Adam Mickiewicz (Kvapil)

Údaje o textu
Titulek:	Adam Mickiewicz
Podtitulek:	Několik gloss k jubileu velikého pěvce od Františka Kvapila
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. XV. (1898), čís. 30. s. 349–351. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	3. 6. 1898
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Adam Mickiewicz
Související na Wikidatech: Adam Mickiewicz

Dvě památná jubilea slaví letos západní Slovanstvo. My stoleté výročí narozenin Františka Palackého, Poláci Adama Mickiewicze.

Veliké a typické to postavy pro oba slovanské kmeny. Zde historiograf svého národa, muž obrovské práce, státník, jenž položil vývoji našich snah kulturních i politických základ žulový: novověký Janus, jednou tváří k minulosti obrácený a děje zapadlých věků burcující ze sna, druhou hledící v budoucnost a pevnou rukou vytyčující dráhu, kterou národu jest pokračovati v díle svého obrození. A tam nadšený hlasatel nových směrů v umění, básník, jenž v divukrásných výtvorech fantasie zahrnul dávný život Polsky i rovněž veškerou propast hrozného neštěstí národního. Ve své vlastní hrudi prožil všecko utrpení svého lidu, jeho křečovité, avšak bezmocné erupce, až sám v marném úsilí o jeho spásu sklesl, jedna z obětí. „Sluji ‚milion‘!“ mohl právem zvolati o sobě, „neboť za miliony miluji a trpím muka!“

Oba čnějí mezi svými vrstevníky jako giganti myšlénky a činu, oba jsou majáky nové doby, každý jiného způsobu, ale dosud stále zářící, nám, Slovanstvu, všemu lidstvu.

A my Čechové, oslavujíce svatou památku Františka Palackého, tiskneme upřímně ruku bratřím polským při oslavě jejich nesmrtelného pěvce.

* * *

Nádherná jest gallerie postav, jimiž Mickiewicz obohatil poesii XIX. věku. Dodal jí mohutný, srdce uchvacující tón: vášnivou, všecku lidskou bytost pronikající lásku k vlasti, plnou bolesti, ale též naděje a vítězné předtuchy.

Byla to velká doba polského básnictví. Před ním jako meteor objevil se na šerém obzoru Antoni Malczewski, s ním šli po boku Goszczyński a Zaleski, hned za ním zaskvěla se dvě jiná slunce — Słowacki a Krasiński. Ale Mickiewicz jest Alfa i Omega celé té zářící plejady, která seskupila se kolem něho.

Zřídlo nadšení jeho tryská z citu věčně svěžího, z lásky k domovině, a na nevzrušené skále života národního postavil klenby svého velkolepého chrámu. A jak uměl tesati své karaktery! Jakoby v ruce jeho oživlo dláto Michala Angela, zachmuřené a přísné, které vdechlo život Mojžíšovi, mračnému proroku síly a hněvu, konvulsemi lidské bídy svíjelo se v „Jitru“ a „Noci“, ale v mladistvém Davidu vrhlo do duší vrstevníků svit naděje věčně pučící.

Z hlubokých lesů pohanské Litvy vystupuje Gražyna, typ ženy hrdinské, jakých neznaly pouze Řím a Karthagina, leč i pravlasti Slovanů. Muž její, Litavor, přivolal na pomoc proti Vitoldovi, s nímž se svářil, řád německých křižáků. Gražyna však opírá se záměru tomu a posly křižácké vypovídá z hradu. Když pak rozzuření Němci hotoví se hrad ztéci, bez vědomí chotě béře na sebe jeho zbroj a v čele své čeledi vrhá se do boje. Střelou komthurovou klesla mrtva k zemi, ale účelu dosáhla — zvítězila — a neblahý spolek s Němci překažen pro vždy.

Neméně je dějinné tragiky v Konradu Wallenrodu. Walter stává se Konradem, aby zhubil Němce zradou, když nezbylo jiné cesty k zachránění vlasti. Vstoupil do řádu křižáckého. Udatenstvím zjednal si vážnosti a moci, zvolen posléze velmistrem. Nyní však vodí Němce od porážky k porážce, až tito poznali, že duch pomsty proti nim samým čelící ovládá jejich vůdce. Ale již jest pozdě. Konrad s posměchem vítá jejich smrtící meče:

„Slyšíte vichr? Honí sněhu mračna;
láj zbylá vašich čet tam mrzne lačná!
Slyšíte? hladových psů smečka kvílí,
o zbytky hostiny se rvou v té chvíli.“

Vedle této mrazivé postavy čistý, andělský zjev milující Aldóny působí zvláštním, usmiřujícím kouzlem.

