pohybuje se rovněž v starých prerafaelisticko-nazarénských kolejích. Tímto soudem nemíním zajisté vyčerpat veškerou látku, kterou německá kresba poskytuje odborníkům. Nechávám nepovšimnuty zajímavé lidi snažící se kreslit po staru i alturisty pod vlivem Carrièrovým a jiné a jiné. Ale vezměme jen do rukou německé časopisy, které jsou nám snadno přístupné.

V Simplicissimu setkáváme se s uznaným mistrem kresby Th. Th. Heinem. V obličejích, které kreslí svou klidnou rukou, nalezneme tolik znalosti lidí a jejich špatných stránek, jako snad nikde jinde. Postavíte-li však práci Heineovu vedle ilustrací nejlepších francouzských kreslířů Foraina, Steinlena nebo Willetta, předstihuje je německý mistr pouze v bizarnosti. Životnost celku je u Francouzů nepoměrně větší.

Nelze ovšem přirovnávati Alše k satirikům, jejichž zlomyslnostmi nikdy neprosvitne ani dobromyslnost ani smysl pro poesii. A tak mezi známými německými mistry kresby je Alšovi přece jen nejbližší Fidus. Přirovnáme-li však Fidusovy mystické a starogermánské náměty provedené chladnou formou, jež nám připomíná skoro stínové obrázky, která je zbavena všeho charakterisování lidských tváří a vůbec vší životnosti, s Alšovými ilustracemi národních písní, nebudeme ani okamžik na pochybách, pro co bychom se měli rozhodnouti.

U Francouzů najdeme umění Alšovi mnohem bližší, ba některé Willettovy kresby vojáků připomínají českého mistra tou měrou, že by se člověk nijak nedivil, kdyby dole v rohu nalezl Alšovu značku. Setkáváme se tu se stejnými šedými harmonickými plochami, vytvořenými jemným perem, s týmiž jemnými a lehkými konturami, které u Willetta bývají pouze trochu neklidnější.

Ale také svým cítěním je Willette Alšovi nápadně blízký. Vzpomínám si na Willettův obrázek, pod kterým jsou napsány dva ironické verše o boží dobrotě, vztahující se ke všemu tvorstvu a sypající ptáčkům potravu. Na obrázku vidíme malou prodavačku s dojemnou tváří, jak klesá u božích muk vysílena do sněhu. Při tom se vám ihned vybaví představa na Alšův cyklus o osiřelém dítěti. A ještě lépe nám vysvitne příbuznost francouzského a českého umělce, připomeneme-li si, jak nám předvádějí lidskou bídu a bolest jiní kreslíři, zvláště Němci. Kdo prohlíží občas Simplicissima, viděl v něm jistě ony sociální obrázky nahých hubených dětských těl s naduřelými břichy a s vodnatými velkými hlavami. Bývá v tom někdy nutná politická tendence, pojetí toto je však v základním povahovém rozporu s cítěním jak Alšovým, tak Willettovým.

Samozřejmě nemohou být totožné náměty dvou umělců, žijících v docela rozdílných prostředích a kteří bezpochyby o sobě vůbec nevědí. Je však zajímavo, že i okruh zamilovaných postav Alšových a Willettových jeví jakousi vnitřní podobnost. Oba kreslí se zálibou vojáky v starobylých stejnokrojích, oba milují figury z rokoka. Tím, čím je Alšovi doba husitská, která ho nadchla, aby vytvořil svoje kališnické hejtmany a slavné válečníky, tím jsou Willettovi Napoleonovy výboje. Malý desátník, jak se Bonapartovi řikalo, je oblíbenou postavou Willettovou. Syn staré civilizace, jakým je Willette, navazuje ovšem na uměleckou tradici svého kraje. Na tomto základě vytvořil si svého sentimentálního Pierota a lehkomyslnou Colombinu, dvě velké děti prostých srdcí. Aleš nemohl se opírat o veliké kulturní dědictví svého národa, za to našel v lidových písních a krojích umělecké prvky pro svoji tvorbu. Cestu mu razil jen Mánes svým zájmem a láskou k prostému lidu.

Willette je asi o patnáct let mladší než Aleš a vystoupil tedy se svými pracemi v době, když už Aleš dávno tvořil své nejlepší věci. S Alšem má Willette společné i svoje vřelé vlastenecké cítění – ovšem nenapadlo mu nikdy kandidovat, jako jeho francouzskému kolegovi.

Zajímavo je, že i s jiným současným pařížským znamenitým kreslířem, se Steinlenem, který politicky stojí v docela opačném táboře než Willette, má Aleš mnoho shodných vlastností. Netýká se to ani tak techniky jako básnického cítění obou a společného tíhnutí k lidu. Steinlen je socialista, a ve Francii ovšem je rozpor mezi socialisty a nacionalisty neporovnatelně větší než u nás. Steinlen kreslí muže a ženy z řad dělnických, jejich práci, trudy a jejich lásky. Má společnou s Alšem nevtíravou výraznost obličejů a postav, která ukazuje k učiteli všech kreslířů, k Rembrandtovi.

