Alchemista/VIII.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 76–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A já bych se do cizích
    Němec nevdala,
Raději bych svobodnou
    V Čechách zůstala.

F. J. Kamenický

„Kdo to klepá na dvéře? —
Vítám!“ a hned otevře.

J. V. Kamaryt

Na měkké podušce odpočíval starý Jetřich; vedle něho stála dcera Anežka.

„O to tě ale prosím, dítě!“ promluvil k ní otec hlasem poněkud sesláblým, „abys mi ochránce našeho vlídně přivítala. Já se těším na příchod jeho, a nerad bych, aby ho tu něco potkalo, co by jej nepotěšilo.“

„Neměj pak starosti o dceru svou!“ prosila jej Anežka, „Či-li jste ji nenaučili jemným způsobům? Doveduť já statečného ochránce našeho uvítati, a naději se, že slova moje pravé ceny a váhy u něho nabudou, nechť jest jakákoli mysl jeho.“

„Šlechetná jest; na to se můžeš, milé dítě, spolehnouti! A mám-li ti pravdu pověděti,“ odpovídal otec dále, a za ruku ji chopiv trochu ji k sobě přitáhl, „mám-li ti pravdu pověděti — měl jsem o něm pěkný sen. Okázalť se mi ve skvělé podobě, a čím dále jsem na tvář jeho hleděl, tím živěji se mi zdálo, jako bych ho byl již druhdy vídal, ano, jako bych na svoje vlastní tváře patřil. Konečně jsme se obejmuli, a tu on mne otcem, já pak jej synem nazýval. Já při tom jménu zaplakal. Vězí v něm cosi tak sladkého, že by proň člověk na všeliké života strasti zapomněl. Já však nevím o jiné cestě, jak bych jej mohl synem nazvati, nežli —“

Při tom se zamlčel, ale v jakémsi nevinném rozmaru dětinského stáří na dívku se zasmál.

„Co myslíš, milý otče?“ tázala se tato.

„Než abych mu tebe za manželku dal!“ doložil starec radostně. „Nu, nu — netrhej sebou, jako by byl sokol holubici poděsil! Svatba je pěkná věc; ty pak — dopustí-li Pán Bůh — na dalekém světě brzo třebas osamotníš, a potom ti bude ženicha potřebí.“

„Ach, milý otče!“ vymlouvala se uzardělá panna a upřímná dcera — „jak můžeš takovými slovy Anežce svojí bolest činiti? Tebe i děda zachová mi Bůh ještě dlouhá léta, a musila-li bych nešťastná vás přečkat, pak se on sám také o mne postará. Světskou myšlénkou zabývati se panně nesluší, a budu-li musiti jednou ruku svou muži podati — to víš dobře — stane se to jen Čechovi, a tím se mi náš cizinec býti nevidí.“

„Že se ti Čechem býti nevidí?“ zkřikl starec hlasitěji, nežli snad bolest jeho dovolovala, a již již chtěl mu i proud horlivých slov se rtů plynouti: v tom ale povstal před domem pokřik, a hovor ve světnici najednou se utišil. Anežka přistoupila k oknu.

Přede dveřmi bylo se nahrnulo zvědavých zahalečů, žvatlavých bab a toulavých učeníků, a každý z nich uměl noční příhodu jinak vypravovati; každý věděl o jiném místě, kudy se lupičové byli vedrali, a každý chtěl krvavou skvrnu po zabitém jinde nalezti.

Tak vzniklo štěbetání, hádky a křik, až pak mnozí pro důkladnější přesvědčení již i dvéře u domku otvírati chtěli: an se tu všechněch pozornost náhle na jinou věc obrátila.

Vracelť se totiž starý Jan, a s ním přicházel i cizinec Boleslav. Celý zástup zvědavých byl by starce rád obklopil, neboť se měl každý co vyptávati; ale žádný si to nedůvěřoval učiniti pro statného cizince, na němžto nyní veškeré oči žádostivě utkvěly.

A starý Jan se usmíval, průvodci svému tajné znamení dávaje. I bral se zástupem, jako z úcty ustupujícím, k domku až ke dveřím; tam pak se zastaviv, očekával, až k němu právní posluha dokročí, pořád ještě za ním pozdálečí jdoucí.

„Vyřiďte vzácnému pánu radnímu uctivé moje poručení!“ promluvil tu k němu hodně hlasitě a vtisknul mu stříbrný peníz do ruky. „Při tom učiňte mu i poděkování, že mi vás k laskavým službám propůjčil. Taktéž mu o mojí prosbě povězte, že budu slovutnost jeho co nejdříve k návštěvě čekati!“

Právní posluha, který byl od radního pana Kliky jisté rozkazy obdržel, uctivě se před Janem pokloniv, s důležitou ouřední tváří odešel; načež i ostatní zástup, oči i ústa podivením otvíraje a pak o věcech divných mumlaje, zpovolna se roztrousil.

Jan zatím s hostem vstoupil do domku.

„Vedeš mi ho, vedeš?“ zvolal Jetřich, a celá bytost jeho obživla. Překvapilať jej ušlechtilá postava, v jaké se mu nyní cizinec objevil, a radostí jiskřily se oči jeho. Sama Anežka, libě překvapena při pohledu na statného a bujarého muže, panenským studem se zarděla. Sklopilať oči a s tlukoucím srdcem zašeptala: „Buďte nám vítán co nejsrdečněji.“

„A neváže-li vás v Praze nic pevnějšího a světějšího,“ řekl otec dívčin, „pobuďte mezi námi jako syn.“

„Dejž to dobrý Bůh!“ vzdychl cizinec.

„Amen!“ doložil Jan, a sepjav ruce, pohlednul k nebesům. —