V Gustavu-Konradovi „Dziadů“ podal Mickiewicz evoluci svého vlastního ducha a tím také člověka nové doby. Nebyl to pouhý wertherismus, jenž vzkypěl lávou ve III. části „Dziadů“, nýbrž vlastní prožité zklamání básníkovy nešťastné lásky. Proto uchvacovalo všecky mysli, a také dnes nemíjí se hlubokého dojmu. Avšak nad bolest zraněného srdce ovládlo básníkovu bytost hoře nad žalostným úpadkem vlasti. Z Gustava vzrostl Konrad, Titan, vrhající k Bohu výčitku, že národu polskému, že světu není otcem, nýbrž — carem! K této stěžejní postavě, v níž vlastenecký enthusiasmus básníkův dopjal se k vrcholu, jemuž podobného není v žádné současné poesii, druží se však ještě skupina jiných figur, kromě vznešeného zjevu kněze Petra vzatých vesměs přímo ze skutečnosti: i ve svých strastech veselá družina uvězněných studentů, podlá společnost salonů varšavských, katilinské stvůry, senátor, Bajkov, Pelikán a doktor. Vedle obrazu bezútěšné zoufalosti matky, Rollisonové, zase dvě svěží dívčí hlavičky, Eva a Marcelina.

Ještě blíže k životu, a vlastně již v samý jeho střed uvedl nás „Pan Tadeáš“. Jediný mnich Robak v záhadném přítmí své bytosti vzrůstá do výše neobvyklé; ostatní — Tadeáš, Zosia, pan sudí, assessor s rejentem, podkomoří, záletná Telimena, „Macek nad Macky“ a zástěnková šlechta, vojský Gervazy a Protazy, Rykov, Płut — přesně realisticky jsou pojati a nakresleni, don-quichotský hrabě již dokonce představuje parodii romantismu. A jaké jest pozadí a stálá scenerie tohoto „posledního zájezdu na Litvě“: velkolepá nádhera litevských hvozdů, smutky i radosti, obyčeje, hry a zábavy, sváry a boje, tužby a naděje, zkrátka celý život litevské šlechty ve všech svých jevech s překvapující věrností vykouzlený. Líčení lesů a honba na medvěda, hra vojského na lesní roh, koncert Jankielův na cymbál a kresba hnízda šlechty dobříňské náležejí ke skutečným zázrakům novodobé poesie. Nade vším pak božský humor rozpjal svá duhobarvá křídla.

K této podivuhodné šlechtické epopeji, jaké nemá žádná literatura XIX. věku, postavme však křišťálové kaskady ryze lyrické, „Ódu na mladost“, „Farysa“, „Improvisaci“ ze IV. části „Dziadů“! Nebo zase k divoce rozvlněným citovým výbuchům zpovědi Gustavovy v části III., široký popisný štětec fragmentu „Petrohrad“, klassickou pohodu „Sonetů krymských“!

Ptáme-li se, jak básník tvořil, podává k tomu vysvětlení v památné odpovědi dne 25. prosince 1840, kdy po skvělé, brillantní improvisaci Julia Słowackého řekl otevřeně:

„Já rýmů nesbírám, ni hlásky kladu v slova,
vše napsal jsem, jak nyní k vám zde mluvím znova.
Neb vězte, básníku jen tu cestu říc mohu:
v svém srdci hledej nadšení a duchem směřuj — k Bohu!“

Ve svých „Knihách poutnictva polského“, proniknutých nejen slohem, ale i duchem starozákonních proroků, volá mohutným hlasem po nápravě v myslech vlastního národa, nelítostně odhaluje bludy jeho, i převrácenosti a zločiny veškeré současné Evropy. Káravé epištoly mystického filosofa z Jasné Poljany ze stejného as vyvěrají zřídla.

Mickiewicz, to skutečný Proteus poesie, ale v každé své změně spějící k nejvyššímu, co umění může vykonati. Opřen o rodnou zemi, z níž vyrostl, objímal přece vesmír v náruči svojí. Platí o něm, co v „Improvisaci“ Konrad děl o sobě:

„Já cítím nesmrtelnost, duch můj sám ji tvoří: co, Bože, většího máš Ty svých činů v moři?“

* * *

Hodný závidění byl život Mickiewiczův. Plným douškem vyprázdnil básník vše, co může dáti život lidský, radosti i bědu. Více bylo bědy — ale to jest již údělem velikých lidi.