V Německu přece jen celkem nejlepší kreslíři pracují pro nejrozšířenější a neoblíbenější humoristické a satirické listy. Toho ve Francii není. S jménem Foraina, Vallotona, Willetta, Steinlena vůbec se nesetkáme, nebo jen zcela zřídka, v oficielních ilustrovaných listech francouzských. Příčiny tohoto zjevu jsou různé. Jednak nemají francouzští mistři zapotřebí spokojiti se s poměrně nízkými časopiseckými honoráři, jednak nakladatelům nezáleží mnoho na lidech, kteří táhnou méně než výrobci pikantních dámiček.

Časopisy ilustrované, založené nejlepšími lidmi ve Francii, z uměleckých i z finančních důvodů – rychle hynou. Schází jim asi peněžní podklad a reklama a potom taky je jisto, že valná část obecenstva si oblíbila kresby, znázorňující hezké ženy v nedbalkách, koupacích oblecích a promenádních šatech, a dvojsmyslné tlachy, kterými tyto práce obratných a svého prospěchu dbalých umělců bývají doprovázeny. Ovšem, že i nejrozšířenější a řekl bych oficielní humoristické listy francouzské stojí vysoko nad vším, čím my se můžeme v tomto oboru pochlubit, neboť kromě hovění vkusu lidí, kteří musí každý týden i na papíře vidět pěkná lýtka, nacházíme ve francouzských listech i věci kreslené svižné a hlavně vtipné.

Když se někdo na akademii nebo soukromě naučí s větší nebo menší obratnosti nakresliti člověka a udělati mu větší botu nebo nos, to ještě není kreslíř. Člověk musí mít vtip nebo básnické pojetí nebo smysl pro linii, vůbec něco, chce-li plody svého ducha ostatním předkládat. Dávat se může jen z nadbytku, kde nic není, ani smrt nebere. A v našich rozšířených humoristických časopisech najdeme snad všeho všudy jednoho kreslíře, který aspoň má ponětí, co je to vtip.

Nezáleželo by mnoho na tom, kdyby se lidé při pohledu na duchaprázdný obrázek pouze nudili, ale špatně věcí mají také veliký vliv ohlupovací. A nejhorší při veškeré té bídě je, že jsme již kdysi v Čechách měli slušný satirický list, a ten byl ovšem spojen s jménem Alšovým.

Našel jsem doma starý ročník Šotka, tuším z roku 1883, je tomu mnoho let a byl jsem ještě malý hoch, když jsem listoval v tomto zaniklém časopise. Z části textové taky se na ledakterou básničku pamatuji, ale jméno původce mi zbylo v hlavě jen jedno, Kuklovo, který měl tam verše o mozolech. Spolupracovníkem byl z kreslířů Aleš, Krejčík a myslím také Oliva. Krejčíkovy věci byly tehdy mnohem lepší, než později v Šípech, kdy vyráběl již svoje kresby ve velkém a kde taky způsob reprodukce přímým přenášením z papíru byl hodně na úkor umělecké svědomitosti. Oliva, nemýlím se v jméně, kreslil jednoduchými čarami náměty poněkud historické, a to docela svěže. A Aleš měl tam karikatury a satirické kresby, které pohříchu nebyly pojaty v žádný výběr z Alšových prací a bylo jich přece vydáno několik. V Šotku vyšly ilustrace Alšovy k Havlíčkovým Tyrolským elegiím, kromě toho mi tanou ještě živě na mysli postavy z dob roboty, nejhezčí byl pan Franc ze zámku. Taky ilustroval Aleš nějakou básničku o pekelných mukách a mnoho jiných pěkných věcí dělal a dovedl být ve svých satirických kresbách zrovna tak vtipný, jako je v ilustracích k lidovým písním poetický a životní.

Příležitost, kterou jsem měl, že jsem se mohl dříve dívati do knížek, než jsem jim rozuměl, sváděla mne k různým podivným představám. Nechtěl jsem uvěřit svému bratrovi, když mě ujišťoval, že kterýsi z žijících básníků je větší a slavnější než Boleslav Jablonský. Svatopluk Čech splýval v mých myšlenkách v jednu mytickou osobu s praotcem Čechem a moravským knížetem Svatoplukem. Alšovy ilustrace k národním písním jsem dobře znal ze starých ročníků Květů. Když pak jsem se jako gymnasista dověděl, že ilustrace ony jsou dílem jakéhosi pána v mužných letech, který žije v Praze, zdálo se mi to nepravděpodobným. Měl jsem dojem, že pěkné ony obrázky tu odjakživa byly zrovna tak, jako ty písničky pod nimi.