Alchemista/V.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 68–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chopte se ho! chopte se ho!
Do pout s ním a do žaláře!
Vrah-tě to —

J. Kolár

Ty lháři! — od paty až k temeni
    Jsi živá lež.

Victor Hugo

Vítr proháněl ještě po obloze mraky. Chvilkami hleděla z nich smutná luna. Na hodinách u sv. Víta odbilo kladivo právě hodinu s půlnoci.

Před malým domkem na Pohořelci stála městská stráž, kterou byl zatím cizinec přivolal. Na zemi leželo zkrvácené lidské tělo, a při záři dvou hořících pochodní poznali drábové, že jest od zadu mečem probodnuté a již vystydlé. Byl to druhý vousáč z Brusky, který stoje tu na stráži, an se zatím soudruh do domu dobýval od cizince přepadený rukou jeho byl zahynul.

Mezi dvěma pochopy stál svázaný lupič, a mezi dveřmi bylo viděti postavu cizincovu, oba starce a dívku domácí.

„Mne tu na místě spíše rozsekáte,“ ozval se nyní zloděj, „než-li bych se dal samojediný z tohoto ďábelského hnízda odvest. Všechny tři nás musíte do chladu odvléci; tuhle toho, jemuž snad právě na onom světě čert ruku podává — mne malomocného, a tohoto Jidáše, který nás vlastně najal a vybídnul, a teď, když se honba zkazila, z pasti upláchnout chce.“ Při tom okázal na cizince.

„Nestydatý padouchu!“ zahřměl tento. „Kdo tě vyzval a jaká honba se tu zkazila? My tři silní nemohli jsme těmto starcům a této dívce odolati? — Odveďte ho, strážníci!“

„Vezměte ho také!“ sápal se zlosyn. „Povídám, že nás najal, a ďas ví, proč potom zbraň svou na nás obrátil. Snad je s těmito starými černokněžníky ve spolku a stará se jim o zásobu lidské krve, kterou ke svým čarám potřebují, Kdo ví, kolik nevinných duší tu pod tou proklatou střechou již pošlo!“

„Spravedlivý Bože!“ bědovali starcové, jichžto se lupičova žaloba týkala.

„Pekelný lháři!“ obořil se cizinec, a již chtěl i meč na zlosyna vytasiti. Ale drábové mu bránili.

„Ticho! drž hubu, zlosyne!“ zkřikl jeden mezi nimi, a potom se obrátil k cizinci. „Kdo jste mnedle, jenž také v podezření padáte? Městský úřad nemá kdy, čas na jednom místě mařiti, an se zatím na druhém snad jiné zločinství provádí. Půjdete s námi!“

„I seberme to všecko!“ ozval se dráb jiný. „Beztoho již dávno celý ten pelech slavnému úřadu jako trní v očích leží, a dosti možná, že je pravda, co tento člověk stran čar a krve udává. Seberme to všecko — v šatlavě se to dá pak pohodlněji rozhodnout.“

„Sem tedy, sem!“ volali ostatní, neboť je byl onou řečí rotmistr povzbudil, a všickni hrnuli se ke dveřím po nové kořisti. Ale náhle nabyl ten celý výjev opět jiné podoby.

„Zpátky! chaso nevázaná!“ rozkřiknul se cizinec strašlivě, a mžiknutím pádný svůj meč obnaživ, smělým krokem zděšené obyvatele nepatrného domku zastoupil. — „Zpátky! — vy, jižto se bedlivou stráží Pražských měst nazýváte! Jaká jesti to mysl vaše, jaké vaše zákony? — Proto chcete ruku vztáhnouti na slabé muže a na dívku bezbrannou, že ohavník tento jedovatým jazykem čest jména jejich uštknouti se osmělil? Takového práva naděje se tedy v Praze nevinnost! — Ó hanba, styďte se — vy moudří vykladači zákonů! A neznáte-li studu — bojte se! Já sám k ochraně těchto nařknutých se postavím, a kdyby se měl meč můj se všemi vašimi oštěpy setkati!“ Při tom jako blesk několikráte ostře nabroušenou ocelí tak rychle okolo sebe máchnul, že drábové leknutím vesměs uskočili. A opět mluvil cizinec dále: „Chcete-li však jistotu a rukojemství, že jsou lživá slova tohoto lupiče, na nějž mě sám Bůh v pravém čase vyslal: tedy půjdu s vámi já, ačkoli zdejší zákony práva ke mně nemají. Meč svůj schovám — vy mě odvedete, ale zejtra opět propustíte. Vás pak“ — obrátil se k starcům a dívce — „vás vezmou nebesa pod svou další ochranu, a uznají-li za dobré, všechny nás vespolek ještě jednou svedou.“

Na to starcům hořekujícím ruce tisknuv a před pannou uzardělou se pokloniv, zmizel s městskou stráží zase tak rychle, jako se bez ní k ochraně byl vyjevil.