Rodem z chudé rodiny šlechtické byl nucen hledati výživy jako gymnasijní učitel. Illuse první, vášnivé jeho lásky ztroskotaly se — Maryła Wereszczakova nedovedla býti geniální jeho duši více nežli sestrou. A jako by se vše bylo najednou zapřisáhlo: jeho „Ballady a romance“, ano i první dvě části Dziadů (II. a III.) byly od varšavské kritiky uvítány netoliko odmítavě, ale přímo s posměchem. Pak nastalo v Litvě řádění Novosilcova. Sta a sta obětí vypovězeno do dalekých gubernií ruských, mezi nimi též Mickiewicz. Co však mělo ducha jeho ochromiti, dalo mu nová křídla. V Petrohradě přijat byl Mickiewicz od nejpřednějších kruhů intelligence nejen se sympatií, ale jako bratr. Duševní obzor jeho rozšířil se, neštěstí zocelilo povahu. Rylejev a Bestužev stali se jeho intimními druhy, s Puškinem srdečně se spřátelil. Kdysi za prudkého lijavce, chráněni jedním širokým pláštěm, stáli oba pěvci u pomníku Petra Velikého a rozmlouvali spolu o budoucnosti Rusi i Polska. Mickiewiczova báseň „Pomník Petra Velikého“ a Puškinův fragment „Měděný jezdec“ jsou památkou této krásné chvíle.

Ale Mickiewicz nežil v Petrohradě jen mezi cizinci. Měl tam důvěrného přítele Fr. Malewského, s mystikem malířem Oleszkiewiczem se sbratřil. Cesta do Oděsy, na Krym, jakož i zpětný návrat přes Moskvu do Petrohradu ještě rozšířil kruh přátel s ruské i s polské strany. Čteme mezi nimi jména: Hołowiński, generál Witt, kníže Galicyn, Kozlov, Pogodin, kníže Sapieha, Polevoj, kníže Vjazemskij, Kirjejevští, Glinka, hrabě Rzewuski, Ševyrev. „Konrad Wallenrod“ nesměl vyjíti ve Varšavě, leč v Petrohradě jej censura propustila.

Nejpřednější salony ucházely se o návštěvy básníkovy. Krásné dámy kupily se kolem pěvce vášnivé, nešťastné lásky: Karolina Sobaňská, kněžna Zeneida Volkonská, kněžna Jelaginová, Karolina Jaenischova, světoznámá pianistka Marie Szymanowská a její roztomilé dcerušky. Z těsného obzoru prvních let mladosti vyplul Mickiewicz na moře širokého světa, věkopamátných událostí. Mezi dekabristy byli mnozí, kteří srdci jeho stáli nejblíže.

A z Petrohradu s Odyňcem velká cesta po Evropě! Přes Hamburk, Berlín, Drážďany, Prahu, Karlovy Vary a Mariánské Lázně do Výmar. Setkání s Goethem, který uvítal Mickiewicze jako druha sobě duchem rovného. Švýcary procestovány takřka letem. Na vysoké Alpě ve Splügenu zatoužil Mickiewicz ještě jednou po kouzelném snu svého mládí:

„Ach nikdy — nikdy již se s tebou nerozstanu!
Ty mořem, po zemi jdeš v dálnou za mnou stranu,
i na ledovcích zřím tvých sledů vnadu
a hlas tvůj slyším v šumu alpských vodopádů.
A vlasy se mi ježí, hledím-li kol sebe —
já lekám se a přec jen toužím spatřit tebe!“

Pak již rozestřela Italie nádherné půvaby svých přírodních krás i své poklady z dávnověkosti před vnímavou duší polského pěvce. Benátky, Florencie, Řím, Neapol se svým kouzelným okolím, Sicilie byly hlavní zastávky jeho cesty. Zvláště Řím! Vítal ho tam útulný salon kněžny Zeneidy Volkonské, a dvě mladé dívky, Ruska Anastasie Chlustinova, Polka Henryetta Ankwiczova upoutaly jeho ducha i fantasii.

Prvá, pravé dítě velkého světa, byla vtipná, koketní, upřímná až k smělosti; zůstala srdečnou přítelkyní básníkovou až do nejpozdnějších let jeho žití. Druhá, sentimentální a měkká, nábožná z citu i přesvědčení, vzbudila v srdci jeho druhý sen o štěstí, který ač od milované dívky byl opětován, přece nedošel splnění. Hrdý magnát otec nechtěl dáti svojí dcery muži, který, ač byl velmožem v dědině umění, neměl ani zvučných titulů, ani rozsáhlých panství. Básníkovi Gustava bylo prožiti druhé bolestné odříkání.

V době té propuklo nešťastné povstání listopadové let třicátých. Mickiewicz nevěřil v jeho zdar, ale meškaje po návratu z jižní Italie a druhé cestě do Švýcar opět v Římě, cítil v duší výčitky, že činně se neúčastní smutného dramatu národního. Když posléze přibyl do Poznaňska, nemohl se již dostati přes hranice. Nastala pro něho perioda dobrovolného vyhnanství. Po krátkém oddechu v Drážďanech, kde napsal znamenitou „Redutu Ordonovu“, přestěhoval se na dlouhý pobyt do Paříže.

V poměrech plných rozruchu a neklidu, za stálých svárů a půtek v středu samé emigrace polské, ve chvíli nejhlubšího úpadku národního ducha povstaly dva nejvyšší vrcholy poesie Mickiewiczovy: čtvrtá část „Dziadů“ a „Pan Tadeáš“.

Tehda zatoužil Mickiewicz po třetí po smavém kouzlu rodinného blaha. Nebyla to již vášnivá láska, nýbrž něžná přízeň, jež naplňovala jeho srdce, když 22. července r. 1834 uvedl do skrovného příbytku svého v rue de la Pépinière Celinu, dcerušku Marie Szymanowské. Tato již byla mrtva. Sympatický zjev mladé ženy stal se skutečně onou čarodějnou vílou, která ve hruď básníkovu, tolika strastmi rozrytou, uměla vnésti mír a klidné veselí. Osud však nedopřál mu domácího blaha na dlouho. Dostavily se starosti existenční. Záhy byly sic zažehnány, když Mickiewicz přijal místo professora klassických jazyků v Lausanně a po té ještě čestnější povolání k výkladům o slovanských literaturách v Collège de France, avšak nadešly útrapy jiné. Neočekávaná choroba choti sblížila básníka s mystikem Ondřejem Towiaňským. Duch jeho se zatemnil, místo výkladů o literatuře hlásal mystický kult Napoleona I. Nastalo, co dalo se očekávati. Ludvík Filip sesadil professora, jenž v theoriích svých postavil se příkře proti němu a jeho vládě.

Nezdar sleduje básníka ve všech jeho dalších záměrech. Chtěl zříditi v Italii polskou legii, chtěl papeže Pia IX. získati nejen pro věc své vlasti, ale i pro nauky Towiaňského. Vše skončilo bez výsledku. Ani po vítězství napoleonismu nebylo mu dovoleno vrátiti se na opuštěnou stolici slovanských literatur v Collège de France. Byl ustanoven pouze knihovníkem v arsenální bibliotéce. V březnu r. 1855 zastihla jej rána nejkrutější — zemřela choť jeho, poslední opora básníkovy unavené duše.

Když byla vypovězena válka Rusku, byl Mickiewicz vyslán do Turecka s posláním politickým, ač záminkou bylo prozkoumání kulturních poměrů mezi jižními Slovany. Zemřel tam v Galatě 27. listopadu r. 1855.

Co v osudech velikého barda litevského bylo smutku, bolesti, zklamání v té krátké chvíli let 1798—1855, která znamená jeho život! Ale přece byl to život vzácný, jakého málo kdy dostává se smrtelníkům.

* * *

Kult Mickiewiczův v Polsku hraničí téměř se zbožněním. Již za jeho života nejbližší přátelé viděli v něm věštce, proroka. O jeho „jasnovidění“ koluje i v nejlepších, přísně vědeckých životopisech množství podivných příhod. Ale nejedna z nich dala by se snad dnes vysvětliti dosti přirozeně.

Mickiewicz byl prostě veliký básník a při všech svých lidských křehkostech zůstal i velkým člověkem. Jenom v poměru k Juliovi Słowackému, svému literárnímu soku, nebyl dosti spravedlivý. Těžce zranil jeho duši, když v „doktorovi“ IV. části „Dziadů“ podal znatelný sic, ale úmyslně zkřivený obraz otčima jeho, dra. Becu. A také v přednáškách svých o polské poesii neměl pro tvůrce „Otce morem zemřelých“ a „Balladyny“ ani zmínky jediné. Kdo však chtěl by soudcem býti jejich neblahého sporu!

Ve svém významu stojí Mickiewicz jako největší, stěžejní representant polského ducha v první polovici našeho století. V poesii, ve snahách kulturních i politických. Na tento vysoký piedestal zvedl jej vlastní jeho národ a na něm zůstane pro věky.